Jedny z prvních politických vzpomínek, které mám, se váží ke slavnému plakátu Havel na Hrad, který před koncem roku 1989 visel dokonce i u nás v pražských Modřanech, tedy na tehdy pořád ještě čerstvě dostavěném sídlišti určeném primárně pro zaměstnance policie a jejich rodiny, protože přes hlavní cestu sídlila Vysoká škola SNB. Paradox propojení oné školy se zmíněným plakátem mi jako klukovi nedocházel, ale pamatuji si, jak silně na mě působil vizuál plakátu. Bylo to něco, co jsem do té doby neviděl, co mi ale postupně vrostlo do života jako jeho přirozená součást, protože havlovské plakáty visely na zdech kolem samoobsluhy měsíce, určitě do jarních parlamentních voleb, doplňované postupně samolepkami Občanského fóra a dalšími volebními plakáty. Byla to doba pozitivního étosu, na nějž si jistě nepamatuji jenom já, ale kdokoli ode mě starší.

Tu radostnou náladu i se slavným revolučním heslem jsem si připomněli znovu v únoru 1998, kdy česká hokejová reprezentace vyhrála turnaj století na zimních olympijských hrách v japonském Naganu. Využilo se tehdy podobnosti jmen brankáře týmu a prezidenta republiky a bez ohledu na návštěvu reprezentantů u něj doma se volalo: Hašek na Hrad!

Nu a teď Dominik Hašek kandiduje do Senátu – samozřejmě mimo jiné proto, aby tam dál prosazoval své názory, že agresivní mocnost má dostat přes prsty, když se chová nemravně. Dávno je pryč onen pozitivní étos počátku a konce devadesátých let, dávno je pryč nadšení společnosti z Dominika Haška. Jako kdyby pro ni nikdy nic dobrého neudělal. Otevřete-li si kterýkoli post na sociálních sítích, který se vztahuje k hokejistově kandidatuře do ústavní funkce, objevují se pod ním odsuzující a výsměšné komentáře, obviňující Haška z hlouposti a ze zištných úmyslů. Čili ne kritika názorů, nýbrž intenzivní shazování člověka, který před čtvrt stoletím byl miláčkem národa.

Vybírám si Haškův případ jako pars pro toto – jako zástupce jiných. Nechci nadhodnocovat vliv sociálních médií, naopak chci věřit, že na nich řve výrazná společenská menšina. Přesto si nelze nevšimnout, že oproti dřívějšku se cosi změnilo. Způsoby, jakými se lidé vyjadřují na adresu Fialovy vlády, jsou nesrovnatelné s čímkoli, co tu dosud bylo. Aby mi bylo rozuměno: nemám nic proti kritice ministrů, premiéra, proti odmítání něčí kandidatury, dokonce je mi jedno, jestli Dominik Hašek se svou kampaní uspěje nebo ne. Pouze mě znepokojuje míra arogance, kterou jsme si mezi sebou vypěstovali, aniž nám přijde nemístná, nebo dokonce nepohodlná. Přitom se jí špiníme všichni, ať už ji produkujeme aktivně nebo ať jsme jen jejími pasivními příjemci.

Ten hnus, který s gustem zkušených pěstitelů necháváme mezi sebou bujet, je dobře vidět třeba právě na tom, jak reagujeme na člověka, jehož jsme měli rádi a jenž – i když se mu řada věcí nepovedla – dokázal v životě víc, než svede mnoho jiných. Kdybych chtěl být patetický, napíšu, že mi jde hlavně o člověka. Ale to bych si mohl odpovědět citátem z Černých baronů, kde na podobnou větu odvětí poručík Hamáček: „Kefalín, tyhle starosti můžete pustit za hlavu. Lidí je na světě jako sraček.“ Tak zůstanu věcný – kéž jsou tyto volby dalším zlomem, kdy místo žluči svedeme spolu sice tvrdě a kriticky, ale věcně a s úctou komunikovat.