Sedmdesát let musel čekat profesor Ludovít Végh na to, aby se dozvěděl více o osudu svého bratra. Mikuláš Végh roku 1940 uprchl z nacisty okupovaného Československa na území Sovětského svazu, krátce poté byl však zatčen a v prosinci 1941 odsouzen k 5 letům v pracovních táborech. Jeho příběh i osudy více než dvacítky dalších československých židů v letech 1939–1941 popisuje kniha rozhovorů Židé v Gulagu. „Úmrtnost v těch táborech byla zhruba patnáctiprocentní,“ řekl na představení publikace Jan Dvořák, historik Ústavu pro studium totalitních režimů a jeden z jejích autorů.

„Knihu jsme rozdělili do čtyř základních kapitol, které odpovídají tomu, jakým směrem ti lidé prchali,“ přiblížil druhý z tvůrců knihy, historik ÚSTR Adam Hradílek. Případ Mikuláše Végha patří do skupiny uprchlíků z předválečného Československa anektovaného Maďary. Do SSSR totiž utíkal z rodných, tehdy maďarských Košic.

Za nelegální přechod státních hranic byl coby „společensky nebezpečný element“ převezen do Solikamské tranzitní věznice táborového komplexu Usollag, kde čekal na transport. Přihoršila mu ještě skutečnost, že jednoho z jeho strýců Imricha Rotha, před válkou funkcionáře KSČ, odsoudili několik let předtím k 8 rokům v gulagu. Osud Mikuláše Végha nakonec skončil smutně, když v červnu 1942 zemřel na zápal plic.

„Nálet jsme přežili jen já a otec“

Jiné okolnosti obklopují případ Sigmunda Hladíka. „Tahle kapitola je o lidech z protektorátu, kteří se rozhodli k ilegálnímu odchodu. Většina odešla na území Polska,“ vysvětluje Dvořák. Ne však Sigmund Hladík. Coby dítě z česko-židovského manželství uprchl s rodiči ze země krátce po březnovém obsazení Československa. Rodina na dva roky nelezla útočiště u matčiných příbuzných v Lotyšsku, kde získala angažmá u estonského cirkusu Krone.

Relativní bezpečí vzalo zasvé v červnu 1941, kdy rodinu zatkli sovětští vojáci a poslali do shromažďovacího tábora poblíž Tallinnu. Transport tam ale nikdy nedorazil, jelikož vlak zasáhly německé letouny. Bombardování přežil pouze Sigmund Hladík se svým otcem. „On byl totiž velice duchapřítomný. Když uslyšel zvuk blížících se letadel, stáhl mě z horní palandy k sobě na dolní pryčnu, kde jsme se nacpali do rohu, a oba nás přikryl nějakým lavorem,“ vzpomíná v knížce Hladík.

Dvojici znovu naložili a převezli do internačního tábora v Orankách. Hladíkovi byli nakonec v říjnu 1941 deportováni až do pracovní kolonie v Kazachstánu u Akťubinsku. Tehdy čtrnáctiletý Sigmund Hladík se v lágru potýkal se značnými zdravotními problémy. Krátce po příjezdu mu otekly nohy a posléze onemocněl i žloutenkou. Vyléčit se dokázal za pomoci svého otce a dalších vězněných, z celkem 800 internovaných se zde nacházelo asi 50 Čechoslováků.

V táboře panovaly špatné podmínky a denně tu umíralo několik lidí. Záchranu přinesla amnestie pro československé občany z roku 1942. K propuštění došlo 10. února, ani ne dva týdny poté byl už Sigmund Hladík v československé vojenské jednotce v Buzuluku vedené Ludvíkem Svobodou. Nejprve působil jako vojín, později jako hudebník v rámci Armádního uměleckého souboru. Hrál kupříkladu u příležitosti vyhlášení Košického vládního programu. Po válce navázal na její první léta a pracoval znovu jako artista.

2000 osob na území SSSR

Publikace pokrývá rovněž prožitky lidí, kteří se dostali z nacistického tábora v Zarzecze u polského Niska nad Sanem. „Poslední skupinou, o které v knize hovoříme, je skupina židovských válečných zajatců. Ti museli sloužit v maďarských pracovních jednotkách,“ uvedli autoři. Podle jejich odhadu bylo ze všech válečných zajatců asi 70 tisíc z Československa. Pokud jde o Čechoslováky, kteří skončili v táborech, čísla hovoří asi o 10 tisících. „Na území SSSR se z toho dostalo zhruba přes 2000 osob,“ prezentuje výsledky jejich výzkumu Jan Dvořák.

Na knize začali autoři pracovat už v prosinci 2012, kdy poprvé navštívili archivy ukrajinské bezpečnostní služby ve Lvově. „Dozvěděli jsme se, že se tam nachází určitý fond,“ řekl Adam Hradílek. Na místě nalezli spisy v téměř bezvadném stavu, chyběla jim však katalogizace. „Museli jsme jednotlivé spisy důkladně projít,“ doplnil. Tvůrcům se povedlo zdigitalizovat už asi 5 tisíc kusů a do budoucna plánují tento počet ještě rozšířit. Část z uvedených rozhovorů provedli tvůrci sami s několika pamětníky, ostatní sebrali z českých, ale také izraelských a amerických archivů.