Kauza světové tenisové jedničky Novaka Djokoviće, kterého u protinožců zadrželi a hrozili mu deportací, jelikož nebyl očkován proti koronaviru, upoutala pozornost celého světa k australskému covidovému režimu. Austrálie je fascinující případ. Během pandemie byl transatlantický prostor srovnáván s Dálným východem. Zatímco asijské státy pomocí lockdownů dokázaly víceméně covid zvládnout a vyhnout se velkým ztrátám na životech, Západ do velké míry lockdowny dosáhl leda rozvratu veřejných financí a mrtvým se stejně nevyhnul.

Bylo to vysvětlováno civilizačními rozdíly. Asijská konfuciánská a kolektivistická kultura je prý zvyklá poslouchat, na rozdíl od západní individualistické se nebouří. Vysvětlením, hlavně v případě Číny, byl i autoritářský režim, jenž dokáže masy ovládat a kontrolovat. Austrálie (a Nový Zéland) do tohoto schématu nezapadá. Prosperující demokracie, pevná součást Západu, anglosaského světa, jejíž občané mají pověst drsných individualistů, se nejeví jako přirozené území pro jeden z nejtvrdších systémů pro boj proti pandemii. Přesto tomu tak je. Případ Austrálie také dokazuje, že politika nulového covidu, kdy nejde jen o minimalizaci dopadů koronaviru, ale o jeho naprostou eliminaci, má svá vlastní úskalí a není dlouhodobě udržitelná.

Čistě lidsky lze Australany pochopit. Po dvou letech neustálých uzávěr, zmrazeného života a osobních obětí, kdy někteří za celou dobu neviděli své příbuzné, přijede světová sportovní superstar a zdá se, že bezostyšně porušuje podmínky a žádá pro sebe speciální status. Že v takovém případě vláda podlehne veřejnému tlaku, zvlášť když je před volbami, a rozhodne se šampiona deportovat a tím dokázat svou férovost, také není překvapivé. Nicméně Djoković je v tom nejspíš nevinně. Přijel v domnění, že jeho výjimka z povinného očkování je platná, neboť nedávno covid prodělal. Soud mu dal za pravdu, že dostál všem legálním požadavkům, víc udělat nemohl, a nařídil ho znovu propustit. Tím však drama neskončilo. Ministr pro imigraci Alex Hawke přikázal vízum Djokovićovi zas odebrat. Argumentoval „zdravotními a dalšími dobrými důvody“. Djoković se znovu bránil u soudu, ale tentokrát prohrál. Z Austrálie odjel a na Grand Slamu si nezahraje.

Kdo pochybil?

Není jasné, kdo pochybil. Jestli australská tenisová asociace Tennis Australia, jež ve snaze dostat na Australian Open ty největší hvězdy neočkovaným tenistům lhala, že pro ně zajistila výjimky, a doufala, že to „nějak dopadne“. Nebo jestli australská vláda opravdu výjimky udělila a následně se lekla veřejné reakce a zase je odvolala. Bude záležet na vyšetřování a přesné časové ose, kdy kdo co komu přesně řekl.

Čistě medicínsky bránit Djokovićovi hrát nedává smysl. Mladý muž na vrcholu svých sil opravdu nespadá do skupiny, která by se covidu musela bát. Navíc relativně čerstvě po prodělané nemoci je téměř jistě imunní a dál ji nešíří. Jenže australská covidová politika již dávno přestala dávat smysl.

