Jak říká jeden můj známý, který na Ukrajinu léta jezdí jako vojenský diplomat: největší problém Ukrajinců je, že se často chovají jako Rusové. – Možná ale z tohohle lze nyní čerpat i naději, prostě budou se bránit a rvát, jako když se společně bránili v jedenačtyřicátém. Rusové udělali v tomhle obrovskou chybu. Ve strašlivém odhodlání nedat se jsou Ukrajinci jako oni – tím hůř pro ně, pro agresory.
To, zda je Volodymyr Zelenskyj ještě naživu, dnes sledují stamiliony lidí. Jak se ocitl v této roli muž, který byl do začátku války znám nanejvýš tím, jak se prezidentem stal? To, za co člověk stojí, se často naplno projeví ne v tom, co si pečlivě naplánuje, ale v tom, jak se vypořádá se zkouškami, které mu osud nachystá. A Zelenskyj v krizi, aspoň zatím to lze říci, obstál. A stala se z něho mezinárodní ikona.
Sociální geograf a energetik, jeden ze světově uznávaných teoretiků vývoje civilizací Václav Smil napsal obsáhlou 600stránkovou knihu nazvanou Růst. Byl jsem požádán, abych recenzoval její český překlad, a to mě donutilo číst knihu pomalu a promýšlet ji. Pro myšlení Václava Smila je typická důkladná práce s ověřenými číselnými údaji, ale i nechuť zevšeobecňovat.
„Obávám se, že jsme probudili spícího obra a naplnili ho strašlivým odhodláním“ je výrok přisuzovaný Isorokuovi Jamamotovi, veliteli japonského loďstva, jež zaútočilo na Pearl Harbor. Podobná slova se možná nyní honí hlavou Vladimiru Putinovi. Vše nasvědčuje tomu, že jeho prvotní plán útoku na Ukrajinu selhal. Země se nezhroutila a ruská vojska se musejí krvavě probíjet. Přes počáteční neúspěchy tuto válku stále může vyhrát.
Ráno 24. února 2022 znamenalo probuzení do úplně jiného světa. Ruská armáda zahájila útok proti Ukrajině. Média záhy zaplnily záběry explozí, požárů, kouřových stop raket a valících se vojenských vozidel. A nebylo málo těch, kteří prorokovali Ukrajině „rychlý konec“, jelikož se přece nedalo očekávat, že by se tato problémy zmítaná země dokázala efektivně bránit. Zdálo se, že Putin zahájil „Blitzkrieg“, a nikdo nevěděl, kde se Rusové zastaví. Ale už večer prvního dne bylo evidentní, že všechno bude naprosto jinak.
„Dá si někdo teplou vodu?“ Tento „nápoj“ popíjejí protagonisté knihy Ve jménu Metody ve vypjatých chvílích. Autorka Juli Zeh je německá spisovatelka, jejíž knihy byly přeloženy do pětatřiceti jazyků. Zrovna Ve jménu Metody se několik let ocitá na seznamu povinné školní četby a právě vychází ve výborném českém překladu Michaela Půčka. Teplá voda, ideálně s několika kapkami citronu, je doporučovaný nápoj v Německu roku 2057. To se proměnilo v totalitní stát, jemuž vládne ideologie stojící na tělesném zdraví jako nejvyšší hodnotě.
Česká republika je jedinou zemí v Evropě, která nemá prezidentský systém, ale prezidentské volby jsou v ní vnímány jako nejdůležitější ze všech. Vyvolávají největší mediální zájem i největší aktivitu všemožných angažovaných podnikatelů a finančních skupin. Každý chce mít svého prezidenta. Češi k Pražskému hradu vzhlížejí a symbolicky si projektují do prezidenta větší moc, než jakou skutečně má. Je to také volba, která je ze své podstaty výrazně víc vzrušující. Vítěz musí sebrat aspoň polovinu hlasů těch, kteří ve druhém kole k volbám přijdou.
Čtyřicetiletá Dita je bezdětná. Byla celkem na třech umělých oplodněních, tedy IVF, in vitro fertilizace. „Můj muž miluje děti a je na něm vidět, jak je z toho zklamaný. Pokaždé nová naděje a pokaždé nic,“ vypráví Dita, která už dávno uvažuje o adopci. „Ale to víte, chlap, ten chce vlastní,“ krčí rameny. Nejvíc to odnáší psychika. OHSS může skončit i smrtí. I když jen v ojedinělých případech. Je to nepravděpodobné, ale možné.
