Patří k nejsledovanějším slovenským autorům současnosti. Je to dáno jeho energickým angažmá ve všech větších slovenských kauzách. Michal Hvorecký neustále promýšlí a prožívá vztah intelektuála a politiky, vystupuje na obranu demokracie a vzrušeně glosuje pohyby i zatuchlost společnosti. Třebaže nejen slovenské, není v tuzemsku ještě tak reflektovaný. 

Překlady jeho knih u nás sice vycházejí, ale známějším se, přinejmenším dočasně, stane patrně v říjnu, kdy do kin vstoupí filmová adaptace jeho povídky Wilsonov a kdy se s rozhovory s ním netrhnou.

Příběh Wilsonova je založen mj. na okultismu, přesněji snad víře v nadpřirozeno. S takovými jako by se v poslední době roztrhl pytel: normální vraždu, třeba ze žárlivosti, aby člověk v televizi pohledal, v módě jsou mordy kvůli pánubohu. Co to je za trend?

Wilsonov je literární gotický horor, a ten má svoje žánrová pravidla. Bavilo mě hrát si s nimi a apokalypsu jsem s radostí umístil do Bratislavy. Žijeme v době, kdy jsou lidé opět masově fascinováni iracionálnem, všelijakými mýty, pověrami, ale i nebezpečnými konspiracemi či manipulacemi. Masová média ve spojení s okultismem vytvářejí bizarní spojení. V knížce to rozebírám i ironicky. Ale na Slovensku jsme nedávno měli ministra vnitra, náboženského fundamentalistu, který se kdysi věnoval exorcismu. Ten příběh není až tak odtržen od reality dneška, jak by se mohlo zdát. Mnoho lidí si svůj zmatek a strach ze současnosti léčí úlety do různých náboženských nebo politických extrémů.

Masová média ve spojení s okultismem vytvářejí bizarní spojení?

Pavěda a ezoterika se na Slovensku běžně vyskytují i v mainstreamových médiích. Dokonce i na akademické půdě se pravidelně objevují neuvěřitelné pseudovědecké bludy o „starých Slovácích“, či dokonce o jakýchsi „Slovanech“. Konspirační teorie zahnízdily zrovna tak ve středním proudu jako v bulváru. Je to strašidelné.

Jakou, pokud vůbec jakou, kondici má středoevropská próza?

Středoevropská próza je v podobné krizi jako středoevropská společnost, nastal totiž radikální zlom. V tomto prostoru kdysi literatura sehrávala klíčovou úlohu, ale to se vytratilo. Stačila tři desetiletí a je to pryč. Stále vzniká množství zajímavých knih a já je mimořádně rád čtu, ale jejich dopad na veřejnost je velmi omezený. Společnost ovládá hyperkonzum a boj o přežití, vytratila se solidarita. Dnešní autoři jsou individualisté, každý propaguje především sám sebe. Paradoxně se s kolegy z Budapešti nebo Krakova setkávám nejčastěji v Německu, když nás tam pozvou společně na konferenci. Mnohem raději bych s nimi sice debatoval v Bratislavě, ale na to při každodenním shonu jaksi nikdo nemá čas.

Jste z generace, která ještě je československá a k někdejšímu státu se vztahuje. Lze u vás číst pýchu, že jste žil v zemi, jejíž prezident se kamarádil s Lou Reedem, a zároveň ubezpečení, že vlastně nemáte žádný vztah ke svému jazyku a zemi, protože obojí se vám stalo a berete to jako materii, s níž zacházíte. Je vůbec možné k té materii nemít vztah?

Hrozně moc se mi hnusí nacionalismus. Není nebezpečnější choroby, která postihuje vzdělané i prosté. Zůstalo to asi ve mně jako drsné dědictví mečiarismu, které mi nacionalismus dokonale znechutilo. Považuji národní státy za absurdní přežitek minulosti a doufal jsem, že Evropská unie přispěje k tomu, že se hranice přestanou vnímat tradičně. Jenže dnes se naopak jejich význam posiluje, dokonce se stavějí nové ostnaté dráty a nové zdi. Na druhé straně mám bytostný vztah k jazykům, slovenštině, češtině i němčině. Tyto jazyky jsou můj skutečný domov – stejně jako Dunaj.

