Blízkovýchodní konference ve Varšavě je minulostí, blbá nálada ale zůstává. Pro Poláky to měl být diplomatický úspěch, potvrzení rostoucího geopolitického významu Polska. Výsledkem je nevyvětratelný smrad, oslabení proamerického sentimentu a šarvátka s Izraelem. Kdyby konferenci z utajení řídil Putin, nemohlo by to dopadnout lépe.
Pražský magistrát změnil původně zamítavý postoj a začne jednat se Zdenou Mašínovou o exhumaci ostatků její matky Zdeny na Ďáblickém hřbitově. Jeho zástupce například zajímá, zda zná přesné místo uložení ostatků. Řekl předseda TOP 09 a pražský zastupitel Spojených sil pro Prahu Jiří Pospíšil. Zdena Mašínová starší, která byla vězněna nacisty i komunisty, byla pohřbena do hromadného hrobu. Magistrát původně exhumaci odmítl s tím, že není možná bez prověření možností, jak by proces probíhal.
Velká Británie si v brexitovém chaosu našla čas zabývat se i dalším skandálem, který o změnách v britské společnosti vypovídá možná více než odchod z EU. Jedná se o spor ohledně Winstona Churchilla. Labouristický stínový ministr financí John McDonnell ho ve středu označil za zloducha. Vyvolaný spor svou intenzitou přehlušil i další vládní porážku v parlamentu. V sázce je reputace největšího Brita dvacátého století.
Pražský magistrát nevyhověl žádosti Zdeny Mašínové exhumovat ostatky její matky Zdeny na Ďáblickém hřbitově. Zdena Mašínová starší, která byla vězněna nacisty i komunisty, byla pohřbena do hromadného hrobu. Exhumace není podle magistrátu možná bez prověření možností, jak by proces probíhal. Vyplývá to z dopisu Mašínové. Zamítnutí vyzvednutí ostatků bude chtít příští týden v pondělí řešit předseda TOP 09 a pražský zastupitel Spojených sil pro Prahu Jiří Pospíšil na koaličním jednání s Piráty a Prahou Sobě.
Když slavil zdejší komunistický režim svých čtyřicet let, bylo to v roce 1988 a zbýval rok do jeho pádu. Teokratický režim v Teheránu slaví svých čtyřicet let v těchto dnech a pravděpodobně s jeho rychlým koncem nikdo nepočítá. Lidé, kterým je kolem padesáti, mají v živé paměti televizní záběry z tehdejšího Teheránu, ulice plné mužů v černých bundách a džínách, kteří nesou velké portréty zachmuřeného vousatého muže, pálí americké vlajky a při tom něco bouřlivě skandují. Pamatují také na scény odletu šáha Rezáa Pahlavího a jeho krásné manželky Farah do exilu, jež byly v této zemi o to pikantnější, že rok předtím byli s velkými poctami přijati v Praze a šáh dekorován Gustávem Husákem Řádem bílého lva.
Miroslav Bambušek je úkaz, který sleduji už patnáct let. Je to divadelní režisér a vizionář, motor rozsáhlých projektů, člověk přesvědčený, že umění má zneklidňovat, vyrušovat a rozhodně nemá být pohodlné. Nic nemá jít po srsti a nic se nemá podávat naservírované. Vystudoval filozofii a klasickou filologii, a když zrovna nerežíruje, buší kladivem ve skutečné kovárně.
Je mnoho věcí, na které jsme si zvykli tak, že už o nich ani neuvažujeme, a přesto za sebou mívají pozoruhodnou staletou historii. Je to třeba čiré sklo, asfalt, hliník či úplně obyčejný led. Na něm v době před vynálezem ledničky záviseli řezníci, pivovarníci a vlastně všichni lidé, kteří celý rok chtěli jíst maso.
Tradici a úlohu církevních řádů a řeholních společenství připomíná sobotní Den zasvěceného života. Slaví se po celém světě, je určen zasvěceným osobám, ale je také možností, jak život za klášterními zdmi představit a podpořit. Řeholníci se také při této příležitosti tradičně setkávají se svými biskupy. V České republice působí 31 mužských a 63 ženských řeholních institutů. K začátku letošního roku v Česku žilo 656 řeholníků a 1065 řeholnic.
