Mezi Západem a Východem

Mezi Západem a Východem

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Architekt fúze východní a západní kultury. Tak bývá označován nedávno zemřelý velikán globální architektury Fumihiko Maki, který patřil do silné generace japonských architektů stojících za poválečnou obnovou své země. Mezi trojici měst, která na něj měla největší vliv, zařadil vedle Tokia a Chicaga – Prahu.

Mladý metabolista

Maki vyrůstal ve třicátých letech v Tokiu, které za jeho života prošlo extrémní urbanizací. Vzpomínal, že v klidných ulicích centrální části dnes největšího města planety si jako malý hrával s dětmi, v jeho dospělosti už tam ale bylo k nehnutí v důsledku obrovské dopravní zátěže. Na Tokijské univerzitě získal roku 1952 bakalářský titul v oboru architektury, poté se přestěhoval do USA, kde prožil několik let zásadně formujících jeho osobnost po lidské i profesní stránce, jelikož měl možnost z první ruky poznat zásadní jména euroamerického modernismu v čele s Miesem van der Rohe.

V rodném Tokiu zanechal Maki několik realizací, jednou z nich je metropolitní tělocvična z roku 1990. - Foto: Shutterstock

Studia zakončil na Harvardu, kde vedle jiných univerzit následně působil jako hostující profesor. Poslední dva roky šesté dekády dvacátého století pak díky mimořádně velkorysému grantu Grahamovy nadace pro mladé architekty a umělce strávil cestováním po jihovýchodní Asii, Indii, Blízkém východě i Evropě.

Fumihiko Maki byl profesně aktivní do konce svého dlouhého života. Veřejně také ostře kritizoval projekt olympijského stadionu pro hry v Tokiu 2020. - Jeanbaptisteparis, Wikimedia Commons

Všude na sebe nechal působit tamní stavební kulturu a tyto vlivy se snažil uplatňovat ve svých projektech, nikoli ale prvoplánově. Svou profesní kariéru po návratu do Japonska roku 1960 začal v rámci nejradikálnějšího architektonického hnutí své doby – metabolismu. Jde o směr, jehož představitelé se pod patronátem největšího japonského architekta dvacátého století Kenzoa Tangeho snažili prostřednictvím svých návrhů odpovídat na tehdejší populační boom a překotnou urbanizaci japonských měst. Podle jejich představ měly vznikat objekty, jež je možné flexibilně přizpůsobovat aktuálním potřebám města. Díky tomu vznikaly futuristicky laděné stavby využívající modulárních konstrukcí, které lze v čase měnit, vyměňovat, přidávat nebo naopak ubírat.

Krematorium Kaze-no-Oka harmonicky spojuje stavby s přírodou. - Wiiii, Wikimedia Commons

Havlova citlivost

Navzdory těmto zásadám se ale už rané stavby Fumihika Makiho nesou v duchu mnohem „umírněnější“ modernistické estetiky mezinárodního stylu vycházejícího především z funkcionalismu. Jsou na první pohled striktní, využívají základní materiály tohoto stylu, jako je pohledový beton, kov a sklo. Současně ale nejsou tak strohé, vždy se orientují směrem ke svým uživatelům. Maki jednou prohlásil, že mu nejde o to, navrhovat budovy lahodící oku kolemjdoucích, ale prostory přívětivé k lidem, kteří je užívají. Během své kariéry se dostal k velmi prestižním zakázkám velkého měřítka, kromě několika muzeí a administrativních či obytných komplexů to byl například také jeden z nových mrakodrapů Světového obchodního centra na Manhattanu po 11. září 2001.

Svého největšího profesního ocenění se Fumihiko Maki dočkal roku 1993, kdy mu byla udělena Pritzkerova cena, považovaná za nejvyšší oborovou poctu udělovanou jednotlivcům za dlouhodobý přínos architektuře. Ceremoniál se odehrál na Pražském hradě, Maki tam přednesl děkovnou řeč postavenou na příběhu tří měst s největším vlivem na jeho život. Vedle rodného Tokia a Chicaga vybral také Prahu, kterou poprvé navštívil v sedmdesátých letech. Už tehdy v něm prý zanechala obrovský dojem „vrstevnatost historie a kultury města, přítomnost různých dob a civilizací“, což je přesný opak Tokia. Kromě toho Maki připomněl myšlenku Václava Havla pronesenou v rozhovoru po časopis Time: špatný vkus komunistických funkcionářů byl dán do souvislosti s jejich absencí citu a empatie vedoucí nutně ke špatné politice.

Japonský architekt Havlova slova od té doby ještě několikrát citoval a sám si je vzal k srdci. „Citlivost k ostatním lidem a lidským situacím – nebo její nedostatek – se projevuje na podobě architektury a ovlivňuje, zda bude považována za dobrou, nebo špatnou,“ uzavřel Maki v Praze svou řeč.

Od roku 2020 vznikají v Tokiu veřejné toalety z dílen věhlasných architektů, do populární iniciativy Tokio Toilet Project se zapojil i Maki. - Foto: Shutterstock

 

25. srpna 2024