Austrálie na začátku pandemie postupovala rázně. Nejdřív uzavřela hranice vůči Číně, pak vůči celému světu. Zakázala vlastním občanům vycestovat, ti v zahraničí tam v podstatě uvázli. Mohli se vrátit, pokud byli ochotni podstoupit čtrnáctidenní karanténu a zaplatit si pobyt v izolačním hotelu v hodnotě 3000 dolarů. Výsledkem bylo, že mimo vlast se ocitl asi milion Australanů. Ještě v srpnu 2021 byl oficiální počet uvázlých 38 tisíc. Jednotlivé australské státy začaly uvalovat lockdowny, například stát Viktorie od března 2020 strávil 300 dní v uzavírkách. Melbourne zažilo nejdelší lockdown na planetě. Části Sydney a Melbourne vyhlásily zákazy nočního vycházení, poprvé v australské historii, ani za druhé světové války během hrozby japonské invaze se nezavedly. Státy si také navzájem začaly uzavírat hranice. Do ulic byla povolána armáda. Vše kvůli minimálnímu počtu případů. V době, kdy uzávěry začaly, jich bylo asi 20. Zbytek světa se začal ptát, jestli Australané nezešíleli.

Australané mají – a vědomě si budují – pověst statečných a kompetentních individualistů. Věčně grilujících surfařů, které nic nerozhodí. Sami trvají na tom, že slovo, které je nejvíce vystihuje, je larrikin, což prý znamená „rozpustilý, nekultivovaný, hlučný, ale dobrosrdečný člověk“ nebo „osoba, která jedná se zjevnou neúctou ke společenským a politickým konvencím“. (Výraz pochází z dialektu anglických západních Midlands a znamenal chuligán, darebák.) Tento obraz Australanů šíří i tamní propaganda. Za nejzdařilejší lze považovat dvojici filmů z 80. let. První, Krokodýl Dundee, je o australském neohroženém zálesákovi, jenž oslní New York. Druhý, Gallipoli, je o nasazení australských vojáků v první světové válce. Ti jsou zobrazeni jako veselí a odvážní hoši s přirozeným odstupem vůči povýšeneckým britským důstojníkům. Na konci jsou zmasakrováni ve zbytečné bitvě. K mýtu Australanů jako lidí nedbajících na autoritu přispívá i skutečnost, že země vznikla jako trestanecká kolonie, kam Britové vyváželi svoje zlodějíčky. Z toho plyne úvaha, že potomci kriminálníků nebudou příliš hledět na právo.

K překvapení všech Austrálie nejenže zavedla jeden z nejtvrdších a nejdelších covidových režimů v západním světě, ale navíc za velké podpory obyvatelstva. Přes všechny posměšky na adresu „vězeňského ostrova“ se lockdowny ukázaly jako nesmírně populární. Austrálie je federace, zdravotní politika spadá do gesce jednotlivých států. Ty se začaly předhánět v tvrdosti opatření. Jistou roli v tom hrál pocit nově nabyté nezávislosti, kdy premiéři mohli dělat rozsáhlá rozhodnutí bez dozoru centrální vlády. Zároveň však to byla voličsky dobrá politika. Popularita zavíračů vzrostla. Ve všech volbách, které proběhly během pandemie, vláda uhájila pozice. V Západní Austrálie Australská labouristická strana v březnu 2021 drtivě zvítězila a získala 53 křesel z 59, nejvíc možných. Pozice posílila i v říjnu 2020 ve státě Queensland, kde získala navíc čtyři  křesla. Levice zůstala vládní stranou i v Severním teritoriu ve volbách v srpnu 2020. Naopak pravicová Liberální strana Austrálie zůstala vládní stranou v Tasmánii po volbách v květnu 2021. A zapomínat by se nemělo ani na kulturně blízký Nový Zéland, jenž zavedl vlastní drakonický covidový systém. Tam v říjnu 2020 Labouristická strana Nového Zélandu jasně zvítězila a poprvé od změny novozélandského volebního systému v roce 1996 se ustanovila jednobarevná vláda.

