Studoval češtinu na FF UK, lužickou srbštinu na Lipské univerzitě a práva na Policejní akademii. Byl šéfredaktorem měsíčníku pro světovou literaturu Plav, organizoval festival českého jazyka, řeči a literatury Šrámkova Sobotka, pracoval jako vychovatel ve výchovném ústavu Klíčov, koordinátor volnočasových aktivit pro osoby s Aspergerovým syndromem v APLA Praha, redaktor Činohry Národního divadla a redaktor Týdeníku Echo. Z lužické srbštiny přeložil reportážní povídky Jurije Kocha Modrá vrána (2009), z němčiny pohádku Udo Weigelta Mája a ohnivý lišáček (2022). Předsedá Společnosti přátel Lužice, kromě Echa24 spolupracuje s revue pro literaturu a kulturu Souvislosti.
V polovině roku se to téma přihlásilo samo, skoro jako krátkodobá bilance. Právě proto, že jeho střípky se za sebe skládaly postupně a jejich celek už nešlo přehlédnout. Jednak vyšel komiks Legendy o Magorovi, jednak v rozhovoru se spisovatelem Janem Novákem bylo přiznáno, že se nedostalo na jeho původní téma, totiž autorovu novinku – knižní rozhovor s Johnem Bokem Život mimo kategorie.
Prozaik a esejista Taras Prochasko se vloni v hodnocení časopisu Forbes umístil na třetím místě mezi nejvlivnějšími ukrajinskými spisovateli.
Je ve snímku Domácí péče scéna, která dobře ilustruje pozici, v níž se ocitl a přežívá český film. Hlavní hrdinka, zdravotní sestra Vlasta, která kdesi na Zlínsku dochází za nemohoucími pacienty domů, a byť se k ní chovají všelijak a hrozně, jim tam pomáhá, přichází po skonu jednoho z nich na jeho pohřeb. Ve dveřích krematoria však dostává závrať, a tak raději odchází na hřbitov k připravenému hrobu.
Komiks Franka Tashlina Svět, který není v originále vyšel v roce 1951, v češtině jako poslední chybějící číslo ze samostatných Tashlinových knih letos. Jelikož autor tvořil nejen jako kreslíř, ale i jako filmový scenárista a režisér v době květu klasické grotesky (vymýšlel scénky Laurelu a Hardymu), jsou jeho knížky takové.
Knihy regionálních pověstí jsou vděčným poznáním historie, jazyka a života vůbec. Zklamat mohou jedině odbytou ediční prací, což naštěstí není případ Čertovy kuchyně, „pověstí a vyprávění z Jičína a okolí“ vydaných pro jistotu v Brně.
Hynek Jůn, zakladatel zmíněné organizace, je v tuzemsku patrně nejlepší terapeut, který se věnuje práci s problémovými dospělými lidmi s autismem a s pobytovými programy pro takové klienty.
Zdejší film dal světu minimálně jednoho autora, jemuž se v dějinách média nelze vyhnout: je to Karel Zeman. Jeho poetika spojovala hraný a animovaný film, a přitom nebyla táž, vyvíjela se a proměňovala, takže Pan Potlouk se liší od Cesty do pravěku, ta od Barona Prášila, ten od Čarodějova učně a to vše od Vynálezu zkázy.
Už podle poloprázdných parkovišť ve městech se lze domnívat, že dovolené jsou v plném proudu. Co doporučit na čtení? Pro děti by se snad hodil Můj prázdninový deník Evy Chupíkové, kam si lze znamenat zážitky z prázdninových dobrodružství, jenže zkraje prázdnin je kniha vyprodána a dotisk bude k mání, považte, 31. srpna.
Viděno s pohodlným odstupem začátku dalšího měsíce se můžeme shodnout, že červnové kulturní a společenské rubriky se letos proměnily v knihy mrtvých. Účetní bilance „slavných úmrtí“ v uplynulých týdnech byla totiž neobvykle rozšafná – jako by česko-slovenský smrťák neskrýval, že letos si chtěl vzít dovolenou včas.
