Tématem tohoto Salonu je nesmrtelnost. Nikoli nesmrtelnost duše chrousta, ale velmi reálné úvahy o tom, že lidstvo, nebo spíš by se mělo říci někteří lidé, stojí na prahu zásadního kroku do říše, kde se neumírá. Někteří ti lidé stáli v řadě vedle sebe během inaugurace prezidenta Donalda Trumpa. Nejznámější je Elon Musk, ale byl tam také miliardář Peter Thiel, který říká, že opravdu vede „boj proti smrti“ a je rozhodnut nezemřít.
Vyhroceným, často diskutovaným problémem, který se týká nás všech, ale lékařů zvláštním způsobem, je otázka eutanazie a přerušeného těhotenství. Jde o otázky zásadní, protože otázka života a smrti zásadní je. Proto musí být debata o nich vedena věcně, což předpokládá ujasnění pojmů a slov. Euthanasie je řecké slovo tvořené ze substantiva thanatos, smrt, předponou eu (nebudeme si to plést se zkratkou Evropské unie) s významem dobrý, přívětivý, jemný, zjemnělý. Známe slovo eufemismus pro jemnější, ne tak drsné vyjádření nějaké zlé skutečnosti, např. říkáme zesnul místo zemřel, byl společensky unaven místo ožral se apod.
Na nymburském hřbitově najdeme stavbu, která navzdory svým skromným rozměrům vyvolala ve své době doslova poprask. Malý, přesto však monumentální objekt je dílem mimořádně pozoruhodné osobnosti umělecké scény meziválečného Československa, která však v architektuře nedostala příliš příležitostí.
Americký prezident Joe Biden změnil na doživotí trest 37 ze 40 lidí, kteří čekali na vykonání trestu smrti ve federálních věznicích. Biden za svého mandátu vyhlásil moratorium na výkon trestu smrti na federální úrovni, oznámil Bílý dům. Svůj krok oznámil jen pár týdnů před začátkem druhého mandátu Donalda Trumpa, který naopak trest smrti na federální úrovni podporuje, píší agentury.
„Naučme se nechat umírat své ideje místo nás samých.“ Takové je poselství jedné z velkých filozofických škol 20. století – kritického racionalismu Karla Poppera. Podobně jako smrt příslovečných kanárků v dolech varuje horníky před přítomností jedovatých plynů, varují vyvrácené ideje lidstvo, že řídit se jimi dál by bylo sebevražedné.
O letošních Dušičkách jsem se na Olšanských hřbitovech, kam chodím pravidelně na procházku, nějak bedlivěji díval do tváří spoluobčanů, kteří tam přicházeli na návštěvu k hrobům svých předků a blízkých. Vypadali dost neradostně, často šlo o lidi starší, ba už i hrobu blízké. Stáří je strastné, řekl před dávnými lety Buddha. Přimělo mě to pozorněji se dívat do obličejů také u lidí všech věkových kategorií na tramvajových zastávkách hlavního města. Pravda, ani tam není průřez všemi vrstvami populace úplně rovnoměrný, ale je přece jenom mnohem širší.
Hřbitovy a pohřby byly vždy odrazem a projevem stavu společnosti. Promítal se v nich stav kultury, mravů, samozřejmě náboženství. Pohřeb byl nejen poslední ceremonií připravenou pro odchod člověka, ale byl jedním ze základních tzv. přechodových rituálů, dovršující život člověka na této zemi. Vypadá to přitom, že tato jistota se z naší společnosti ztrácí. Nikdy nebylo tolik pohřbů bez obřadu, nikdy se tolik nebožtíků neprovázelo na poslední cestu bez jediného příbuzného nebo blízkého. Je to trend, který už nelze popřít, přitom se nezdá, že by ho mohlo něco zastavit. Co to ale znamená? Je to znepokojující, nebo prostě jde o přirozený vývoj?
Komunikace s mrtvými byla dosud pouze tématem pro sci-fi filmy, černou magii nebo voodoo. Aktuálně se ale technologie, která umožňuje komunikaci se zesnulými, objevila na čínském trhu s cenovkou kolem 140 až 150 dolarů. Čínská technologie přezdívaná "digitální vzkříšení" umožňuje lidem komunikovat se zesnulými příbuznými pomocí umělé inteligence.
