O filmu Poslední z Aporveru, obvykle označovaném jako „nejdražší neexistující film v českých dějinách“, opakovaně psal už kdekdo, je už těžko se v historii kolem vzniku tohoto snímku vyznat. Třeba před rokem a čtvrt na stránkách Echo24.cz k ní přispěl tehdejší kolega Lukáš Růžička. S velkým úspěchem, tři jeho články byly hojně klikané, sdílené a diskutované.

Ostatně jak by ne, pověst neúspěšného velkofilmu, který chce navázat na poetiku filmů Karla Zemana a jehož čtvrtmiliardový rozpočet částečně někdo z tvůrců jistě sebral pro sebe, je čtenářsky lákavá. Přiživují ji sami tvůrci vděčnými historkami o tom, jak za čtvrt milionu letěli na Havaj natočit sedm hodin záběrů tamních převalujících se mračen, které však vyrobit v počítači by prý stálo dvanáctkrát víc. Proč ale o tom všem znovu psát: pozoruhodné je všímat si, jak je kolem Aporveru vytvářena atmosféra neustálé práce. Jednak jsou novinky v posledku uveřejňovány zhruba v pololetních přískocích, přičemž na jejich přibližný rytmus jako by někdo skutečně dbal. Tak před létem naposledy to bylo na Vánoce, kdy údajně na nátlak některých koproducentů tvůrci utajeně promítali nehotovou část filmu v kinosále své produkční společnosti Actor’s Runway Agency. Bylo těžko se na ni dostat, přesto byla úspěšná, neboť na ni prý bylo prodáno „patnáct vstupenek divákům, kteří nepatřili mezi tvůrce nebo spolupracovníky filmu“.

Ale ovšem posloužila jako báze k jinému žánru, uvedení věcí na pravou míru. Tedy definitivnímu vysvětlení, že na vině za roky čekání a výsměchu je někdejší slovenský koproducent Marek Veselický, který v roce 2010 z filmu odešel i s částí peněz, jež zpronevěřil nejen dalším partnerům, ale dokonce i bance, a které za něj dodnes svou prací splácí režisér snímku Tomáš Krejčí. „To je dobrá otázka, jak se živím. Já vlastně žádnou práci nemám, protože měsíčně odvádím splátky za dluhy pana Veselického. Takže sice pokračuji na všech svých projektech, teď třeba dokončujeme scénář Kruanových dobrodružství a zároveň německá televize Pro7 projevila zájem udělat z Války s mloky seriál, ale to na tom nic nevydělávám. Do toho spíš dál vkládám. Občas točím klip nebo reklamu, ale od září nemám nic. Navíc už jsem o všechen svůj majetek dávno přišel, takže to všecko dopadá i na mou rodinu. Žiju v tom dva roky a jsem z toho samozřejmě už unavený.“ Nezastavily se prý ale ani práce na Aporveru, třebaže ony dva roky byly „neviditelné“, jelikož v nich hlavně úřadovali právníci. Tvůrci například zažalovali Českou televizi o chybějící peníze z její spoluúčasti, celkem sedm milionů, které podle platné smlouvy ČT ještě nedodala. „Pořád se někde píše, že televize chtěla žalovat nás. Ale pravda je, že kdybychom Českou televizi nežalovali my, dovedla by nás už dávno ke krachu a film by nebylo možné dokončit. Svou žalobou jsme tomu předešli a díky ní máme dnes na stole dvě nabídky od investorů na dokončení filmu a prostor pro další jednání.“ Ta v tuto chvíli probíhají a prozatím jejich vývoj a výsledek těžko předvídat. Každopádně jisté je, že tvůrci sehnali na dokončení filmu dva další koproducenty. Jedním z nich je Slovenská televize, která ale svou účast na dofinancování snímku podmínila účastí právě České televize.

Co zbývá ještě, moje milá

Podle Krejčího chybí v tuto chvíli na dokončení filmu v jeho 2D verzi asi 480 000 eur. O ně se ideálně mají v třetinách podělit obě státní televize, třetím partnerem je společnost East-West. Pokud se peníze podaří sehnat, odhadují autoři čas na dokončení filmu na devět měsíců, bude-li na filmu pracovat dvanáct lidí – bez jakékoli rezervy. „On se ten film dá promítat už teď, drží pohromadě, jenže není hotový umělecky. Proto ho nechci pustit,“ dodává Krejčí k tomu, v jakém stavu film aktuálně je. „Jsou hotovy všecky tři tisícovky kreseb, zbývá jejich kompoziting. Úplně hotových je teda deset patnáct procent filmu, což je asi osm deset minut jeho stopáže.“ (Padesát tři minut, které v jednom ze svých článků uvedl kolega Lukáš Růžička, prý jsou omyl. Tuto minutáž prý nikdo nikdy neuvedl.) Rád bych hotovou sekvenci viděl, protože po webu všude běhají tytéž záběry, a přitom zážitek z desetiminutového celku by jistě byl jiný. „Víte, není to hotová jedna část filmu vcelku, nýbrž jsou záběry porůznu rozházené, takže si v představách o celku nijak nepolepšíte.“ Pokud se to vše podaří dokončit, uvažuje se ovšem ještě o 3D verzi. Ta by stála dalších 350 000 eur. Krejčí na ni původně nemyslel, ale testovacích osm záběrů ho přesvědčilo, že má smysl se o ni pokusit. „Ale opravdu až následně, až bude hotova základní verze.“ A taky prý vznikne anglické znění filmu, třebaže i to je novinka. Dosud ho žádný z producentů výslovně nežádal.

