Repiblik Ayiti má za sebou 215 let existence

Republika otroků

Repiblik Ayiti má za sebou 215 let existence
Republika otroků

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

O Vánocích roku 1492 najela loď Santa María na mělčinu a musela být opuštěna. Bylo to nepříjemné, protože na zbylé koráby se všichni Španělé nevešli. Kolumbus se tedy dohodl s místním náčelníkem, kasikem (něco jako kmenový kníže) Guacanagarim, že 39 mužů nechá na místě. Zřídili si zde provizorní pevnůstku jménem Navidad, Vánoce. Při svém návratu o rok později už ji zde nenašel; sousední kasik Caonabo totiž Španěly přepadl a vyvraždil. Byla to být první prolitá krev v dlouhé řadě válek.

Ostrov, na kterém se toto přihodilo, se v jazyce indiánů Taino jmenoval Quizqueia, ale v kronice Itala d’Anghiery se mu říká také Haiti, což prý má znamenat „Země vysokých hor“. Pohoří jsou tu opravdu vysoká a nejvyšší vrchol přesahuje tři tisíce metrů nad mořem. Na dnešních mapách ovšem „Haiti“ tvoří jen západní část ostrova. Střed a východ se nazývá Dominikánská republika a geografický celek pak Hispaniola. Velikostně je ostrov srovnatelný s dnešním Českem a stojí tu nejstarší evropské město v obou Amerikách, Santo Domingo, založené 5. srpna 1498.

V době Kolumbova příjezdu mohlo žít na ostrově zhruba půl milionu duší, pod brutální španělskou vládou však začal jejich počet prudce klesat. Španělé postupně dobyli všechny domorodé státečky a indiány zotročili. Epidemie neznámých chorob ze Starého světa, vůči kterým nemělo indiánské obyvatelstvo imunitu, k vymírání dále přispívaly. Už roku 1500, osm let po prvním kontaktu s Evropany, byl pokles počtu obyvatel tak povážlivý, že španělští šlechtici žádali korunu o povolení dovézt náhradní pracovní sílu – africké otroky. Madrid souhlasil a v roce 1503 dorazila první loď s nedobrovolným živým nákladem. Afričané snášeli tvrdé podmínky nucených prací lépe než indiáni a ostrov Hispaniola začal pozvolna „černat“.

Mlýn na cukrovou třtinu, 19. století. - Foto: Profimedia.cz

Kromě těžby zlata se na ostrovech dařilo i pěstovat cukrovou třtinu, což byl nesmírně lukrativní byznys. Evropa se počátkem novověku teprve začínala seznamovat s cukrem, ale jeho sladká chuť je návyková a poptávka brzy převyšovala nabídku. Vhodných regionů pro pěstování třtiny ovšem bylo jen málo, takže majitelé plantáží vydělávali na produkci cukru těžké zlato.

Kde je zlato, tam jsou i zločinci. Pozornost španělské koruny se po dobytí impérií v Mexiku a Peru přesunula spíše na kontinent a Karibik zůstal stranou. Toho si brzy povšimli piráti, francouzští, nizozemští i angličtí, kteří našli na Antilách spoustu příležitostí k provozování svého řemesla. Byli přitom podporováni svými vládami, jež žárlily na skutečnost, že si Španělsko a Portugalsko rozdělily Ameriku mezi sebou.

Výborný terč představovaly zejména lodi odvážející zlato a stříbro z Ameriky do Evropy. Už roku 1560 byli Španělé nuceni zavést konvojový systém, ale ani ten nebyl vždy úspěšný. Navíc se španělská koruna nemohla spolehnout na loajalitu vlastních poddaných. Piráti nejen vraždili a loupili, ale také pašovali do Ameriky levné zboží z Evropy. Obcházeli tak monopol španělských kupců na zámořský obchod. A to byla nabídka, které mnozí měšťané v koloniích nebyli schopni odolat.

Na Hispaniole kvetla černá ekonomika ještě víc než jinde a začátkem 17. století se španělské úřady rozhodly s ní skoncovat. Přesídlily násilně obyvatele ostatních městských center ostrova do okolí  hlavního města Santo Domingo, kde je měly pod kontrolou a mohly dalším kontaktům s evropskými pašeráky zabránit. Akce měla ale jeden nezamýšlený efekt: na uprázdněných pobřežích západní Hispanioly sice piráti neměli s kým obchodovat, začali si tam však zřizovat vlastní sídla. Činili se zde zejména Francouzi, kteří si roku 1625 vystavěli základnu na ostrůvku Tortuga. Přes opakovaná válečná tažení je odsud Španělé nedokázali natrvalo vystrnadit. Nakonec se s jejich přítomností nejen na Tortuze, ale i na sousedním západním pobřeží Hispanioly tiše smířili. Nové francouzské kolonii se začalo říkat Saint-Domingue.

Saint-Domingue bylo nesmírně bohaté a současníci jej nazývali „Perla Antil“. Její bohatství ovšem plynulo z tvrdé dřiny dovezených afrických otroků. Jejich rukama se zde pěstovala nejen cukrová třtina, ale i kakao, koření, káva, kokosové ořechy, bavlna a tabák. Kolem roku 1780 pocházela skoro polovina cukru dováženého do Evropy právě odtud.

