Smrt tří českých vojáků v Afghánistánu předminulou neděli vyvolala ve veřejnosti vlnu účasti s rodinami pozůstalých i zájmu o to, co armáda na Hindúkuši vlastně dělá. Výsadkář pplk. Ivo Zelinka je jeden z nejzkušenějších mezi našimi „afghánskými veterány“.

Co pro vojáka znamená smrt kamaráda v boji?

Ani jednoho z nich jsem neznal osobně, na druhou stranu byli ze stejné brigády… Má to pro mě osobní rovinu i v tom, že jsem totéž dosti intenzivně prožíval téměř přesně před čtyřmi lety, kdy padlo pět českých vojáků, z nich čtyři byli mí bývalí podřízení a jeden z nich přímo můj kamarád. Takže si dokážu velmi živě představit, co teď zažívá velitel 42. mechanizovaného praporu a co zažívají příbuzní, které on musí objíždět. V roce 2014 jsem u toho přímo nebyl, tři měsíce předtím jsem přešel na velitelství brigády. Nicméně organizoval jsem sbírku, která tehdy vynesla fantastických pět milionů korun. A to jsme si původně říkali, že když vybereme půl milionu, bude to skvělé… Teď se koná podobná sbírka.

Máte taky pocit, že letos je jak mediální echo, tak i účast politiků a veřejnosti vyšší než v létě 2014?

V roce 2014 nebyla společnost na takové věci vůbec připravena. Byla to největší ztráta naší armády od druhé světové války. Teď už jsou mechanismy jak v armádě, tak ve společnosti zajetější. A zároveň – a potvrzuje se mi to při náboru aktivních záloh, kde děláme výběrové řízení – důvod, proč má společnost lepší vztah k armádě, je ten, že velké části společnosti mezitím došlo, že dobře už bylo. Lidé se obávají, že nastává doba, kdy budeme armádu a vůbec ozbrojené složky zase víc potřebovat. Tehdy bylo léto 2014, tedy ukrajinská krize už vypukla, mezitím společnost jako by následky toho všeho vstřebala.

Taky byla mezitím migrační krize, která samozřejmě nemá formu války, ale lidé si řeknou: Z jihu a jihovýchodu stoupá tlak na Evropu.

Samozřejmě. Byly to tyto dva důvody. Typický kluk, který jde do aktivních záloh, má kolem 35 let, narodilo se mu dítě, patří ke generaci, která nezažila základní vojenskou službu, takže má obavu, že když dojde na lámání chleba a on bude muset ochránit svou rodinu i společnost, nebude vědět, jak.

Projevuje se to i v nárůstu zájmu o vstup do armády?

Ano. Za poslední tři roky se počet aktivních záloh zdvojnásobil. Co se týče profesionální armády, kapacita Vojenské akademie, kde probíhá základní výcvik, kde civila předěláváme na vojáka, je vytížena na 100 procent. Proto se akademie bude muset rozšiřovat.

Jak se proměňují mise? Bosna, Kosovo, Afghánistán?

Když se jezdilo do Bosny, ještě nebyla profesionální armáda, takže mise sestávala ze záložníků, kteří prošli základní vojenskou službou a za pět let se jich někdo zeptal, jestli by nechtěli k modrým přilbám. V Kosovu naše mise začínala v roce 1999. Ten rok se profesionalizoval výsadkový prapor, a byť armáda jako taková až v roce 2006, v Kosovu se už do misí záložníci nepovolávali. Z hlediska schopností armády, zbraní a spojovacích systémů, ale i úrovně jednotlivých vojáků jsou Bosna, Kosovo a Afghánistán, zejména dneska, tři úplně jiné světy. Tři nesrovnatelné armády. Díky misím se vyvíjíme mílovými kroky. Byť armádu jako celek to nepostihlo stejnou měrou. Armáda je heterogenní těleso, některé složky – výsadkáře, speciální síly, lehkou pěchotu, ale koneckonců třeba i vrtulníkové letectvo – zahraniční akce nakoply víc než jiné. Ale i spojaři získali know-how dřív nemyslitelné. Kdyby český generál před dvaceti lety dostal úkol: Zásobuj 600 vojáků 5000 kilometrů od Prahy, tak by se z toho asi zastřelil. My to děláme běžně.

Dá se říct, že mise armádu zocelují, že vojáci nezahálejí v kasárnách?

Jistě. A zároveň je to i výběrové kritérium. Nasazované jednotky přitahují i uvnitř armády určitý druh lidí. Výsadkáři jsou toho nádherným příkladem. Pokud sloužíte u výsadkářů, tak víte, že když odsloužíte aspoň pět let, rozhodně půjdete do mise, pravděpodobně několikrát. Budete moci nabírat zkušenosti. Touha ověřit si, jestli profesně zvládnu svou práci, je u výsadkářů hlavní motivace, proč se hlásit do misí. Armáda samozřejmě existuje proto, aby bránila územní integritu České republiky. Ale tohle si těžko ověříte ve výcvikovém prostoru Doupov.

