Následující text vyšel nejprve na slovenském serveru Denníkstandard.sk. Mezitím se udála jedna změna: zřejmě i pod tíhou neustávajících protestů v různých rakouských městech kancléř Karl Nehammer oznámil, že ukončí lockdown pro neočkované. Argumentoval tím, že nebezpečí zhroucení zdravotního systému i přes vysoké číslo pozitivních případů pominulo. Takže neočkovaní mohou chodit do práce, pro základní potraviny, do kostela a na procházku. Jinak nic.

Martin Leidenfrost je rakouský novinář, žije střídavě ve vlasti a na Slovensku. Mimo jiné píše komentáře pro tradiční vídeňský deník Die Presse. Popisovaná demonstrace se konala ve Vídni v sobotu 15. ledna.

Musím čtenáře upozornit, že tato malá reportáž z Vídně bude velmi osobní. Donedávna jsem si nedokázal představit, že bych šel na sobotní masovou demonstraci, kterou všechny rakouské noviny bez výjimky popisují jako nebezpečné hnutí na okraji společnosti, vedené nácky, antisemity a šílenými konspirátory. S takovými lidmi nechci mít nic společného, natož s nimi pochodovat po vídeňském Ringu. Muselo se toho stát hodně, brutálně hodně, abych o účasti na této pravidelné vídeňské demonstraci vůbec uvažoval. A to nejen jako reportér, který to má v popisu práce, ale především jako občan. Tušíte správně, něco bych tím i riskoval, vždyť stále píšu pro jedny rakouské noviny. Kdyby mě tam kolegové viděli, nejspíš bych v těch novinách nadobro skončil. To je nový rakouský normál. Kvůli účasti na demonstracích už přišly o práci desítky lidí.

V Rakousku už přes dva měsíce probíhá nejtvrdší segregace neočkovaných v Evropě. Dva měsíce platil lockdown pro neočkované. Když k tomu připočteme celodenní zákaz vycházení, žádná západoevropská demokracie nezašla tak daleko. Některé země kopírují rakouskou politiku vyloučení, ale opatření jsou méně rozsáhlá a zavádějí se mnohem později. Ve Francii se režim OP (očkovaný / prodělavší nemoc) zavádí teprve v těchto dnech, v německé gastronomii režim OP+ (očkovaný třemi dávkami, prodělavší, očkovaný dvěma dávkami plus s negativním testem) vstoupil v platnost teprve nedávno. To, co loni v listopadu vzniklo v Rakousku, je nejčistší verzí apartheidu na celém světě. Ve skutečnosti je to ještě horší nástroj než povinné očkování, které sice rakouská vláda od 1. února zavedla, ale kvůli technické neproveditelnosti má spíš symbolický a pedagogický charakter.

Od začátku jsem tento apartheid považoval za civilizační dno. Jsem Rakušan žijící ve své vlasti, ale od té doby se tu cítím nesvůj. Sám jsem dvakrát očkovaný, zatím se se svým covid pasem dostanu kamkoli. Nechci se však smířit s tím, že moji neočkovaní spoluobčané jsou uvězněni doma. Nemohou jít do muzea, divadla, kina, do restaurace nebo kavárny, nemohou si ani koupit oblečení nebo boty. Neočkovaní Rakušané mohou chodit pouze do práce, do potravin a do kostela.

Od začátku segregace mě zajímá, jak se neočkovaní mají. Moc jich neznám, 74 procent Rakušanů je očkovaných a v mé rodině si dali píchnout už i třetí dávku. Jediný neochotný, můj mladší bratr, se vzdal hned po vyhlášení státní represe. Můj biřmovní kmotr, matčin bratr, vydržel; jako čerstvý důchodce na osamělém statku to má jednodušší, do hospod a nákupních center nechodil ani před covidem. V mé obci ještě vydržela jedna věřící rodina, která je se svými čtyřmi rozkošnými blonďatými dcerami (všechny čtyři jsou ministrantky) motorem místní katolické farnosti.

