České TV seriály hledají duchovno. Od Vinařů po Labyrint

Jirka pro strach okolí

České TV seriály hledají duchovno. Od Vinařů po Labyrint
Jirka pro strach okolí

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Se začátkem září tradičně nezačala sezona pouze školákům, nýbrž také televizním dramaturgům, kteří uveřejnili výsledky své dlouhodobé práce a předvedli se s nejedním novým seriálem. (Naopak léto je vždy poznamenáno opakováním známého, vždyť kdo by se v hicech zdržoval studiem nových zápletek a figur.

Letošní nadílka repríz ovšem svou skladbou byla pozoruhodná, protože kromě jižanských dojáků s Louisem de Funèsem, Budem Spencerem a Jeanem-Paulem Belmondem se dostalo takřka na všecky populární detektivy: dokonce na dvou programech byla Jessica Fletcherová, která píše o vraždách, holohlavý Kojak i přesvědčený major Zeman. Nebylo ale fér, že chyběli Matlock a Ferrari Magnum.) Každopádně novinky samozřejmě někoho chlácholí zobrazením světa v podobě, v jaké by ho chtěl mít, jiného naopak „šokují“ úpornou snahou reálný svět všelijak pokroutit do neuvěřitelného tvaru, který přitom ale není absurdně přehnaný, nýbrž si stále nárokuje být obrazem zdejších životů – a absurdní je právě tím.

Jednou z novinek je také další detektivní seriál režiséra Jiřího Stracha. Tentokrát se jmenuje Labyrint a výjimečně v něm nehraje autorova oblíbená dvojice Ivan Trojan – Jiří Dvořák. Jinak ale o zábavu není nouze, naposledy taková byla zkraje roku u „detektivky“ Jana Hřebejka z Olomoucka, nazvané Případ pro exorcistu. Jako tehdy v ní jsou taky v Labyrintu (dů)vtipné rozpravy: Manželka zavražděného: „A pak jsem přišla na to, že mi zahýbá.“ / Detektiv: „Takže jste zjistila, že má milenku?“ Nechybí neustálé bezcílné přecházení postav nebo jejich popojíždění auty sem tam, jelikož dynamika postav má skrýt statiku prostředí. Jinými slovy neschopnost natočit zalidněnou městskou scénu je flikována třeba tím, že jednoho člověka postupně během téhož dne vyslechne šest policistů, přičemž čtyři, kteří zrovna nejsou ve výslechové místnosti, se mezitím neustále přesouvají Brnem někam jinam. Díky existenci dronů už ani v tuzemské produkci není nouze o letecké záběry, takže si lze snáz všimnout, že oproti jiným sériím jsou zde předváděné pojížďky vylepšeny ukázkou, že bratislavská kriminálka na rozdíl od pražské a brněnské nedisponuje novými českými, nýbrž staršími západoněmeckými vozy. Po předešlé větě je zřejmé, že dorazí i krásná slovenská vyšetřovatelka a dojde na mezinárodní milostnou zápletku mezi policisty. Ostatně není to nic nelidského, předvedeny jsou rovněž problematické i ukázkové vztahy v policejních rodinách.

Trapasy Posledního soudu

Hlavně ale děj lpí na odhalování společenských démonů, doprovázených bezpočtem vražd – spáchaných, jak se ví, podle obrazu Hieronyma Bosche Poslední soud, a jak se prozatím zdá, zřejmě na obranu pánaboha. Ve svých dvou třetinách je seriál inovativní neustálým zmnožováním postav. Nové se vždy objeví jen tak náhle vloženy mezi scény, pak se k nim vyprávění dlouho nevrací, aby na ně šlo zapomenout, načež se jako překvapení objeví znovu. Protože i tyhle figury většinou ztvárňují známí herci, nelze ani odhadnout, která figura je pro vyprávění jak důležitá (zda je vůbec důležitá), která přežije a která zemře. Jelikož závěr seriálu ještě není hotový a je v postprodukci, nešlo ho pro potřeby tohoto textu bohužel předem zhlédnout celý, přesto víc než odhalení totožnosti a motivů vraha bude napínavé sledovat, jak si Strach poradí s vřazováním postav do celku svého příběhu. Jakkoli to v prvních pěti epizodách řeší právě hromaděním mrtvol, patrně se všecky zabít neodváží. Protože pokud české filmaře něco trápí, je to panika ze stereotypnosti, jíž se zpravidla vyhnou vyráběním krkolomností. Při nich začíná ta odluka náročného a pozorného publika od televizních tvůrců, ona prozatímní, ale letitá neshoda, jak by dramatická tvorba českých televizí měla vypadat.

