Mladí komunisté si nedávno připomněli nedožitých osmdesát let písničkáře Karla Kryla (1944-94). Nebylo to poprvé. Už v devadesátých letech Kryla pozitivně hodnotil předseda KSČM Miroslav Grebeníček a jeho písně často hrálo internetové komunistické rádio. Nešlo o náhodu. Když se v září 2022 ustavilo protestní hnutí lidí pravidelně demonstrujících na Václavském náměstí, odkazovali se jeho řečníci nejčastěji právě na Kryla. Sám jsem byl svědkem absurdní situace.
Většina lidí si myslí, že Česká republika přijala více uprchlíků z Ukrajiny, než je schopna zvládnout, uvažuje tak 58 procent lidí. Podle zhruba třetiny je situace přiměřená a pět procent zastává názor, že Česko přijalo méně uprchlíků, než by mohlo zvládnout. Vyplývá to z průzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění (CVVM), jehož výsledky agentura tento týden zveřejnila. Ministerstvo vnitra na začátku dubna oznámilo, že v ČR je nyní kolem 339 000 běženců z Ukrajiny s dočasnou ochranou.
Před třiceti lety začala genocida ve Rwandě, jeden z nejhorších zločinů v historii Afriky, který na Západě zabetonoval představu kontinentu jako brutálního a zaostalého místa. Afrika, včetně Rwandy, se od té doby přece jenom značně změnila. Právě o tom, jaká je dnešní Afrika, debatovali Ondřej Horký-Hlucháň z Ústavu mezinárodních vztahů, Bohumil Doboš z Institutu politologických studií FSV a Martin Loužecký z neziskovky Skate World Better.
Kultovní, nostalgické, omamné a vábivé. Takové jsou železnice, které lákají tisíce nadšenců milujících vlakovou romantiku. Milovníci železnic, takzvaní šotoušové, nejsou jen ti, kdo riskují život tím, že se fotografují s vlakem mířícím přímo na ně, ale i ti, kdo dokážou postavit věrohodný model železnice či nějakou tu opravdovou zachránit před zánikem.
Ten a ten (případně ta nebo to či ti) „nemůže za vaše posraný životy“. Tahle sžíravá hláška se stala pevnou součástí zdejšího diskurzu, poprvé byla, myslím, použita místní Antifou směrem k českým rasistům (Cikáni nemůžou za vaše posraný životy!), během let se v roli toho, kdo „za to nemůže“, vystřídalo mnoho lidí, skupin, jevů. Ty „posraný životy“ jsou ale konstantou, jejich existence je nezpochybnitelná, proměnlivá je jenom skupina těch, kdo je žijí. Ten skutečný viník ale dál zůstává neznámý.
Čas je na straně stoupenců pokroku, dnešní spory o otázky genderu, pohled na minulost západní civilizace a další a další důvody kulturních válek jednou budou rozhodnuty jaksi biologicky. Lidé, kteří v nich hájí spíš konzervativnější stanoviska, jsou v naprosté většině starší. Je proto jenom otázka času, kdy vymřou, a s nimi z veřejného prostoru vymizí i jimi zastávaná stanoviska. Jistě ne úplně, ale stanou se natrvalo okrajovými, z jejich stoupenců se stane fakticky bezmocná menšina, která se bude moci nanejvýš scházet po hospodských saloncích a naštvaně tam hořekovat nad měnícím se světem.
Rychlejší, levnější, v příjemnější atmosféře. Tak by podle návrhu ministerstva spravedlnosti měly v budoucnu vypadat rozvody. Obsáhlá novela občanského zákoníku navrhuje například sloučit rozvodové řízení s opatrovnickým a vyřešit tak jak rozvod, tak budoucí povinnosti k dětem v jedno. Zároveň zákon naprosto vypouští například pojem střídavá péče a naopak akcentuje, že povinnosti rodičů rozvodem nekončí. Soudy už nebudou zjišťovat důvody rozpadu manželství, pokud to nebude v rámci řízení nutné.
