Také letošní kniha Petra Šabacha, novela Rothschildova flaška, se stejně jako ty předešlé dočkala mnoha recenzí, jejichž úhrn bez ohledu na jejich argumenty sám značí, že je co dělat s dílem a tvorbou, které stojí za velkou pozornost. A přitom je to bouda na čtenáře. Recenzovat jaksi automaticky Šabachovy novinky je výraz jednak vzpomínky na devadesátá léta, kdy se spisovatel dostal do povědomí a vzhledem k úspěchu filmových adaptací svých próz se stal jedním z prodávaných, a tak i nepřehlédnutelných tuzemských autorů.

A jednak úlevy, že kritici si jednou za čas smějí s potěchou přečíst zboží, které sice pravděpodobně bude stálé též, to znamená poskládané z opracovaných odposlechnutých historek, ale vábivé příslibem, že v jejichž množství je jisté, že aspoň některé budou stát za to. Z této spisovatelské a kritické souhry ostatně vzešlo ustálené tvrzení, že Šabach navazuje na kulturu vyprávění, s jakou tu započali Jaroslav Hašek a Bohumil Hrabal, přičemž jejich pojítkem má být anekdota z hospody. Tenhle neustále se vracející ohlasový postřeh je refrén otravný jako činže. Jeho důsledkem jsou ovšem nízké nároky na autora, od kterého se neustále požaduje vtip – co na tom, že jeho humor je melancholický, žádá se řachanda – a ledacos mu proto projde.

Rothschildova flaška je „příběh“ zlomený na dvě půle. Ta první je kopa halabala naskládaných vyprávěnek ze socialismu, porevolučních let i současnosti ze života čerstvého dejvického důchodce, který docela úspěšně proutkaří, neustále pochybuje o své dobrotivosti, úloze státu, a přitom potřebuje všecko kolem sebe úspěšně ironicky glosovat. Jako důvod ke knize tu ještě nic nemá smysl, vypráví se proto, aby se mohlo vyprávět něco jiného: „Někdy stačí maličkost, a máte o čem přemejšlet na několik let dopředu. Kráčím takhle jednou po perónu metra…“ Následuje pláč nad tím, že ať se vypravěč snaží zaujmout revizory sebevíc, přehlížejí ho a na kontrolu jízdního dokladu ho z chumlu cestujících nevyvolají. Švenkne se na vzpomínku na hluchoněmého známého, který dětství strávil ve snaze zaslechnout tikot náramkových hodinek, přiložených na ucho, opakovaným dotazem na kolemjdoucí: „Neumřu?“ Následně se švenkne zpátky na revizory, kteří hrdinu konečně vyvolají, jenže – ouha – zrovna nemá u sebe jízdenku, a tak předstírá hluchoněmého tazatele s otázkou na čas svého úmrtí. Jako neškodný blázen je revizory propuštěn dál. Nejenže takto vložená je celá historka v knize zbytná, navíc je to oslava oblíbeného vyčuránkovství, despektu k jakékoli moci.

Teprve v druhé půli novely se vyprávění naoko ukázní a linearizuje: hrdina potká novou milenku a vydá se s ní do Anglie pomoci její vnučce vyhnout se trestnímu stíhání kvůli vypité lahvi drahého (titulního) vína, kterou vypila rodině, v níž pracuje jako au-pair. Je to chatrný příběh další Šabachovy bezva finty, jeho nedostatky mají zase utáhnout dialogy a dílčí pointy. Úhrnem jde opět o to, vyzrát jako outsider na vrchnost, což je posedlost tuzemského myšlení platná snad od nepaměti. Nebylo by fér prozrazovat víc, tak něco jiného: je tu číst postupná rezignace na potřebu nejen vyprávět provázaně, ale vůbec vyprávět. Třebaže vypravěč podle Šabachových návyků od počátku komunikuje se čtenářem, přiznaně ho zavádí stranou vyprávění, komentuje ho atd., v závěru už se nesnaží křeč zakrývat ani zjevně mizernými bonmoty („Když teda nejste zrovna britskej turista, na kterýho spadne na Staroměstským náměstí vánoční strom, jsou Vánoce bezva.“), ani ubezpečením, že o nic nejde („Zajímá snad někoho, že… Nezajímá. Tak vidíte.“). Co si budem, když už o sobě navzájem stejně všecko víme.

Abych se tedy vrátil k úvodnímu odstavci: Šabach je chytrý autor, jeho poslední novela má fungovat jako dětská hra Kde je Waldo? (nebo Wally nebo Valda), jejímž principem je najít na komplikovaných a na pohled nepřehledných obrazech postavičku buď chlapce Walda, anebo někoho jiného; podle toho, jak určí zadání. Děti se tak mají učit postřehu k detailu a zároveň vnímat velké celky. Šabach tedy poprvé ve své tvorbě nejen vykročil do Anglie, kde kdysi žil a jejíž kulturu obdivuje, ale především položil otázku, již by přitom měla klást kritika: nebylo Šabacha na jedno brdo už dost? Neměl by dorazit jiný?

Petr Šabach: Rothschildova flaška. Vydalo nakladatelství Paseka roku 2015. 209 s. 219 Kč.