Svůj očkovací status obvykle tají. Od té doby, co se mi přiznali, si často píšeme a vyměňujeme si rady. Už víc než dva měsíce vede tato rodina s domácí kapličkou bezútěšný život: děti už nemohou chodit na kroužky, jedna mladší dcera například přišla o lekce plavání, protože je stále odkázána na pomoc matky při oblékání, ale matka má zakázaný vstup na plovárnu. Druhá starší dcera je (na katolickém gymnáziu) pravidelně zostuzována – několik učitelů se ptalo žáků před celou třídou na očkování rodičů, zbytek si můžete domyslet. Rodina není bohatá a matka má největší strach z toho, že jedna z jejích dcer bude potřebovat nové zimní boty. Nebude si je smět koupit.

Už nepřichází v úvahu, že by přece jen zariskovali a zkusili jít nakoupit i tak. Vláda v novém roce radikálně vystupňovala represe: prodavači a číšníci musejí povinně kontrolovat covid pasy plus průkazy totožnosti, pokuta pro podnik je až 30 tisíc eur. Nový ministr vnitra, který byl při svém nástupu do funkce kritizován levicí za nekritické muzeum „austrofašistického“ diktátora Engelberta Dollfusse v jeho obci, se pochlubil, že za deset dní od 11. ledna nechal provést 480 tisíc kontrol očkovacího statusu. Za to už levicovému obvinění z austrofašismu nečelil.

Snad každý Rakušan už přitom zažil obtížné situace prodavaček, které musely odmítat zákazníky pod hrozbou státních sankcí. V rakouských obchodech tečou slzy. Prodavačky si v první linii musejí „vyžrat“ sadistická opatření vlády. Je mrazivý pohled na to, do jaké míry se značná část Rakušanů nechala touto jinak dost nepopulární vládou a těmito jinak spíš nerenomovanými novináři zblbnout k nepřátelství vůči neočkovaným. Přestože policejní odbory od sociálnědemokratické SPÖ až po pravicově-populistickou FPÖ protestují proti zneužívání policie k takovým pochybným účelům, ministerstvo vnitra nutí policisty, aby „lovili“ neočkované v pohostinství a v obchodech. Často musí lovit v civilu, což usnadňuje chytání neočkovaného dobytka. Nedávno mi majitelka nové malé kavárny v naší vesnici zděšeně vyprávěla, jak vypadají kontroly: „Je to teď brutální, chodí skoro každý den, policisté v civilu.“ Vyprávěla mi také o tyrolských gastronomech, kteří ve své restauraci nezkontrolovali doklady a úřady jim zavřely podnik až do dubna, tedy do konce sezony. Majitelka kavárny to říkala se strachem v očích. Místní štamgast u kávy k tomu podotkl: „Dobře jim tak, můžou si za to sami!“

O svátcích jsem navštívil rodiče v Dolním Rakousku – a pohádali jsme se o apartheidu. Moje rodná vesnice je dost bezvýznamná, o to víc mě překvapilo, když dost bezvýznamnou ulicí, kde stojí můj rodný dům, prošla demonstrace proti vládní koronavirové politice. Demonstranti počkali, až se setmí, z reproduktoru pouštěli šlágry, nesli velké rakouské vlajky. Nic nekřičeli, někteří si pozpěvovali, transparenty ani hesla jsem neviděl. I tuto „procházku“ doprovázela policie. Měl jsem déjà vu, demonstranti z okolních vesnic se dokonale podobali Žlutým vestám, které jsem pozoroval před třemi lety ve Francii. Vypadali jako obyčejní pracující lidé středního věku.

Ten jejich povánoční pochod tmou mezi rodinnými domy měl v sobě cosi pochmurného, o názorech těch lidí jsem nic nevěděl, jen jsem tiše obdivoval jejich odvahu. Ukázat se na demonstraci proti opatřením, to v dnešním Rakousku vyžaduje charakter. V naší rodině na to měli jiný názor. „Ach, to jsou zase ti blázni,“ odmávl je otec. „Jsou mi úplně, ale úplně ukradení,“ utrousil se znechuceným výrazem můj devatenáctiletý synovec. „Nemají charakter, jsou spíš bezcharakterní,“ řekla matka.

