Studoval češtinu na FF UK, lužickou srbštinu na Lipské univerzitě a práva na Policejní akademii. Byl šéfredaktorem měsíčníku pro světovou literaturu Plav, organizoval festival českého jazyka, řeči a literatury Šrámkova Sobotka, pracoval jako vychovatel ve výchovném ústavu Klíčov, koordinátor volnočasových aktivit pro osoby s Aspergerovým syndromem v APLA Praha, redaktor Činohry Národního divadla a redaktor Týdeníku Echo. Z lužické srbštiny přeložil reportážní povídky Jurije Kocha Modrá vrána (2009), z němčiny pohádku Udo Weigelta Mája a ohnivý lišáček (2022). Předsedá Společnosti přátel Lužice, kromě Echa24 spolupracuje s revue pro literaturu a kulturu Souvislosti.
K trendům české televizní a filmové produkce patří potvrzovat tuzemskou existenci samozřejmou a nijak motivovanou přítomností slovenských postav. Tato česko-slovenská nespornost ale realitu de facto karikuje: ačkoli Slováci tvoří v českých zemích nejpočetnější menšinu a zároveň v nich zastávají viditelné posty, není to tak, že kam Čech šlápne, tam zavadí o někdejšího federálního soudruha.
Michal Hvorecký neustále promýšlí a prožívá vztah intelektuála a politiky, vystupuje na obranu demokracie a vzrušeně glosuje pohyby i zatuchlost společnosti.
Divadelní pouť na Střeleckém ostrově – po třiceti letech se připomene akce, která patřila k tomu nejlepšímu, co nabídla druhá polovina osmdesátých let. První Divadelní pouť se konala roku 1985 v Praze, rychle však začala okruh svého působení rozšiřovat a propracovala se až k účinkování na prestižním hudebním festivalu v Roskilde.
Se začátkem září tradičně nezačala sezona pouze školákům, nýbrž také televizním dramaturgům, kteří uveřejnili výsledky své dlouhodobé práce a předvedli se s nejedním novým seriálem. (Naopak léto je vždy poznamenáno opakováním známého, vždyť kdo by se v hicech zdržoval studiem nových zápletek a figur.
Diskusní Salon Týdeníku Echo tentokrát kondici a příčiny stavu tuzemské operní scény rozebíral s divadelním dramaturgem České televize Ondřejem Šrámkem, ředitelem plzeňského Divadla J. K. Tyla Martinem Otavou, hudební pedagožkou a sopranistkou, která léta působila v Berlíně, Magdalénou Hajóssyovou a zpěvákem a zároveň ekonomem Jiřím Poláčkem.
Ještě pár týdnů lze ve vídeňské Albertině zhlédnout naráz dvě výstavy, jež se týkají kresby a jejichž exponáty od sebe dělí sto let. Dřív skončí výstava Drawing now – ta se věnuje současným pozicím v grafické tvorbě. Představuje 36 mezinárodních uměleckých pozic, v nichž ukazuje, jaká témata dnes umělci kresbou vyjadřují, a „prezentuje grafickou tvorbu v jejích pozoruhodných polohách a vyjádřeních“.
Také letošní kniha Petra Šabacha, novela Rothschildova flaška, se stejně jako ty předešlé dočkala mnoha recenzí, jejichž úhrn bez ohledu na jejich argumenty sám značí, že je co dělat s dílem a tvorbou, které stojí za velkou pozornost.
„A kupuje si to hodně lidí?“ zeptal jsem se knihkupkyně, sotva jsem rozpačitě zaplatil za čtvrtý, čerstvý díl známé švédské detektivní série Milénium. „Dost, lidé jsou zvědaví,“ odpověděla. Samozřejmě, bodejť by nebyli. Milénium výrazně napomohlo nastartovat bláznění do skandinávských detektivek, navíc má dodnes kolem sebe správný reklamní příběh: jeho autor Stieg Larsson zemřel dřív, než první díl jeho trilogie vůbec vyšel.
V evropském městě kultury to frčí a o nápady, zdá se, není nouze: aktuálně v Plzni začala první evropská výstava paravánových kaligrafií Shōko Kanazawové. Ta je v současnosti nejvystavovanější žijící japonskou kaligrafkou – její práci například samostatně vystavují tři galerie, ztvárňuje taky císařovy básně i titulky k populárním seriálům.
Titul románu Vedlejší pokoje ve spojení s jménem jeho autora Radovana Menšíka evokuje, nemůžu si pomoct, sled tří stereotypů a zálib zdejšího publika: smích Vladimíra Menšíka, sošnost Radovana Lukavského a patos Michala Horáčka v textu písně Smích z vedlejšího pokoje.
K napjatým vztahům, na které ovšem pro jejich vzdálenost nepohlížíme, patří ty japonsko-čínské. Film Anga Leeho Touha, opatrnost jejich takt připomíná už názvem, každopádně ukazuje jejich podobu za druhé světové války, kdy Japonci Čínu okupovali.
Mezi akcemi vztahujícími se k výročí a dědictví druhé světové války konečně něco výjimečného: poprvé u nás je uvedena výstava dvou stovek fotografií „Osvětimského alba“. To je „dokumentární série“, která v roce 1944 zachycovala systematickou likvidaci evropských Židů. To první uvedení je s podivem, protože na fotografiích jsou zachyceni převážně občané předválečného Československa; tedy i Podkarpatské Rusi.
Identita snímku RYTMUS: Sídliskový sen je vydávána tu za dokument, tu za „sám život“, přičemž v tom druhém případě je doprovázena plakátovou fotkou neholeného muže v kapuci a černých brýlích, jemuž po tváři stéká slza. Jistěže dokonalá: řádně prohnaná filtry fotografických programů, aby víc než co jiného byla slušivá.