Jsou ještě dvě věci, jimiž je Labyrint zajímavý. Zaprvé oním hereckým obsazením, které jako by cíleně pamatovalo na podobné role, v nichž herci hráli, a nechalo je novou variací téže postavy záměrně konfrontovat výkon s výkonem. Je přitom lhostejno, v jak vyvedených a ambiciózních předobrazech se opakovaná figura objevila, důležité je totiž to opakování šarže: Jiří Langmajer hrál podobného znaveného šeptavého policistu v taky televizní kriminálce Ženy, které nenávidí muže, jeho kolega Stanislav Majer nemlich stejnou figuru v již zmíněném Případu pro exorcistu a dejme tomu Vojtěch Kotek svého obvodního policajta, jenž po nocích hojdá na rameni probuzené mimino, v několika povídkách cyklu Trapasy, který provedením i bláhovostí navazoval na někdejší Bakaláře. Bravury zaměnitelnosti ale dosáhl Miroslav Donutil. Ten svého vrchního komisaře, pro nějž je typická verbalizovaná obava z nadřízených a nevraživost vůči podřízeným, hraje tak stroze, že je dokonale zaměnitelný s Doktorem Martinem – seriálem o pražském chirurgovi na beskydském dožití, který na téže televizi běží v pátek. A tak se jako v posledních letech pravidelně stává, že ani v novinkách jediné stanice nelze rozlišit, na kterou se divák zrovna dívá. Zaměnitelný je jejich slovník, styl, herectví. (Nedejbože když se někdo odváží mezi kanály přepínat. V Doktoru Martinovi třeba Jitka Čvančarová jako vidlačka nadbíhá Donutilovi a snaží se ho sbalit, kdežto na Primě o dva dny později v pokračování Vinařů zase jako vidlačka vzdoruje svodům Tomáše Matonohy a vůbec celé vesnice.)

Druhým a hlavním důvodem, proč se o Labyrint zajímat víc a zabývat se jím jinak než jako dalším dokladem mizerného standardu českého detektivního seriálu, je jeho zřetelný vztah ke křesťanství a Bohu. Popkultura má jednu hezkou vlastnost: dokáže odhalovat společenské nálady, aniž si je musí uvědomovat, natož je reflektovat. Například zhruba v posledních deseti letech se začaly v české tvorbě pravidelně objevovat slovenské postavy, i když k tomu nebyl a není vyložený důvod. Dřív se slovenská tvorba v České televizi dabovala (třeba seriál z roku 2003 o tatranské horské službě Záchranáři), kdežto dnes lze s velkou mírou pravděpodobnosti očekávat, že v novém českém seriálu nebo filmu bude nějaká slovenská milenka, policista, soused a podobní. K tomu přibyly česko-slovenské talentové soutěže, takže úhrn této produkce stvrzuje, že vztah Čechů k sousednímu národu, byť jen na takto povrchní rovině, je pořád pln zalíbení pyšného rodiče.

Cesty víry a naděje

Zrovna tak se v poslední době začala objevovat v dramatické televizní produkci křesťanská (katolická) tematika. Vážně pojatá byla v poezii a próze přítomna jistěže vždy, ale nyní až nyní sílí v populární schématech. Snad aniž si to český divák uvědomuje, je zahlcován příběhy nábožensky motivovaných vražd, spiknutími ve vyšších církevních kruzích, jež mají zakrýt nějakou neblahost, i postavami obyčejných farářů. Je to samozřejmě dáno atraktivitou církevního prostředí i zesíleným zájmem o vesnické prostředí, ale zároveň zřejmě je to výraz jakéhosi duchovního hledání, které v společnosti sílí, které je vlastní také tvůrcům její zábavy a jež se prozatím projevuje takto povrchně. Má ale už i své vážnější stránky. V první sérii zmíněných Vinařů byla postava faráře jednou z figurek moravské vsi, ale coby záminku k pokračování autoři zvolili právě novou umístěnku faráře do severních Čech, kde se mezi obyvateli nového působiště domáhá odpovědi na to, jak je přesvědčit k návštěvě kostela. V detektivkách je to ještě znatelnější: obyčejná vražda ze žárlivosti už se nenosí, v posledních dvou letech vznikaly de facto pouze seriály, v nichž podstatnou úlohu měly zkažená katolická církev a posvátná půda kostela, kde hrdinové nacházeli klid či aspoň dílčí řešení záhad svých případů.

Jitka Čvančarová ve Vinařích - Foto: Prima

Zastáncem, iniciátorem a propagátorem takové tvorby je Jiří Strach. Už jeho studentský film se jmenoval Klekání zvoníme, po televizních pohádkách zabodoval vyprávěnkou Anděl Páně, jejíž obliba stojí právě na křesťanské lince, a pak už duchovno a spiritualita lítaly jako andělíčci: BrainStrom, Ďáblova lest, Santiniho jazyk, Ztracená brána… chystá se Sedmikostelí a pokračování Anděla Páně… Po nedávném „velekoncertu“ Daniela Landy se znovu začalo upozorňovat na to, že víc než zpěvák, herec, umělec je Landa kazatel, a že proto má úspěch. Jinými slovy že cítí zdejší poptávku po spiritualitě, třebaže ji využil a využívá jinak, než by se kdekomu líbilo. (Ale líbí se třeba ministrovi kultury a někdejšímu mluvčímu České biskupské konference Danielu Hermanovi, který se s Landou přátelí a je „patronem jeho kejklí se žraloky“.) Táž kazatelská vůle, jakou lze pozorovat u Landy, se ve smířlivější podobě dá vysledovat v díle Jiřího Stracha. Nakonec stejně jako v jiných případech zbývají i tady otázky: Jiří Strach jistě není na rozdíl od Daniela Landy xenofob, nacionalista ani popletený národovec. Coby podivuhodný kazatel ale funguje zrovna tak. A tak popuzuje-li duchovní přesah u Landy, měl by vadit rovněž u Stracha. Anebo jinak: pokud se někdo ptá nad Landovými výkony, zda to myslí vážně, neměl by se na totéž ptát také nad Strachovými nápady? Měl, jenomže smířlivost drží v tomto případě vrch.

25. září 2015