Titul románu Vedlejší pokoje ve spojení s jménem jeho autora Radovana Menšíka evokuje, nemůžu si pomoct, sled tří stereotypů a zálib zdejšího publika: smích Vladimíra Menšíka, sošnost Radovana Lukavského a patos Michala Horáčka v textu písně Smích z vedlejšího pokoje. Tyto asociace sice nejsou důležité pro četbu románu, spíš mimoděk dokládají, jak dlouze se publikum zbavuje svých nešvarů – ba dokonce že snad je schopno zbavit se jich pouze okamžitou náhradou za jiné.

Menšíkovy Vedlejší pokoje potvrzují tuto obavu z podléhání módním zálibám svým charakterem. Je to próza, která je zřetelně vymyšlená, neuhýbá ze své konstrukce, naopak staví do popředí její chlad. A to je to: ubylo autorů schopných napsat prózu, jež by se chlubila vyprávěním bez zdobnosti, suverenitou příběhu. Anebo zdobností poetickou, básnivou, jazykově bravurní. Naopak se daří textům, které jsou jazykově strohé a jejichž příběh stojí v pozadí konstruktu, ideálně krátkých sekvencí, snad se ani nedá uvažovat o kapitolách, začleněných do několika oddílů.

Tak tyto Vedlejší pokoje se odehrávají během Neděle, Pondělí a Úterý na několika pokojích a v přilehlých destinacích jakéhosi penzionu, přičemž samozřejmě jde o to, střídavě sledovat, co se děje obyvatelům těchto míst zvlášť, a porovnávat, jak se jejich příběhy doplňují nebo vyvracejí. Zároveň je tu tušit jakési tajemství, protože o postavách se toho příliš nedovídáme. Leda to, že všichni jsou to mužští, jsou v různém věku, ale jeden je sám a touží po ženě, druhý je s rodinou a stále zamilovaně obdivuje svou manželku, třetí je na výletě se svým kamarádem, oba starci. Menšík se tu projevuje jako schopný autor, který svede rozlišit jednotlivé linky vyprávění aspoň nějakou proprietou (tak třeba jeho nejmladší hrdina neustále uvažuje ve vnitřním monologu, čímž odklání pozornost od sebe ke svým myšlenkám) a jenž střídá jednotlivé linky v různém rytmu. Takže čtenář, který se nechá zaujmout jednou z linek víc než jinou, musí bojovat se svou netrpělivostí a chutí přeskakovat stránky. Tohle všecko funguje, ale zároveň to nestrhává k vytržení.

Ostatně ani nemůže, protože pointu románu, již sice lze vytušit záhy, že totiž všichni pánští hrdinové jsou jeden v různém období svého života, prozrazuje už anotace na záložce knížky. (Těžko pod obočím zdviženým údivem a nevírou neuvažovat nad tím, jakou úlohu anotace vlastně má mít a kde je hranice výpravy knihy. Zvlášť když jako v tomto případě nakladatel vypravuje potenciál svého zisku do světa oznámením, že jde o „pokus o filozofický román“ – čili nepodarek.) Dá se samozřejmě vztahovat i k obálce, na níž jsou čtyři proti sobě do prostoru vržené obdélníky, které připomínají dveře do místností. Jsou to brány do duše? Jiskry signálů přenášených mezi neurony? Paralelní možnosti, jak by se život mohl odvíjet, kdybychom se v jednom okamžiku zachovali jinak? Zkrátka slabinou Menšíkova románu je vlastně to, nač nejvíc sází: příliš zřetelná technika. K lepší kadenci nepomáhají ani pomůcky z nejlákavějších: věčné disputace hrdinů o Bohu a jejich hra na hrdiny antické vzdělanosti a umění. (Postavy mají stolní společnost, u níž sedávají pod starořeckými přezdívkami.) Nezabírají ani méně explikované obrazy téhož ideálu: kupříkladu když hrdina Viktor vzpomíná na svou zesnulou ženu a náhle se mu zjevuje její postava a vybízí ho, aby ji následoval, zapěje Orfeus v hlavě doufám každému.

Samozřejmě že je znát, jak je Menšík spokojen, že mu vyprávění šlape, a že je to sympatická energie textu. A samozřejmě že Menšíkovy Vedlejší pokoje jsou napsány dobře; ještě aby při vítězství ve dvacet let staré soutěži ne. Ale vítězství právě této knihy v letošním ročníku soutěže Literární ceny Knižního klubu o novou českou prózu znamená vlastně dvě věci: buď se skutečně nedostávají autoři, kteří by tvořili uvolněněji, a tak je třeba oceňovat aspoň to povedené v zaběhnutém proudu. Anebo rovněž poroty těchto soutěží souzní s tím, že takto psát je pro českou literaturu osvěžující. Nač měřit, co je horší, varováním je obojí.

Radovan Menšík: Vedlejší pokoje. Vydala Euromedia Group, k. s. – Knižní klub roku 2015. 242 s. 269 Kč.