Nejradikálnější komentáře pronášel matčin druh, dříve stabilní stoupenec Putina, Orbána a všech vůdců protiimigračních Svobodných. Nyní je z něho zuřivý obhájce apartheidu. Už na podzim mě šokoval, když nadšeně souhlasil s mým návrhem, že neočkované je třeba zavřít do sklepa, ať jsou tam o vodě a chlebu. Byl to z mé strany hořký žert, čehož si nevšiml; okamžitě byl tímto výmluvně rakouským řešením nadšen.

Psal se už rok 2022, když mi matka čtyř ministrantek vylíčila, jak vypadá v lockdownu pro neočkované jejich víkendový program. Dřív podnikali nedělní výlety, ale teď, když se nikam nedostanou a nesmějí si koupit ani knihu v knihkupectví, jezdí pravidelně v sobotu autem do Vídně. Jdou na velkou demonstraci, pak na drive-in do mekáče, někde u auta se najedí fast foodu a jedou domů. Pozvedl jsem obočí, když prohlásila, že „pravicové radikály na demonstraci ještě nikdy neviděla“. Nechtěl jsem tomu věřit.

Ne že bych rakouským médiím kdovíjak důvěřoval, ale přesto jsem předpokládal, že jejich tvrzení o převažujících extremistech musí mít pravdivý základ. Nejčtenější noviny Kronenzeitung o účastnících sobotní demonstrace, které jsem se zúčastnil, napsaly výlučně toto: Publikum mávalo plakáty QAnonu (konspirátoři s pravicověextremistickým pozadím, kteří věří, že satanistická elita unáší a vraždí děti, aby z jejich krve získala omlazující sérum), člověk si mohl také přečíst Impfen macht frei, Očkování osvobozuje (odkaz na nacistické heslo Arbeit macht frei, nápis na bráně v Osvětimi). Také druhý nejčtenější deník Österreich citoval výhradně tato hesla, stejně tak Kurier. Jako přes kopírák. Hesla, která jsem na této demonstraci viděl já, na tomto místě rád ocituji, ale už teď konstatuji, že zpravodajství o hnutí proti povinnému očkování je v rakouské žurnalistice nové dno. Kolegové v této věci bezostyšně lžou.

Na sobotní demonstraci jsem šel ze tří důvodů: 1. Byl jsem zvědav. 2. Chtěl jsem vyjádřit solidaritu svým segregovaným spoluobčanům. 3. Vláda mě k tomu dokopala. Náhle totiž rozhodla, že od 1. února zkrátí platnost covid pasu z devíti na šest měsíců. To znamená, že během několika týdnů vyrobí přibližně milion lidí, kteří získají status lockdownovaného neočkovance. Motiv je jasný, vláda chce tyto lidi donutit k třetí dávce. U většiny z nich se to jistě podaří; Rakušané budou reptat, ale nakonec se poslušně podřídí, já však na třetí dávku nepůjdu. V mém případě by to bylo zbytečné, množství protilátek v mé krvi je až čtyřikrát vyšší než hladina, při níž medicína doporučuje aplikovat další dávku. Po 1. únoru budu stále plně chráněná očkovaná osoba, jen s tím drobným detailem, že budu vyloučen ze společnosti.

V sobotu jsem už měl v sobě dost vzteku, ale přesto jsem si dal velký pozor, abych nepochodoval s nácky. Každou sobotu se v centru Vídně koná nepřehledná řada paralelních demonstrací, které se až v podvečer spojí v jediný pochod na Ring.

Jako zarytá svíčková bába jsem si vybral modlitbu růžence v 11.15 před kostelem sv. Karla. „Modlitba za Rakousko“ nepřilákala mnoho lidí. Bylo nás možná sto, možná dvě stě. Na první pohled (oblečení) bylo zřejmé, že tito věřící rozhodně nepředstavují hlavní proud rakouského katolicismu. Úvodní slovo o krásách rakouské vlasti pronesl Alexander Tschugguel, mladý potomek starého šlechtického rodu z Tyrolska. Už během růžence mi bylo nápadné množství rakouských vlajek. Nejsme jako Američané, nevyvěšujeme vlajku při každé příležitosti, ve většině rakouských domácností vlajku ani nenajdete, ale pro toto hnutí se to stalo typickým. Pro mě to bylo neobvyklé.

