Identita snímku RYTMUS: Sídliskový sen je vydávána tu za dokument, tu za „sám život“, přičemž v tom druhém případě je doprovázena plakátovou fotkou neholeného muže v kapuci a černých brýlích, jemuž po tváři stéká slza. Jistěže dokonalá: řádně prohnaná filtry fotografických programů, aby víc než co jiného byla slušivá.

Nadsázka a neuvěřitelnost, jež jsou v kombinaci tohoto obrazu a slov o podstatě života obsaženy a přiznány, jsou typické pro celou tvorbu slovenského rapera Patrika Vrbovského, totiž Rytmuse, jehož životu je film věnován. Také v jeho klipech je běžné napětí mezi verši o posmutnělém a rozzlobeném chlapci, který odrostl v bídě normalizačního a porevolučního sídliště, jenž se nebojí být nahlas vulgární a který se sem ve svém novém bavoráku nebo bentley vrací s partou dobře oblečených a kvalitními vozy zrovna tak vybavených kamarádů vzpomínat na dětství. Preciznost těchto výrobků a ostrost filmové kamery se samozřejmě bijí s reáliemi otlučených sivých paneláků, a vytvářejí tak nadějný dojem, že všechno je možné a uspět může i prostý chuďas široko daleko. Je sotva co namítat proti produkci, která asi přirozeně vytváří přechod mezi pohádkami a romantickými filmy, o nakonec všudypřítomné něze. Jen vzbuzuje úzkost sledovat, že pro autory jde už o natolik zautomatizované vyjádření, že nejenže se sami od něj oprostit už nesvedou, ale navíc pro něj strhávají další tvůrce.

Většinu stopáže zabírá snaha poznat Rytmusovo rodinné zázemí, přičemž zpěvák sám získané záběry sleduje v hotelovém pokoji a komentuje je. Obraz se v těch chvílích dělí na kontrastní poloviny: v levé je k vidění domácí video Rytmusovy rodiny, zákulisí nějakého koncertu nebo záběry pořízené pro film „obyčejnou“ kamerou. V pravé je vždy záběr na zpěváka sedícího na sedačce před otevřeným notebookem či na detail jeho tváře, ale vždy jsou to obrázky filtrované k dokonalosti, které splývají s vizuální kvalitou Rytmusových klipů. Nejprve to jde brát jako vtip, jak ukázat rozpor slov a reality, protože film se až téměř do konce drží „vyprávění“ o dosavadních peripetiích zpěvákova života a soustředí se na jeho osobní linku vyrovnání se se zjištěním, kterému byl vystaven při své plnoletosti: totiž že ve skutečnosti je po otci Rom, že otec se ho zřekl a že dosud domnělý otec je ve skutečnosti otčím. Neříká se tu sice nic jiného, než že rodiče a děti mají na věci ještě po letech rozdílné názory (matka: neutíkal z domova; syn: ale utíkal; otčím: byl pro mě jako vlastní dítě; syn: proč mi to nikdy neřekl?; otec: jsem na něj hrdý a rád bych ho viděl; uplakaný syn: je to pokorný člověk, já mu věřím). Ale zároveň se říká, že idol „autenticity“, k němuž se zpěvák rád odvolává, je problematický už proto, že minimálně autorovi příbuzní mají tuto autenticitu za pomýlenou a přizpůsobovanou.

Film se začal natáčet v době, kdy Rytmus ještě nebyl tak známý jako nyní, takže mimoděk (protože se pořád soustředí na rodinnou konstelaci) zachycuje přerod hlavního hrdiny, který na nový příděl pozornosti, o niž přitom od počátku zjevně stál, reaguje plachostí a zastavením natáčení. A to za trest z rozčilení, že za přispění rodiny mu štáb tajně vnikl na jediné místo, kde smí být sám sebou: do dětského pokojíčku v panelovém bytě na sídlišti, kterým jindy rád opovrhuje. Jinak bezvýrazný tazatel a režisér Miro Drobný si se situací poradil poučeně. Pochopil, že hrdinu v krizi je nutno vypravit na cestu. Zpěvák si tedy nechá ověřit svou DNA, aby se ujistil, že je cikán. Přitom současně zjistí, že jeho DNA je typická pro nejnižší kastu severozápadní Indie. Tedy se tam vydává, rapuje ve slamu a rozumuje o tom, že bohatý cikán na Slovensku je na tom stejně jako federální prezident v Indii: i když se nadřeš, stín svého původu nepřekročíš. A tak film končí leteckým záběrem na zpěváka, který v Československu chce být drsný, ale v Indii si stoupne k břehu Gangy a sepne ruce k modlitbě. Rytmus sice patří k autorům, kteří dokázali uspět díky pracovní morálce i talentu oslovit kdekoho. Zároveň (se) tu ovšem přiznává, že hledal-li dosud svou identitu, toto hledání pokračuje. Už sice ví, že je cikán, jenže netuší, co si počít s odpovědností za dílo, které tvoří.

RYTMUS sídliskový sen. Scénář a režie: Miro Drobný. Kamera: Daniel Vagenknecht, Michal Kletečka. Hrají: Patrik „Rytmus“ Vrbovský, Michal „Ego“ Straka, Anys, Dara Rolins. Stopáž: 90 minut.