Je to dostatečně děsivé, aby z toho měl člověk hrozný pocit i teď, když je ta možnost nejspíš zcela vyloučená. Probudit se v hrobě, ve vlastní rakvi! Otevřít oči do tmy a uvědomit si strašnou skutečnost. Ach, běda! Pravděpodobně by člověk v takové situaci vyřkl něco horšího: Pohřbili mě zaživa! Zemru děsivou smrtí znovu, nyní již doopravdy, a nikdo se o tom nedozví! Snad až po letech vykopou můj hrob, naleznou podivně zkroucenou mrtvolu se stopami hrozného zápasu. Možná si toho všimnou, ale mně už to nebude nic platné. Ach, může být něco strašlivějšího?
O Vánocích roku 1492 najela loď Santa María na mělčinu a musela být opuštěna. Bylo to nepříjemné, protože na zbylé koráby se všichni Španělé nevešli. Kolumbus se tedy dohodl s místním náčelníkem, kasikem (něco jako kmenový kníže) Guacanagarim, že 39 mužů nechá na místě. Zřídili si zde provizorní pevnůstku jménem Navidad, Vánoce. Při svém návratu o rok později už ji zde nenašel; sousední kasik Caonabo totiž Španěly přepadl a vyvraždil. Byla to být první prolitá krev v dlouhé řadě válek.
Znáte to; když jdete kolem nějakého známého místa, tak se vám vybaví nějaká situace, nějaký dojem, nějaké slovo. Tak mně se v Praze na rohu Václavského náměstí a Jindřišské ulice vždy vybaví polské slovo „ośrodek“, což znamená středisko nebo prostě centrum.
Oficiálním počátkem plánů pro zavedení jednotné měny byla Maastrichtská smlouva z roku 1992, která zároveň měnila stávající Evropská společenství na Evropskou unii. Už na svém samotném počátku mohla selhat.
Čtvrtého srpna 1914 vyhlásila Velká Británie válku Německu. Důvodem bylo narušení belgické neutrality, kterou byla ostrovní říše smluvně zavázána chránit. Tím se konflikt mezi evropskými velmocemi, do nějž už byla zatažena Francie, Rakousko-Uhersko a Rusko, stal definitivně světovým. A to znamenalo i boje v koloniích. Německé císařství se do závodu o zisk mimoevropských kolonií zapojilo pozdě. Na americkém kontinentě nezískalo teritoria nikdy, ten byl už příliš pevně rozdělen mezi Anglosasy a Hispánce.
Průvodčí řekl, že někdo „stopnul vlak“, takže ten, který měl vyjíždět z hlavního nádraží v 9.06, na něm stál ještě ve tři čtvrtě na deset. Další půlhodinu nabral, než jsme dojeli do Běchovic. Za Klánovicemi jsem se podíval z okna a zrovna jsme jeli kolem čehosi, co bylo před dvěma hodinami lidským tělem a teď jeho zbytky ležely roztahané asi na padesáti metrech kolejí. Něco bylo přikryté, ale ten kus nohy s ponožkou nikoli.
Šedivá oblaka stála blízko horizontu a zdálo se, že se na ně dá sáhnout. Studeně občas pršelo, což by člověk v tom suchém roce bral, kdyby to bylo aspoň pořádně, z nebe a po kapkách. Bylo spíš tak všeobecně mokro a lezavo, jak to ale asi má na Vysočině v říjnu být.
Když se člověk začal kdysi trochu zajímat o Karla Čapka, tak ho jeho smrt, od které včera uplynulo osmdesát let, nepřestala nikdy mrzet. Zároveň je jisté, že předčasná smrt v 48 letech ho ušetřila před režimy, ve kterých by nemohl existovat a přežít, jak to ukázal osud jeho bratra Josefa. Každá smrt je smutná a jednou nutná, jenže smrt lidí, jako byl Karel Čapek, se nás nějak dotýká i dnes právě proto, že to byla křivda.