Životní podmínky otroků na francouzských plantážích byly tak špatné, že každý rok umírali po tisících a bylo nutno dovážet nové, vesměs ze západoafrického pobřeží. Zhruba třetina všech Afričanů převezených v 18. století přes Atlantik skončila zde, na západním cípu jediného ostrova. Počet importovaných otroků vzrostl z deseti tisíc (cca 1760) až na čtyřicet tisíc ročně (1787). Koncem 18. století připadalo na Haiti šestnáct černochů na jednoho bělocha.

Na ostrově sice teoreticky platil zvláštní zákoník vydaný Ludvíkem XIV., ale prakticky jej plantážníci nedodržovali a kontrolu nad otroky vykonávali čistou hrůzou. Jeden z budoucích vůdců revoluce, Henri Christophe, popisuje ve svých vzpomínkách celý katalog děsů: viděl prý popravy ukřižováním, pověšením za žebro, pohřbením zaživa nebo vhozením do kotle s vařícím sirupem.

Okamžiky před slavnostním odhalením sochy Toussainta Louvertura (1743–1803), haitského separatistického generála, od Senegalce Ousmana Sowa, na nádvoří Muzea Nového světa v La Rochelle, 20. května 2015. - Foto: Profimedia.cz

Na ostrově pozvolna přibývalo i lidí smíšené rasy. Při sčítání roku 1789 jich tu žilo 25 tisíc. Většinou byli osobně svobodní a vykonávali různá řemesla, ale rovné postavení s bílými rozhodně neměli. Mohli však sami vlastnit půdu a někteří z nich se dokonce stali otrokáři. V době revoluce vlastnili „barevní“ zhruba třetinu plantáží a čtvrtinu všech otroků na Saint-Domingue.

Už od poloviny 18. století utíkali někteří otroci z plantáží do hor ve středu ostrova, kde postupně vytvořili početné a nebezpečné komunity maroons, „pralesních černochů“. Mezi plantážníky a „pralesními černochy“ zuřila neustálá guerillová válka, která měla předznamenat budoucnost. Francouzská revoluce roku 1789 přinesla radikálně nové náhledy na společenské vztahy a jako první zavedla pojem univerzálních lidských práv, dostupných bez ohledu na barvu pleti. Ale lidská práva se týkala jen svobodných černochů a barevných. Otrokářství bylo příliš lukrativní na to, aby bylo zrušeno.

Velké povstání otroků, kterým ani revoluční francouzské orgány nepřiznaly svobodu, začalo v roce 1791. Francouzská vláda vyslala na ostrov zvláštního komisaře Sonthonaxe, který měl rebelii potlačit. Než však dorazil, ovládali již vzbouřenci pod vedením čarodějů kultu voodoo celý sever kolonie. Maximum, kterého komisař dosáhl, byla patová situace. Řada bílých ze strachu raději uprchla z ostrova na nedalekou Jamajku, protože guerilla byla mimořádně krvavá a mučení zajatců před smrtí praktikovaly hojně obě strany konfliktu. Místy šlo o vysloveně vyhlazovací válku. Otroky se zpacifikovat nepodařilo a Sonthonax vyhlásil roku 1793 – na vlastní pěst – zrušení otroctví v celé kolonii. Jeho rozhodnutí zpětně stvrdilo pařížské Národní shromáždění (1794). Téměř současně se však francouzská výspa v Karibiku stala terčem útoku ze dvou stran: Angličanů z Jamajky a Španělů z východní části ostrova. Na stranu Španělů se přidal i Toussaint Louverture, vůdce černých povstalců.

Válka na ostrově pokračovala několik dalších let. Jako nejhorší nepřítel Britů se ukázala žlutá zimnice: červenokabátníci na ni umírali jako mouchy. Toussaint změnil strany, zaútočil na své bývalé španělské spojence a na nějakou chvíli se přidal k Francouzům. Britové se stáhli z ostrova poté, co zjistili, že za invazi zaplatili sto tisíci mrtvých, zmrzačených či permanentně postižených (o čtyřech milionech liber nemluvě). Španělé ustoupili zpátky do dnešní Dominikánské republiky. Ani poté nenastal klid. Mezi černochy a mulaty vypukla genocidální válka nožů (1799–1800), kterou černí vyhráli (bělochů už tou dobou zbývalo na ostrově jen málo). Napoleon Bonaparte vyslal na Haiti další výpravu, která měla ostrov získat zpátky do francouzských rukou. Účastnily se jí i početné polské oddíly a trvala dva roky, nakonec však černoši zvítězili a v prosinci 1803 zahnali poslední francouzské vojáky do lodí.

Haiti, republika bývalých otroků, byla oficiálně vyhlášena 1. ledna 1804, před 215 lety. Celkové ztráty z dvanácti let občanské války dosáhly dvou set tisíc osob. První prezident, generál Dessalines, se stal diktátorem. Masakroval zbylé Francouze a za pár let byl také zavražděn. Francie uznala nezávislost ostrova výměnou za reparace ve zlatě, jejichž splácení trvalo 122 let. Ekonomika nestabilní země se nikdy nevzpamatovala a z Haiti, nejchudší země západní polokoule, dnes odcházejí tisíce běženců za lepším životem jinde. Ani jinak vstřícná Kanada však o ně moc nestojí.