Pozadí tragického úmrtí v Hostinném stále zůstává záhadou. V případu pátečního nálezu dvou mrtvých v bytě v Hostinném na Trutnovsku zemřela dvaačtyřicetiletá žena zřejmě na nemoc, nezletilá žena na dehydrataci. Na tělech nebyly známky násilí, oznámila policie s odkazem na provedenou pitvu. Přesná příčina úmrtí bude podle policie předmětem dalšího znaleckého zkoumání, například z oboru toxikologie.
V návaznosti na nedávnou sebevraždu herce Karla Heřmánka a vlastně i na smrt Alaina Delona budeme mluvit o stále nevyřešeném tématu, našem právu na eutanazii. Ta je povolená jen v hrstce států světa, kromě Nizozemska například v Belgii, Lucembursku, Kolumbii či Kanadě. Více zemí včetně Rakouska, Švýcarska či Švédska dovoluje asistovanou sebevraždu. V Česku eutanazie ani asistovaná sebevražda legální nejsou. Téma pro Salon Echa.
Každý má autory, s kterými začíná svou čtenářskou kariéru. Nemusí to být rovnou ti nejlepší spisovatelé, spíš by bylo zvláštní, kdybyste to na první pokus hned trefili, ale místo ve vašem srdci už budou mít napořád. U mě to před pětadvaceti lety byl Chuck Palahniuk. Sledoval jsem ho se zájmem hraničícím snad až s obsesí, a jak šel čas a s každou další knihou to bylo jen horší, naučil jsem se i dost o literární disciplíně, kterou pracovně můžeme nazvat: kolik toho můžete svému oblíbenci ještě odpustit, než si konečně uvědomíte, že už s ním jen ztrácíte čas.
Tato debata se výjimečně nekonala v redakci Echa, nýbrž na festivalu United Islands of Prague. Zúčastnili jsme se ho podruhé, jeho tématem byla vymírající Evropa. Nejen o ní hovořili přírodovědec, biolog, básník a spisovatel Jiří Sádlo z Botanického ústavu AV ČR, etnolog Leoš Šatava z FF UK, jenž se zabývá především malými evropskými národy a jazyky, a Adam Horálek, rovněž z FF UK, který zkoumá antropologii stárnutí a národy asijské.
Před Schwarzenberským domem ve Voršilské ulici v Praze v neděli večer lidé uctili památku bývalého ministra zahraničí a čestného předsedy TOP 09 Karla Schwarzenberga, který ve věku 85 let zemřel v neděli nad ránem ve Vídni. Jeho odchod je odchodem jedné z největších osobností našich novodobých dějin, řekl na setkání náměstek pražského primátora a Schwarzenbergův stranický kolega Jiří Pospíšil (TOP 09).
V Heřmánkovicích na Broumovsku uklidili hřbitov u kostela od přebytečných náhrobků. To vzbudilo jistou pozornost i za hranicemi regionu. Náhrobky totiž byly německé, tedy patřily nebožtíkům, jejichž potomci už v Heřmánkovicích ani v širokém okolí dávno nežijí. Ty náhrobky byly popraskané a propadaly se do země, zarůstaly vegetací. A Češi mají rádi pořádek. Takhle to tam přece nemohli nechat. Heřmánkovice se před válkou jmenovaly Hermsdorf, to hezké české jméno dostaly až po ní.
Rozhovor jsme vedly na dálku, přesto jsem se cítila, jako bych byla u švýcarské filozofky doma. Nejenže jsem se seznámila s jejím obrovským psem, který po amputaci chodí po třech, hlavně jsem se mohla zeptat její dcery Carlotty, jaké pro ni je, že se její příběh objevuje v matčině knize. „Jsem neskutečně hrdá,“ odpovídá drobná dívka. Kniha je o Ullině sebevraždě a Carlottině narození. Ulla je sestra Barbary Schmitzové a v mládí si vzala život, Carlotta se narodila s těžkým postižením. Jak se k těmto dvěma výzvám postavit jako filozofka?