Skok v čase. Od oné vánoční premiéry utekl půlrok a stalo se to zas, tentokrát vznikl film o filmu, „dokument“ nazvaný Nekonečný příběh Posledního z Aporveru. Jeho název je samozřejmě hříčka narážející jednak na prozatímní nedokončenost snímku, jednak na jeden z impulzů k natáčení celého filmu, a sice lásku jeho tvůrců k prvnímu dílu pohádky Nekonečný příběh. Ostatně zúročena je i fyzicky, jelikož v Aporveru hraje někdejší královna říše Fantazie, tanečnice Tami Stronachová (která zároveň zodpovídá za choreografii snímku). Tento hodinový snímek není v žánru filmů o troskotajících velkofilmech novinka, záznamu se dostalo třeba neúspěšnému pokusu Terryho Gilliama natočit román o Donu Quijotovi. Jenže ten měl vtip. Gilliamův boj s nepřízní počasí, producentů a s dalšími překážkami v podstatě odpovídal charakteru hrdiny, jehož příběhy toužil ztvárnit, takže dokument o ztroskotání jeho ambic je možná přesnější adaptace pitoreskního románu, než by jí byl fikční snímek. Každopádně Gilliam se svého snu nevzdává ani po letech – stále se objevují nová prohlášení, že hodlá Dona Quijota natočit, byť samozřejmě s jiným obsazením a podle jiného scénáře než při prvním pokusu.

Moje malá premiéra, milý můj

U Aporveru jsou výsledky jednodušší, dokument debutující Bulharky Any Prodanovy původně ani neměl být v kinech. „Plánovali jsme ho dát na web, ale zájem kinařů nás samozřejmě potěšil. Teď už se jich přihlásilo dvanáct, kteří chtějí film promítat.“ Přitom těch čtyřicet minut není nic extra. Zcela v intencích takovýchto náhledů do zákulisí se tu každý svěřuje, jak ohromné je pracovat právě s touto partou lidí, protože nic lepšího nikdo nikdy nezažil. (Kéž by už někdo našel odvahu a strohost tohoto žánru odmítl přiznáním, že s takovými idioty, s jakými byl nucen žít v posledních měsících a s nimiž musel věnovat svůj čas přípravám právě takové pitomosti, jaká vznikla, už nikdy nechce mít nic společného.) Zároveň se z něj nedozvíme nic o vzniku filmu.

Dokument působí tak, že jeho režisérka s kamerou obešla všecky štace jediné haly, kde se shodou okolností zrovna všichni tvůrci nacházeli, s každým si popovídala o tom, jak je život báječný, a pak zase odešla. Vzhledem k tomu, že celá tato pasáž „z placu“, jež trvá nejdéle, se odehrává na zeleném pozadí, určeném pro dodělání triků ex post, je její význam de facto podtržen. Je to trik, mate oči i mysl. Stejně tak se nelze dovědět nic o pozadí potíží, jež snímek provázejí. Respektive nelze se dovědět pohled jiné strany, než jsou tvůrci Aporveru. Ačkoli je zřejmé, že ambice snímku v těchto pasážích byla sdělit konečně nerušeně svou verzi celé historie, je škoda promarněné příležitosti. Nebýt to příspěvek fanouška, ale reportéra, bylo z něj víc užitku a k němu víc úcty.

Zato mimořádně působilo provedení premiéry snímku v takřka prázdném velkém kinosále Lucerny. Dlouho se nedělo nic, pouze se čekalo na začátek, načež bylo s úsměvem oznámeno, že film z Bulharska málem nedorazil a hrozilo, že nebude co promítat. Nejistotu, o jaké představení na večírku vlastně jde, posílilo uvedení jména zlotřilého slovenského koproducenta Veselického v titulcích „dokumentu“ a následné přiznání Tomáše Krejčího v odpověď na dotaz z publika, že si této chyby nikdo nevšiml a že vše bude před dalším promítáním opraveno. Nakonec byla vymyšlena tombola o filmová trika a soundtrack na přepálených CD, přičemž Krejčí a druhý producent filmu Jiří  Košťál se při losovačce nejprv strachovali, zda jim při pohledu na přibližně sedmdesát diváků, z nichž většinu tvořili kamarádi a známí, vystačí odměny. Tyhle strachy ale naštěstí byly zahnány Krejčího pohrůžkou majitelům nově nabytých soundtracků, které upozornil, že pokud hudbu z filmu na druhý den najde na torrentech připravenou k stáhnutí, každého výherce soundtracku si najde a vyřídí si to s ním… Ještě před několika lety byl v české kotlině v módě trapný humor. A to v takové míře, že se stal nesnesitelným. Naštěstí to poznali i sami jeho tvůrci a v jeho produkci polevili. Pozadu, jak se zdá, ale zůstali Aporveřané. Pohled na ně byl jako na klauny, kterým se vtipy nedaří, a namísto odchodu z jeviště dál, s rostoucí úporností zkoušejí své štěstí před ztichlým publikem, plným rozpaků a úžasu. Přesto, jak se zpívá, chci „doufat, že dílko se podaří“. Bylo by po všech těch všelijakých protichůdných letitých informacích úlevné, nerušeně ten film zhlédnout. Tak uvidíme – v obou významech, které se za tím slovesem skrývají.