Kulaté výročí mnichovské dohody opět vyvolalo intenzivní diskuse o „Žábách“, tedy o slavné knize, která popisuje scénář úspěšné obrany ČSR. V polovině listopadu se na pultech objevila další originální česká publikace z oboru alternativní historie, a sice sbírka povídek Verschluss. A v televizi sklízí aplaus seriál Muž z vysokého zámku, ve kterém nahlížíme do Ameriky pod nacistickou okupací. Proč vlastně kontroverzní žánr ptající se Co kdyby…? dosahuje takové popularity? Co je na „hře s dějinami“ tak přitažlivého?

Hned na úvod je třeba odlišit dvě kategorie, a sice kontrafaktuální a alternativní historii. První z nich v podstatě znamená, že historik popisuje „skutečnou“ historii, ale kromě toho i opatrně spekuluje, jak jinak se dějiny mohly vyvíjet (v jazykové rovině se drží podmiňovacího způsobu). Alternativní historie naopak znamená, že onu „jinou“ linii vývoje popisuje tak, jako kdyby doopravdy proběhla, tedy v minulém čase.

Kontrafaktuální schémata nalézáme již v pracích antických historiků a poměrně hodně se jich objevovalo i během 19. století a v první polovině 20. století, kdy se začala množit též „pravá“ alternativní historie. Relativně málo známý fakt je, že jeden esej na toto téma (konkrétně o vítězství Jihu v americké občanské válce) napsal dokonce i Winston Churchill. Onen veliký „boom“ ale začal až v 80. letech a trvá vlastně dodnes.

Alternativní historie se dlouho uplatňovala zejména jako kulisa pro beletrii, respektive pro různé druhy románů. Historici příležitostně užívali kontrafaktuální metodu a občas zkonstruovali i jakousi propracovanou alternativu, ale jen málokdy se tyto práce dostaly k širší veřejnosti. Zlom přišel v roce 1980, kdy britský historik Kenneth Macksey vydal knihu Invasion (česky vyšla v roce 1996 s titulem Německá invaze do Anglie 1940), v níž podrobně popsal úspěšné německé vylodění na ostrovech. Mackseyho kniha vzbudila obrovské diskuse, protože takříkajíc „povalila modlu“. Do té doby se vítězství v bitvě o Británii bralo jako cosi téměř „předurčeného“, čím Britové naplnili svoje velkolepé dějinné poslání. Macksey ovšem názorně ukázal, že Němci měli zcela reálnou šanci zvítězit, kdyby se k útoku odhodlali v červenci 1940, kdy se Velká Británie ocitla v nejtěžší situaci a kdy byly její obranné kapacity takřka směšné. Jistě stojí za zmínku, že toto tvrzení se dosud nikomu nepovedlo skutečně seriózně vyvrátit.

Mackseyho kniha zásadně přispěla ke změně pohledů na roli Británie ve druhé světové válce, ovšem přinejmenším stejně důležité bylo, že dostala alternativní historii do mainstreamu coby seriózní metodu pro výzkum či popularizaci. Začalo výrazně přibývat obdobně pojatých publikací, které se zaměřovaly na případná jiná vyústění významných dějinných událostí. Pro tyto momenty se používá termín „points of divergence“.

Co je v historii zákonité?

Patrně nepřekvapí, že zdaleka nejčastějším tématem zůstává druhá světová válka, respektive možné vítězství mocností Osy. Zdá se, že víc než polovina všech knih z oboru alternativní historie se (tak či onak) zabývá právě největším ozbrojeným konfliktem v dějinách lidstva. Z těch vydaných česky lze uvést mimo jiné sborník Hitlerovy možnosti nebo studii Luftwaffe vítězí. Mezi další často zkoumaná témata se řadí americká válka za nezávislost a americká občanská válka, tedy možnost porážky kolonistů nebo možnost úspěchu jižní Konfederace. To odráží fakt, že v alternativní historii zcela jednoznačně dominují Američané a Britové.