Těší se vojáci, že budou vybráni do Afghánistánu?

Rozhodně mezi výsadkáři je to prestižní záležitost. Útvar je relativně velký a ani při rotaci nemůže vyjet každý, kdo si zažádal. Zároveň však u výsadkářů dodržujeme pravidlo organických jednotek. Například do nové poradenské mise pro speciální jednotku afghánské policie v provincii Logar půjdou výsadkáři z naší 1. výsadkové roty, ty vystřídá 2. výsadková rota atd.

Je to lepší i finančně.

Určitě, je to dobře placené. Na druhou stranu je to i draze zaplacené. Strávíte v Afghánistánu šest měsíců bez rodiny, což s rodinou může hodně zacloumat. Zároveň to není osmihodinová pracovní doba. Nepřítel útočí v noci, nerespektuje zákoník práce, neexistují volné soboty a neděle.

Afghánci jsou celkově přátelští, nepřátelští, neutrální?

Záleží na tom, kde jste. V provincii Badakšan, na hranici s Čínou a Tádžikistánem, kde jsem byl poprvé, žijí Tádžici a ti Tálibán, který je paštúnský, rozhodně nepodporují. V provincii Vardak, která je paštúnská, zároveň nehostinná a hornatá, byly příležitosti pro povstalce větší. Ale celkově bych řekl, že obyvatelstvo je neutrální. Lidé chtějí žít svůj poklidný život ve vesnici, kde se narodili a kde i hodlají umřít. Klid jim samozřejmě narušuje i Tálibán. Byť tam existuje fenomén dvacetidolarového Tálibánu – dám ti dvacet dolarů, když vystřelíš na základnu –, tak naprostá většina zachovává neutralitu.

Na druhou stranu Afghánci historicky špatně snášejí cizí mocnosti na svém území.

Jistě, dodnes jsou hrdí na to, že dokázali vyhnat Brity, Sověty. Společnost je tam dost xenofobní. Ale současně si uvědomují, že kdyby dnes západní vojáci odešli, země se začne propadat do chaosu, který by jim ublížil.

Když může voják ze základny vyrážet do terénu jen v ozbrojené skupině v obrněném autě nebo vrtulníkem, jak se může dařit naplňovat jeden z původních cílů: získávat si srdce místních?

Znovu: Ten konflikt měl nějaký vývoj, stejně jako taktika nasazení. Při mém druhém nasazení v Afghánistánu v roce 2009 většina akcí mé výsadkové jednotky vypadala tak, že nás dvojice těžkých vrtulníků v noci vysadila na nějakém hřebeni, my jsme tam tři dny dělali průzkum nebo navazovali kontakt s obyvatelstvem a po těch třech dnech nás zase vyzvedl někde v noci vrtulník. Tehdy to byla akce české jednotky s afghánským tlumočníkem a možná nějakým americkým specialistou. Dnes rutinně děláme operace ruku v ruce s afghánskými vojáky. Dnes neexistuje, aby český voják byl na operaci mimo základnu a nebyl u toho afghánský voják. Někdy operaci rozvrhneme my, někdy ale sami Afghánci a my jim jen pomáháme s provedením. Tohle je dobrý vývoj, aby nás potřebovali řekněme na posledních deset procent operace. Nedávno jsem byl v Afghánistánu plánovat rozšiřování našich misí. Bude to poradenství pro speciální afghánské jednotky. Účastní se toho naše speciální síly z Prostějova a výsadkáři z Chrudimi. Proč se soustředíme na jejich speciální síly? Protože statistikům z NATO došlo, že ačkoli speciální síly tvoří jen asi 10 procent afghánské armády, tak ale provádějí víc než 90 procent ofenzivních operací.

Jak vypadá všední den českého vojáka v Afghánistánu? 

Střídají se období horečné aktivity, kdy nestíháte a musíte šetřit každou minutu, s obdobím klidu, kdy se člověk vrátí z patroly, ošetří zbraně a čeká, neví jak dlouho, na nový úkol. Typicky obtížnější patrola, jako je vysazení vrtulníky do horského terénu, se za mě plánovala tři dny. Jako velitel jsem musel domluvit s Američany leteckou podporu, naplánovat logistiku, spojení. Mezitím mí podřízení připravovali zbraně, nacvičovali situace. Tři dny jsme byli v terénu a pak se stáhli, ošetřili zbraně a hlavně se rychle nechali zpravodajsky vytěžit. Debrífink vždycky dělali současně český a americký velitel.

Co to je za informace? Že tam a tam se skrývá Tálibán?

Nejen. Informace získáváte různými způsoby. Američané vynikají ve focení z družic nebo dronů. Ale velká část informací se tímhle způsobem získat nedá. Získávání informací od lidských zdrojů se nedá dělat jinak, než že člověk dojde do vesnice a ptá se. Vesničané mu často naprosto ochotně odpovědí, už proto, že se jich předtím nikdo nezeptal. Zároveň jsou motivováni nějakým příslibem pomoci. Anebo si chtějí naklonit západní vojáky, aby v jejich vesnici bylo bezpečněji.