Jedno z klišé, které se v posledních týdnech neustále objevovalo v souvislosti s ukrajinskou krizí, zní „Západ hraje dámu, Putin šachy“. Má vyjadřovat způsob, jakým se ruskému prezidentovi daří lámat ze Západu koncese a zařídit, že kolem něho skáčou světoví lídři. Jakou hru tedy nakonec Putin vlastně hraje? K čemu to celé je? Kdo vyhrává? I když se o Putinovi občas mluví jako o geniálním stratégovi, ve skutečnosti pouze pracuje s faktem, že on je ochoten použít k dosažení svých cílů hrubou sílu, avšak jeho protivníci ne. Na snímku Putina manévrech ruské armády Západ 2021.
Neobratné německé chování tváří v tvář ukrajinské krizi se na první pohled vzpírá pochopení. Směs arogance a naivity je zvláštní u země, jejíž diplomacie se jinak vyznačuje pečlivým, důkladně připraveným multilateralismem. Je to vhodná chvíle podívat se na jednu z tradic, jež moderní německou diplomacii vůči tomuto kusu světa v minulosti formovaly. Onou tradicí je historie německé poválečné Ostpolitik, politiky vztahů s komunistickou východní Evropou.
Rozpočet, který ve středu 9. února představila vláda Petra Fialy, je zjevně už na první pohled nesrovnatelně lepší než ten, co jí po sobě zanechal kabinet Andreje Babiše. Začít vládnout na pár měsíců s rozpočtovým provizoriem bylo velmi prozíravé. Už jen proto, že první Fialův rozpočtový schodek je téměř o 100 miliard korun nižší než původní babišovský. To není žádný účetní trik. Úplně konkrétně to znamená, že státní dluhy si nezvýšíme o dalších 100 miliard korun.
Před několika dny uplynuly dva roky od smrti prvního pacienta v ČR trpícího těžkou formou covidu-19. Tím vstoupil do našich moderních dějin zcela nový fenomén, o němž jsme tehdy neměli ani tušení, jak výrazně ovlivní celou naši společnost nejen po medicínské stránce, stránce biologického poznání, ale i ze sociálního, ekonomického, politického a geopolitického hlediska. Tehdy šlo o infekci RNA virem, který se náhle objevil – podle čínských údajů – u jednoho člověka 17. listopadu 2019. Nicméně dodnes není původ viru jednoznačně jasný.
Dostali jsme se do zvláštního stadia, které obrací celou ekonomiku vzhůru nohama. Česká republika je země, která má aktuálně dost zdrojů energie, které nejsou drahé. Samotné suroviny do nich a jejich provoz by nemusely podléhat prudce kolísajícím světovým cenám. Energie v Česku by nemusela být drahá. Největší část, 37 procent elektřiny, se u nás vyrábí z jaderných zdrojů. Ty jsou samy o sobě velmi nákladné kvůli vysokým investicím při výstavbě. Ve chvíli, kdy už stojí a jsou zaplacené, provoz naopak nepatří k drahým.
„Cancel culture“, kultura rušení, má již známé schéma. Její oběť překročí nějakou neviditelnou hranici, popřípadě se na ni vytáhne prastaré vyjádření. Nastartuje se kampaň na sociálních sítích, toho se chytí média a jen to zesílí, po důsledcích začnou volat známé osobnosti. Oběť je následně vyhozena z práce, je s ní rozvázán kontrakt, je vyobcována ze slušné společnosti. Ani když učiní veřejné pokání, nepomůže to, vždy zaostává za očekáváními rozbouřeného davu. Občas ale rušiči přestřelí, vyberou si jako cíl někoho, kdo je příliš slavný a známý, kdo je proti této kultuře imunní.
Po prudkém přelomu v roce 2020 se začíná ukazovat, že Západ vkročil do dalšího stadia své autolýzy, to jest rozkladu vlastními silami (mnohem závažnějšího, než byla nedostatečná reprodukce jeho obyvatel v posledních dekádách). Víceméně nezávisle na kořeni jeho bytí hlodá „hygienismus“, přinášející medicínskou diktaturu s potlačením dosavadních svobod, kulturní války vedené extrémním genderismem a „rasismem naruby“, a extrémní environmentalismus, chápající lidi na planetě v podstatě jako nežádoucí.