Tschugguel a většina růžencové skupiny odbočila na Heldenplatz. Kolem poledne už bylo na Heldenplatzu hodně lidí, přesto to bylo jen zahřívací kolečko. Trvalo ještě téměř čtyři hodiny, než začal mluvit neformální vůdce protivládního hnutí, předseda Svobodných Herbert Kickl. Srdečný bard z předměstí zvedl náladu davu písněmi austropopu 70. a 80. let, jako byla tajná rakouská hymna Schifoan („Lyžovat!“) – „No, to je něco, co teď nesmím dělat“ – a zádumčivá balada proti automatizaci A Mensch mecht i bleibn – „Chci zůstat člověkem“.

Procházel jsem se v davu, četl hesla na kartonech a díval se lidem do tváře. Netrpělivě jsem vyhlížel ty nácky, ale opět jsem měl déjà vu se Žlutými vestami – mnozí z nich tu vypadali, stejně jako tehdy ve Francii, jako obyčejní venkovští nebo předměstští pracanti. Nebyli to lidé, kteří běžně chodí demonstrovat. Byli to spíš lidé, kteří se poprvé v životě zpolitizovali.

Vzhledem k tomu, že různorodost davu byla poměrně velká už v době, kdy tam bylo jen tvrdé jádro, je snazší říct, jaký druh lidí tam nebyl: chyběli obyvatelé tmavší pleti. Nebyla zde ani stopa po početné turecké komunitě v Rakousku, která má vyšší míru proočkovanosti, než je celostátní průměr. Do velké míry chyběli opravdu staří lidé (což je jen dobře, protože je virus ohrožuje); méně pochopitelná byla úplná absence opravdu mladých lidí, teenagerů z generace, která ráda vychází do ulic v době školního vyučování, hashtag Fridays For Future. Mají strach, nechtějí být vyhozeni ze školy, nebo mají jako můj synovec rakouský apartheid na háku? Chyběla ještě jedna vrstva společnosti. Obyvatelé širšího centra Vídně jsou lidé, kterým se v Rakousku říká Bobos, u vás spíše hipsteři. Z těch nepřišel snad nikdo. Strávit celé vídeňské odpoledne bez těchto samolibých ksichtů – to bylo v sobotu nejpříjemnější.

Bylo vidět a slyšet, že mnoho demonstrantů pochází z venkova. Na jevišti převládaly jižanské přízvuky, zejména nejpůvabnější rakouský dialekt, korutanština. Zvláštností bylo – a to je u rakouské veřejnosti velmi vzácné –, že někteří řečníci zmínili Boha. V sobotu před týdnem se organizátoři poprvé dohodli, že se před státní hymnou pomodlí otčenáš. Najednou byla nejistota hmatatelná. „To je opravdu jen pro ty, kteří chtějí,“ vysvětlil korutanský moderátor. Pokus dopadl neslavně: vedoucí modlitby, malý, zapálený chlápek, odříkal verzi modlitby, kterou běžní křesťané neznají; většina lidí stála mlčky.

Po protestním zpěvákovi, který vyzval k masové občanské stávce („nezaplatit do tohoto zkorumpovaného systému už ani cent“), přišla na řadu „odbojná zdravotní sestra“, rovněž s korutanským přízvukem. Přestože se v bobtnajícím davu moje růžencová skupinka už dávno ztratila, přišel na řadu i Tschugguel, uvedený jako zástupce „katolického odboje“. Velmi aristokraticky vyhlížející konzervativec pronesl bezvadný projev, v němž se dovolával všech významných svatých patronů. Mimo jiné řekl: „Jsme tak silní, že vláda musí ustoupit.“ A: „Máme jednu nepřemožitelnou zbraň, a tou je láska. Skutečná láska.“ Z reakcí posluchačů usuzuji, že věřících mezi nimi byla relativně malá menšina.

