Jak se vypořádat s nutnými stavebními úpravami sto let starých domů, řeší v dnešní době řada lidí. Rekonstrukce, zateplení, celková přestavba, nebo nahrazení novostavbou. Univerzální recept neexistuje. Své o tom ví rodina z pražského Suchdola, pro kterou přední český architekt Jan Šépka navrhl odvážnou přestavbu založenou na mimořádně silném architektonickém konceptu s úzkým propojením estetické a technické stránky věci.
Víc než přípravu na umělecký projekt to připomíná plánování špionážní mise. Andi Schmied nesměla podcenit žádný detail, protože jinak by hrozil krach celé akce. Namísto křestního jména začala používat své druhé rodné jméno a pro své nové alter ego vymyslela snadno uvěřitelný životní příběh: se svým bohatým manželem se z pracovních důvodů stěhuje do New Yorku, a pro rodinu proto intenzivně hledá byt.
Minulý týden jsme se dověděli jména letošních laureátů Pritzkerovy ceny, nejvyššího architektonického ocenění za celoživotní dílo. Proti výsledkům neprotestoval snad nikdo, Nobelovku za architekturu, jak se ceně také přezdívá, totiž získali velmi respektovaní architekti, kteří soudobé architektuře ukázali, že demolice by měla být vždy až tím posledním možným řešením.
Hlavní přínos sledované Ceny Evropské unie za současnou architekturu – Ceny Miese van der Rohe spočívá v propojení architektonické scény starého kontinentu, takže může dojít k její celkové reflexi a porovnání úrovně jednotlivých zemí. Jak název napovídá, za udílením ocenění stojí unijní orgány. Cenu dvacátým rokem organizuje barcelonská Nadace Miese van der Rohe společně s Evropskou komisí.
Glamping, hygge, ekoturistika. To jsou v současnosti nejskloňovanější trendy hýbající turismem a rekreací, jejichž dopad ještě posílila aktuální pandemie. Na těchto principech stojí také nový hotel ve francouzské vesnici zaručující maximální komfort v přírodě s ohledem na region a životní prostředí. V údolí malebného východofrancouzského regionu Alsasko, necelou hodinu cesty autem jižně od Štrasburku, leží malá a nenápadná vesnice Breitenbach. Ta nyní upoutala pozornost architektonických médií po celém světě díky otevření nového hotelu.
Pro uznávaného mistra soudobé architektury to byl dobře známý terén, na kterém se nemýlí. Využil tak svých letitých zkušeností s úpravami historických staveb a z areálu původně kapucínského kláštera vytvořil administrativní komplex, jehož hlavním znakem je harmonická souhra starého s novým.
Přesně před deseti lety své brány otevřela nová budova největší školy architektury u nás. Kromě přísných kulis pro výchovu studentů a studentek přinesl projekt také profesní vrchol nesmlouvavé dámě, která má jasný názor, jak se má architektura dělat. V jednom měli jasno hned na začátku – jak nová škola vypadat nemá. Odstrašující příklad nosili totiž v živé paměti. Dosavadní prostory Fakulty architektury připomínaly spíš než moderní univerzitní budovu kulisy z noční můry každého klaustrofobika.
Nebyl to odchod ze světa, který by odpovídal jeho renomé a postavení. V něčem se ale shodoval s jeho nekonvenčním životním stylem. Židovský emigrant z carského Ruska Louis Isadore Kahn zemřel na infarkt na toaletách newyorské železniční stanice, když se vracel z Indie, kde zrovna dokončoval jeden ze svých zásadních projektů. V pase měl (bůhvíproč) vymazanou adresu trvalého bydliště, a trvalo tak celé čtyři dny, než se zjistilo, o koho jde.
Zahlédnout aspoň jednu velrybu, nevyrušit papuchalky, stihnout polární záři, vykoupat se v horkém prameni. Seznam úkolů při cestě do země ohně a ledu je jasný. Místní nevyzpytatelné klima dokáže překazit všechny tyto zážitky. Až na jeden. Odvěká národní kultura geotermálních koupelí má kromě důležitého postavení v životě Islanďanů také jeden nečekaný aspekt týkající se podoby zdejších měst.
To, co tu na ně čekalo, by mnozí nebrali ani zadarmo. Malý a stísněný dvorek obklopený hladovými zdmi, ruina velké budovy, desítky tun suti a mezi tím polorozpadlý domek sloužící jako sklad. Nový majitel pozemku ale spolu se svým kamarádem architektem viděli v zapomenutém koutu východočeského maloměsta potenciál, který dokázali využít s úctyhodnou bravurou. Vůbec to ale nebylo zadarmo.
