Nástup Marka Rutteho do čela NATO mě přiměl překonat jistou vnitřní bariéru, jíž filtruju zprávy z Nizozemska dle principu „Žádné zprávy, dobré zprávy“. Prostě pokud hrozí, že by novinky byly zlé, je lepší se novinkám vyhýbat. Důvod je ryze sentimentální. V Nizozemsku jsem kdysi prožila dva a půl roku, a ačkoli bych si na to tenkrát nevsadila ani gulden (ano, tak to bylo dávno!), čas učesal některé z těch dramatičtějších situací a země dnes v mých vzpomínkách figuruje sice ne přímo jako Šangri-La, ale určitě jako kout světa, který mám ráda a jemuž jsem ochotná ledacos odpustit. Srdečně přeju těm holandským zemitým náturám, aby se měly dobře a taky aby právě na základě té svojí zemitosti, ale i sedlácko-obchodnické mazanosti dostali nějakou iracionální výjimku z blbosti.

Samozřejmě to občas nevydržím a kouknu na zprávy. Bohužel výjimky z blbosti nepotvrzují. Tak třeba v Amsterdamu zelenorudí úředníci prošli seznam ulic a zjistili, že v jejich názvech jsou nadproporčně zastoupeni bílí muži. Je zřejmé, že bylo potřeba neprodleně jednat. K nápravě byl ustanoven zvláštní poradní sbor pro pojmenovávání veřejných prostranství, který schvaluje, případně tedy ideologicky neschvaluje názvy nové. Hodnoticím kritériem již není renomé dané osobnosti, ale zda jde o ženy, případně Neholanďany.

V Amersfoortu, městě asi velikosti Plzně, začali od prvního října vybírat pokuty za svévolné zatopení v domácích kamnech a krbech (nejedná se tedy jen o staré kotle na dřevo). Lidé si už nesmějí prostě zatopit, když jim je zima, natož pro atmosféru. Teď se nejdřív musí podívat na semafor na oficiálním webu. Červený a oranžový kód možnost zatopit si doma dřevem staví mimo zákon pod pokutou od sta do čtyř set eur. „Se žlutým kódem může být dřevo stále spalováno, ale používejte jej moudře. Spalování dřeva má velké množství nevýhod. Náš tip: Už si nepořizujte kamna na dřevo na vytápění domu,“ vede své občany Amersfoort k bezuhlíkovým zítřkům a k totální závislosti na centrálních dodavatelích energií. V diskusích na sociálních sítích se přetřásá, zda bude dodržování nového předpisu kontrolováno drony. Přitom stačí jeden uvědomělý soused.

Déjà vu také vyvolává informace o zapojení státu do obchodu s drogami. Zhruba před rokem začaly vybrané coffee shopy prodávat konopí v zemi legálně vypěstované v rámci experimentu nizozemské vlády. Zdůvodnili to lepší kontrolou kvality, případně snížením množství nelegálních plantáží; tytéž argumenty jsme v bledě modrém slyšeli před dvaceti lety, kdy povolili prostituci. Stal se pravý opak. Sexuální byznys se dostal naprosto mimo kontrolu, z Holandska je nepopírané centrum obchodu se ženami (ale i s dětmi), prostituce zvyšuje také nelegální imigraci (do země se pašují oběti, pardon, vlastně „podnikatelky“). Je chimérou naší doby, tahle iluze, že hranice nejsou potřeba, fyzické ani metafyzické. Že hranice jsou pramenem všeho zla.

Výjimkou z blbosti definitivně není nizozemské rádoby environmentální zakleknutí na malé a střední zemědělské farmy, které musejí brutálně osekat, případně uzavřít své provozy. Přijetím kompenzace se farmáři zároveň zavazují k tomu, že už nikdy neotevřou nikde jinde v Evropě. Radikální pokles výroby bude samozřejmě problém i pro nás, Nizozemci jsou druzí ve světovém zásobování potravinami (ovšem vedoucí Američani k tomu mají 270násobek pevniny). Netuším, jak podmínka „neotevřít jinde v Evropě“ vůbec může právně fungovat; to, že se to unijním právníkům zjevně nějak povedlo, potvrzuje, že Unii o spravedlnost ani správnost v morálním smyslu nejde. Jak ovšem říká teflonový Mark Rutte: „Vize je jako slon, který blokuje výhled.“