Markéta Flekalová je krajinná architektka, která o proměnách krajiny dovede mluvit poutavě, dlouho a zasvěceně.
Jsou postavičky, které odjakživa vnášely mezi děti rozepře. Někdo nesnesl Rákosníčka, jiný Křemílka anebo alespoň Vochomůrku. Později jiný nemohl formeláky a chobotnice a jiný Pana Tau. Teď by zákopy měly být zakopány, přinejmenším na jedno výjimečné odpoledne, které možná změní někdejší hodnocení kdekoho.
Z počtu ohlasů a víceméně všeobecného nadšení, které pár dní po premiéře film Schmitke doprovázejí, je zjevné, že došlo na intelektuální hit, který vábí na svou mimořádnost.
Nový román Davida Zábranského Martin Juhás čili Československo upomíná na to, že jednou z výzev, jíž jsou běžně vystavena umělecká díla, je čelit zapomínání, že existuje také produkce starší, než je ta současná. Chce-li si někdo pustit hudbu, film nebo přečíst knihu, zpravidla – aspoň dle mých zkušeností – se táže po tom, co zrovna vychází.
Mark Lanegan je zpěvák, který toho má hodně za sebou, a přitom se jen tak neoposlouchá. Ostatně kromě jeho chrapláku funguje i zpěvákův příběh: kariéru začal na konci 80. let s Kurtem Cobainem v garážové blues grunge kapele The Jury. Po vzniku společného hitu Where Did You Sleep Last Night, který pak oba autory neustále provázel, se Lanegan vydal na sólovou dráhu.
Jaký je stav grafického designu, veřejnosti a školství u nás a co vlastně obnáší zúčastnit se veřejné grafické soutěže? Na to odpovídá Filip Blažek, zakladatel grafického studia Designiq.
Deset let od brutálního zásahu policie na CzechTeku u Mlýnce na Tachovsku. Obrousil čas hrany? K diskusnímu Salonu Týdeníku Echo se sešli senátor a tehdejší ministr vnitra František Bublan, PR specialista, jeden z tehdejších mluvčích a zakladatel webu Antiparoubek.cz Štěpán Dlouhý a politický komentátor a tehdejší „děcko“ Jakub Janda ze think tanku Evropské hodnoty.
Rusko je země mnoha možností, většinou nepochopitelných a často zákeřných. Čerstvě to připomíná výstava inspirovaná druhým soudním procesem s miliardářem Michailem Chodorkovským a jeho společníkem Platonem Lebeděvem, který probíhal v letech 2009 a 2010 a byl veden kvůli údajné zpronevěře a daňovým únikům.
O filmu Poslední z Aporveru, obvykle označovaném jako „nejdražší neexistující film v českých dějinách“, opakovaně psal už kdekdo, je už těžko se v historii kolem vzniku tohoto snímku vyznat. Třeba před rokem a čtvrt na stránkách Echo24.cz k ní přispěl tehdejší kolega Lukáš Růžička. S velkým úspěchem, tři jeho články byly hojně klikané, sdílené a diskutované.
V laboratořích Cambridge ukázala před několika týdny Zuzana Holubcová světu, co se děje v ženském vajíčku před umělým oplodněním.
Recenzovat knížku Hanse Joachima Schädlicha Veličenstvo, chvátám je bezpečná práce. Novela totiž patří k literárním úspěchům, jimž není co vytýkat a za nimiž sebelepší kritický ohlas zůstane očividně kulhat.
Na česko-polských hranicích v obci Neratov, vyhlášené rekonstruovaným kostelem Nanebevzetí Panny Marie s prosklenou střechou, se vprostřed prázdnin už čtyři roky koná workshop někdejších studentů DAMU a lidí s mentálním postižením. Každý rok spolu nazkoušeli inscenaci, nasnadě byli třeba Romeo a Julie, letos bude mj. Vinnetou.
V polovině roku se to téma přihlásilo samo, skoro jako krátkodobá bilance. Právě proto, že jeho střípky se za sebe skládaly postupně a jejich celek už nešlo přehlédnout. Jednak vyšel komiks Legendy o Magorovi, jednak v rozhovoru se spisovatelem Janem Novákem bylo přiznáno, že se nedostalo na jeho původní téma, totiž autorovu novinku – knižní rozhovor s Johnem Bokem Život mimo kategorie.
Prozaik a esejista Taras Prochasko se vloni v hodnocení časopisu Forbes umístil na třetím místě mezi nejvlivnějšími ukrajinskými spisovateli.
Je ve snímku Domácí péče scéna, která dobře ilustruje pozici, v níž se ocitl a přežívá český film. Hlavní hrdinka, zdravotní sestra Vlasta, která kdesi na Zlínsku dochází za nemohoucími pacienty domů, a byť se k ní chovají všelijak a hrozně, jim tam pomáhá, přichází po skonu jednoho z nich na jeho pohřeb. Ve dveřích krematoria však dostává závrať, a tak raději odchází na hřbitov k připravenému hrobu.
Komiks Franka Tashlina Svět, který není v originále vyšel v roce 1951, v češtině jako poslední chybějící číslo ze samostatných Tashlinových knih letos. Jelikož autor tvořil nejen jako kreslíř, ale i jako filmový scenárista a režisér v době květu klasické grotesky (vymýšlel scénky Laurelu a Hardymu), jsou jeho knížky takové.
Knihy regionálních pověstí jsou vděčným poznáním historie, jazyka a života vůbec. Zklamat mohou jedině odbytou ediční prací, což naštěstí není případ Čertovy kuchyně, „pověstí a vyprávění z Jičína a okolí“ vydaných pro jistotu v Brně.