Dávali jste domorodcům za informace peníze?

My jsme tu možnost nikdy neměli, takže ne. Ale na druhou stranu ve vesnici může být škola, kam budou chtít nové učebnice, nový nábytek. A to už povolené je.

Střílel jste ostrými?

Jo jo. Ale musím doplnit, že jsem velitel, takže moje úloha v přestřelce není situaci palebně vyřešit, ale prvními výstřely dát ostatním najevo, že se má střílet a kam. Pak už je mou úlohou obsluhovat víc vysílačku než samopal.

Zabil jste někoho?

Ne. Respektive naprostá většina přestřelek v Afghánistánu je vedena na vzdálenost 300 metrů a výše, takže vy nevidíte nic jiného než siluetu nepřítele, který zpravidla leží. Je pak téměř vyloučené zjistit, kdo ho vlastně trefil. A to je výhoda i z hlediska posttraumatického stresu.

Čím to, že dnes se každý profesionální voják zabývá posttraumatickými stresy, a když čtu něco o druhé světové válce, tehdy to odvedení vojáci zdaleka tak neřešili? Je to otisk naší doby, nebo něco staršího?

Oni to neřešili, ale stresy byly i tehdy. Už za první světové války to bylo, tehdy se tomu říkalo shell-shock. Otřes z granátů. Dnes existuje přímo obor killologie – psychologie zabíjení. V ní se učí tři metody, jakými vojáka odstínit od posttraumatického stresu. První je fyzická vzdálenost od nepřítele. Když nepřítele likvidujete na dálku, riziko stresu je nižší. Posttraumatický stres nebude mít pilot, ale voják, který zabije jiného vojáka nožem, skoro určitě. Druhá metoda je autorita. Jako velitel jsem střílel první i proto, abych vojákovi nařídil, že má střílet. Tím se z něho stává pouze nástroj, zodpovědnost není na něm, ale na veliteli. Třetí metoda je takzvaná psychologická vzdálenost k nepříteli. Asi to dneska nezní moc sexy korektně, nicméně Američanům se za druhé světové války mnohem snadněji zabíjeli Japonci než Němci, protože Němci vypadali jako oni.

Vzniká závislost na takovém způsobu života? V amerických filmech člověk vidí vojáka, který přijede do USA za rodinou, ale nedokáže se soustředit na všední život, a už se těší zpátky na Střední východ.

Je to jiný život. Všechno tam má jasný řád a účel. Každá akce vede k něčemu konkrétnímu. Minimálně u výsadkářů je velmi stmelená parta. Ti lidé sdílejí strasti a radosti 24 hodin denně po šest měsíců. S rotmistrem Lieskovanem, který padl před čtyřmi lety v Afghánistánu, jsme spolu byli na čtyřech misích. A za ty tři roky toho nejintenzivnějšího nasazení jsme spolu strávili víc času než on se svou ženou Janou. Takže nevím, jestli přímo závislost. Ale mise je stav, se kterým se voják nejdřív vyrovná a potom se ho naučí vyhledávat.

Vy jste se těšil zpátky do Afghánistánu?

Určitě. Když jsem tam byl poprvé, v provincii Badakšan, která je hornatá a krásná, tak jsme si říkali, že až tam jednou bude mír, tak se tam jako důchodci vrátíme bez samopalů na zádech. Ale i z toho důvodu, že až mě jednou vlast bude potřebovat v Bílých Karpatech, tak už budu mít trénink z Hindúkuše.

Na druhou stranu je jisté napětí mezi dvěma představami o armádě. Sám jste říkal, že hlavním úkolem je obrana území republiky. Ale v posledních letech se zahraniční mise ohromně nasvěcují, jako kdyby smyslem armády bylo držet vždycky pár stovek dobře vycvičených mužů na nějaké střelnici světa. Neklade se příliš velký důraz na mise, které jsou elitní, ale malé?

Ve všech západních armádách probíhal v posledních letech proces takzvané afghánizace, kdy se kladl větší důraz na lehké jednotky, které jsou víc vhodné na protipovstalecké konflikty. Ale z toho nás všechny rychle vyléčil rok 2014, kdy jsme si všichni uvědomili, že válka střední intenzity v Evropě je možná. Takže celkový přístup je dnes mnohem vyváženější než předtím.

Vzniká z afghánských nebo předtím kosovských veteránů něco jako aristokracie české armády? Převzali veteráni generální štáb?

Každopádně je to žádoucí. Je žádoucí, aby vojáci, kteří v těžké situaci osvědčili, že dokážou dobře vládnout, byli systémem vyneseni výš. A v tom je raketový skok, když srovnáme armádu 90. let s tou dnešní. Dnes máme náčelníka generálního štábu, který prošel více misemi než já. Když jsem byl poprvé v Afghánistánu, velel mi tam plukovník Aleš Opata. Minulost generála Opaty všichni v armádě znají, proto je mezi vojáky k němu úcta, jaká je.