Internetový jazyk je plný akronymů – všechny ty LOL, BTW, WTF a spousta jiných, jejichž význam je mi často utajený. Mezi mé naopak oblíbené patří AITA, zkrácenina vpravdě existenciální otázky Am I the asshole?, volně přeloženo: Jsem debil? Pochází z twitterového účtu a redditového fóra, které publikují příběhy anonymních přispěvatelů. Jsou v nich popsány nějaké jejich příhody, které v nich retrospektivně vzbudily pochybnost, zda vypravěč nesehrál právě roli debila.
Málokdy se stane, aby se nějaké umělecké dílo stalo předmětem širší společenské diskuse. Stalo se tak v případě krimiseriálu Devadesátky z produkce ČT, v němž jsou zpracovány některé známé případy té doby. Nestalo se tak jen díky kvalitám toho díla, které ani nemělo ambici ukázat nějaký široce koncipovaný obraz té doby (název Devadesátky může být v tom ohledu malinko zavádějící).
Britská královská rodina fascinuje celý svět. Vznikají o ní filmy a seriály. Její skandály plní stránky světových novin. Z královských svateb a pohřbů jsou globální události. V centru dění stojí Alžběta II., jež nedávno oslavila 70 let na trůně. I když její tvář zná zřejmě každý, její osobnost je spíše záhadná. Ústavní role jí nedovoluje projevovat na veřejnosti jakékoli politické názory.
Psychologické dopady pandemie se staly hojně debatovaným tématem, mluví a píše se o jejich vážnosti, prudkém nárůstu psychických onemocnění, především depresí a úzkostí, vážných dopadech uzavírek na psychický stav dětí a dospívajících, sebevraždách, násilí. Před víc než rokem na to téma redaktor Týdeníku Echo diskutoval s Janem Veverou a Lenkou Zajícovou Po necelých dvou letech pandemie se jich zeptal, jak se jejich názory na psychický stav české populace za tu dobu vyvinuly. Přidal se k nim Jiří Podlipný.
Většina tvrdých opatření v Česku končí, zůstanou pouze respirátory. Takové je rozhodnutí vlády, které tento týden předložila veřejnosti. Odborníci ovšem tvrdí, že v současné době už nošení respirátoru nemá význam i s ohledem na to, že lidé nenosí respirátor správně nasazen, k čemuž veřejnost ani nelze nijak donutit. Zrušení povinnosti nosit respirátor umožňuje podle amerických vědců vývoj pandemie. V Česku se chystá konec většiny tvrdých opatření.
Zkusme si z americké politiky odmyslet to, čemu se říká „wokeness“, „kritická teorie rasy“, „cancel culture“ a všechny podobné pojmy, jejichž primárním, i když dnes už ne jediným rejdištěm jsou univerzitní kampusy a sociální sítě. Všechno to, kde jde primárně o jazyk, vyjadřování, klasifikace a nálepky. Protože nejen mluvením živ je člověk. Co ze současného amerického radikalismu zůstane? Kupodivu je toho dost, i když by se to v lomozu způsobeném nějakým novým bizarním požadavkem, jenž přichází každý týden, mohlo snadno ztratit
„Cancel culture“, kultura rušení, má již známé schéma. Její oběť překročí nějakou neviditelnou hranici, popřípadě se na ni vytáhne prastaré vyjádření. Nastartuje se kampaň na sociálních sítích, toho se chytí média a jen to zesílí, po důsledcích začnou volat známé osobnosti. Oběť je následně vyhozena z práce, je s ní rozvázán kontrakt, je vyobcována ze slušné společnosti. Ani když učiní veřejné pokání, nepomůže to, vždy zaostává za očekáváními rozbouřeného davu. Občas ale rušiči přestřelí, vyberou si jako cíl někoho, kdo je příliš slavný a známý, kdo je proti této kultuře imunní.
Nová pravidla, která zruší prokazování covidovými certifikáty, budou podle ministerstva zdravotnictví platit od půlnoci ze středy na čtvrtek. Ve středu je projedná vláda. V úterý to řekl mluvčí ministerstva zdravotnictví Ondřej Jakob. Podle výkladu ministerstva až od půlnoci 9. února ruší opatření i rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (NSS). Někteří provozovatelé si stěžují na to, že ani dva dny před změnou nevědí, jak přesně budou jejich služby regulované.