Snad to nebude působit jako posedlost, odvolat se ještě jednou na nedávný Sjezd spisovatelů. Zopakujme, že jeho základním sdělením je stížnost některých zdejších autorů, že si jich nikdo nevšímá. (Protože nejsou s to napsat knihy, které by za pozornost a rozrušení stály – opakuji já.)
Prázdniny za dveřmi, s nimi taky přerývka divadelní sezony – neboť divadla poklízejí, herci mají dovolenou anebo se účastní letních festivalů a produkcí ad hoc. Než to vypukne naplno, ještě pozvánka na reprízy brněnské inscenace premiérované minulý týden: na brněnském Biskupském dvoře se v posledku uvádějí hry spojené s moravskou historií a význačnými Moravany.
„Já vám ten rozhovor klidně dám, i když já v rozhovorech říkám furt to samý. Ale teď mi vyšla knížka, tak se to snad hodí. Tak jo,“ sdělil mi spisovatel Jan Novák na žádost o rozhovor.
Americká fotografka Lee Millerová (1907–1977) je autorka pestrého díla, jehož záběr sahá od surrealistických výjevů přes módu, cestopis a portréty po válečnou reportáž. Začínala jako surrealistka v Paříži, později v době velké recese fotila portréty v Americe, následně se přestěhovala do Egypta a soustředila se na cestopisné fotky.
Málo platné, zaměstnanci České televize by měli dostat nějaký diplom za vynikající práci a osvětu, protože stejně jako vloni, při stoletém výročí začátku první velké války, předvedli taky letos, při sedmdesátém výročí konce té druhé, že mají výjimečnou schopnost včas vymyslet pořady, které debatu o někdejších hrůzách načnou z dosud nevyužitého úhlu.
První červnový víkend se v Praze konal sjezd spisovatelů, první porevoluční, první svobodný. Tak to bylo zdůrazňováno pořadateli a organizátory, vloni založenou Asociací spisovatelů.
Stačily dva dny od úmrtí Ludvíka Vaculíka a noviny byly plné zaručených charakterizací autora a osobních vzpomínek na něj, které opakovaly jednoznačný portrét: byl to „samorost“, „skála“, „neuhýbal“, „nejslušnější“, „nejvtipnější“, „nejpřirozenější“, nejdůmyslnější“, „nejerotičtější“, „Moravan“, „Valach“, „indián“.
Rakouský autor Werner Schwab, hvězda německojazyčného divadla, je dobře znám i u nás; v porovnání s jinými současníky je inscenován nezřídka. Možná i pro svůj hravý a náročný jazyk, dovedně experimentující s novotvary do takové míry, že se mu začalo říkat „schwäbisch“, „švábština“.
Umělecká skupina Pode Bal, jež po pauze znovu začala tvořit ve složení Dan Trantina a Tomáš Motyčka, způsobila rozruch hned svou první instalací po návratu k této značce.
Ticho, které vloni následovalo po vydání prvního svazku Díla Pavla Juráčka, souboru povídek z 50. let, nazvaném Prostřednictvím kočky, bylo hutné, překvapivé a hnusné. Recenzí se sešlo poskrovnu, třebaže knížka to byla vstřícně útlá. Nezabodovala ani v žádných anketách či literárních cenách.
Jedním z rysů autoritativních států je snaha napodobovat propagandu států svobodných. Dobře je to vidět na filmu. Například syžet nejúspěšnějšího čínského a prvního neamerického IMAX filmu Následky otřesu se pranic neliší od postupů hollywoodských snímků: roku 1976 při zemětřesení v městě Ťan-šan zahynulo 255 000 lidí (neoficiálně prý o čtyři sta tisíc víc), jenže drásání čínské duše nekončí u zobrazení katastrofy, nýbrž ve šroubovaném příběhu.