Zdravá žena, navíc matka dospívajícího syna, spáchá sebevraždu, zatímco těžce nemocné dítě se rve o právo na život. Jak to, že lidé, jimž – jak se zdá – nic podstatného nechybí, si svého života mnohdy neváží, zatímco ti s řádově horšími kartami se o něj perou? Tuto otázku si položila švýcarská filozofka Barbara Schmitzová v knize Jaký život je hoden žití? (2022) a nejde tu o teoretické cvičení; ta sebevražedkyně byla filozofčina sestra a dítě s těžkým postižením její dcera. Kniha vyniká osobitostí i vyrovnaností. Autorka mohla napsat dílo spadající do žánru zúčtování: společnosti, která nemínila přijmout její dceru, by bylo co vracet.
Ugandští poslanci schválili návrh zákona, který dále zpřísňuje tresty pro homosexuály a další členy komunity LGBT+. Norma počítá s tím, že lidem, kteří se identifikují jako členové této komunity, bude hrozit trest vězení až na deset let. Za sex s lidmi stejného pohlaví, kteří jsou mladší 18 let, bude v zemi hrozí až trest smrti. Informovala o tom dnes agentura Reuters, podle níž teď záleží na prezidentu Yowerim Musevenim, jestli zákon podepíše, nebo vetuje, a udrží si tak dobré vztahy se západními dárci a investory.
V Evropě jsou v současné době už jenom dvě země, které stále mají trest smrti. Ruská federace, jež však uvalila na praxi moratorium a nikoho nepopravila od roku 1996, a pak ještě Běloruská republika. Nyní se k nim překvapivě přidalo Belgické království, i když jaksi neplánovaně. Vražedkyně Genevieve Lhermitteová požádala o eutanazii a bylo jí vyhověno. Fyzicky přitom byla zdravá a rozhodně neumírala. Případ Lhermitteové je obzvlášť tragický. V únoru 2007 zavraždila svých pět dětí, nejmladšímu byly tři roky, nejstaršímu čtrnáct, v době, kdy byl jejich otec pryč.
Německá společnost Tomorrow Biostasis nabízí kryokonzervaci lidí v naději, že se jí nakonec podaří zvrátit smrt. Berlínský start-up pomocí tekutého dusíku zakonzervoval prvních deset klientů, kteří čekají na medicínský pokrok a následné vzkříšení. Informuje o tom server Popular Mechanics. Typickými klienty jsou prý lidé pracující v technologických oborech. Seznam čekatelů, kteří o kryokonzervaci mají zájem, je už v řádech několika stovek, v současnosti však firma další „pacienty“ nepřijímá.
Vlastimil Kubeš, kterému lékaři v 56 letech diagnostikovali rakovinu slinivky, nejen že doma umíral, ale taky tam umřel. Podle ředitele Centra paliativní péče Martina Loučky polovina lidí z těch, kteří by si přáli dožít doma, nakonec ale skoná v sanitce nebo na jednotce intenzivní péče. Většina pacientů trpících vážnými chorobami (90 procent) si přeje znát svůj zdravotní stav, tedy i informaci, že už je konec na dohled (...). Podle zkušenosti paliativních pracovníků jsou pacienti rádi, když se jim stručně a citlivě vysvětlí, jak jsou na tom. Dají si věci do pořádku, rozhodnou se, jak chtějí umřít.
Elon Musk si nepřeje, aby jeho zaměstnanci pracovali z domova. Inovace prý nevznikají tak, že někomu brnknete geniální nápad. Zvláštní, vždyť vývojáři ze Silicon Valley, které je domovem Facebooku, Googlu a místem s největší koncentrací technologických start-upů, sní o tom, že člověka osvobodí z tyranie času, prostoru i chřadnoucího těla. Parta, která ohlašuje revoluci nehmotnosti, se chce stýkat? Na jednom místě a fyzicky? Silicon Valley je technologická verze úrodného půlměsíce. Přirozeně nejde jen o techniku. Dopady pociťují politika, kultura, mezilidské vztahy.
Zřejmě je to výstava s největším počtem lebek, koster a motivů spojených s umíráním na metr čtvereční. Není to však veletrh pohřebnictví, nýbrž výstava šedesáti současných umělkyň a umělců, kteří vyslyšeli výzvu kurátora Otty M. Urbana a vytvořili díla, která se inspirovala slavnou pasáží z Kazatele: „Marnost nad marnost, všechno je marnost! K čemu je člověku všechno to pachtění, kterým se pachtí pod sluncem? Jedno pokolení odchází a jiné přichází, země však nehnutě trvá.“ O výjimečné expozici se diskutuje v Salonu Týdeníku Echo.