Česko-slovenský porevoluční vztah prošel podivuhodným vývojem. Nejprv jste nám záviděli skvělého prezidenta, zatímco vy jste se mořili s podprůměrem. Pak se to ale začalo vyrovnávat, a teď se to úplně otočilo. Část české společnosti vám závidí prezidenta, část silného premiéra, který je s to dlouho vydržet u moci. Vzhlížíme my k vám?

Česko-slovenské vztahy prošly opravdu zvláštním vývojem. Pro mě bylo rozdělení státu trauma. Všichni moji příbuzní i přátelé byli proti, ale už se nedalo nic dělat. Rozhodlo se o nás bez nás. Nikdy nezapomenu na článek spisovatele Ondřeje Neffa nazvaný Autobus, který vyšel v Mladé frontě Dnes 12. června 1992. Slovensko je v tom textu vypodobněné jako přívěs, „vlečňák“, který brzdí rozjetý český autobus na cestě do Evropy. Vzadu sedí nevděční a líní Slováci, pijou borovičku a dírami v pneumatikách na hrbolaté stepi brání šoférovi tu výhrůžkami, tu bezduchým vymýšlením, aby naplno vyrazil po moderní dálnici. Podobných klišé byla média plná – na obou stranách, podotýkám. Slovensko se nakonec vydalo úspěšnou cestou. Jinak naše problémy s identitou jsou si velmi podobné. Oba státy zápasí o to, čím vlastně jsou. Hlavně jsou-li konfrontovány s něčím cizím, neznámým, jiným. Měli bychom ještě víc spolupracovat. Ale někdy si přeju i to, aby byla Bratislava srovnávána i s Vídní, nejenom pořád s Prahou. Slovenská orientace je velmi tradiční, konzervativní. Spolu si často vyhovujeme a namlouváme si, jací jsme světoví, ačkoli o tom nikdo kromě nás neví.

Slováci v Česku jsou zjevně milovaná nebo přehlížená menšina, vždyť hlavní byznysmeni jsou Slováci, vicepremiér je Slovák, pražská primátorka je Slovenka. Oba mluví československy, nevadí to. Na Staroměstském náměstí hřímá slovenský nacionalista, že je v Praze poprvé, ale hned si ji nárokuje. A nevadí to. Ten vzájemný vztah je fascinující, neustále se přelévá.

Samozřejmě, Slováci v Česku se nepovažují za migranty, i když tam už tvoří největší menšinu. Praha i Brno zůstaly společnými městy. V Bratislavě oproti tomu studuje jen mikroskopické množství Čechů, což je i škoda. I můj bratr žije s rodinou v Praze. Udělal si doktorát v USA, ale na Slovensku pro něj nikdo neměl pracovní místo. Čněl nad průměr, a proto skončil v zahraničí. Ale mluví i píše dál slovensky. Národnost je konstrukt. Mimochodem, sehnat v Praze v knihkupectví slovenskou knihu je umění. I moje knížky se už do češtiny překládají.

„Emigrace“ slovenských elit kvůli nedostatku adekvátní práce je prý na Slovensku obrovský problém. Je to tak?

Třeba ten můj brácha udělal na americké univerzitě doktorát z filozofie a po pracovním neúspěchu na Slovensku už dlouho působí v Praze na Akademii věd a často učí. Ze Slovenska odešlo za deset let asi čtvrt milionů lidí, což je v tak malém státě hrozivé číslo. Navzdory tomu, že ta emigrace pokračuje, se slovenské vládě podařilo vytvořit dojem, že skutečným problémem je migrace. Přitom vloni udělila Slovenská republika azyl jen čtrnácti žadatelům! Mimochodem, na základě Ficova zákona přišlo o občanství téže země v téže době 1168 lidí!

Zpátky k tomu vzájemnému vztahu: žijeme tedy stále dohromady? Existují vůbec v Česku česká a slovenská identita, nebo zůstala ta československá?