.Budu psát o písničce. Před týdnem jsem taky psal o písničce, nechci z toho ale dělat nějakou tradici, prostě se to tak sešlo. Možná jste zaznamenali, že vyšlo nové album zpěvačky Beyoncé, globální mega super atakdále hvězdy. Je to takzvaná událost doprovázená téměř uniformním nadšením. Zakaboněného kritika či kritičku, kteří by „plivli jedovatou slinu“ a znectili populární idol, aby jeden pohledal. A týká se to nejenom velkých komerčních médií, ale i alternativněji laděných časopisů a webů. Souvisí se (snad už zvolna odeznívající) vlnou tzv. poptimismu.
Řada čtenářů si jistě povšimla alarmujícího trendu, který je zdokumentovaný na Západě a podle všeho se i k nám ve velkém přelévá. Dívky na prahu dospělosti jsou skleslé, úzkostné, deprimované a narůstají u nich sebevražedné sklony, a to dokonce natolik, že se počtem sebevražd začínají přibližovat chlapcům, kteří v této smutné statistické kategorii tradičně vedli. Fenomén je patrný od roku 2020, ale zřejmě je jen kulminací dlouhodobějšího vývoje. Německý psychiatr Michael Schulte-Markwort tomuto jevu věnoval i knihu Mutlose Mädchen – Deprimované dívky. Jaký má tento jev společenské pozadí?
Dnešní komentář věnujeme několika ostrůvkům pozitivní deviace. To je, pokud si správně vzpomínáme, termín, který na přelomu osmdesátých a devadesátých let začali používat slovenští sociologové a u nás ho popularizoval mimo jiné Miloš Zeman. Zatímco jazyk českého disentu odrážel výraznou přítomnost zakázaných literátů, ostrůvky pozitivní deviace přišly z prostředí moderních sociálních věd, takzvané šedé zóny, a vědecky znějící charakter toho termínu jako by usiloval o určitou ochranu, nenapadnutelnost ze strany orgánů.
Státní rozpočet je po prvním čtvrtletí ve schodku 105 miliard, výsledek je výrazně lepší než vloni. Ekonomové, které oslovil deník Echo24, nicméně uvádí, že rozhodně důvod k velké radosti není. Na celý rok je plánován schodek ve výši 252 miliard, do čehož ještě nicméně vstoupí požadavky ministrů, které jsou nyní ve výši zhruba 40 miliard. Stát dosud hospodaří se schodkem… vloni skončil v březnu v deficitu 166,2 miliardy korun.
„Pamatuji, že v roce 2012 při velkých protestech byly demonstrující označování za lůzu v ulicích. Teď se lidé bojí demonstrovat, nechtějí přijít o svůj příjem a nechtějí být spojeni s označeními jako dezolát,“ říká Josef Středula, který obhájil funkci předsedy Českomoravské konfederace odborových svazů.
Dvě třetiny Čechů si myslí, že naše společnost je rozvrácená a v úpadku, vyplývá ze studie Populism in 2024 (Populismus v roce 2024), kterou zveřejnila agentura Ipsos. Podle průzkumu si 65 procent lidí přeje silného lídra, který by zemi vzal z rukou mocných a bohatých.
„Rodina je základem státu, bohužel. Ženské myšlení nemá smysl pro revoluci, žena chce klid a spokojený život. V malých poměrech se o politice diskutuje v hospodě, ale s konečnou platností se řeší doma. Ženská ideologie trvale ovlivňuje mužské myšlení střední Evropy.“ Tato slova čteme v pozoruhodné esejistické sbírce Potíže s dějinami od Josefa Kroutvora. Kniha vyšla roku 1990 a je dosud podnětná, zvlášť čte-li se na pozadí současnosti.
Je to časté téma – příběh socioprofesní skupiny, již ustavičně se měnící a globalizující se svět náhle nechal stranou. Horníci, které postihl útlum těžby. Dělníci v západních průmyslových zemích poté, co jejich továrny smetla čínská konkurence a stali se z nich voliči Donalda Trumpa a jemu podobných. Víte, co by byla modelová profese pro takový příběh z našich posledních let? Novináři.
Duševní zdraví mladých lidí je velké současné téma. Podle mnoha výzkumů se dramaticky zhoršuje, mnozí autoři a specialisté se pokoušejí identifikovat prapříčinu toho všeho. Technologie, přílišná permisivnost současné západní společnosti, nebo naopak tlaky, jimž je v ní člověk vystavován, chmurné perspektivy klimatické změny, války a dalších katastrof, pro někoho třeba i „terapeutická kultura“, která může vést k přehnanému soustředění na vlastní problémy a případně i k jejich zveličování a převádění na různé diagnózy (problému se v Týdeníku Echo nedávno věnovala Tereza Matějčková).
