Čertova orba, neschopnost všech oudův

Knihy regionálních pověstí jsou vděčným poznáním historie, jazyka a života vůbec. Zklamat mohou jedině odbytou ediční prací, což naštěstí není případ Čertovy kuchyně, „pověstí a vyprávění z Jičína a okolí“ vydaných pro jistotu v Brně. Jsou tu příběhy dlouhé, veršované i kratičké – jako třeba Bílá kobyla z Nemyčevsi: „U palouku při jičíněveské silnici pásla se za tmavých večerů a nocí bílá kobyla.“ Anebo V Černých potocích právě z Jičíněvsi: „V ,Černých potocích‘ jezdíval po staré císařské silnici kočár bez koní s pánem, jenž četl knihu.“ A to je všecko, absolutní rozkoš z nijak motivovaného, a přitom jednoznačného vyprávění. Dobré je na knize už rozhodnutí editora Pavla Hájka získat od každé vyprávěnky její nejstarší dochovanou verzi a její následující vývoj pak doložit v edičním komentáři. Atmosféru dotahují linority Báry Krautz.

Pavel Hájek (ed.): Čertova kuchyně. Pověsti a vyprávění z města Jičína a okolí. Vydalo nakladatelství Host roku 2015. 410 s. 399 Kč.

Řeči o mašinkách drandících na střeše světa

Jestli dnes některý stát vzbuzuje obdiv svými stavebními vizemi a realizacemi, je to Čína. Nezadá si s někdejšími Spojenými státy, dokud v jejich kultuře jedinec ještě měl zanedbatelnou roli, protože nejvyšší hodnotou společnosti bylo její „blaho“ po zdolání nových met. V Číně aktuálně nejde jen o přehradu Tři soutěsky nebo narychlo budovaná nová milionová města na louce, vzniklá proto, aby se lidé nestěhovali z vnitrozemí na pobřeží. Jsou tu taky nedávné ohlášky trati vedené skrz Mount Everest do Nepálu. To je třetí obří železniční projekt z posledka, přiřkneme-li první místa rychlodráhám, stavěným porůznu napříč vnitrozemím, a trati z Pekingu do Lhasy, která na své cestě překonává velké převýšení a již její autoři budovali na nevděčném podloží Tibetské náhorní plošiny. Pyšně o tom hovoří ve čtyři roky starém britském dokumentu.

Film Nejextrémnější železniční trať světa vysílá ČT2 v neděli 20. 7. od 20.55.

Ostrava na plné pecky vábí k sobě všecky

Literární přehlídka Měsíc autorského čtení, věnovaná letos Ukrajině a rozprostřená mezi Brnem a Ostravou, je sotva v půlce, a v Ostravě už začíná druhá velká akce, samozřejmě že (převážně stále) hudební festival Colours of Ostrava, rozprostřený v unikátním prostředí vítkovických těžebních uhelných věží. Jenže co bylo kdysi výlučné, je dneska všeobecné, a tak festival touží neustále růst, obsáhnout všechno a zasáhnout všechny, čímž se samozřejmě stává ve svém úhrnu hůř snesitelným. Takže, bráno letmo, dojde třeba na celonoční vysílání seriálu Čtvrtá hvězda, ale vedle toho na užitečnou besedu Šlágr TV jako fenomén dnešní doby. Vystoupí Dejvické divadlo i bratři Ebenové nebo Vladimír Mišík. Ale dojde třeba taky na obstojné francouzské reggae skupiny Dub Inc nebo La3no Cubano, kteří docela hravě mísí Balkán s Afrikou (inu, Slovensko).

Festival Colours of Ostrava začíná 16. 7. a končí 19. 7. Podrobný program viz www.colours.cz

Záruka na existencialismus ze dna Pandořiny skříňky

Bez ohledu na to, co tvrdí doprovodné texty výstavy Pandora’s Vox, je jejím hlavním tématem vděk. Začíná u dámy zmíněné v titulu, ale dál je to podobné: expozice kombinuje dílo, jež si je podobné charakterem, i když pochází z odlišných kultur. Vedle sebe prezentují svou tvorbu Češka Veronika Holcová, Švédka zdejšího původu Klara Kristalová a Němka původu chilského Sandra Vásquez de la Horra. První tvoří figurativní práce na papíře, kde ústřední výjev vystupuje kontrastně z bílého pozadí, a malby snových nekonečných krajin, které jsou naopak sporadicky zabydlené osamělými figurami. Druhá tvoří keramické plastiky s barevným glazovaným povrchem. Třetí jsou inspirací jihoamerické legendy a evropská literatura. Estetika jejích kreseb i časté zapojení písma upomínají na tradici votivních obrazů a přiznávají spřízněnost s lidovou kulturou.

Výstavu Pandora’s Vox pořádá Galerie hlavního města Prahy, k vidění v Colloredo-Mansfeldském paláci, trvá do 1. 11. Kurátorka: Terezie Zemánková. www.ghmp.cz