Po prudkém přelomu v roce 2020 se začíná ukazovat, že Západ vkročil do dalšího stadia své autolýzy, to jest rozkladu vlastními silami (mnohem závažnějšího, než byla nedostatečná reprodukce jeho obyvatel v posledních dekádách). Víceméně nezávisle na kořeni jeho bytí hlodá „hygienismus“, přinášející medicínskou diktaturu s potlačením dosavadních svobod, kulturní války vedené extrémním genderismem a „rasismem naruby“, a extrémní environmentalismus, chápající lidi na planetě v podstatě jako nežádoucí.
Společnost – zdaleka nejenom česká – je rozdělená. Těžko dnes formulovat banálnější výrok, Ameriku tímhle konstatováním člověk vskutku neobjeví. To rozdělení může být ale jenom povrchové, přinejmenším v těch vyhrocenějších projevech současné veřejné nedebaty. Je pro ni charakteristická hysterie, absurdní přehánění, snaha vydobýt pro sebe status té největší a nejutiskovanější oběti.
Při jednání s prezidentem Spojených států stanul Masaryk před vážnou otázkou: má Wilsona informovat, že příští československé území obývají kromě asi šesti milionů Čechů ještě dva miliony Slováků, sedm set tisíc Maďarů, přes sedmdesát tisíc Poláků, ale hlavně více než tři miliony Němců, kteří k nové vládě sotva zaujmou loajální postoj? Dalo se očekávat, že americký vyznavač národního sebeurčení by v takovém případě kladl důraz na patřičný zřetel k zájmům menšin.
Následující text vyšel nejprve na slovenském serveru Denníkstandard.sk. Mezitím se udála jedna změna: zřejmě i pod tíhou neustávajících protestů v různých rakouských městech kancléř Karl Nehammer oznámil, že ukončí lockdown pro neočkované. Argumentoval tím, že nebezpečí zhroucení zdravotního systému i přes vysoké číslo pozitivních případů pominulo. Takže neočkovaní mohou chodit do práce, pro základní potraviny, do kostela a na procházku. Jinak nic.
Michel Houellebecq (65) napsal politický thriller. Aspoň to o nové knize říkali novináři. Ale přijmeme-li hledisko nejslavnějšího francouzského spisovatele současnosti, je fakt, že to oznamovali právě novináři, dobrý důvod, proč si myslet, že Houellebecq politický thriller nenapsal. V knize se autor do novinářů opře několikrát, ostatně nejodpornější postava je novinářka Indy. Neznalost novinářů nemá podle Houellebecqa meze.
Jáchym Topol obvykle vítězí v různých anketách o nejvýznamnějšího českého prozaika po roce 1989. On sám se tomu brání, ale dělá mu to dobře. Ještě lépe mu však dělá samota spisovatele, ze které je stále vyrušován různými společenskými nároky a požadavky. Také má svou normální profesi: je dramaturgem v Knihovně Václava Havla. Tam za ním přišel jeho starý známý, což je na rozhovoru znát. Ale jinak to nejde.
Anglie se dnešním dnem navrací k vládnímu „plánu A“ pro boj s koronavirem: odpadá povinnost nosit roušky v podstatě na všech veřejných místech a lidé se tam rovněž nemusí prokazovat očkováním, negativním testem či nedávným proděláním covidu. Přísnější restrikce zavedla londýnská vláda začátkem prosince v reakci na nástup vlny nákaz způsobené variantou omikron. Ta od začátku roku polevuje a úřady doufají, že společnost začne s covidem-19 žít stejně jako například s běžnou chřipkou.
S příchodem převládající koronavirové varianty omikron se blýská na lepší časy. Navzdory rekordním číslům zaznamenaných nákaz napříč Evropou se ukazuje, že hospitalizovaných s covidem ubývá, hluboko pod loňskou úroveň klesl v ČR i počet lidí ve vážném stavu. Restrikce už v reakci ruší například Britové, Irsko nebo Dánsko. Ačkoli Česko podobně jako další země zaznamenává v posledních dnech rekordní počty nakažených, což odpovídá predikcím, lidí s covidem v nemocnicích ubývá.