Odpověď na vaši otázku dobře ilustruje právě filmový Wilsonov. Producenti hovoří o zapadlém středoevropském městě, raději ne o Prešpurku. Úplně se zapomíná na to, že když vzniklo Československo, Bratislava do něj nepatřila. Připojili ji, až když město dobyla česká armáda. Přešpuráci chtěli patřit k Rakousku nebo k Maďarsku, ne k ČSR. Moje město přežilo neuvěřitelně drastické dvacáté století. Vyvražděni byli Židé, vyhnáni Němci a velká část Maďarů. Po všech těch ztracených obyvatelích zůstalo obrovské prázdno. Dodnes se ho nepodařilo zaplnit.

Slovenský porevoluční vývoj byl barevnější, dvakrát jste si prošli rozměrnou krizí, jaké my jsme tak jednoznačně vystaveni nebyli. Tedy jsme až teď. Zvenčí se zdá, že po přežití těchto potíží slovenské sebevědomí vzrostlo. Snad mu pomáhá i otevírání citlivých témat, jako je válečný slovenský antisemitismus. Co tedy teď je Slovensko zač a kdo jsou současní Slováci?

Slováci si za století svého útlaku vypěstovali neuvěřitelnou schopnost přežít za každých okolností. Nedbat příliš na podmínky, hlavně se nějak protlouct a okamžitě zapomenout na to, co bylo. Nezatěžovat se minulostí. Je to národ s mimořádně selektivní pamětí, zamilovaný do vlastních mýtů. Kolaborace s každým režimem způsobila, že lidé vůbec neumějí trestat. Na Slovensku se ani jeden porevoluční politik nedostal za mříže, ačkoli se tu nepokrytě rozkradla polovina národního majetku. Občané tady nikdy dost dobře nevěděli, jak svrhnout panovníka nebo režim, a dneska to už zapomněli úplně. Proto se premiér Fico může chovat jako středověký feudál, a ještě ho za to oslavují.

To mluvíte o jakých mýtech? Vždyť moderní Slovensko je unikát. Před sto lety vypadal slovenský národ na vymření, dnes má vlastní stát, kulturu v národním jazyce rozvinutou ve všech oblastech života a je to stát zakotvený v mezinárodních institucích.

Není to unikát a zároveň je to opravdu veliký úspěch, kterého vůbec nebylo lehké dosáhnout. Pochybuji, že by se dnes většina lidí vyslovila pro vstup do NATO a Evropské unie. Chválabohu že se to podařilo, protože Slovensko bylo roky outsiderem střední Evropy. V 90. letech to vypadalo tak, že Mečiar bude nový Lukašenko. Porážku mečiarismu dodnes považuji za jeden z nejšťastnějších dní mé vlasti. Ale nezapomeňte, že Slováci vždy i útočili, když mohli. Hlavně když se mohli spolehnout na silnějšího partnera. Ale holocaust začali Slováci sami, protižidovské zákony přijímali ještě bez Němců, dokonce přísnější, než byly ty norimberské! A dokonce za každého deportovaného Žida platili nacistům 500 říšských marek. Jeden z největších mýtů je ten o holubičím národě.

Je nějak na Slovensku reflektován fakt, že je to jediná země někdejšího Ostbloku, kam byl komunismus importován ze Západu? Tedy z Čech, protože na Slovensku komunisté volby tehdy nevyhráli.

Do jisté míry se o tom ještě ví. Je to opravdu paradox. Ale mnoho kontroverzních témat se dodnes nediskutuje, například deportace spišských Němců, jen co přišel sovětský front. Slovensko ještě čeká velká debata o vlastní historii, vině, kolaboraci…

Budiž, a jakou hodnotu v ní bude mít nebo má slovo spisovatele a slovo vůbec? Hodně se angažujete, řečníte na demonstracích, současnost glosujete v novinách i obsáhlých postech na svém Facebooku. Kam ale dosáhnete?