Na okraji stáli po celou dobu bok po boku disciplinovaní mladí policisté. Občas vyzvali k dodržování povinnosti nosit respirátor, občas se chystali rozdat nějakou tu pokutu, i když to bylo vzhledem k obrovské mase nezarouškovaných zcela beznadějné. Občas z toho vznikaly menší potyčky. Jeden z organizátorů, ukřičený nekorutanský antirouškař, několikrát z pódia předpověděl, že ho brzy přijde zatknout policie. Nakonec se dočkal. Korutanský kolega slavnostně prohlásil: „A je to tady. Hannes Brejcha byl zatčen.“ Davem se rozlehl šum, když někdo ukázal na střechu Brány hrdinů, kterou se reguluje vstup na Heldenplatz – stáli tam policisté. Usilovně se snažili nevypadat jako ostřelovači, nevytáhli zbraně, stáli tam spíš jako zbloudilí turisté, ale demonstranti stejně znervózněli. Matka čtyř ministrantek mi přeposlala varování, že hrozí obklíčení některých demonstrantů policií.

Něco takového jsem si v srdci Vídně nedokázal představit. Vždyť před Bránou hrdinů pod štýrskými vlajkami bubnovali bujaří bubeníci, kteří s vlněnými čepicemi působili jako pastýři z biosalaše, vždyť celá demonstrace se stále víc měnila ve stále veselejší alpský Woodstock. Alpský kolorit ještě posílili hosté ze Švýcarska, odpůrci opatření z hnutí Freiheitstrychler, kteří rádi rozeznívají švýcarská náměstí svými kravskými zvony. Z italské provincie Jižní Tyrolsko pocházel další alpský pastýř s dlouhým plnovousem. Přednesl protestní báseň, kterou sám napsal. Báseň se zvláštním způsobem rýmovala, byla hrubá a živelná: Uns geht nicht die Luft aus / in diesem Scheißzuchthaus. („V tomhle zasraným žaláři / nám ještě nedochází pára“). Vyvrcholilo to větou „Raději budu stát a umírat než mlčky klečet“ a skončilo to výhrůžkou: „Jsme vlci. Vycházíme z lesa“ – pastýř ukázal na Ring – „a jdeme na ulici.“

Z desítek řečníků šířili neobhajitelné hoaxy pouze dva nebo tři. Jedna paní, jejíž synové žijí v Americe, podala svědectví, že všechny tři její americké snachy byly v uplynulém roce těhotné a všechny tři přišly o dítě v důsledku očkování. Tomu jsem nevěřil. Paradoxně jediný odborník na jevišti byl ten nejproblematičtější. Andreas Sönnichsen, profesor medicíny, který byl za svůj názor na koronu propuštěn z Lékařské univerzity ve Vídni a již vystoupil po boku vedení Svobodných.

Sönnichsen neskrývaně popíral závažnost covidu-19 a nemyslel tím jen mírný omikron, ale i všechny dřívější varianty. Opravdu zašel příliš daleko: „Vakcíny pravděpodobně nezachránily jediný lidský život.“ Ty bláboly se nedaly poslouchat. Byl jsem tam se svým dvouapůlletým synem, pět hodin jsem ho nosil na ramenou nebo v náručí, syn si na mně v poledne zdříml, a protože mě všechno bolelo, odešel jsem na větší procházku.

Lidí a rozmanitosti ještě přibylo. Všiml jsem si, že je tam víc žen. Nedokázal jsem je přesně zařadit, mnohým bylo plus minus padesát, jedna skupinka elegantních dam zpívala něžné evangelikální písně a mávala přitom tenkými zlatými šátky, mnoho dalších žen bylo pravděpodobně z hippie, ezoterických a ekologických kruhů. Některé měly na kartonu napsáno „Zelené už nikdy!“, jiné nesly hesla brojící proti genovému inženýrství a technologii mRNA. Snad nejlépe je vystihuje, že měly často na mikinách odznak Umarmbar, „objímatelná“.

