Je to deset let, co odešel Josef Škvorecký: zemřel 3. ledna 2011 v Torontu, bylo mu 87 let, v září 2024 se snad bude připomínat jeho stovka. „Snad“, protože čas rychle pádí a některé jistoty už nejsou tak pevné, jak se zdály ještě před dvaceti třiceti lety. Ne že by Škvorecký přestal být velkým spisovatelem, ale je otázka, jestli se to ještě bude cenit. Něco se stalo s jistotou, že literatura je tak moc důležitá a že bez ní by cosi jako národní společenství nemohlo existovat. A k té literatuře patří jednak čtenáři, kteří se v ní poznávají, jednak spisovatelé, kteří se podobají postavou Škvoreckému, tedy muži s mírným výrazem, který celý život zasvětí psaní o tom, jaké to je, žít ve své době, a co ta doba dělá s člověkem.

Škvorecký byl zázračný typ, který to dělal přirozeně, stejně jako když se dýchá, psal o životě způsobem, že mu rozuměl úplně obyčejný člověk (v tom měl druha v Hrabalovi), ale také o psaní přemýšlel: byl to tedy umělec a přitom intelektuál, který ovšem věci nechtěl komplikovat, ale projasňovat a vysvětlovat. Škvorecký patřil nepochybně k nejvzdělanějším českým literátům, přitom v jádru to byl prostý člověk, zase jako ten Hrabal, i když na rozdíl od něho byl spíš na whisky.

Zjednodušeně by se dalo říci, že Škvorecký byl humanista, který čerpal ze základních zážitků, jež mu přinesla „střední škola“. Přechod z mládí do dospělosti v něm nastavil hladinu citlivosti, na kterou se mohl spolehnout. To u něho vytvořilo vypravěčství nesené na ironické, hořkosladké tónině plynoucího času, který drolí všechny ideologie, neboť skutečných pravd je v životě jen málo a jsou spojeny s pravdou srdce a autoritou jiného než pozemského druhu. Tím místem zážehu byl Náchod: „Když o tom tak přemýšlím, všechno, co jsem kdy napsal, je oslava mládí v tomhle městě, a snad teda i tohoto města.“ Je to samozřejmě nadsázka, Škvorecký psal také o spoustě jiných věcí. To základní, co tvoří povahu a charakter člověka, však načerpal právě ve městě, kterému dal jméno Kostelec. Tady chodil do školy, viděl první filmy, které ho inspirovaly ještě dřív než literatura, studoval za okupace na gymnáziu, slyšel poprvé jazz, vášeň, která ho už neopustila, za protektorátu byl nasazen v továrně na letecké součástky, prožil první okouzlení dívkami. Literární Kostelec je ale hlavně místem, kde se udály „nejdůležitější věci života“, které připadnou na několik let mládí, na onu „prima sezonu“. Touha vrátit čas aspoň prostřednictvím literatury a zároveň vědomí, že nic vrátit nelze, se najdou ve většině Škvoreckého knih. Kritika bude někdy autorovi vyčítat sentimentalitu na pokraji kýče. Ale i tak náročný kritik, jakým byl Josef Vohryzek, uznal, že i „ta nejzávažnější témata jsou u něj podbarvena větší či menší dávkou oné nezaměnitelné prvorepublikánské lehkomyslnosti příznačné pro stav mysli nespoutaný doktrínami“.

Náchod byl v dobách jeho mládí mimořádně příznivým místem pro zrod spisovatele. Nevelké, takřka vzorové české město v oblasti, v níž se mezi dvěma válkami živě udržoval duch klasiků Boženy Němcové a Mistra Aloise Jiráska. Od něho si toho sice mladý Škvorecký moc brát nehodlal, ale vlastenecká společnost literárně-buditelskou tradici ctila. Stejně jako jiné prvorepublikové idoly a hodnoty: Masaryka, sokolství (otec byl místní funkcionář Sokola) a celou tu poněkud teatrální, možná ne příliš hlubokou, ale jistě upřímnou víru v pokrok a „ideály humanitní“. Škvoreckého rodina patřila k tomu, co lze označit za státotvorný základ republiky. Střední třída, otec úředník, matka starající se o dvě děti, politicky spíš nalevo, ale daleko od komunistů. Po únoru 1948 budou tito lidé prohlášeni za třídu vykořisťovatelskou a reakční a budou spolu se sedláky, živnostníky a také s klérem a aristokracií revolučně zlikvidováni. Přitom to byli právě oni, kdo usilovali o sociální pokrok a spravedlnost v rozumných krocích. Jejich „práce drobná“ dodávala životu stabilní a hierarchickou strukturu, ve které stálo místo pro soucit, jehož základem stále bylo křesťanství.

