Když se člověk začal kdysi trochu zajímat o Karla Čapka, tak ho jeho smrt, od které včera uplynulo osmdesát let, nepřestala nikdy mrzet. Zároveň je jisté, že předčasná smrt v 48 letech ho ušetřila před režimy, ve kterých by nemohl existovat a přežít, jak to ukázal osud jeho bratra Josefa. Každá smrt je smutná a jednou nutná, jenže smrt lidí, jako byl Karel Čapek, se nás nějak dotýká i dnes právě proto, že to byla křivda. 

Okolnosti jsou mnohokrát popsány. Léto ’38 trávil Čapek většinou na Strži. V srpnu dlouho a vydatně pršelo. Blízký rybník se vylil z břehů a voda z říčky Kocáby, která z něj vytéká, zaplavila kus zahrady. V noci pak probudil obyvatele domu hluk. Vyběhli ven a viděli, že se zřítila stará vrba u podemletého břehu, má se za to, že to bylo pro Čapka zlé znamení. Při odklízení následků povodně nastydl, pak brzy přišly mnichovské dny, všechna ta tragédie podzimu ’38, Čapek stále pokašlával, trpěl mírnou horečkou, ale nešetřil se a dál pracoval. Jeho tělo to nakonec nevydrželo a Karel Čapek na Boží hod vánoční zemřel.

Vánoce se Čapkovi hodily, tak jako dalším fejetonistům a sloupkařům. Napsal o nich několik textů, třeba v prosinci roku 1922, že se blíží a že by o tom měly noviny psát, protože lidé mají rádi, když se v novinách dočtou něco, co si mohou sami ověřit. Napsal to jako obvykle brilantně, jemně, vtipně, s citem pro vyjádření obyčejné, ale důležité věci. Neměl přitom pocit, že právě sepsal něčeho světoborného, ale věděl, že je dobře, že to připomněl, že to do novin patří. 

Kdyby to napsal teď, vyšlo by to kromě novin také na internetu a on by se za chvíli v diskusi dozvěděl, že je pitomec a lhář, že na takové žvásty není nikdo zvědavý, že je vůl a ať jde s těmi havlovskými kecy do p... Přečetl by si, že novináři jako on jsou idioti, že nemají o čem psát, tak žvaní, a že by se měl živit něčím užitečným. Určitě by také někdo napsal, že to je hezké a že mu děkuje, ale tyto milé hlasy by byly v menšině. 

Čapek své odpůrce provokoval právě tím, jak byl jeho horizont vysoký, v kvalitě výkonu v naprosté většině nedosažitelný, ale zároveň jak byl lidský, obecně srozumitelný a civilní. Čapek byl člověk vtipný a pozitivně tvořivý, svět ho bavil a miloval jeho pestrost v nejrůznějších projevech. Nenaplňoval ho žádný romantický heroismus, žádné titánství vzdáleného a povzneseného ducha, žádné rebelství a okázalé provokatérství, na které by si jeho uštěpační kritikové netroufli – nebo by ho možná i ocenili. To, co jim vadilo, byla jeho přirozenost spojená s noblesou a s obrovským talentem, jeho obyčejnost a výjimečnost, které se spojily v ideální a zcela vzácné konstelaci skvělého umělce a dobrého člověka. 

Karel Čapek nebyl žádná třasořitka a byl zvyklý i na tvrdé polemiky, třeba od Jaroslava Durycha nebo od F. X. Šaldy, také u komunistů a fašistů by věděl, co od nich může čekat. Ale i ti se většinou byli schopni podepsat. Věděl, jak vypadají a o co jim jde. Byl by sice rozhodnutý si z toho nic nedělat a diskusi neotevírat, ale stejně by mu to nedalo, Olga a bratr Josef by mu sice říkali, aby si z toho nic nedělal, že to jsou chudáci, ale jeho už tak nahlodaná a tak trpělivě bráněná víra v člověka by tím nesílila. Chvílemi by si dokonce řekl, že s tím psaním do novin praští.

(Ne, to není můj případ, já s tím jen tak nepraštím, protože na rozdíl od Čapka nic jiného než psát do novin neumím.)