Pokusy zařadit její tvorbu do jasně vymezených škatulek jsou předem prohraný boj. Originalitou svého přístupu a kvalitou děl vyčnívala nad ostatní, ještě nedávno přitom o italsko-brazilské architektce a designérce prakticky nikdo nevěděl. Mohl by to být úspěšný námět na celovečerní drama. Absolventka architektury opouští rodný Řím, aby se vydala rozjet svoji kariéru do mnohem svobodomyslnějšího a modernějšího Milána.
Největší technologická společnost světa spojila síly s jednou z nejslavnějších architektonických kanceláří a několik let společně posouvají hranice kancelářských i retailových prostorů. Nezáleží na tom, patříte-li mezi fanoušky značky s nakousnutým jablkem v logu, jejich vlajkové prodejny nabízejí architektonickou úroveň, které se v současnosti nic nevyrovná.
Proces to byl komplikovaný a náročné požadavky prvorepublikového obchodníka s textilem celou věc rozhodně neulehčovaly. Po dlouhé řadě peripetií se ale během krátké doby zkraje třicátých podařilo na samotné hranici Starého Města pražského dokončit odvážný funkcionalistický palác, který své exponované okolí neovládal pouze přes den, ale i po setmění, kdy jeho dominantnost ještě zdůrazňovaly desítky metrů zářících neonových trubic – ty z něj ovšem zmizely ještě za socialismu a vrátily se až nyní po dlouhých třiceti letech.
Dva dny před koncem roku zemřel Luigi Snozzi – legenda (nejen) švýcarské architektury. Architekti často získávají mezinárodní renomé na základě svých realizovaných staveb, uznávaný pedagog, urbanista a v neposlední řadě také autor jízlivých aforismů Snozzi však proslul především svou třicetiletou prací při obnově jedné švýcarské obce v podhůří Alp.
U architektury se občas trochu zapomíná na roli investora, který má ovšem na dobrém (i špatném) výsledku pokaždé lví podíl. Vůbec přitom nejde jen o výši investovaných peněz, úspěch projektu vždy závisí kromě jiného na tom, jestli si klient s architektem jednoduše sednou a vzájemně si pak důvěřují – což je také důvod, proč by se výběr vhodného architekta neměl podceňovat.
Hledět kupředu s úctou k minulosti. To bylo jedno z kréd bezesporu nejvlivnějšího a nejslavnějšího českého architekta (minimálně druhé poloviny) dvacátého století. Skoro dvanáct let po úmrtí Jana Kaplického (1937–2009) nyní vychází první monografie vykreslující barevný obraz komplikované osobnosti, pro niž byla možnost svobodné tvůrčí činnosti vším.
Pokud by sázkové kanceláře vypisovaly kurzy na vítěze České ceny za architekturu, jednoznačného favorita by v uplynulých ročnících hledaly jen velmi stěží. Letos by byla za normálních okolností situace jiná. Kvůli nestandardnímu průběhu se ale tipy na celkového vítěze opět tak trochu ztrácely v mlze nejasností, jak si porota s nezvyklými podmínkami poradí.
Pouhých patnáct let stačilo architektu a sochaři Walteru Mariovi Fördererovi (1928–2006), aby na různých místech svého rodného Švýcarska zrealizoval hned sedm avantgardních katolických kostelů – všechny přitom spojuje jednotný architektonický výraz, který odpovídá principům poválečné moderny i liturgické revizi po druhém vatikánském koncilu.
Zvědavost. Tu ve vás okamžitě probudí velká zrcadlová plocha zasazená mezi plané růže a náletové křoviny. Pokud by vás sem zavedla náhoda, začnete se sami sebe ptát, kde se tu asi vzala a k čemu slouží. Jde o uměleckou instalaci, nebo má snad i praktickou funkci? Ale i v případě, že dobře víte, o co tady jde, stěna vás doslova nutí přistoupit blíž.
Mohl tu klidně stát nějaký unifikovaný přístřešek z nepřeberné nabídky katalogů. Bylo by to rozhodně snazší a možná i o pár korun levnější řešení. Nikdo by se nad tím nepozastavil – dělá se to tak přece všude a obec má ostatně důležitější věci na práci než se zabývat pouhou zastávkou autobusu, kterou stejně využívá jen pár lidí na pár minut. Přesvědčivých argumentů by si starosta malého městyse na Vysočině našel bezpočet. Jenže nechtěl.
Na okraji rakouské metropole probíhá jeden z nejambicióznějších a nejrozsáhlejších projektů svého druhu v celé Evropě – výstavba kompletně nové městské čtvrti pro dvacet tisíc obyvatel. Obdivuhodný projekt se zároveň stává laboratoří pro zavádění a testování mnoha progresivních řešení, která naplňují vizi udržitelných měst 21. století.