Nemohl jsem uvěřit svým očím, jak laskavá tam byla atmosféra. Vzkazy z pódia byly samozřejmě drsné, vůdce Svobodných Kickl je momentálně nejlepším a nejvtipnějším rakouským řečníkem a s chutí se vysmíval hlavounům z vlády, kteří „čínským sociálním modelem bojují proti čínskému viru“. O pouhých sto metrů dál však vládla Flower Power – jen bez květin ve vlasech. Když se syn probudil, pozorně si prohlížel trubače, bubeníky, hudebníky všeho druhu. Lidová tvořivost byla hojná. Usměvavá Vídeňačka dala synovi kokosovou pusinku, ten si protest užil.

Hodně času uplynulo, než jsem definitivně vzdal hledání nácků. Viděl jsem jen jednu vlajku QAnon (jednu, ne několik), jeden plakát Hitlera s nápisem „Očkování osvobozuje“, jednu v Německu a Rakousku zakázanou Reichskriegsflagge (válečnou vlajku Německé říše), na kterou se okamžitě vrhlo policejní komando – a viděl jsem jednoho starého muže z mého rodného okresu, který před třemi lety v mé přítomnosti pronesl antisemitskou poznámku a byl za ni pokárán. To bylo vše.

Za pět hodin jsem si prohlédl tisíce tváří, vyslechl stovky útržků rozhovorů, přečetl obsah asi 500 ručně psaných kartonů – a na víc možných indicií pravicového extremismu jsem nenarazil. Hlavními tématy na těchto neprofesionálních kartonech byly svoboda a základní práva, vedlejší účinky očkování a nové technologie. Hesla byla většinou obecného charakteru. Někteří měli na bundě nálepku se vztyčeným prostředníčkem a nápisem „Strč si vakcínu do zadku!“. Na dalších byl obrázek přeškrtnuté injekční stříkačky: „Moje tělo, moje volba.“

Další příklady sloganů na kartonech:

„Ti, kteří ještě nepodlehli, mají nervy z oceli. Proto se nás bojí.“

„Jsem očkován proti této vládě, mám mnoho, mnoho protilátek.“

„Co řeknete svým dětem, až se vás později zeptají: Proč jste se nebránili?“

Je jasné, že nikomu nevidím do hlavy, takže nemohu ručit za cizí lidi. Ačkoli mi protestující byli většinou sympatičtí, mohli mít odsouzeníhodné názory. Ačkoli jsem ho moc neviděl, extrém chce nepochybně na protestech vydělat. Je přece všeobecně známo, že každá demonstrace přitahuje blázny.

Závažnější je něco jiného, a to lze vidět s jistotou. S hrůzou jsem zjistil, že rakouská vláda a rakouské noviny o protestech lžou. Podle našich novin demonstrovalo v sobotu ve Vídni jen 27 tisíc lidí, zatímco v roce 2019 napočítali půl milionu účastníků Pride pochodu. Nevěřím jim. Já jsem tam v sobotu byl.

Slunce už zapadalo, když po Ringu pochodovali všichni, teď už i mladší ženy, teď už i svůdné nymfy, party people. DJ pouštěl na otevřeném kamionu hlasitou taneční hudbu, s chutí si utahoval z ministra zdravotnictví, na korbě tančily mladé kočky. Mezi nimi byla i jedna kdysi jistě krásná, mezitím už vrásčitá paní v dlouhém béžovém kožichu. Pomalu, jako ve zpomaleném záběru, kouřila cigaretu a vychutnávala si každé potáhnutí. Když to bylo nejkrásnější, museli jsme jet domů, ale synovi se nechtělo za nic na světě. „Zur Musi, zur Musi!“ naléhal naším nářečím, „k hudbě, k hudbě!“. Dobrá, podlehl jsem mu, ještě jsme si zatančili s kočkami.

Poprvé od doby, kdy moje vlast sklouzla do nejtvrdšího segregačního režimu, jsem na ni byl v sobotu hrdý. Tito krajané mi vrátili víru v Rakousko.