Kde jinde hovořit o podobách krajiny než na dvorku starého statku ve vesnici, která se jmenuje Pohodlí? Nad námi se větvil starý dub, z jedné strany se tvářila stodola plná dávno nepoužívaných otek, z druhé strany záhony květin a zeleniny čekaly na déšť, který se zdál konečně přijít.

Markéta Flekalová je krajinná architektka, která o proměnách krajiny dovede mluvit poutavě, dlouho a zasvěceně. Ostatně, je to obor dynamický, který jednak pomáhá rozpomenout se, jak se tu s krajinou kdysi zacházelo, jednak se snaží ovlivňovat budoucí podobu české krajiny, jež se rychle mění nánosy staveb pochybného užitku a úrovně. Úvodem krčila rameny nerozuměním, proč se v novinách prosadila pro vyjádření úbytku krajiny jednotka fotbalových hřišť: „Tohle měření je vlastně genderově diskriminační. Jak může ženská vědět, jak velké je fotbalové hřiště? Vyjádřeno srozumitelnější mírou je to tak, že denně se zastaví čtrnáct hektarů.“

Jaký vztah aktuálně mají Češi ke své krajině? Tedy pokud nějaký mají…

Je to těžké. Něco jiného je vztah člověka ke krajině a něco jiného politický vztah ke krajině. Zastavování krajiny mají na krku často developeři, a to mnohdy Češi nejsou. Takže jde o to, co si Češi nechají líbit. To je podstatné. Zatím tu není zažito, že krajina je rodinné stříbro, které si nemáme nechat vzít. Je vtipné, že jste se na ten vztah zeptal na úvod, protože nedávno v pražské Fragnerově galerii náš Ústav plánování krajiny přichystal instalaci, která ukázala, jaké rozlohy využití krajiny v České republice zabírají jednotlivé její typy. Orné půdy máme polovinu naší rozlohy, lesů asi třetinu, ale pořád se nám zvedá procento zastavěného území. Teď to dělá sice jen deset procent, ale roste. Kdežto trvalé kultury v krajině jako sady, zahrady, vinohrady, které dávají krajině pestrost, drobnější měřítko nebo třeba v krajině udržují vodu, těch jsou pořád dvě procenta. Vodní plochy je zrovna tolik. Když si vezmete, že jsme evropské rozvodí a že od nás veškerá voda odtéká, ale žádná sem nepřitéká, znamená to, že k dispozici máme pouze tu vodu, která tady pramení a která sem naprší. Tu když si neudržíme, tak nazdar.

Myslel jsem, že se tu usadil patetický vztah ke krajině. Vždyť si o ní zpíváme i v hymně.

Ano, nezkoumala jsem to, ale myslím, že jako jediní na světě. Rozhodně jsme zemí s nejpropracovanějším systémem a největší hustotou turistických tras na světě. To jsou desítky tisíc kilometrů. Jako národ jsme hodně navyklí chodit do krajiny, výlety do krajiny byly vždycky vlasteneckým počinem. Když se v 19. století urovnávaly zdejší vztahy mezi Čechy a Němci, dělo se to přes krajinu. Němci měli Milešovku, Češi Karlštejn a Říp. Patřit do turistického a okrašlovacího spolku byla povinnost. Pro okrašlovací spolky byl příznačný aktivní přístup k věcem, patřilo se udělat si i krajinu krásnou. To dneska chybí. Patetický vztah ke krajině nám z dřívějška sice zůstal, lidé do krajiny pořád chodí, jezdí do ní na kole, pořád je to pro ně zahrádka, ale zmizel ten někdejší aktivní přístup, když dojde na lámání chleba. Když je třeba vymyslet, jak vést dálnici Českým středohořím. Ale neplatí to všude. Měla jsem nedávno přednášku o krajinném rázu v přírodním parku Velkopopovicko. To je území, které je vyhlášeno jako chráněné území z hlediska ochrany krajinného rázu, to by měla být ta krásná libá krajina. Jenže chtějí jim tam natáhnout vysokorychlostní železniční koridor. Lidé se tam proto aktivizují, pořádají besedy, jdou na vycházku podívat se, kudy to povede, a tak zjišťují, které hodnoty krajiny se koridorem ztratí. Ale je pravda, že toto organizuje místní pobočka Českého svazu ochránců přírody. Takže ani tady akce nevzešla od někoho, kdo by k této krajině neměl vztah už dřív. Ale aspoň něco.