Možná nejslavnější vánoční píseň, Tichá noc, vznikla jako tichá prosba o mír a klid v nevlídném světě. V roce 1815 mladík, sotva vystudovaný teolog, Josef Mohr napíše báseň, Stille Nacht, kterou o tři roky později zhudební jeho přítel, o dvanáct let starší hudebník a kantor Franz Xaver Gruber. Poprvé ta melodie zazněla na Štědrý den 1818 ve vesnici Oberndorf severně od Salcburku, v kostele svatého Mikuláše.
Kulaté výročí mnichovské dohody opět vyvolalo intenzivní diskuse o „Žábách“, tedy o slavné knize, která popisuje scénář úspěšné obrany ČSR. V polovině listopadu se na pultech objevila další originální česká publikace z oboru alternativní historie, a sice sbírka povídek Verschluss. A v televizi sklízí aplaus seriál Muž z vysokého zámku, ve kterém nahlížíme do Ameriky pod nacistickou okupací. Proč vlastně kontroverzní žánr ptající se Co kdyby…? dosahuje takové popularity? Co je na „hře s dějinami“ tak přitažlivého?
Zpráva o tom, že čínský vědec vytvořil pomocí technologie CRISPR dvě embrya odolná vůči viru HIV, vzbudila velké etické rozhořčení. Je to opravdu namístě? Za prvé si musíme uvědomit, že v tomto případě nešlo o hraní si na pánaboha, ale o děti otce, který je sám HIV pozitivní. Můžeme samozřejmě prohlásit, že tím, že se někdo nakazil, ztratil navěky právo se rozmnožovat a má pouze hezky sloužit jako odstrašující případ pro ostatní.
Nejhorší ozbrojený konflikt dosavadních moderních dějin byl sotva u konce, když přišla další rána. „Tito muži vykazují zprvu příznaky zcela běžné chřipky. Když jsou dopraveni do nemocnice, rychle se u nich rozvine ten nejagresivnější druh zápalu plic, jaký jsem kdy viděl. Dvě hodiny po přijetí mají na tvářích tmavě hnědé skvrny a o několik hodin později začínají modrat, nejprve kolem uší, pak se cyanóza šíří po celé tváři. V tu chvíli už je smrt otázkou hodin. Je to strašné. V průměru máme stovku mrtvých za den. Došly nám rakve a těla se začínají vršit na hromadách.“
Historie údajného únosu premiérova syna Andreje Babiše mladšího hodně lidí vyprovokovala k reakci typu „něco tak šíleného jsem v životě v porevolučním Česku nezažil a ani si nemyslel, že zažiju“. Docela pochopitelná reakce, sám příběh i některé jeho postavy vykazují příbuznost s postavami devadesátkových thrillerů o matláckých zločincích. Zároveň tak reakce i její četnost dokládá, v jak rozumném světě v posledních desetiletích žijeme. Předkové byli uvyklí šílenějším storkám.
Tisíce téměř nevyužívaných kostelů by mohlo být brzy nahrazeno mobilními stavebními buňkami, tzv. modulárními kaplemi, které by bohatě dostačovaly duchovním potřebám zbylých věřících. Stát i církev by ušetřily miliardy korun na nerentabilní opravy beztak zpustlých a liduprázdných chrámů. Výhodou meditačních buněk by bylo, že by byly vyhřívané, unifikované a ekumenické, takže by podporovaly toleranci a cítit bezpečně by se v nich mohli i přespolní. Při předpokládaném poklesu křesťanů až k jejich úplnému vymizení by mohly plnit roli například omyvatelného sociálního zařízení. Wi-fi by byla zajištěna. Co byste chtěli? Nebuďte sentimentální!
Pochodu v den výročí vzniku polské meziválečné druhé republiky se ve Varšavě zúčastnilo podle policejních odhadů na 200 000 lidí. V průvodu s mořem červenobílých polských vlajek spolu poprvé šli vládní představitelé včetně prezidenta Andrzeje Dudy a premiéra Mateusze Morawieckého a přívrženci radikální pravice. Gratulaci ke stoletému výročí nezávislého Polska napsal na svém twitterovém účtu i americký prezident Donald Trump.