Zdá se, že na evropském kontinentu se tento obor nikdy moc neuchytil. Objevují se už také pokusy o vysvětlení tohoto faktu, jež někdy sahají až k základům převládajících směrů v anglosaské a kontinentální filozofii či mentalitě. Anglosaský empirismus asi pokládá otázku Co kdyby…? daleko ochotněji než striktní racionalismus na kontinentu. Tyto debaty souvisejí také se snahou dát alternativní či kontrafaktuální historii jakýsi teoretický základ a obhájit její existenci vůči determinismu, tedy v podstatě proti přesvědčení, že historie se stala tak, jak se stala, protože se tak stát „měla“ nebo „musela“. Pro tento aspekt etablování alternativní historie učinil nejvíce britský historik Niall Ferguson v knize, jež vyšla také česky pod názvem Virtuální dějiny. Je to vlastně hluboce propracovaná odpověď těm, kteří neustále papouškují (ne)slavnou mantru Historie nezná kdyby. Bohužel je nutno říci, že tuto větu stále opakuje i mainstream české historiografie, která proto značně zaostává za moderními trendy. Značný podíl na tom nesporně má čtyřicet let minulého režimu, který jakékoli diskuse o alternativách odmítal už proto, že tento přístup zpochybňoval „zákonitý“ pochod lidstva k socialismu.

Kromě většiny historiků, kteří pořád jen opakují, že „historie nezná kdyby“ (a bývají zpravidla dost vyvedeni z míry otázkou A proč ne?), ovšem naštěstí existují i tací, kteří se alternativ nebojí. Právě z jejich iniciativy vznikl sborník Co kdyby to dopadlo jinak?, který vyšel v roce 2007 a který obsahuje dvě desítky textů o „jiných“ cestách české historie od Bílé hory až po nepodání demise Stanislava Grosse. Editorem byl Jiří Rak a mezi autory příspěvků figurovali mj. Pavel Kosatík, Jiří Rajlich, Zbyněk Zeman nebo Petr Pithart. Ani tato nenápadná, ačkoli zajímavá, knížečka by však patrně nedokázala „prolomit ledy“. Při veškeré úctě k jejím autorům byl rok 2007 pro českou alternativní historii přelomový zejména kvůli tomu, že tehdy plzeňský spisovatel (a mimochodem také politik Koruny české, tj. strany prosazující obnovení monarchie) Jan Drnek vydal kultovní publikaci Žáby v mlíku. Obrovská, 640 stran čítající kniha si (přes ne zrovna podařené grafické provedení) rychle nalezla zástupy nadšených čtenářů a dočkala se i tří pokračování.

Místo standardních nářků nad tím, že se Československo na podzim 1938 nemohlo ubránit, se Jan Drnek podíval na „tvrdá“ čísla. Z těch vyplývalo, že šance na úspěšnou obranu ČSR proti Německu vůbec nebyly špatné, a v tomto duchu je postaven i scénář „Žab“. Ačkoli se o řadě Drnkových argumentů vášnivě polemizuje (mj. na webu Echo24.cz), nepochybné je, že ráz debat o Mnichovu se díky němu kompletně a nevratně změnil. „Žáby“ nesporně patří mezi nejvlivnější české knihy vydané po roce 1989. Po deseti letech se dočkaly i druhého vydání (tentokrát coby dvě knihy pod tituly 1938: Věrni zůstaneme a 1938: Neporaženi), avšak jejich vliv se zdaleka neomezuje „jen“ na debaty o první republice a jejích vojenských kapacitách. Pokud Mackseyho Invaze přinesla etablování alternativní historie jako seriózní metody v anglosaském světě, pak Žáby v mlíku mají zajisté rozhodující podíl na tom,
že se tento žánr usadil i v české domácí literatuře.

Mělo by se silně zdůraznit, že „Žáby“ nejsou románem, nýbrž daleko více jakousi „literaturou fiktivního faktu“ (někde se užívá pojem „učebnice alternativních dějin“). Alternativní historie již sice pronikla i do české beletrie (kde excelují spisovatelé jako František Novotný nebo Jan Kotouč), ale zejména díky „Žábám“ už začíná přibývat také originálních textů zaměřených na seriózní výzkum nebo popularizaci českých dějin.