Se všeobecným přijetím vládní covidové politiky byl často citován australský novinář a kritik Clive James: „Problém Australanů není v tom, že mnozí z nich jsou potomci trestanců, ale v tom, že mnozí z nich jsou potomci bachařů.“ Tato autoritářská stránka byla zřejmě v Australanech vždy přítomna, pandemie ji jen vyjevila světu. Například Australanka píšící pro britský The Daily Telegraph Sarah Rodriguesová vysvětluje chování svých krajanů v článku „Uvolněný Australan je mýtus, ve skutečnosti jsou to většinou úředničtí hlupáčci“. Podle ní Australané patří mezi nejšťastnější lidi na světě. Žijí v bohaté a prosperující zemi obdařené věčně krásným počasím, nerostným bohatstvím, navíc řídce osídlené, takže mají všeho dostatek. Z toho plyne i výchozí pohodářské nastavení Australanů. To však většinou vydrží jen do chvíle, kdy se něco pokazí, tehdy se v Australanech probudí bachař. Rodriguesová popisuje ponižující tělesnou prohlídku, které byla podrobena, když zapomněla v celním prohlášení napsat, že z Nepálu přiváží dřevo. Pohraničníci v jejím kufru objevili malou dřevěnou flétnu, kterou si koupila jako suvenýr, a hned byl oheň na střeše. Podle Rodriguesové australské autoritářství je způsobeno právě jejich pohodou. Jsou si svého štěstí vědomi a žárlivě ho střeží před čímkoli, co by ho mohlo narušit.

V podstatě s ní souhlasí konzervativní právník a australský twitterový glosátor dění Gray Connolly. Ten rovněž uvádí, že Australané jsou od přírody pořádkumilovní, rádi vyplňují nejrůznější formuláře a spořádaně se stavějí do fronty. Také jeho vysvětlení je podobné. Australané jsou posedlí bezpečím a rozhodnuti chránit svůj domov. Podle Connollyho právě strach o bezpečnost byl jedním z důvodů, proč se nejrůznější britské kolonie spojily do Australského společenství. Připomíná také karanténu, kterou australská vláda uvalila na vojáky vracející se z bojišť první světové války.

Devadesát procent naočkovaných

V minulosti světová pravice některé stránky této australské povahy kvitovala. Austrálie má jeden z nejpřísnějších imigračních režimů a tvrdě postupuje proti nelegálním migrantům. Všichni míří do detenčních zařízení, kde jsou drženi, dokud není vyřízena jejich žádost o trvalý pobyt, nejsou deportováni nebo neodjedou ze země dobrovolně. Jsou známy případy lidí, kteří v těchto zařízeních strávili přes deset let. Australská covidová politika je výrazem částečného přeorientování z chytání migrantů na chytání neočkovaných. Někdy jsou dokonce drženi ve stejných zařízeních.

Vyplatila se Austrálii tato politika? Australané budou tvrdit, že rozhodně ano. Z 25 milionů Australanů jich zemřelo na covid méně než 2500. Po rozpačitém začátku se podařila očkovací kampaň. Plně naočkováno je zhruba 90 % z těch Australanů, kteří se očkovat mohou.

Kritici poukazují na ekonomické škody. Před pandemií australská ekonomika zažila tři dekády neustálého růstu, v moderní historii téměř nevídaný úkaz. Nyní se propadla do recese. Turistický průmysl, zvyklý obsluhovat 9,5 milionu zahraničních turistů ročně, je zdevastovaný. Panují přirozeně obavy, jaký bude důsledek tohoto autoritářského režimu nanečisto na australskou politiku a na úroveň australského školství. Děti zameškaly 27 týdnů vyučování ve třídě.

Nakonec i Austrálie opustila politiku nulového covidu. Omikron prorazil všechna opatření a případy letí strmě vzhůru. Politici přiznávají, že další uzavírky nejsou tou správnou cestou. Premiér státu Nový Jižní Wales Dominic Perrottet dokonce zaujal stanovisko, že „je potřeba naučit se s virem žít“. Nový Jižní Wales se však z australského mainstreamu vymyká. Například nejdéle odolával plošným uzavírkám.

Australská covidová politika nabízí světu aspoň jedno poučení. Australan vám může stejně tak dobře koupit s úsměvem pivo jako vás zatknout.