V odlehlé jeskyni v Indonésii byla nalezena zatím nejstarší vyobrazení podoby zvířete. Rudá silueta tvora podobného býku je stará nejméně 40 000 let, a je tak o něco starší než podobná kresba nalezená v jeskyních ve Francii nebo Španělsku. Napsal to ve svém posledním vydání časopis Nature.
Byly to dva naprosté protiklady. Kdyby se ti dva hypoteticky potkali, možná by to nedopadlo dobře a jistě by si nerozuměli, přestože o jejich češství není pochyb. Měli stejné křestní jméno Josef a jejich příjmení začínalo třemi totožnými písmeny. Ocitli se ve stejné válce, i když nikoli na stejné frontě. Když skončila, stali se oba „ikonami“ státu, kterého se první nedočkal, neboť zemřel vlastní rukou tři dny před jejím vyhlášením, u toho druhého to nevíme, neboť nebyl k 28. říjnu 1918 dopsán: z toho plyne, že je to figura literární, byť s reálným předobrazem a zčásti stylizovaný autoportrét spisovatele.
Dalo by se říct, že T. G. Masaryk byl sám výtvarným artefaktem. Není sice úplně správné a demokratické instalovat po náměstích sochy politiků už za jejich života, ale u TGM se to dalo omluvit, že objekt vypadal tak dobře. Do pozdního věku působila jeho figura svižně a štíhle a na dobových filmových záběrech je vidět, že se tak i pohybovala: měla prostě švih. Následující prezidenti, i když budou mladší, budou po něm už vypadat často utahaně a unaveně a žádný se nebude umět tak vyšvihnout na koně nebo dát nonšalantně oholínkovanou nohu přes nohu.
Syrakusy, to zní infantilní mysli jako sýra kusy, ale ještě víc člověku vrtá hlavou, co se stalo s tím římským vojákem, který tady zabil Archimeda, prý jen kvůli tomu, že namítal, ať mu nešlape po písku, do kterého si právě něco čmáral. Jestlipak ho velitel seřval: Ty idiote, zabil jsi největšího matematika starověku! Víš, co tě čeká? Čtvrcení čili kvadrátus a předtím ještě flagulus čili bičování…
Britský parlament to zažil jenom jednou. „Stáli jsme na lavicích, mlátili do nich programem a křičeli, až nám bylo horko. Byla to scéna nepopsatelného nadšení. Věděli jsme, že mír musí být zachráněn a s ním celý svět,“ popsal událost konzervativní poslanec Henry Channon. „V té vteřině ztratil anglický parlament nervy. Poslanci vyskočili, křičeli a tleskali, galerie burácely jásotem.
Sedmdesát let musel čekat profesor Ludovít Végh na to, aby se dozvěděl více o osudu svého bratra. Mikuláš Végh roku 1940 uprchl z nacisty okupovaného Československa na území Sovětského svazu, krátce poté byl však zatčen a v prosinci 1941 odsouzen k 5 letům v pracovních táborech. Jeho příběh i osudy více než dvacítky dalších československých židů v letech 1939–1941 popisuje kniha rozhovorů Židé v Gulagu. „Úmrtnost v těch táborech byla zhruba patnáctiprocentní,“ řekl na představení publikace Jan Dvořák, historik Ústavu pro studium totalitních režimů a jeden z jejích autorů.
O Maďarech se říká, že jsou nejopuštěnějším národem Evropy. A mnozí Maďaři se prý tak i cítí. Je to národ, který přišel do Evropy relativně pozdě, když už tam ostatní byli jakž takž usazeni a dosud mají pocit, že se s nimi až tak nepočítalo. Z uralské pravlasti je přivedl mystický turul, kuriózní kříženec orla s husou, což je ten pták, který je na mnoha maďarských pomnících vyznačujících se nevídanou epičností. Tento divoký lid došel do Karpatské kotliny, odkud by se možná chtěl vydat dál, kdyby ho nezastavil Jindřich Ptáčník na Lechu, tak se rozumně stáhnul, přijali křesťanství, asimilovali mírněji založené původní obyvatelstvo, například Slováky, a stal se součástí Evropy.