Škvorecký byl v nejednom ohledu pokračovatelem „mluvčího“ měšťanského světa Karla Čapka, také krajana. Oba spojuje nevíra v absolutní pravdy, chápou věci v jejich relativnosti a vlastní jim je pokora před prostým člověkem, který je nakonec, přes všechny své chyby, nejspolehlivějším tvůrcem hodnot včetně té, kterou „potřebují jen ti, kteří ji potřebují“, totiž svobody. Škvorecký svou blízkost k Čapkovi nikdy hlasitě neproklamoval, ale podobal se mu jak živým jazykem, tak i v zájmu o to, co lidé „skutečně čtou“. Co znamená Čapkův Marsyas pro brak, to jsou Škvoreckého Nápady čtenáře detektivek pro žánr, po kterém sáhl z nouze, když na začátku šedesátých let ležel s těžkou žloutenkou na infekčním oddělení. Psaní detektivek s melancholickým poručíkem Borůvkou se mu stalo útěchou v krizích a psal je nejprve s Janem Zábranou, pak se Zdenou Salivarovou do konce života, když „už řekl všechno, co říci chtěl“. Oba, Čapek a Škvorecký, byli také jednoznační „západníci“ a společné měli také to, že je nebylo možné nikdy nazvat sportovními typy. A i to, že jejich manželky byly umělkyně a literátky a jejich svazky zůstaly bezdětné (jako u Hrabala, Havla, Kundery, Koláře...).

„Neměl jsem nic proti ničemu, dokud jsem mohl hrát v jazzu na saxofon a dívat se na holky.“ Věta je ze Zbabělců a táhne hlavou Dannymu Smiřickému, asi nejslavnějšímu alter egu české poválečné literatury. Poprvé se Danny objevil ještě před Zbabělci (autor je psal od října 1948 do září 1949) a naposled v polistopadovém románu Dvě vraždy v mém dvojím životě. Postupně gymnaziální student, hráč na saxofon, potom trochu cynický intelektuál se slabšími erotickými úspěchy, pak stále respektovanější spisovatel, který se v šedesátých letech skepticky dívá na mirákl „obrodného procesu“. A nakonec profesor literatury „za velkou louží“, který v Příběhu inženýra lidských duší skládá mozaiku osudů a příběhů, jejichž tmelem je shovívavá nostalgie a bolest z tolika zmařených a zničených životů.

Co to je však za literární postavu, že s ní bylo možné projít celým životem, aniž se omrzela autorovi a čtenářům? Přemysl Blažíček v knize o Zbabělcích napsal o Dannym toto: „… většina lidí prochází přítomnou situací slepá a hluchá vůči ní, protože je soustředěna na své do budoucna zaměřené praktické účely... Danny se v takových případech od nich liší nikoli tím, že přítomnou situaci vidí jinak, ale že ji vůbec vidí; že zaznamenává určité jevy v jejich konkrétní podobě a konkrétních, nejen ryze účelových souvislostech...“ Schopnost „vidět věci“ bez mýtů, nánosů, sebeklamů, ideologií, prostě takové, jaké se jeví nezkorumpovanému zraku (a když, tak zkorumpovanému jen „holkama“, jazzem, euforií, že se „něco děje“), vyvolala poprask. Když Zbabělci v prosinci 1958 (skoro deset let po napsání) vyšli, zapůsobil jejich volný, nedbalý, k životu obrácený styl jako těžká hereze. Stalinistické dohlížitele („daníčkové“ se ale nelíbili ani Václavu Černému) iritovala nejen drzost, že o slavné květnové revoluci referuje pásek, pro kterého jsou dějinné události především kulisou pro jazzově-milostné povyražení. Správně cítili, že toto je román úplně jiného světa, světa ironie, která zesměšňuje patos ideologií. „Políček živým i mrtvým,“ stálo v názvu jedné likvidační recenze. Jiná, z pera spisovatele Karla Nového, přirovnávala autora ke kotěti, které je „nebezpečně napadené prašivinou. Má-li být zachováno při životě, doneste je k zvěrolékaři“. Škvorecký vzpomínal, že za ním v těch dnech jeho tchyně přiběhla, ať si u ní rychle schová vkladní knížky, protože je jasné, že po takové kampani může přijít jen kriminál.