Při jednání s prezidentem Spojených států stanul Masaryk před vážnou otázkou: má Wilsona informovat, že příští československé území obývají kromě asi šesti milionů Čechů ještě dva miliony Slováků, sedm set tisíc Maďarů, přes sedmdesát tisíc Poláků, ale hlavně více než tři miliony Němců, kteří k nové vládě sotva zaujmou loajální postoj? Dalo se očekávat, že americký vyznavač národního sebeurčení by v takovém případě kladl důraz na patřičný zřetel k zájmům menšin.
Následující text vyšel nejprve na slovenském serveru Denníkstandard.sk. Mezitím se udála jedna změna: zřejmě i pod tíhou neustávajících protestů v různých rakouských městech kancléř Karl Nehammer oznámil, že ukončí lockdown pro neočkované. Argumentoval tím, že nebezpečí zhroucení zdravotního systému i přes vysoké číslo pozitivních případů pominulo. Takže neočkovaní mohou chodit do práce, pro základní potraviny, do kostela a na procházku. Jinak nic.
Pandemie čínského koronaviru mutací omikron končí. Zdá se, že to, s čím si dva roky nedokázala poradit společnost, vyřešila nakonec evoluční biologie. Virus dopochodoval do stadia, kdy se s ním dá normálně žít. Jako s jinými viry. Dnes už se na tom shoduje značná část imunologů, expertů na infekční choroby i epidemiologů. Včetně Romana Prymuly, symbolu koronavirových lockdownů. Přestaňme plošně testovat, počítat nakažené.
Michel Houellebecq (65) napsal politický thriller. Aspoň to o nové knize říkali novináři. Ale přijmeme-li hledisko nejslavnějšího francouzského spisovatele současnosti, je fakt, že to oznamovali právě novináři, dobrý důvod, proč si myslet, že Houellebecq politický thriller nenapsal. V knize se autor do novinářů opře několikrát, ostatně nejodpornější postava je novinářka Indy. Neznalost novinářů nemá podle Houellebecqa meze.
Když Jeffrey Epstein unikl pozemské spravedlnosti, mnoho lidí bylo zklamaných. Kdyby se jeho příběh objevil ve filmu, nejspíš mnoho kritiků by to odsoudilo jako až příliš neuvěřitelné drama. Nyní svitla naděje, že se přece jen podaří rozkrýt detaily o Epsteinových zločinech. V USA skončil soud s jeho pravou rukou Ghislaine Maxwellovou, jejíž rodina má československé kořeny.
Kauza světové tenisové jedničky Novaka Djokoviće, kterého u protinožců zadrželi a hrozili mu deportací, jelikož nebyl očkován proti koronaviru, upoutala pozornost celého světa k australskému covidovému režimu. Austrálie je fascinující případ. Během pandemie byl transatlantický prostor srovnáván s Dálným východem. Zatímco asijské státy pomocí lockdownů dokázaly víceméně covid zvládnout a vyhnout se velkým ztrátám na životech, Západ do velké míry lockdowny dosáhl leda rozvratu veřejných financí a mrtvým se stejně nevyhnul.
Čtyři příběhy, čtyři osudy, čtyři ukázky toho, jak se žije ve státě, kde už nefunguje prakticky nic. Podle Světové banky by se mohla libanonská ekonomická krize zařadit mezi trojici nejvíc dramatických recesí od poloviny 18. století. Přes 75 procent tamní populace nemá dostatek peněžních prostředků ani na zajištění základních životních potřeb. Experti tvrdí, že na současné dno zavedla Libanon občanská válka a následná zahraniční dluhová politika a korupce předešlých vlád a ekonomika založená na importu.
Přepočítávat výhody členství v Evropské unii na má dáti – dal, na příjmy a výdaje je primitivní a dost krátkozraké. Hodnoty, které nám členství v Unii dává, jsou jiné. Obrovský otevřený trh se 450 miliony zákazníky snadno dostupnými každé české firmě a podnikateli. A donedávna, než začala pandemie čínského koronaviru, provázená návratem hraničních kontrol a covid pasy, i volné cestování po Evropě.