A co jiné příklady?

On ten aktivní přístup je dvousečná zbraň. Někde se podaří ne snad zabránit stavbě, ale líp ji zasadit do krajiny, aby ji tolik nerušila, protože je jasné, že silnice, dálnice i železniční koridory se někde stavět musejí. Nestavět je nejde. Ale hezký příklad špatné práce okrašlovacích spolků je zalesnění Řípu na konci 19. století. K němu došlo jenom proto, že tehdy byla ideálem krásy zalesněná krajina, co nejvíc přírodě blízká. Takže přirozeně nešlo, aby národní hora byla ošklivá a holá. Jenže z dnešního pohledu geologů to byl kontroverzní čin, protože na Řípu byla unikátní teplomilná společenstva lesostepní a stepní, jaká se nacházejí dál v Českém středohoří. A les je zničil. Navíc se tehdy nehledělo na to, zda materiál sazebnic bude místní, nebo ne.

Ale vždyť je to pořád totéž. Krajina se pořád rekultivuje, někomu je to jedno, někdo se snaží bojovat za to, aby zůstala taková, jakou ji zná.

V člověku je zakořeněna nostalgie po krajinách jeho mládí. Takže když se krajina začne měnit hodně rychle, těžko se s tím vyrovnává. Máme v hlavě tzv. mentální mapu svého okolí, takový soubor obrazů a pocitů, které se pojí k našemu okolí a podle kterých se pohybujeme prostorem a dokážeme se v něm orientovat. Utváří se v každém celý život a dokáže reagovat na postupné změny krajiny. Ale ve chvíli, kdy se krajina rychle změní, ji přebudovat nestihnete. To člověka stresuje. Průšvih dneška není v tom, že se krajina mění, nýbrž v tom, že se mění velmi rychle. Lidi nejsou s to se s tím psychicky vypořádat a z toho pramení větší touha po konzervaci krajiny. Dřív byly změny pozvolnější a rozfázované na několik generací. I když pominu dopravní stavby a suburbanizaci, tak se rychle změnilo využití krajiny. Vzpomeňte si, kolik bylo řepky na polích, když jste byl malý. Minimálně. Ale když se dneska zeptám svých studentů, jaká je typická barva české krajiny, chtějí sice říct zelená, ale když se zamyslí, neřeknou to, protože v jejich dětství a mládí je krajina žlutá.

A je to opravdu tak? Není to jen mediální zkratka, která se ujala? Letos jsem měl po několika letech pocit, že řepky je méně.

Může to samozřejmě být tím, že se přestala dotovat. To má na podobu krajiny také vliv. Nechci říct, že je řepka špatná. My tu nemáme přírodní ekosystém s autoregulací, máme kulturní krajinu, kterou si utváříme ke svému obrazu. Ale i tak kontakt s přírodou potřebujeme. A ten pokud nepřečká, protože z přírody zbudou malé kousky obehnané silnicemi, fotovoltaickými panely, větrnými elektrárnami a nebude kde chvíli nerušeně koukat do souvislé zeleně, vyrostou nám tu citoví deprivanti. Nejsem psycholožka, ale dočetla jsem se, že děti bez kontaktu s přírodou prý mají deficit v prožívání a projevování citů. Je to zajímavá myšlenka.

Má vliv na vnímání krajiny také to, že byla vrstevnatější a variabilnější, patřila více majitelům, kdežto ve 20. století ji nadlouho vlastnil jen stát?

Těžko říct. Člověk má největší tendenci chránit to, co si pamatuje ze svého dětství. Děsí mě, že norma pro dnešní děti jsou všecky ty suburbie nebo rozpínání zástavby podél rychlostních silnic. Tak pro ně krajina vypadá. Takže i v tom jsou změny krajiny nebezpečné. Ale starší stopy krajiny lidem asi nechybějí, neznají je. I když je možné, že v jednotlivých rodinách může být stesk po předválečné krajině, kdy hospodářství byla menší anebo kdy hospodář obdělával víc pozemků rozstrkaných po katastru, protože krajina tehdy nebyla scelená a měla jiné měřítko. Jeho změna je další problém. Dneska je vše uzpůsobeno strojům, zemědělská krajina se obdělává kombajny a traktory, které za chvilku nebudou potřebovat člověka. To vše má vliv na to, že zemědělská krajina dnes už dnes není příliš přátelská pro pěšího. Na kole ji ještě projedete, ale pěšky přejít z vesnice do vesnice mimo silnici už skoro nejde. Zmizely staré cesty, když nějaká polňačka zbyla, chybějí kolem ní stromy, takže v létě je tam prach a výheň, což příjemné ani pohodlné putování není.

