Když slavil zdejší komunistický režim svých čtyřicet let, bylo to v roce 1988 a zbýval rok do jeho pádu. Teokratický režim v Teheránu slaví svých čtyřicet let v těchto dnech a pravděpodobně s jeho rychlým koncem nikdo nepočítá. Lidé, kterým je kolem padesáti, mají v živé paměti televizní záběry z tehdejšího Teheránu, ulice plné mužů v černých bundách a džínách, kteří nesou velké portréty zachmuřeného vousatého muže, pálí americké vlajky a při tom něco bouřlivě skandují. Pamatují také na scény odletu šáha Rezáa Pahlavího a jeho krásné manželky Farah do exilu, jež byly v této zemi o to pikantnější, že rok předtím byli s velkými poctami přijati v Praze a šáh dekorován Gustávem Husákem Řádem bílého lva. 

Najednou bylo po všem veta, v Teheránu zvítězila revoluce, ovšem ne taková, jakou by si představovali marxisté, ale revoluce, se kterou se nepočítalo, revoluce islámská. Ne poprvé, ale nejsilněji tohle politické náboženství dalo najevo, že je tady jako velká dějinná síla a že se s ním musí počítat. Málokdo na to byl na Západě připravený a ne všem to dochází ještě dnes.

Každému, kdo se o Írán zajímá, a inteligentní člověk by se měl o Írán zajímat, lze doporučit knihu slavného polského reportéra Ryszarda Kapuścińského Šáhinšáh, která vyšla před dvěma lety v nakladatelství Absynt: byla rozšířeným vydáním (kupodivu) za komunismu vydané knihy Na dvoře šáha šáhů.

Kapuściński si byl vědom toho, že Írán je historicky velká kultura (dala světu poezii, miniaturu a koberec), ale to neznamená, že lze spoléhat na její vyspělost, zvláště pak lidových mas. Byl sice ostře kritický vůči šáhovu způsobu vládnutí, ale s velkou nedůvěrou hleděl na to, co ho mělo nahradit. Šáhův režim nesl všechny znaky špatného vládnutí, kdy snad dobré úmysly (modernizovat zemi) jsou realizovány katastrofálními prostředky, jež pak musí podpírat represe a násilí. To ale je, jak v té době – snad ještě nespoután politickou korektností – psal, hluboce zakořeněno v íránské společnosti. Tato, řekněme, perská „nelítostnost“ je doplněna duchem šíitské verze islámu, v jejímž středu je ponurý a opět poněkud sadomasochistický kult mučednictví a ve které krev hraje nemalou roli: smrt Alího a jeho syna Husajna, k níž došlo v sedmém století, je v šíitské psychice přítomna neustále. 

„Mají jiný poměr k životu a smrti,“ píše Kapuściński, „jinak reagují, když vidí krev. Pohled na krev v nich vyvolává napětí, fascinaci, upadají do jakéhosi mystického transu, vidím jejich prudká gesta, slyším jejich výkřiky.“ Násilí prochází íránskými dějinami, od těch starověkých po moderní: tradice tyranie, krvavého způsobu vládnutí a pak krvavých převratů, kdy naprostá většina panovníků je násilím svržena a zpravidla zabita, provází íránské dějiny. Zajímavý je Kapuścińského postřeh ke vztahu evropských panovníků a orientálních tyranů k vlastnímu obyvatelstvu: evropský král je ochránce slabých, orientální despota je jejich hrozba: vzbuzovat hrůzu, třeba ukrutnostmi, je způsob, jak se udržet u moci.

Problém šáha Pahlavího byl mimo jiné v tom, že uvěřil, že ho národ může začít milovat. Na to národ, který vlastně neznal, nebyl zvyklý a neměl k tomu ani dost důvodů. Lidu byl mnohem bližší monotónní hlas starce z Qomu (Kumu), asketika Chomejního, jehož kázání Kapuściński v úvodu knihy sleduje v hotelové televizi, neumí ovšem fársí, takže si to nechá překládat. Lenin dirigoval revoluci z relativního poklidu západní Evropy, státní i tajná policie jej považovaly za fanatika a zkrachovance. Chomejní, málo známý fundamentalistický mystik, řídil převrat z předměstí Paříže, kde mu Francie poskytla azyl, neboť byl zajímavým hráčem v její politice „vyrovnávání sil“. Vůle oslabit Ameriku tím, že padne její významný spojenec, byla lákavější než představa, jaké peklo může způsobit. Modernistická monarchie, která, pravda, ne právě citlivými prostředky dělá všechno pro to, aby se přiblížila Západu, je raději obětována jakési mlhavé strategii „rovnováhy“. 

Ve městě, kde Kapuściński sleduje revoluci, už nejsou skoro žádní cizinci, také on balí kufry – a začíná psát reportáž, která zastihla Írán v době, když revoluce byla mladá a lačná krve. Obyčejně se opakuje klišé, že Kapuściński nejspíš netušil, že i po čtyřiceti letech z revoluce stále půjde strach. Jenže on to právě asi tušil.