Michel Foucault bývá kritiky spojován s tím nejhorším, co postmoderní filosofie vydala: relativismus, popírání svobody, tvrzení, že vše je konstrukt. Jeho dílo je nicméně pestré a plné napětí. Mnoho podnětného se soustřeďuje kolem konfliktního vztahu s Jeanem-Paulem Sartrem.
„Dřívější generace nebyly vedeny k tomu, odvést práci samy na sobě. Byly vedeny k tomu, spíš emoce rychle zpracovat a jít dál. Pro nás zpracovat emoce znamená vyřešit je do posledního puntíku,“ říká influencerka Tereza Koubková, reprezentantka mladé generace, v nedávném rozhovoru pro DVTV. Výrok je příznačný pro jev, který ostře podala americká novinářka Abigail Shrierová v nedávno vydané knize Špatná terapie / Proč děti nedospívají? Jakmile se začnete starat o své duševní zdraví, můžete se s ním rozloučit. Jinými slovy, žádná generace tolik nepečovala o duševní zdraví jako ta, již reprezentuje Tereza Koubková
V průběhu uplynulých dvou týdnů se česká média i sociální sítě zaplnily vyjádřeními k přerušení projevu režisérky Darji Kaščejevové při předávání filmových cen Český lev. Nemá smysl vracet se k televiznímu přenosu, tento text ostatně nechce ani hodnotit nic z toho, co se kolem oněch několika nešťastných, nepovedených a tvůrci relace nedobře vyřešených vteřin strhlo. Jednak už éra největšího vzrušení zaplaťbůh přešla a jednak se už vyjádřil skutečně snad každý a zaznělo patrně všechno, co zaznít mohlo. Objevily se reakce příčetné i nepříčetné, takže se patří dodatečně poznamenat leda to, že v úhrnu šlo o ukázkovou debatu posledních let.
Posledních několik týdnů je ve znamení zhoršených vztahů mezi Prahou a Bratislavou. Iniciátorem je česká strana, odůvodňuje to prostě: nepřijatelnými názory slovenské vlády na rusko-ukrajinskou válku, které se mj. zhmotnily v setkání ministrů zahraničí Slovenska a Ruska při diplomatické konferenci v turecké Antalyi. Vyrazili jsme tedy pořídit rozhovor s předsedou slovenské vlády Robertem Ficem.
Z Paříže přichází další revoluční myšlenka. Rodičům, zejména těm rozvedeným, by se mělo v jejich v napjatém harmonogramu ulehčit. V nedělníku La Tribune Dimanche premiér Gabriel Attal řekl, že zvažuje několik způsobů, jak jim zjednodušit život. Buď snížením počtu pracovních dnů na čtyři dny, nebo snížením počtu pracovních dnů na čtyři a půl dne, nebo zavedením "diferencovaných" týdnů. V týdnu, kdy by měl u sebe jeden z rodičů dítě, by pracoval jen čtyři dny.
Na sociálních sítích se stále častěji šíří falešná vida zvaná deepfakes vytvořená pomocí umělé inteligence. Například po pozdvižení ohledně e-mailu expremiéra Andreje Babiše, v němž poptával citlivé informace na ministra zahraničí Jana Lipavského, pak internetem kolovala Babišova údajná omluva – na první pohled by mohla být reálná, ale šlo o podvrh. Napodobit něčí tvář či hlas může trvat pár minut. Podle nedávného průzkumu ale většina Čechů neví, že taková metoda vůbec existuje, nebo si s ní neví rady.