Máme za sebou dva roky s virem, který bezprecedentně poznamenal svět. Jak moc epidemie a hlavně reakce na ni proměnily společnost? Přichází s novou mutací omikron konečně návrat k normálnímu životu? V Salonu Echa diskutují tři imunologové. Profesorka Martina Koziar Vašáková, profesor Vojtěch Thon, imunolog Jaroslav Svoboda a ředitel Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR Zděněk Hostomský.
Česká republika by se 1. dubna mohla vrátit zase k normálu, řekl ministr zdravotnictví Vlastimil Válek před jednáním vlády České televizi. Podle ministra budou čísla potvrzených nakažených lidí s covidem-19 ještě růst, a to až k 80 tisícům pozitivních testů za den. Poté by tempo šíření infekce mělo zpomalovat. Válek počítá s tím, že pak už nebudou opatření potřeba. Tým vakcinologa Romana Chlíbka by ministru Válkovi měl během února předat informace, jak postupovat s epidemií dále.
Rakousko příští pondělí ukončí plošnou uzávěru pro lidi neočkované proti covidu-19. Oznámili to dnes podle agentury APA kancléř Karl Nehammer a ministr zdravotnictví Wolfgang Mückstein. Experti z krizové koordinační skupiny (Gecko) už podle nich opatření nepovažují za smysluplné. Devítimilionové Rakousko přitom zaznamenalo poprvé více než 30 000 nově nakažených za 24 hodin. Oficiálně jich úřady hlásí 34.011. Podle Nehammera jsou nynější počty nakažených v souladu s předpovídanými čísly.
Teď někdy to budou dva roky, co i k nám přišlo strašidlo čínského viru. Pro mnohé to začíná být úmorné, nesnesitelné a nechtějí ve svém životě atmosféru, kterou virus přináší. Virus děsil globálně. Strach, který vyvolával, byl pochopitelný, protože virus zabíjel. Nikoli masivně, ale někdy nevypočitatelně. Po dvou letech víme o čínském viru mnohem víc, hlavně to, že tak snadno nikdy nevymizí a že ani tak vyspělá civilizace, jakou jsme ve 21. století, neumí něco vymazat a zničit jako zmáčknutím tlačítka enter.
Po covidovém útlumu jsme na tom totiž s fyzičkou asi nejhůř v celé historii. A to se brzy pozná, na zátěži zdravotnictví i na kvalitě života. Vrátíte-li se po Novém roce do tělocvičny, musíte konstatovat, že ve srovnání s prosincem je v ní poněkud plno. Přebytečná kila po svátcích nebo tradice novoročních předsevzetí vyženou určité procento obyvatel cvičit.
Stačil první díl seriálu ČT Devadesátky a Ivan Jonák (1956–2016), zakladatel Discolandu Sylvie, zažívá revival. Vypadá to, že se na něm chceme v Salonu přihřát, ale je to jen zčásti pravda. Úmyslem svolavatele je vnést do věci proporce a upozornit, že sice toho velkého muže s mnoha prsteny, trvalou a v mafiánském ohozu obklopeného nahými ženami, medvědy a hady škrtiči nelze pominout, ale brát ho jako univerzální symbol 90. let je trochu přehnané.
Seriál Devadesátky, který vysílá České televize, oživil vzpomínky na zločinnou povahu 90. let. Ta se však projevovala nejen krvavými vraždami, ale také tím, co si lidé, především muži, vytvářeli na hlavě. Byla to doba mimořádně strašlivých účesů, lze-li tak to, co tehdy nosili lidé dobrovolně, nazvat.
Hygienici budou přednostně trasovat nakažené koronavirem do 18 let a nad 65 let. Ostatním přijde SMS, aby vyplnili sebetrasovací formulář. Informaci serveru Novinky.cz potvrdil mluvčí ministerstva zdravotnictví Ondřej Jakob. Důvodem je očekávaný velký počet nakažených v sílící vlně epidemie způsobené variantou omikron. Podle Jakoba je takový postup i v souladu s doporučeními Světové zdravotnické organizace (WHO) a Evropského centra pro prevenci a kontrolu nemocí (ECDC).