Režisér Tomáš Svoboda je nejvíc znám jako autor politických kabaretů Blonďatá bestie. To je škoda, protože jeho záběr je ambicióznější, větší a duchaplnější.
Aby těch filmových loutek nebylo málo: letošní ročník zlínského filmového festivalu pro děti a mládež má sekci animovaných snímků, které vznikly v místních ateliérech. Takže dojde jednak na klasiku Hermíny Týrlové i Karla Zemana, jednak na tvorbu méně známých autorů. I když dnes mají všechny snímky tutéž startovní pozici, neboť v televizi, natož v kinech běžně bohužel neběhají, a tak je málokdo zná.
Když před devíti lety vznikl první loutkový film divadelní skupiny Buchty a loutky a režiséra Radka Berana Chcípáci, těžko u něj bylo nemyslet na snímek Team America: Světovej policajt, starší o dva roky, který pořídili tvůrci seriálu Městečko South Park Tray Parker a Matt Stone. Byly si totiž podobné v opojení vulgárností.
Úvody dosavadních ohlasů na novou knihu povídek Michala Viewegha jsou obvykle poskládány totožně: nejprve se lze dočíst, že autorovi před několika lety praskla aorta a málem zemřel, následně že první kniha po jeho návratu do práce byl loni uveřejněný deník Můj život po životě a nakonec pochvalu, že novinka Zpátky ve hře už je opět konečně beletrie, a dokonce příprava na román, který prý Viewegh zrovna sepisuje.
Začíná další průřezová přehlídka autora, jehož všeobecný věhlas nedosáhl prozatím takových proporcí, jakých zasluhuje. V Muzeu Kampa je k vidění retrospektiva díla Vladislava Mirvalda od 40. do 90. let minulého století, ony autorovy „racionalistické vizuální konstrukce, jež svedou v lidském oku vyvolat matoucí až hypnotické vjemy“.
Nakladatelství Větrné mlýny vydalo letos v únoru skoro tisícistránkový tlustospis nazvaný Hry na hrdiny. Vyšel po dvou letech slibů, neboť na internetových stránkách nakladatelství je titul doprovázen vročením 2013, v tiráži je loňský rok, ale reálně kniha vyšla opravdu až rok tento. Je to čítanka čtrnácti českých a slovenských dramat, již uspořádala kritička, dramaturgyně a redaktorka Marta Ljubková.
V cyklu „mladé světové jazzmanky koncertují v Česku“ tentokrát dochází na Maďarku Rozinu Pátkaiovou. Reklama kolem ní láká na to, že je to finalistka prestižní jazzové soutěže pro mladé Made in New York Jazz Competition z roku 2013 (a ovšem držitelka nejednoho evropského hudebního ocenění ať z Budapešti, nebo z Edinburghu, kde uspěla na vyhlášeném festivalu Firnge).
Způsoby, jimiž pracuje náhoda, bývají obvykle překvapivé, přitažlivé a osudové: média byla v posledních dvou týdnech „plna“ zpráv o zachráněném a znovuotevřeném karlovarském Národním domě, kulturní památce se slavnou historií, jejíž rekonstrukce stála po dvacetiletí chátrání půl miliardy korun. Čili je to (prozatím) příběh se šťastným koncem.
Chci a musím se ještě jednou vrátit k textům oceněným v letošním ročníku literární ceny Magnesia Litera. Potřebuji se detailněji a poctivěji vyrovnat s knihou, která uspěla coby objev roku, která mě však bez ohledu na svá ocenění a dávno před nimi vábila, provokovala a nutila k rozpačitému přešlapování před knihkupeckými policemi, na nichž se vypínala a zkoušela zaujmout případného kolemjdoucího zájemce.
Málokdo u nás tak soustavně promýšlí vztah těla, vzdělání a mravnosti jako právě Luděk Bukač, který letos slaví dvojí výročí: jednak třicet let od zisku prvního trenérského titulu mistra světa, jednak osmdesáté narozeniny.