Rok 2022 nezačal pro Elizabeth Holmesovou, zakladatelku nyní již padlé biotechnologické firmy Theranos, zrovna šťastně. Porota u federálního soudu v Kalifornii ji uznala vinnou ze tří případů podvodu a ze zločinného spolčení za účelem podvodu vůči investorům. Holmesová jim líčila nádhernou budoucnost. Přístroje Theranosu měly stát v každé lékárně a v každé ordinaci, orákula nového věku, sdělující pacientům pravdu – ty máš rakovinu, ty jsi zdráv.
Knihu Pražské ptactvo vydal Wahl v roce 1944. Tedy v roce, o němž nemá člověk právě představu, že by to byl vhodný čas na sepisování a vydávání podobných knih. Předpokládal by možná, že mladík, který se tehdy věnuje ptactvu a píše o tom pojednání, je dost odtržen od vnějšího světa, zahloubán do pozorování ptáků, jejich hnízdění, tahů, chování. Takový mladík snad ani nevnímá, co se kolem něho děje, možná je mu to i trochu lhostejné, žije si ve svém ptačím útočišti, do něhož se ukryl. Ten mladík je však ve skutečnosti už několik let zapojen do odbojové činnosti.
Je to ukázková lekce, jak se během pár měsíců z odborného a složitého tématu, které nezajímalo ani ty, které zajímat mělo, stane to nejvíc lidové téma, které zajímá úplně každého. Zajímá ho proto, že mu zcela zásadně zasáhne do jeho životní úrovně. Tažení za bezuhlíkovou ekonomiku, v Evropě známé pod značkou Green New Deal (Nový zelený úděl), vstoupilo do velmi lidové fáze výrazně dřív, než jeho strůjci očekávali. Směřování energetiky se během toho budou snažit ovlivnit klíčoví hráči. Jaké mají dnes zájmy?
V Rusku se žádné podstatnější oslavy výročí definitivního konce SSSR, který nastal dne 26. 12. 1991, nekonaly. Důvodem ale není, že by sovětskou dobu nikdo nechtěl připomínat. Naopak: znak SSSR se srpem a kladivem, rudé hvězdy, zkratka CCCP i přídavné jméno „sovětský“ nejenom že nejsou tabu, ale jejich obliba stoupá, stejně jako zdůrazňování pozitivních aspektů stalinismu a zásluh samotného Stalina. Sovětská symbolika je v Rusku v módě stejně jako sovětská státní bezpečnost.
Je to deset let, co odešel Josef Škvorecký: zemřel 3. ledna 2011 v Torontu, bylo mu 87 let, v září 2024 se snad bude připomínat jeho stovka. „Snad“, protože čas rychle pádí a některé jistoty už nejsou tak pevné, jak se zdály ještě před dvaceti třiceti lety. Ne že by Škvorecký přestal být velkým spisovatelem, ale je otázka, jestli se to ještě bude cenit. Něco se stalo s jistotou, že literatura je tak moc důležitá a že bez ní by cosi jako národní společenství nemohlo existovat.
Začíná těžký rok. Nový premiér Petr Fiala v novoročním projevu řekl, že nejtěžší v historii České republiky. Není s tím názorem sám. Je hodně rozšířený a zdaleka se netýká jen naší země. Pro celou Evropu to bude nejspíš nejtěžší rok od konce studené války v roce 1989. Ale náročný bude pro celý Západ. Ty těžkosti však nepřinesla žádná přírodní pohroma. Pandemie čínského koronaviru byla jen katalyzátorem rozhodnutí, která si na sebe západní svět ušil sám.
V únoru bude válka. Tak zní nejcitovanější předpoklad amerického ministerstva obrany. Rusové mají u hranic s Ukrajinou rozmístěno asi 100 tisíc vojáků. Američané odhadují, že na konci ledna jich bude 175 tisíc, dostatečný počet k dobytí Ukrajiny. Podle plánů ruské armády, jež zveřejnil například německý bulvární deník Bild, dojde k ruskému blitzkriegu, kdy se Rusové přeženou přes východní Ukrajinu až k Dněpru.
