V polovině roku se to téma přihlásilo samo, skoro jako krátkodobá bilance. Právě proto, že jeho střípky se za sebe skládaly postupně a jejich celek už nešlo přehlédnout. Jednak vyšel (v Týdeníku Echo již recenzovaný) komiks Legendy o Magorovi, jednak v rozhovoru se spisovatelem Janem Novákem bylo přiznáno, že se nedostalo na jeho původní téma, totiž autorovu novinku – knižní rozhovor s Johnem Bokem Život mimo kategorie.

Zároveň tentýž rozhovor byl uveden vzpomínkou na náhodné setkání s Vratislavem Brabencem, který se rozčiloval, že s Plastiky to není k vydržení a jediné, co s nimi lze dál počít, je odejít z této kapely. Později se ukázalo, že šlo o planý poplach a nedůvěryhodný zdroj, jelikož Brabenec se skupinou dál koncertuje. A třeba to byla nepříliš důkladně promyšlená nebo naivní a spontánní reklamní strategie, jak zaujmout novináře, neboť takřka současně se začal v kinech promítat dokument Miroslava Janka Evangelium podle Brabence, který dosud mohli zhlédnout pouze diváci festivalu Jeden svět nebo při představení v Knihovně Václava Havla. Jenže pod titulem Příliš pozdě zemřít mladý taky vyšly vzpomínky hudebníka Iva Pospíšila na „český předrevoluční underground“, nad kterými redakční kolega Daniel Kaiser dostal podobný nápad vyvážit je zmíněnou knihou Johna Boka. Přičtu-li k tomu svou nedávnou dumku o zdejším vztahu k hrdinům, u nichž si nejsme jisti, kdo jimi má být, ale zřejmé je, že uvedení pánové na ně s větším či menším (přinejmenším mediálním) pomyšlením aspirují, vyhnout se tomuto tématu nešlo.

Podáno zkrátka: zjevně náhodou, ale přece v posledních měsících došlo na ambicióznější ohlas někdejších, ať opravdových, nebo domnělých, „mániček“. Je to možná uspěchané volání, protože kulaté čtyřicáté výročí vyhlášky, podle níž se vlasatci měli dopouštět postihnutelného přestupku už svou přítomností ve veřejném prostoru, nastane až za rok. Ty uvozovky v první větě odstavce jsou užity záměrně coby nesouhlas nebo ostražitost vůči takovému označení. Na něj sice jsou někteří jeho někdejší nositelé hrdi, třeba Jaroslav Hutka, dokonce s ním operuje a staví na něm František Čuňas Stárek prvou ze svých legend o Magorovi: povídku, v níž jeho hrdina kdesi na Vysočině marně stopuje, neboť ho žádný nechce svézt právě proto, že ho má od pohledu za póvla. Popravdě ale ta přezdívka valný smysl nedává, jakkoli byla zamýšlena jako zesměšnění jejích nositelů. Mánička je dnes sice chápana jako samozřejmá Hurvínkova a Žerykova společnice, ale přinejmenším do padesátých let byl její charakter nestálý. Jednak se měnila její podoba, je to nejčastěji se proměňující figura z Hurvínkova univerza (dokonce začínala s krátkými vlasy), jednak do nástupu Heleny Štáchové v roce 1969 se častěji než u jiných figur měnily její hlasové průvodkyně. Jestliže tedy Mánička jako figura je těkavý a pomíjivý charakter, je v opozici proti snažení mániček, to znamená proti odhodlání udržet si v rozporu s vůlí moci jednu zřetelnou tvář. Natolik zřetelnou, že se k ní hlásil dokonce Václav Klaus.

Mezi námi kluky

Dobová propaganda ale pochopitelně sázela i na barvitější vymezení. V roce 1981 natočil Radim Cvrček muzikál z mládežnické ubytovny gottwaldovského učiliště nazvaný Mezi námi kluky. Zdá se to být tuzemská nápodoba Hair, politicky patřičně cílená ovšem. Každopádně „mezi těmi kluky“ je také jeden vlasatý, jenž je v průběhu neustále se rozpadajícího příběhu ostříhán nádhernou dívkou, studentkou kadeřnicí. Ale až poté, co je délka jeho porostu využita k transsexuální písni. Vypadá tak, že mladík v rudých trenkách a bílém tílku si obuje dámské střevíce, jež jeho spolužák koupil jako dárek své tetě, a tančí v nich po pokoji, zatímco ostatní ho kolem pasu obmotají kostkovaným ubrusem a on sám si na prsou vycpe tílko. Následně v tomto úboru vykonává po pokoji kopulační pohyby. Měřeno nejen touto scénou je těžko říct, proč vlastně komunistická propaganda použila k dehonestaci mániček jméno postavy z pohádky, která přežila všechny politické režimy a bývala využívána jako příkladné dílo pro děti. A to nehledě na výjimečné vzpoury, dokonce v protektorátních novinách se šlo dočíst stížnosti na Hurvínkovu tupost a špatný vkus, kterým si necháváme kazit své děti. Takže zvolený slovník boje proti vlasatcům by nějaký smysl snad dával pouze v tomto kontextu odmítnutí.