Poláci mají nejraději Američany, Italy a Čechy. Naopak nechuť jich nejvíce cítí k Rusům. Vyplynulo to z nejnovějšího průzkumu společnosti CBOS. Češi se v něm umístili na třetím místě, když jim sympatie vyjádřilo 61 procent dotázaných, dalších 25 procent vůči nim deklarovalo lhostejnost a sedm procent nechuť. Zbytek nevěděl. Hned za Čechy skončili Slováci. Nejvíce Poláků vyjádřilo sympatie Američanům, učinilo tak 65 procent dotázaných,
Vyprahlá krajina, mrtvá srna, uschlé slunečnice a znepřátelení farmáři. Nejnovější snímek Bohdana Slámy Sucho vstoupil do kin uprostřed selských bouří napříč Evropou. Snímek reflektuje aktuální problémy jako šetrné zacházení s krajinou, protesty ekologických aktivistů a tvrdé praktiky v tuzemském zemědělství. Film je ale především sociální sondou do hlubin české vesnice. Na pozadí souboje dvou sousedských klanů jde hlavně o letní love story dvou mladých lidí.
Kapela Laura a její tygři koncertuje už třicet devět let. A právě vydává své nové album: jmenuje se Zoo Zoo! a je to druhá dětská deska, kterou Laura za dobu své existence nahrála. Zároveň kapela vystoupí na narozeninovém večírku redakce Echa, a tak jsme měli už dva dobré důvody, proč si pohovořit s kapelníkem Karlem Šůchou. Nakonec ovšem témat hovoru bylo mnohem víc…
V určitých kruzích se vede debata, jestli je česká společnost názorově rozdělená (polarizovaná), nebo jenom roztříštěná (fragmentovaná). O co jde? Příznivci teze o rozdělené společnosti vycházejí z dlouhé řady volebních výsledků do Poslanecké sněmovny a tvrdí, že víc než tři desetiletí voliči dávají mandát stále stejným politickým proudům. Říkají, že stálost volebních preferencí a rozdíly v regionech (plus venkov a město) potvrzují sociální a politické preference české společnosti. Vychází jim, že česká společnost není dramaticky polarizovaná, ale přesto tu existují dva pevné voličské a názorové světy. Zjednodušeně se tento jev označuje Česko A a Česko B.
V úterý zemřel Pavel Zajíček, jedna z vůdčích postav zdejšího undergroundu, básník, výtvarník, hudebník, taky signatář Charty 77, po dobu jednoho roku politický vězeň, pronásledovaný člověk, exulant. Česká hvězda, to především. Ne ve smyslu člověka masově známého a obdivovaného, i když jsem byl překvapen a dojat tím, kolik lidí různých generací po jeho skonu dávalo najevo, že pro ně Pavel Z. a jeho dílo hodně znamenali. Byl nadaný jistým typem magnetismu, stačí mu objevit se, aby to něco znamenalo, aby tím okamžik získal nějakou novou váhu, aby se oči lidí na místě otočily k němu a držely se ho.
„Tady jsem začal,“ řekl mimo jiné Václav Smil při příležitosti předání svého souhrnného díla Národní knihovně ČR. Při slavnostním okamžiku, který proběhl za přítomnosti ředitele Národní knihovny Tomáše Foltýna a europoslance Alexandra Vondry pod záštitou Centra pro transatlantické vztahy Cevro Institutu, však vášnivý čtenář Smil mluvil především o knihách. A například o tom, proč kanadská univerzita v Manitobě, kde celý život učil, odmítla jeho knižní dary. Mluvil však také o ideové uzavřenosti.
Již je to víc než rok, kdy společnost OpenAI představila svou umělou inteligenci (AI) ChatGPT a laická veřejnost si poprvé uvědomila možnosti této technologie. Ta se od té doby zlepšuje mílovými kroky. Stále dokonalejší generátory obrázků i videí, napodobování hlasu, ale třeba i strach z ideologické manipulace, to vše je již součástí veřejného diskurzu. O zdánlivě rapidním vývoji AI a dopadech na společnost debatovali Josef Šlerka, Marian Kechlibar, Tomáš Rosa a David Heller.
Před třiceti lety, už v rozvíjející se demokracii, zemřel Karel Kryl. Srdce mu vypovědělo službu krátce před padesátým rokem věku – příliš, příliš brzy. Chtělo by se napsat, že ze zklamání nad polistopadovým vývojem, ale to už je možná příliš melodramatické. Přišli jsme o hodně, protože Kryl byl velký básník a zároveň svědomí národa – přesně ten druh svědomí, kterému se v rámci revolucí tleská, aby během pár let začalo lézt vrcholným politikům těžce na nervy. Ale nejen jim.