Němec místo Beneše

Příkladem je publikace Lepší dějiny Česka, v níž autor Jiří Macoun řeší „mnichovské dilema“ opravdu neobvykle, a sice podle zásady Když je nemůžeme porazit, musíme se s nimi spojit. Československo provede několik kroků, díky kterým získá Hitlerův respekt, takže se následně připojí k Ose a po druhé světové válce končí v táboře poražených, jenže dlouhodobé následky jsou pro naši zemi nakonec (trochu paradoxně) pozitivní. Jen pro úplnost, v úvodu zmíněná sbírka povídek Verschluss je dějově zasazena do světa, jenž staví na jedné z alternativ, jež se v poněkud jiné verzi objevuje i v knize Co kdyby to dopadlo jinak? – jde o scénář, že by čs. prezidentem byl zvolen konzervativní Bohumil Němec, což by se zajisté hodně projevilo ve vnitřní i zahraniční politice země. Dnes už je ta postava známa jen velkým znalcům, protože všeobecně rozšířené vnímání nepřipouští nic jiného než takřka „předurčené“ prezidentství Edvarda Beneše. Proto se zapomíná, že Benešovo zvolení v roce 1935 rozhodně nebylo zaručenou věcí, jelikož „hradní“ tábor neměl v parlamentu zpočátku ani zdaleka většinu. Pouze důmyslné manévry ve vztahu vůči Slovákům, Vatikánu a Moskvě zajistily pro Beneše hlasy ľuďáků, lidovců a KSČ, takže pravicový Němec nakonec pohořel. Týden před volbou však byl dosti napínavý a klidně se mohlo stát, že by „pretendent“ Beneš odešel poražen.

Je to samozřejmě jen jedna z mnoha variant historie, neboť o podobné „přelomové okamžiky“ není v českých dějinách nouze. Co kdyby Štefánik nezahynul při havárii letadla? Co kdyby se v únoru 1948 zformovala pevnější opozice proti komunistům? Co kdyby se Dubček v Moskvě vzepřel a nepodepsal? Odpovědi mohou být neobyčejně proměnlivé, téměř jisté však je, že by pak české země ve 20. století vypadaly velmi odlišně.

Stojí za povšimnutí, že ony „momenty rozhodnutí“ jsou často do značné míry otázkou nehody či náhody, popřípadě rozhodnutí konkrétního jednotlivce či malé skupiny lidí. Už jen proto se nedá spoléhat na „předurčenost“ dějin. Některé trendy (jako dynamika vztahů mocností) jsou velice silné, takže například obě světové války sice asi byly téměř neodvratné, ale obě mohly proběhnout i zcela odlišně. Někdy by stačila třeba jen „drobnost“. Co kdyby se britským premiérem nestal „buldok“ Churchill, nýbrž zastánce příměří Halifax? Churchillovo premiérství je dosud velmi často vnímáno jako „jediné možné“ vyvrcholení jeho působivé a kontroverzní politické kariéry. Laiky může překvapovat, že tehdy se všeobecně počítalo s Halifaxem, jenž měl takřka všestrannou podporu, avšak nakonec se pozvání ke králi dočkal Churchill. Teprve oscarový film Nejtemnější hodina částečně přiblížil veřejnosti velmi složité (a místy dodnes ne zcela objasněné) politické jevy a procesy, které se tehdy odehrávaly v britské politice a které ono „překvapení“ přivodily.

Jan Drnek (nejen) ke svým knihám říká, že k tomu, aby člověk opravdu pochopil, co a proč se stalo, by měl rovněž pochopit, co a proč se nestalo. Dodává, že nechce nikoho přesvědčovat o své „jediné pravdě“, daleko spíš chce provokovat čtenáře k přemýšlení, diskutování a dalšímu vzdělávání. V tomto smyslu jeho „Žáby“ splnily poslání víc než dobře, jelikož přiměly mnoho lidí k vyhledávání a zkoumání dalších informací.

Je téměř jisté, že za nějakou dobu vzniknou alternativněhistorické příběhy o událostech, které dnes vnímáme jako čerstvé či aktuální. Co kdyby byl českým prezidentem zvolen Jiří Švejnar nebo Jiří Drahoš? Co kdyby se dohodla koaliční vláda „všichni proti Babišovi“? Co kdyby byl Donald Trump poražen Hillary Clintonovou? Co kdyby Američané v Česku opravdu postavili protiraketový radar? A autoři těchto příběhů budou nepochybně detailně zkoumat historii, aby rozpoznali, co a proč se stalo a nestalo, ovšem stát mohlo. Právě zde je snad největší přínos alternativní historie. Může být zdrojem poučení pro budoucnost, protože umožňuje pohlédnout na minulost odlišnou optikou. Nabízí tedy také výstrahu před opakováním chyb, které mnohdy činili ti, kteří si domnívali, že „vědí všechno“.

Je nutno historii důkladně studovat, snažit se chápat příčiny a důsledky a nebát se klást otázku Co kdyby?, zároveň je však také nutno chápat, že koryto řeky dějin je nekonečně složité a že „skutečnou“ historii nikdy nelze v úplnosti spatřit.