Vlastně je ten život v jinakosti celý trochu pohádka. Problémem většiny jakýchkoli současných projevů někdejších mániček je hrdá vzpomínka na absurditu, jíž se kdysi dokázali postavit stvořením absurdity jiné. Výsledkem tak je obhajoba vychýlenosti jako klíče k životu. Průměrnost či sivost neexistuje, protože nestačí, adekvátní je pouze výlučnost. U Boka je nezřídka zdůrazňováno, že je vyřvaná, agresivní. Řev totiž autor rád používá jako nástroj moci, na který okolí spolehlivě reaguje. U Brabence je tato výlučnost založena meditací, ustavičným popíjením po boku neustále obdivně naslouchající průvodkyně, novinářky Renaty Kalenské. Ta se svede podivit pouze jedinkrát: při ochraně vlastního života, když Brabencovi odmítne soulož. Jinak neruší ani muzikantovy fantaskní rozbory stavby mravenčí dálnice, ani jeho vysvětlení, proč nepěstovat na zahradě kaštany, ani pozorování, že bezinka krásně roste od země. Má ale tato výlučnost jedno světlé a v současných týdnech vzteku části české společnosti vůči „ekonomickým uprchlíkům“ vděčné místo: když Brabenec vzpomíná na to, jak v roce 1982 nuceně emigroval a přejížděl hranice do Rakouska, líčí, že neměl ani občanku, ani pas, ale pouze jakýsi papír, vydaný tuzemskými úřady právě pro tuto příležitost. Rakouský celník prý velmi nedůvěřivě hleděl na to, co za člověka k nim přijíždí, zvlášť když věděl, že Brabenec se do Československa zpátky nevrátí, a když shledal, že Brabencův pes má důstojnější mezinárodní doklady než jeho pán.

Rozhovor Jana Nováka s Johnem Bokem má úctyhodný záběr a muselo být náročné dát ho dohromady edičně, jelikož ony čtyři stovky stran jsou výcuc z bezmála dvou desítek hodin, které spolu oba protagonisté nahráli. Výsledek nevypadá jako rozprava, nýbrž jako román anekdotického založení, tu Hrabalův, tu Škvoreckého. To jsou autoři, které má Novák rád, ostatně Bokovi obdivně naslouchá – spíš jako vypravěč než jako životní přitakač, jenže na stejně přílišné „pábení“ Boka nesvede upozornit kritickým vstupem, ale víceméně obdivnými povzdechy. Dlouho nekonečnému sledu historek je zase společné to, že žádná není obyčejná. Bok je vlastně nelidský hrdina: narodil se Angličance, která se i se svou matkou po válce přestěhovala za svým mužem, válečným letcem, do Československa a zanedlouho splakala nad vejdělkem, aniž se směla vrátit domů. Babička, britská lady, živořila z československého důchodu. Je to osvěživé zobrazení tuzemských padesátých let, bezesporu. Jenže následuje střih. Povídky z náročného dětství plného práce, stěhování a různých otčímů. Střih. O mnoho let později Bok žije a souloží se svou o dvacet let starší tetou. Střih. Historka o některém Magorově výjimečném činu. Střih. Bok řve na OPBH, aby v Havlově domě nechali soudruzi opravit výtah, protože pan prezident nebude chodit pěšky. Tak se stříhá celou knihu – a o to trapněji nakonec působí Bokův špatně skrývaný nářek, že to po sametové revoluci nikam nedotáhl. Jenže kdo by se po tom líčení divil, že nikdo nechce pracovat s uřvaným supermanem?

Vzpomínky zůstanou?

Výhodou obou děl, ale i Čuňasova komiksu při jejich pozorném čtení je ovšem šance rozbít ustálený obraz mániček jako jednoznačné „společenské třídy“. Má totiž různé podoby. Tak já zkraje prázdnin na jednom festivalu slyšel autorské čtení příslušníka tzv. druhé generace undergroundu J. H. Krchovského. Ještě před jeho začátkem jsem zaslechl jednoho z návštěvníků povzdechnout si, že básník se ostříhal a má krátké vlasy a že to není ono. Sotva dořekl, začali stejně vzdychat další. Přitom Krchovský se samozřejmě neostříhal, nýbrž měl svůj culík schovaný pod límcem saka, hozeného volně přes ramena. V tom vzdychnutí onoho v té chvíli teprve budoucího posluchače teprv chystaného vystoupení bylo formulováno zklamání, že kvalitu Krchovského jako autora zakládá mimo jiné jeho zevnějšek. Jinými slovy že bez ohledu na to, co umí, šaty dělají člověka. Vlastně tak ten mladík a jeho následníci měli na Krchovského zevnějšek týž požadavek, jaký si vynucovala na mužích a chlapcích normalizační moc. Třebaže obrácený. Když při své produkci na pódiu si potom Krchovský vlasy rozpustil, početné obecenstvo, jež v ten moment dostalo balení svého objednaného tovaru v pořádku, nadšeně začalo soustředěně poslouchat. Podivuhodná chvíle. (Těžko se po ní divit absenci větší reflexe Krchovského výkonu, když jako předčítač sice předvedl profesionální, dávno naučený výkon, leč následně ho rozmělnil mizerným koncertem své kapely Krch-off band a předvedl, že pokud někdo špatně zhudebňuje Krchovského verše, je to Krchovský sám.)

Bylo úvodem konstatováno, že sled těchto děl a událostí do víceméně téhož okamžiku je náhoda. Ale na ní se dobře ukazuje barvitost dalšího tématu, které obvykle bývá mediálně a historicky zploštěno tak, že se samo sobě stává karikaturou. I když to je taky otázka: může něco, co jako karikatura působí od začátku, jí někdy nebýt?