Bývala to výkladní skříň ekonomického úspěchu nejen Paříže, ale celé Francie. Největší obchodní čtvrť Evropy však poslední roky ztrácí krok s novými proměnami představ, jak má vypadat fungující město i pracovní prostředí. Nově představený projekt ukazuje, jak by se území La Défense mělo transformovat ve vůbec první „pouhlíkovou“ obchodní čtvrť planety. La Défense ztrácí půdu pod nohama.
Jsou architektky a architekti, kteří po celý svůj tvůrčí život zůstávají věrní jednomu konkrétnímu slohu nebo stylu. Jejich dílo si udržuje určitou kompaktnost s jasně rozlišitelnými znaky. Někdy svůj přístup díky tomu dokážou dovést do dokonalosti, jindy dochází k pouhému opakování a pozdní návrhy už nemívají takovou sílu jako rané projekty. Jan Šrámek byl z jiného těsta; za svou profesní dráhu se nebál pracovat s řadou stylů od socialistického realismu přes bruselský styl až po brutalismus, hi-tech a postmodernu.
Při rozhodování o novém rodinném bydlení mnoho lidí nápad na rekonstrukci domu v historické zástavbě města rovnou zavrhne. Kromě jiných bývají důvody strach ze stísněnosti a nedostatku denního světla. Mladí architekti ze studia BYRÓ svou nejnovější realizací ale ukazují, že takové obavy mohou být zcela liché. Při procházce svažitou ulicí pár minut chůze od hlavního kutnohorského náměstí vám společnost dělá nižší zástavba řadových domů, které mají velmi rozmanitý charakter.
Výběr letošního laureáta nejvyššího ocenění pro jednotlivce za architekturu stvrdilo vedoucí postavení Japonska v rámci této profese – žádná jiná země totiž nemá na kontě tolik držitelů a držitelek Pritzkerovy ceny. O Rikenu Jamamotovi (78) přitom až doteď věděl jen opravdu málokdo.
Prý byla náhoda, že se mladý Karel Hubáček přihlásil ke studiu architektury. Po návratu z Německa, kde byl za druhé světové války jako devatenáctiletý totálně nasazen na otrockou práci ve fabrice, se jednoho dne procházel rodnou Prahou, když si všiml výzvy ČVUT. Nevěděl tehdy, co se sebou, tak se rozhodl architekturu vyzkoušet. Málokdo si v české architektuře poválečné éry vybudoval tak výsadní postavení jako právě Karel Hubáček. Legendou se stal díky návrhu hotelu s vysílačem na Ještědu
Vůbec poprvé v historii nejprestižnější evropské ceny za architekturu se do finálové pětice projektů probojovala také stavba z České republiky. Spolu s ostatními má demonstrovat různé způsoby, jak může architektura tmelit a rozvíjet komunity v místech, která dlouho stála stranou pozornosti.
Italské supersporty i československé legendy se od loňska ukrývají v budově bývalé sklárny v jednom jizerskohorském městečku. Díky investici místního podnikatele se chátrající objekt podařilo proměnit v majestátní soukromou „garáž“ veteránů otevřenou veřejnosti. Při cestě Jabloncem nad Nisou směrem na Harrachov se přímo u silnice rozprostírá rozhlehlá fabrika z přelomu devatenáctého a dvacátého století, ve které původně bratři Breitové vyráběli skleněné korálky a další výrobky. Z leteckého pohledu je nápadná členitost její střešní krajiny značící to, jak se budova postupně rozvíjela podle aktuálních potřeb výroby.
Už jsme si zvykli, že velké obchodní domy se sklady vypadají zpravidla jako rozměrné oplechované krabice stojící u rušných výpadovek. Je to efektivní situace jak pro prodávající, kteří mají k dispozici velké pozemky, tak pro nakupující, kteří k nim snadno zajedou vlastním automobilem, bez problémů zaparkují a odvezou si i rozměrnější zboží. Tak fungují i prodejny IKEA. Švédský výrobce nábytku si nicméně svou vůbec první experimentální prodejnou v centru velkoměsta osahává nové modely provozu, které reagují na radikálně nové chování zákazníků.
Ještě předtím, než si po vstupu stihnete odložit zimní bundu, pocítíte teplo sálající z velkých kachlových kamen s lavicemi. Objednáte si kávu a domácí koláček nebo třeba polévku a pivo a jdete se posadit do vedlejší místnosti k jednomu ze stolků mezi regály plné knih. Vítejte v Löwitově mlýně, památkově chráněné stavbě v pražské Libni, která se díky odhodlání spolku nadšenců proměnila ve výjimečné místo nejen sousedského setkávání.
Podle průzkumů je ideálním místem pro život většiny Čechů a Češek zrekonstruované venkovské stavení, které upomíná na životy našich předků, současně však nabízí veškerý komfort dnešního bydlení. Typicky jde o staré hospodářství s obytným domem a stodolou, které nabízí řadu možností budoucího využití, jak u nás ukazuje nespočet výborných realizací zejména posledních dvou dekád (mnohé z nich prezentuje loni vydaná kniha 66 domů).