Onoho rána v pondělí 21. června 1621 se prý hned po východu slunce nad Prahou ukázala „velmi pěkná duha“. Takhle to ve svém spise Historie o těžkých protivenstvích církve české píše Jan Amos Komenský, který ovšem u toho nebyl, neboť se skrýval u šlechtických přátel na Moravě v neblahém očekávání věcí příštích. Duhu však viděli očití svědkové. Přitom už tehdy jim to připadalo zvláštní, neboť prý několik dní nikde v okolí Prahy „žádného deště nebylo“ a bylo počasí velmi letní a jasné.
Historici novověku občas navrhovali, že naše doba začala jednou velkou cestou, tedy objevením Ameriky v roce 1492, a skončila další velkou cestou – poslední misí Apolla na Měsíc v roce 1972. Ale také by šlo říct, že novověk se zrodil z velké, vracející se morové rány černé smrti na sklonku 15. století a skončil současným dvaceti- či třicetiletým obdobím, kdy se rozvinul internet, prošli jsme sérií ekonomických krizí a koronavirus se vysmál globalizaci. Možná novověk jednou zarámujeme oběma pandemiemi. Ty totiž, jak ukazuje německý historik Klaus Bergdolt, zvýrazňují a urychlují trendy, které existovaly již před epidemiemi a v překotném tempu rychle proměňovaly společnost.
Tou nejvíc fascinující věcí na Islámském státu z našeho pohledu asi bylo, že oni to brali vážně. Snaha o návrat k „čistému“ islámu je stará desítky let, ale to bylo vždy jen společenské hnutí. Abú Bakr al-Bagdádí vytvořil, byť dočasně, stát. Skutečný stát, který ovládal území, na němž zajišťoval odvoz odpadků, vydával rodné listy a registroval auta. Což bylo pro tisíce lidí tak inspirující, že tam odjížděli žít a pracovat (tj. bojovat).
Je to dostatečně děsivé, aby z toho měl člověk hrozný pocit i teď, když je ta možnost nejspíš zcela vyloučená. Probudit se v hrobě, ve vlastní rakvi! Otevřít oči do tmy a uvědomit si strašnou skutečnost. Ach, běda! Pravděpodobně by člověk v takové situaci vyřkl něco horšího: Pohřbili mě zaživa! Zemru děsivou smrtí znovu, nyní již doopravdy, a nikdo se o tom nedozví! Snad až po letech vykopou můj hrob, naleznou podivně zkroucenou mrtvolu se stopami hrozného zápasu. Možná si toho všimnou, ale mně už to nebude nic platné. Ach, může být něco strašlivějšího?
První člověk, který se na českém území nakazil západonilskou horečkou, zemřel. Byla to dvaasedmdesátiletá žena, která v inkubační době prokazatelně nebyla v zahraničí, současně měla ale i další vážné chronické problémy, uvedla dnes televize Nova. Informaci o úmrtí televizi potvrdil náměstek ministra zdravotnictví Roman Prymula. Podle hygieniků žena z jižní Moravy zemřela v srpnu v nemocnici.
Egyptský soud potvrdil rozsudek smrti nad 75 lidmi, souzenými kvůli účasti na protestu z roku 2013. Mezi odsouzenými jsou prominentní islamisté, další pak soud poslal za mříže na doživotí. Odsouzení se mohou proti verdiktu odvolat, oznámila s odvoláním na soudní zdroje agentura Reuters. Rozsudky padly v procesu se stovkami stoupenců islamistického exprezidenta Muhammada Mursího.
I do našich médií pronikl jeden z hojně komentovaných článků v USA posledních dnů – reportáž New York Times o smrti dvou amerických cyklistů, které na jejich cestě kolem světa v Tádžikistánu zavraždil gang radikalizovaný Islámským státem. Je to ideální projekční plátno pro naši dobu.
Smrt tří českých vojáků v Afghánistánu předminulou neděli vyvolala ve veřejnosti vlnu účasti s rodinami pozůstalých i zájmu o to, co armáda na Hindúkuši vlastně dělá.