Pro Štefana Svetka to byl útěk před veřejným ponížením jeho osoby. V roce 1983 vzal několik svých přátel na malý výlet do Prahy, aby jim údajně ukázal svá oblíbená místa z doby studií na Českém vysokém učení technickém. Pravý důvod k cestě nikomu neřekl. Až později se jeho přátelé dozvěděli, že právě v těch dnech probíhalo v Bratislavě slavnostní otevírání budovy tehdejšího Československého rozhlasu.
Jsou projekty, ke kterým si musíte poctivě nastudovat kontext a záměr architekta, abyste je pochopili. Pak jsou ale také stavby, k nimž žádný výklad nepotřebujete, stačí si je jen projít a vše vám tak nějak docvakne – stojí na síle myšlenky, autentičnosti provedení a především jednoznačnosti sdělení. Těchto příkladů existuje násobně méně, jeden přesně takový se ale letos podařilo dokončit v jedné zapadlé moravské vesničce.
„Vy tomu říkáte Husinec, pro mě to je spíš obydlená zatáčka,“ popisuje v kostce jeden z místních starousedlíků malou obec v meandru Vltavy severně od Prahy. Obyčejné domky tady doplňuje pár reprezentativnějších staveb, které do venkovského prostředí na první pohled jakoby nezapadají.
Architekty ten požadavek na dlouhou dobu znervóznil. Při první zmínce o tom, že plánovaný soubor sociálního bydlení má splňovat přísná pravidla pro certifikaci pasivních domů, jim totiž na mysli vytanuly neforemné krabice, u kterých jdou jakékoli architektonické ambice stranou na úkor pragmatické honby za energetickým štítkem. Bylo potřeba hodně tvůrčí práce, neústupného vyjednávání a inovativních řešení, po dlouhé bitvě se ale podařilo uskutečnit projekt, který vyvrací hned několik stereotypů o tom, co je kvalitní soudobá architektura.
Skromné prostory radotínského domku přestávaly prosperující rodinné firmě dostačovat, a tak její majitelé začali hledat nové místo. Jedna věc byla jasná: musí to být právě v Radotíně, kde firma sídlí už přes třicet let. Kdysi slavná Vindyšova továrna z roku 1910 jim ležela v hlavě delší dobu, logicky si ale kladli otázku, jestli chátrající industriální areál o ploše osm a půl tisíce metrů čtverečních není pro jejich potřeby moc velký. Nezalekli se, oslovili šikovné architekty a společně se pustili do rychlé akce, na jejímž konci vznikla největší cyklistická a lyžařská prodejna u nás – a zároveň inspirativní ukázka toho, jak lze s minimálními prostředky přistoupit k náročné rekonstrukci.
Jako studentku pražské Akademie výtvarných umění ji po zkušenosti ze zahraničí mrzelo, že nemá přístup k informacím o soudobé architektuře. Založila proto vlastní sdružení, které mělo podle původních plánů jen „nakopnout“ organizaci přednášek tuzemských i zahraničních architektů u nás a poté se ze scény potichu vytratit. Letos spolek Kruh slaví už dvacáté narozeniny a podesáté organizuje jeden z největších festivalů zaměřených na architekturu v celé Evropě.
„Člověk je jediný tvor na zemi, který neví, jak si postavit své obydlí,“ prohlašuje s oblibou Zdeněk Fránek (59), jeden z nejvýraznějších českých architektů dneška. Nekonformní vysokoškolský profesor si svůj věhlas získal díky výrazným stavbám, jež mnohdy vyvolávají bouřlivé diskuse. V posledních letech na sebe vzal také roli „ekologického aktivisty“, snažícího se ve svém oboru apelovat na šetrné zacházení s přírodními zdroji.
Vysoká stará budova v zanedbané části Milána hází v ostrém italském slunci žluté blyštivé odlesky. Architekti ji totiž během přestavby vysloužilé palírny ginu nechali milimetr po milimetru včetně okenních rámů a okapů pokrýt plátky čtyřiadvacetikarátového zlata.
Mezi panelovými domy brněnského sídliště Lesná vystupuje štíhlá trojúhelníková věž, jejíž žlutočervená hlavice se jako periskop ponorky rozhlíží po okolí. Už z dálky tak upozorňuje kolemjdoucí, že zde vzniklo něco výjimečného. Na kostel ostatně místní obyvatelé čekali prakticky od konce šedesátých let. Realizace se ale sakrální stavba dočkala až letos – bez přehánění jde o jedno z nejočekávanějších děl české porevoluční architektury.