Velkou záhadou či tajností dneška je, zda omikron je, či není jiné, tedy moderní, chcete-li postmoderní (to zní lépe), jméno pro rýmu. Zdá se, že ano. A jen pár odvážných má tu kuráž to vyslovit. Třeba já! Takže žádný omikron, ale rýma, víte. Staré slovo z francouzské rhume, a to z latinského a řeckého rheuma, znamená tok slizu, odvozený z řeckého rheo, což znamená teču… Pěkné ne? Jenže slova jsou jako šatstvo, obnosí se, ošoupají a jsou sklony je vyměnit a nahradit něčím, co lépe zní.
Uběhlo dvacet let od premiéry prvního filmu ze světa Harryho Pottera. Televize HBO, jejíž mateřská společnost Warner Brothers filmy natočila, to oslavila ve velkém stylu. V dokumentu Návrat do Bradavic se sešli snad všichni, kdo mají s Harrym Potterem něco společného. Výmluvně chyběla pouze J. K. Rowlingová. O tom, proč je Harry Potter takový fenomén, a o jeho „kontroverzní“ tvůrkyni debatovali hosté v Salonu Týdeníku Echo.
Ředitel organizace Společnost Podané ruce Jindřich Vobořil v rozhovoru pro deník Echo24 popisuje, jak očkování v odlehlejších oblastech funguje a také jak se během pandemie změnila práce s drogově závislými, na něž se Podané ruce dlouhodobě zaměřují. Neziskovkat Podané ruce byla jedna z prvních, která se v Česku chtěla zapojit do očkování a pomoci v tuzemsku rozhýbat tehdy pomalu postupující vakcinaci.
Dosud nebylo odvoláno ani zmírněno znevýhodnění neočkovaných ve veřejném životě. Česko v tomto ohledu není v Evropě ani ve světě výjimkou. Možná dokonce máme režim spíš laxní, určitě ve srovnání s Německem, Rakouskem – anebo Austrálií. Tam v pondělí vrcholila anabáze kolem zadrženého a neočkovaného tenisty Novaka Djokoviće. Pro někoho příběh o tom, že pravidla platí pro všechny, pro jiného důkaz o ztrátě rozumu. Pandemie a boj proti infekci nás sužují už dva roky. Co to dělá s naší kolektivní psychikou? Otázka pro psychiatra Cyrila Höschla.
Kosmopolitní Bulhar Ivan Krastev je jeden z nejzajímavějších politologů dnešní doby. Přestože sám sebe řadí k liberální moderní levici, nepodléhá jejím předsudkům a z nadhledu je schopný pitvat současnou západní společnost a velmi přesně upozorňovat na její rozkladné tendence. Teď přichází s brilantní, rozsáhlým výzkumem veřejného mínění podloženou analýzou, jak covidové restrikce vlád polarizovaly a rozložily evropskou společnost. Vydal ji v think-tanku European Council on Foreign Relations.
Celosvětový boj s covidem má i své globální chvilky, tak jako minulý týden příběh Novaka Djokoviće. Jeho snahu zahrát si na grandslamovém turnaji Australian Open sleduje celý (vyspělý) svět. Čtyřiatřicetiletý Srb, jednička světového tenisu, se jak známo před časem odmítl vyjádřit ke svému očkovacímu statusu. Je to moje „soukromá věc“, odpověděl podobně jako u nás před volbami kandidát Pirátské strany na ministra zdravotnictví Ondřej Dostál. Samozřejmě z toho plyne, že Djoković očkovaný není. Nákazu čínským virem prodělal už předloni v červnu. O. k., podle dnešního stavu poznání takto časově odlehlé setkání s virem nevylučuje možnost reinfekce. Ale tenista – jak se ukázalo po jeho internaci v Melbourne a poté, co se do věci vložil jeho právnický tým – byl opět pozitivně testován týden před Vánocemi.