Na jednom z berlínských brownfieldů vyrostla na první pohled vcelku fádní administrativní budova, která však svým zpracováním předznamenává nejeden z nastupujících trendů globálního stavitelství. Mírou užití dřeva jde o jednu z vůbec největších budov svého druhu v Evropě. Dřevostavby jsou dnes jedním z těch nejdiskutovanějších oborových témat – u nás i ve světě. Nahrává mu především globální snaha o větší udržitelnost, snižování uhlíkové stopy, ale také mnohé praktické výhody.
„Nevím, jak to bude vypadat, nevím, kdy to bude hotové, a nevím, kolik to bude stát.“ Po takových slovech by většina lidí architekta rychle vyprovodila ze dveří, ne ale francouzský továrník, díky jehož trpělivosti vznikla ta vůbec nejvelkolepější z moderních vil na Azurovém pobřeží.
Tam, kde se ještě před pár dekádami vyráběly miliony cigaret a tuny dýmkového tabáku, se dnes kouří z hlav studentům i profesionálům z uměleckých a technologických oborů. Průmyslový areál mimořádné architektonické hodnoty v rakouském Linci prošel v posledních letech inspirující přestavbou na kreativně technologické centrum nadregionálního významu. Peter Behrens (1868–1940) měl vliv na utváření radikálně nového pojetí architektury začátku dvacátého století jako málokdo.
Na začátku minulého století se v provinčním východočeském městečku potkal ambiciózní investor a talentovaným architektem a zkušeným stavbařem, což dalo vzniknout dílu významem přesahujícímu hranice rakouské monarchie. Dodnes vás po vstupu dovnitř doslova srazí na kolena. Uplynulý rok v české architektuře patřil Josefu Gočárovi. Respektive jeho pozapomenutým stavbám, kterým se podařilo navrátit nový život a dát jim staronovou podobu.
O tom, jak má vypadat nejlepší architektonická produkce dneška, má Královský institut britských architektů až překvapivě jasnou představu – soudě aspoň podle letošních nominací na jednu z nejsledovanějších architektonických cen planety, Stirlingovu cenu.
Městský úřad severočeských Máslovic sídlí v malém domku se šikmou střechou ve středu obce. Nad ním se klene mohutná lípa symbolicky upozorňující na význam objektu pro celou obec, jinak si stavby ale prakticky nevšimnete. Stejně nenuceně působí budova úřadu také uvnitř, kde většinu místa zabírá sportovní vybavení pro děti, krabice s dokumenty a další vybavení pro chod obce. Mezi tím vším se nad stolem paní starostky leskne fialová soška z křišťálu, upomínka na Cenu ministerstva pro místní rozvoj ČR za prosazování kvalitní výstavby prostřednictvím architektonických soutěží v rámci České ceny za architekturu.
Takový humbuk česká architektura dlouho nezažila. Ihned po vyhlášení výsledků architektonické soutěže na nové řešení hlavního nádraží v Praze se strhla názorová mela, a to i v odborných kruzích. Vzrušenost diskusí předčila dokonce i o několik tříd sledovanější loňskou soutěž na Vltavskou filharmonii. Proč? Skoro dva roky pracoval zástup profesionálů a profesionálek z oborů dopravy, památkové péče, krajinářské architektury nebo urbanismu na projektu, který mění podobu dnešního hlavního nádraží v Praze.
Po neuvěřitelných dvaceti letech od ukončení architektonické soutěže na novou budovu Moravskoslezské vědecké knihovny v Ostravě to konečně vypadá, že by se příští rok opravdu mohlo začít stavět. Návrh, který si vysloužil přezdívku Černá kostka, bude dalším z projektů studia Kuba & Pilař architekti, na jehož realizaci si museli počkat až příliš dlouhou dobu. Architekti a architektky potřebují ve své profesi zvládat mnohem víc dovedností, než by se mohlo zdát. Technické a výtvarné nadání ani zdaleka nestačí
Přestavby, rekonstrukce, konverze, dostavby a všemožné další způsoby nakládání s již existujícími stavbami jsou už nějakou dobu hlavními tématy globální architektury – tu českou nevyjímaje. Nová publikace ukazuje, jak rozmanité mohou být architektonické přístupy k opravám a přestavbám starých domů pro bydlení.
Výsledky nejdůležitějšího a nejsledovanějšího tuzemského ocenění v oboru architektury zdůraznily přínos veřejných projektů, ze kterých neprofitují jen jednotlivci, ale širší skupiny obyvatel, a také fakt, že i docela malý a nenápadný stavební zásah může mít značný dopad. Dalo by se říct, že letošní osmý ročník soutěžní přehlídky České ceny za architekturu odpovídal dnešnímu stylu, jakým způsobem se posuzují stavební projekty a jaká se řeší témata na globální úrovni
Už podvaadvacáté se u našich východních sousedů udělovala ocenění za nejlepší stavby posledních let. Výběr oceněných realizací slouží jako dobrá sonda do stavu tamního architektonického prostředí. Před hodnocením výsledků jakékoli soutěžní přehlídky týkající se architektury je potřeba si uvědomit jednu (neradostnou) věc. A sice tu, že hodnocené realizace reprezentují jen velmi, velmi malý vzorek celkové stavební produkce dané země.