Škvorecký přežil aféru bez většího postihu, několik lidí (redaktory z nakladatelství či autora první kladné recenze) stála na čas místo. Režim už neměl sílu jako před deseti lety a svou ochablost ukázal koneckonců tím, že Zbabělci vůbec vyšli. Po dekádě psaní do šuplíku bylo zřejmé, že Škvorecký je spolu s Bohumilem Hrabalem, o deset let starším, největším prozaickým talentem široko daleko. Šťastná šedesátá léta to potvrdila, i když do různých směrů rozevlátému a stále populárnějšímu „Škvordovi“ tehdy moc času na psaní nezbývalo. Ostatně jako Hrabalovi. Oba hlavně vyklízeli zásuvky. První polovina padesátých let byla pro Škvoreckého obdobím skutečně horečného psaní, s nímž se však publikum seznámilo až po mnoha letech, a to ještě ne úplně (v úplnosti vlastně až v letech devadesátých, kdy už to zajímalo „jen ty, které to skutečně zajímá“). V tom si je také blízký s Hrabalem. Měl napsané Zbabělce a v rychlém sledu píše kratší prózy, které mají jen málo společného s často tradovanou představou Škvoreckého jako téměř „lidového vypravěče“. Jsou výrazně ovlivněné existencialismem, jejich hovorový jazyk je spontánní a výbušný, erotickou otevřeností se blíží k tomu, co v té době píše Henry Miller. Na hony jsou vzdálené normě oficiální literatury, jejím papírovým hrdinům, kteří plní plán a bojují s třídním nepřítelem. Zná je tehdy jen úzký kroužek intelektuálů, v jejichž čele sedí dva soudci, Jiří Kolář a Jindřich Chalupecký.
„… drásal jsem své šuplíkové spisy, všechno mi zakryly, ten mechanismus lhostejnosti historických procesů...“ Kus věty pochází z osmdesátistránkového textu Neuilly, psaného metodou automaticky zachycovaného proudu vědomí (každý dostatečně „moderní“ spisovatel si to musí zkusit), který „nadrásal“ v prvním období emigrace, v roce 1974, ve stejnojmenné pařížské čtvrti. Je to text zúčtování s vlastí, kam se pravděpodobně jen tak nevrátí, je to příprava na poslední „český“, ale už i americko-kanadský velký román, Příběh inženýra lidských duší. Stále se vrací k padesátým letům a ke katastrofě, která se po dvaceti letech znovu, i když už jaksi unaveně, vrací a znovu směruje Československo kamsi do duchovních stepí Asie. Škvorecký je opět zbaven široké vrstvy čtenářů, jeho knihy nesmějí vycházet, je opět spisovatelem „mimo“.

Emigrace pro něj neznamenala truchlivé vyhnanství. V jistém smyslu k ní směřoval celý život, protože anglická a hlavně americká literatura a kultura byla jeho druhým, ne-li prvním domovem už od mládí. Vlastně jen shodou „historických“ okolností neemigroval už po únoru 1948. Několik dní před komunistickým pučem totiž vyhrál se svými Novými canterburskými povídkami (vyšly až v devadesátých letech ve Spisech) hlavní cenu v literární soutěži. Odměnou měl být zájezd do Anglie. Záhy byl zrušen, ale lze si představit, že kdyby orgány nebyly tak pohotové, zůstal by Škvorecký nejspíš na Západě už tehdy, stejně jako Ivan Blatný. Možnost konečně žít a učit ve světě, který dobře znal, byť zatím jen duchovně z literatury a z jazzu, přijal Škvorecký o dvacet let později bez rozpaků, jak by to za svobodných poměrů bylo normální. Odcházel se ženou, Zdenou Salivarovou, pro niž exil zdaleka tak jednoduchý nebyl. Záchranou se jí stalo založení nakladatelství. Z nápadu zprvu riskantního vzešlo nejvýznamnější exilové nakladatelství, slavné torontské Sixty-Eight Publishers. Kontinuita se udržovala jinými, polygrafickými prostředky.

Škvorecký rád citoval větu Williama Faulknera, která freudovsky vysvětluje, odkud se bere spisovatelská vůle psát: „Ti, kdo mohou, to dělají. Ti, kdo nemohou a dost dlouho trpí, že nemohou, ti o tom píší.“ Byl to samozřejmě jeho typický způsob sebezlehčování. Patřil k těm vzácným případům, jimž psaní už dávno nic nenahrazovalo, stalo se mu něčím jako dýcháním či jinou pro život nezbytnou činností. Jenže aby to byla literatura, k tomu je nutný i talent, řemeslo a poctivost srdce a mozku. A třeba se ještě narodit „v tom krásným městě Kostelci“.