Nemizí polňačky proto, že lidé nechodí pěšky a jezdí ze vsi do vsi autem?

Jestli to není začarovaný kruh. Samozřejmě že víc lidí jezdí autem, ale kdyby ta cesta existovala, třeba by tudy chodili. Ale kdo si bude vyšlapávat cestu polem? To by vás navíc ten zemědělec hnal klackem, že mu tam šlapete.

Říkala jste, že vás trápí, v čem dnes vyrůstají děti. Ale dřív v severních Čechách v krajině rostly chemičky, které dodnes vypadají jako přistání UFO. Oproti tomu v jižních Čechách jsou staleté grunty. Vztah ke krajině se u nás tedy musí regionální lišit, ne?

To máte pravdu, Česká republika je velmi rozrůzněná krajina. Typů krajiny tu máme hodně. Je to dáno jinými přírodními podmínkami nebo historickým vývojem částí krajiny. Tahle kombinace může vyústit ve vznik zase jiného typu krajiny. Těžko se u nás cokoli paušalizuje, není třeba jednoduchá odpověď na otázku, jaká je typická česká krajina. Většinou má člověk tendenci odpovídat krajinou svého dětství, ta se v něm nejvíc obtiskne. Navíc jsme pořád hodně ovlivněni obrazy Josefa Lady a Mikoláše Alše. Nakonec přijdete na to, že typická česká krajina by byla esence rybníka, kopečku, na něm by stála zřícenina, pod kopečkem by dlela vesnička s kostelíčkem uprostřed. To je romantický patos, který rozhodně nelze uplatnit na celou republiku. Situovala bych tohle někam na pomezí jižních Čech a Vysočiny. Ale v severních Čechách s tím neuspějete.

Ale toužíme po tom.

Nevím, jestli po tom toužíme. V roce 2000 vznikla Evropská úmluva o krajině, kterou jsme o dva roky později ratifikovali a o další dva roky později u nás začala platit. Má spíš deklarativní charakter a má pomoci, aby si lidé uvědomili, že krajina má význam pro jejich identitu, spokojený život a že všechny krajiny jsou důležité a hodnotné, ať už jsou to krajiny historické, zachovalé, nebo narušené. Protože je to životní prostor člověka, takže bychom se k němu měli chovat slušně. Jedním z požadavků této úmluvy je, aby každý stát, který k ní přistoupil, vyhodnotil různé typy krajiny na svém území a popsal je podle toho, jaké hodnoty jsou v nich spatřovány jejich obyvateli. To je inovativní přístup ke krajině. Zároveň se pro ně stanovují tzv. cílové charakteristiky, to jest jak by si lidé přáli, aby se do budoucna krajina, ve které žijí, vyvíjela. To je dobře, protože tím odpadá centrální řízení a vzniká větší prostor pro každého. Teď se tyto touhy zjišťují a zatím z výsledků vyplývá, že lidem se nejvíce líbí krajiny, které jsou kulturní, tedy nikoli čistě přírodní. A tyto prvky člověkem v krajině vytvořené mají být buď historické dědictví, tedy hrad, zámek, zřícenina, kostel, anebo způsoby jejího obdělávání, které s krajinou harmonizují. Tedy snopy na poli, panáky sena, celkově to má být krajina drobnějších měřítek, ideálně by měla obsahovat vodní prvek. Naopak nelíbí se krajiny hodně přetvořené člověkem, tedy továrny, skladové areály, vertikální dominanty jako třeba komíny. Nebo krajiny, které jsou hodně monotónní a nemají dostatek charakteristických prvků. Velké širé lány, v nichž se člověk nemá jak zorientovat. Anebo chaotické krajiny nadjezdů, podjezdů atd. Ty jsou nejméně oblíbené. Víc toho ladovského ideálu nezvládneme.

