Politika pohledu
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.
Před mnoha a mnoha lety jsem navštívil New York, místní kamarádi mě varovali, abych se při cestách metrem vyhýbal očnímu kontaktu se spolucestujícími. Člověk tam prý může narazit na všelijaké typy, třeba i nebezpečné, mají sklon vyložit si přímý pohled jako pobídku ke konfrontaci, projev nedostatečného respektu. Tou radou jsem se řídil, moje představy o podobě newyorské každodennosti taky formovaly dost drsné filmy.
Když jsem byl před pár lety v Dánsku, udivilo mě, jak často se tam člověk dostane do očního kontaktu s kolemjdoucími nebo jedoucími na kole. V okamžiku, kdy se naše pohledy protnuly, se dobře vychovaní Dánové vždycky usmáli. Přišlo mi to hezké, i když jsem věděl, že to je projev nějaké konvence, že ty úsměvy pravděpodobně nejsou nijak osobní, spíš jen naučené. Taky jsem se na ty Dány smál a zkoušel se podle toho vzorce chovat i po návratu domů, moc dlouho mi to nevydrželo. Politika pohledu může být složitá věc. Kdo sleduje „diskurz“ v českém virtuální světě, asi tuší, kam mířím.
Ano, ke sporu o kampani proti obtěžování v pražské veřejné dopravě, strhla se kolem ní taková debata. Samozřejmě byla svou šíří, intenzitou, měřítkem naprosto nepřiměřená významu tématu. Na sociálních sítích to jinak být nemůže, spočívá v tom jejich smysl.
Součástí té kampaně je i plakátek s nápisem Zírání je obtěžování. Přičemž slovo „zírání“ je na něm vyvedeno velikými písmeny. Menším písmem je tam ta teze rozepsaná, v textu je i výzva zasáhnout ve chvíli, kdy je člověk svědkem takového obtěžujícího zírání, třeba přistoupit k jeho oběti a zapříst s ní konverzaci, což často stačí na to, aby se obtěžující čumil stáhl. V tom občas agresivním sporu se střetli lidé, kteří za jistým způsobem obtěžující považovali tu kampaň – další z rostoucí a rostoucí řady „výchovných“ pobídek a zákazů ve veřejném prostoru, sama je svým způsobem obtěžující, protože agresivní „zírače“ nijak neovlivní, představuje jen další kapku v průběžné „šikaně“ lidí, kteří tuhle formu agrese neprovozují a jež je z jakýchsi důvodů nutno poučovat a vést k tomu, aby si uvědomovali další a další nedostatky svého chování. Kritikům kampaně – především mužům – bylo naopak vytýkáno, že nemají ponětí o tom, jak moc je tahle forma obtěžování (především žen) rozšířená a jak moc je nepříjemná. Troufl bych si v tomhle ohledu muže hájit. Velká část z nich to ví, protože se někdy v životě stali objektem nepříjemného zírání – většinou ne ve veřejné dopravě, ale v hospodě. Znají tu situaci, kdy si je vyhlédne agresivní hromotluk a upře na ně dlouhý a nepřátelský pohled, a podá jim tím způsobem zprávu: Chci se porvat, konkrétně s tebou. Nic moc. Věřím, že žena obtěžovaná zíráním nějakého podobného agresivního týpka si může připadat ještě hůř.
Dívej se!
Ano, zírání může být obtěžování, jenomže ta část kampaně se dá vyložit i tak, že obtěžováním je i dívání se či čumění. A proti tomu se jako celoživotní čumil musím ozvat. Svého účelu by, myslím, dosáhla lépe, kdyby apelovala na angažovanost – když něco vidíš, zasáhni, navíc to většinou nemusí být nijak dramatické. Vyjadřovala by tak přesvědčení o schopnosti adresátů jednat samostatně, projevovat nějakou (třeba nevýznamnou) míru odvahy, pobízela k zájmu o lidi a svět kolem něj. Měla by říkat: Dívej se!, místo toho nabádá: Nezírej!
Na stará kolena jsem se stal příležitostným pedagogem, učím předmět se vznešeně znějícím názvem tvůrčí dílny. Očekává se ode mě, že studentům poradím, jak psát. No, nevím. Ale existuje jedna rada, o jejíž správnosti jsem naprosto přesvědčen: Dívejte se kolem sebe. Protože to je elementární způsob komunikace se světem. Dívat se na něj, poslouchat ho. On se občas podívá zpátky. Koho svět zajímá, chce ho poznávat anebo i popisovat, musí ho především smyslově vnímat. Při jízdě vlakem či tramvají koukat z okna a po spolucestujících, dívat se na opadané omítky, stromy ve větru a lidské interakce, být trochu čumilem. Občas i zazírat, když se mu před očima objeví něco, co za to stojí.
Diskuze
Komentáře jsou přístupné pouze pro předplatitele. Budou publikovány pod Vaší emailovou adresou, případně pod Vaším jménem, které lze vyplnit místo emailu. Záleží nám na kultivovanosti diskuze, proto nechceme anonymní příspěvky.