Přímo do památkářsky nejstřeženějšího místa republiky „pronikly“ po dlouhé době moderní novostavby. V rámci generální opravy chátrající historické budovy pár kroků od svatovítské katedrály došlo ke zpřístupnění dosud uzavřeného nádvoří s nezvyklými výhledy na hradní areál. Na Pražský hrad se návštěvníci vydávají především za architektonickými památkami, stále početnější zástupy také za moderními zásahy Josipa Plečnika. Od letoška se však mohou pokochat i ryze soudobými objekty.
Jde dost možná o vůbec nejslavnější stavbu druhé poloviny minulého století. Nestává se totiž běžně, aby se moderní architektura stala po pár dekádách globálním symbolem celého kontinentu. K realizaci této ikony, od jejíhož otevření právě uběhlo padesát let, však vedla mimořádně bolestivá cesta, během které dokonce její architekt z projektu odešel a operu na vlastní oči nikdy nespatřil.
Česko má za sebou architektonickou událost roku. V Pardubicích se veřejnosti otevřel postindustriální areál Automatických mlýnů, které se díky nasazení architekta a investora v jedné osobě proměnil na kulturně-vzdělávací komplex celostátního významu. Při diskusích o nové podobě Automatických mlýnů se superlativy zrovna nešetří. Není divu, jde o projekt, který u nás jen stěží hledá obdobu. Ne snad svým architektonickým řešením, ale způsobem, jak jeho realizace probíhala.
Na březích sečské přehrady se pod korunami vysokých stromů ukrývá několik výjimečných chat navržených v polovině minulého století slavnou architektonickou dvojicí. O jejich existenci přitom věděla jen hrstka odborníků. Kurátor a odhodlaný „lovec“ architektury Adam Štěch je však uceleně zdokumentoval a tím přinesl jedinečné svědectví o jedné vzrušující kapitole české moderní architektury. Když se vysloví jména architektů Františka Cubra (1911–1976) a Zdeňka Pokorného (1909–1984), zasvěcencům se vybaví legendární československý pavilon na Světové výstavě EXPO 58 v Bruselu.
Letošní ročník jediného tuzemského ocenění pro jednotlivce na poli architektury žádné překvapení ani nové impulzy nepřinesl. Cenu si odnesl architekt Ivan Kroupa, který patří k téže tvůrčí generaci jako několik předchozích laureátů. Ten nebo ten Zatímco ocenění udělovaných za konkrétní projekty existuje v Česku doslova hojnost, takové, které vyzdvihuje konkrétní osobnosti, máme prakticky jen jedno. V rámci velkých soutěžních přehlídek, jako je Česká cena za architekturu nebo Grand Prix Architektů, se sice také vyhlašují kategorie za celoživotní dílo nebo mimořádné počiny, ty ale stojí ve stínu vyznamenaných staveb.
Na exkluzivní zlínské adrese se v privátním lesoparku ukrývá na první pohled vcelku nenápadná stavba. Její historie, architektura i vybavení by však vydaly na samostatné publikace. Jakmile překročíte práh domu, jako byste se ocitli v časové kapsli. Pohltí vás atmosféra naznačující, že jste na výjimečném místě. Oči vám přeskakují z jednoho sběratelského předmětu na druhý, ze kterých si tady majitel udělal soukromou galerii, začnete si všímat prostorových kvalit, úchvatného interiérového zařízení v perfektně dochovaném stavu.
Budova soukromé dánské školy není jen místem, kam studenti chodí nabírat nové vědomosti a rozvíjet svůj potenciál. Díky inovativnímu řešení je současně technologickým experimentem a solární elektrárnou, která sama o sobě slouží jako učební pomůcka. Školní budovy vždy byly specifickým architektonickým úkolem. Jejich podoba přitom pěkně ilustruje, jakým směrem se vzdělávací systém té které doby a daného státu ubíral. U nás dobře známe školy z období Rakousko-Uherska.
Po několikaletých sporech ohledně zamýšlené demolice jedné výrazné brutalistické stavby v Berlíně je konečně jasno o jejím dalším osudu. Budova, která i navzdory svému nepřívětivému zevnějšku a kontroverzní funkci získala kultovní postavení v rámci poválečné architektury, zůstane stát a dostane se jí náležité péče.
Ve čtvrtek 24. srpna si připomínáme sto let od narození největšího českého architekta druhé poloviny dvacátého století. Se jménem Karla Pragera (1923–2001) si spojujeme především výrazné solitéry vyzařující svou modernost, jeho vůbec první realizace jsou přitom ze zcela jiného soudku. „Architektura není výkres, ale postavený dům.“ To bylo jedním z kréd architekta, jehož stavby provokují i půl století po dokončení. Karel Prager neodmítl žádnou sebevětší výzvu, projekt nikdy nenechal nedodělaný a pro většinu z nich doslova dýchal.