Buďme konkrétnější: kde hledat komponované krajiny?

Říkali jsme, že svou roli u nás hraje pestrost přírodních podmínek, ale zahrádka jsme taky proto, že svou roli tu hraje záměrná kultivace. Jihočeské rybníky jsou vystavěny z ničeho v původně bažinaté oblasti. Moc se to neví, ale záměrně utvářené krajiny jsou u nás úplně všude. Nebála bych se říct, že skoro každý venkovský šlechtic nějakou jednoduchou vazbu, nějakou alej v krajině od zámečku ke kostelíku, ke kapli nebo k vyhlídkovému bodu měl. To se dá dobře poznat ze starých map. V tom jsme taky unikátní, protože na internetu máme zpřístupněny sady historických vojenských mapování od roku 1750, plus dokonce mapy stabilního katastru, které jsou v úžasně podrobném měřítku 1:2200. Může si k tomu sednout i laik.

Takže zpátky, jak tedy vnímáme krajinu?

Jako luxus, na který zatím nebereme ohled, protože luxusní zboží si nemůžeme dovolit. Ale je to zdání. Není to luxus, je to každodenní životní prostředí, jakkoli je hezká představa, že člověk žije v luxusu. Česká republika má na co navazovat, protože od renesance byla krajina záměrně kultivovaná nejen k tomu, aby vynášela, ale aby taky nějak vypadala. Lidé si uvědomovali, že sepětí s krajinou je kolotoč zpětných vazeb. Život v hnusném prostředí bude produkovat mizernější chování. Naše země je dodnes unikátní v tom, kolik těchto záměrně utvářených, komponovaných, krásných krajin má. Třeba Lednicko-valtický areál má přezdívku zahrada Evropy. To panství patřilo Lichtenštejnům a muselo vydělat, aby páni mohli zaplatit architekty, kteří do krajiny umisťovali drobnou architekturu, sázeli aleje, okrašlovali rybníky exotickými dřevinami. Kníže posílal svoje zahradníky na stáže do Anglie nebo do Ameriky, aby se s tamními rostlinami naučili pracovat. Navíc ten paradox: tento areál je náš nejznámější proto, že je dobře zachovalý, jelikož byl v pohraničním pásmu s Rakouskem. Díky tomu se tam necpaly žádné velké investiční záměry a zůstal zachován intaktně. Samozřejmě že se změnilo využití jeho krajiny a zarostla lesy. To dneska sice blokuje některé pohledové vazby, ale hlavní myšlenka této krajiny a její celek se zachovaly dobře. Druhá věc je, že Lichtenštejnům toto území patřilo sedm set let. O území, u něhož předpokládáte, že bude patřit vašim vnukům, se staráte jinak, než když máte na chvíli pronajaté pole a zajímá vás okamžitý zisk. 

A jiné příklady než Lednice?

Známé je Valdštejnovo Jičínsko a jeho čtyřřadá lipová alej, která vede z Jičína přes Valdštejnskou lodžii do Valdic, kde měl Valdštejn hrobku. Samozřejmě ta kompozice byla náročnější, počítala třeba s východy slunce a podobně. Jiným známým příkladem jsou Veltrusy Chotků. To je typ okrasného statku, který byl upraven tak, aby zároveň lahodil oku. Ale Chotkové měli i náš nejhezčí empírový zámek Kačina u Kutné Hory. Kolem něj byla taky komponovaná krajina, vázaná na Nové Dvory a další obce, které patřily tomuto panství. Dokonce byla tato krajina částečně provázaná až na Kutnou Horu přes vrch Kaňk. Nedávno se kompozici podařilo rekonstruovat, i když ten záměr nejprv narazil na veřejný odpor. Tento prostor padesát let nebyl udržovaný, takže vše zarostlo lesem. Aby se tedy rekonstruovala původní kompozice a pohledové vazby a propojení, nešlo o to sázet, nýbrž kácet. Veřejnost byla proti. Ale teď, když je to hotové, ta krajina se vyčistila a původně úplně zarostlá bílá klasicistní fasáda zase svítí do dálky a je dominantou, jakou měla být, tak každý vidí, že je to krasné. Navíc se ví, že sem jezdíval Tyl, a předpokládá se, že tady psal text hymny. Teď se na to každý může podívat.