Nemám to v sobě jednoznačně vyřešené. Dosah psaného slova je malý, ale přesto existuje. A i to málo stojí za to. Nepíšu proto, abych byl populární. Rád inspiruju kritické myšlení. Psaní – jak mu rozumím já – je subverzivní činnost. Nemá lidem přikyvovat, nýbrž provokovat k zamyšlení nebo k přehodnocení nějakého postoje. Je třeba protestovat a bouřit se všemi možnými prostředky. Bránit se stále masovější propagandě všeho druhu. Rád půjdu znovu do ulic, když budu jen trochu přesvědčen, že to má smysl. Ale nemá-li být nový pokus fiasko, musí být mnohem hlubší než ty dosavadní. Protestní hnutí, chce-li uspět, by mělo začít v lidském nitru, v každodenním postoji ke konzumu, k reklamě, k médiím, k vlastnímu životu a světu. Kritický přístup nelze vytvořit v mase a hluku, nýbrž v tichu, sám se sebou. Na Slovensku se mi dobře píše, ale podstatně hůř žije.

Teď jste zareagoval jako dokonalý Slovák: v pár větách po sobě výzva k boji i tichému rozjímání. Skutečně je psaní neustálý boj?

To rozjímání nevnímám jako tiché. Zápas se sebou samým může být i bouřlivý a hlučný. Etnicky určitě nejsem dokonalý Slovák, ale psaní opravdu vnímám jako těžkou práci a boj hlavně sám se sebou.

Čerstvě máte druhé dítě, jaký vliv má rodičovství na vaše občanské aktivity? Zajímá mě to i ve vztahu k Ukrajině a Rusku, protože Ukrajina je váš soused, náš už ne, vy tamní válku máte hned za dveřmi.

Miluji děti. Jsem nesmírně šťastný, že mám rodinu. Otcovství mě naplňuje a inspiruje, pomohlo mi najít hlubší smysl života. A mám znovu dobrou záminku číst kultovní dětské knížky, například od Tove Janssonové. Nedávno jsem napsal své první pohádky a chystám se na další. Nemyslel jsem si, že někdy uvidím tak zblízka a tolikrát zblízka od Bratislavy trpět, nebo dokonce umírat děti. Když ty zprávy z Ukrajiny vidím, přepadá mě až zvířecí hrůza. Absolutně nechápu, jak mohli nacisti organizovat i holocaust dětí. Snad se lidstvo někdy vzpamatuje. Když jsem četl, kolik lidí se radovalo ze smrti utopeného syrského chlapečka, něco se ve mně zlomilo. Temnota se šíří rychle.

Jenže jste dorostl v porevolučním optimismu, kdy všechno bylo možné, třebaže paradoxně svět zároveň byl „na konci dějin“. Zato teď žijeme v přesvědčení, že klid už nikdy nebude, protože nás z něj vytrhla postupně a rychle Ukrajina, Řecko, uprchlíci – a nevyřčená otázka, co přijde příště. Není tak toto vše, co se děje, pouhé střízlivění z porevolučního opojení?

Ano, často si vzpomenu, jak naší generaci říkali, že všechny boje jsou už dobojované, všechno jsme dostali darem – svobodu cestovat, média bez cenzury, ovocné trhy a žádné hranice… A najednou se ukazuje, že nás čekají tytéž zápasy jako naše rodiče a prarodiče. Snad nás to vytrhne z letargie a lhostejnosti.

Filmový Wilsonov je jiný než vaše povídka. Jeho ambicí je být vtipný, kdežto vy jste ve své próze taky dost vážný a váš humor není očividně kabaretní, spíš taktní. Jste s tím rozporem smířen? A nezvažujete některou ze svých próz adaptovat pro film sám?

Na to se mě budou ptát hodně. Film jsem ještě neviděl, těším se na předpremiéru do Brna. Můj text je gotický, strašidelný příběh, jaký by se v našich podmínkách ani nedal adaptovat. Film je spíš středoevropskou verzí snímku Grandhotel Budapešť zkříženou s Tajemstvím hradu v Karpatech. Ostatně, tvůrci přiznávají, že se mou knihou inspirovali jen volně. Takže doporučuji si ji přečíst, pak se podívat na film a obě „verze“ porovnat. Jsem zvědavý na ohlasy.