Velká Británie si v brexitovém chaosu našla čas zabývat se i dalším skandálem, který o změnách v britské společnosti vypovídá možná více než odchod z EU. Jedná se o spor ohledně Winstona Churchilla. Labouristický stínový ministr financí John McDonnell ho ve středu označil za zloducha. Vyvolaný spor svou intenzitou přehlušil i další vládní porážku v parlamentu. V sázce je reputace největšího Brita dvacátého století.

Útok na Churchilla je logickým vyústěním stále sílícího tlaku na to, aby každý na veřejnosti působící člověk byl naprosto bez poskvrnky. Na živoucí osobnosti vyhrabávají špínu „archeologové rozhořčení“. Dopouští se toho levice i pravice. Stalo se to oblíbeným způsobem, jak kariérně zlikvidovat oblíbené politiky či celebrity té druhé strany.

U zemřelých se pobouření projevuje snahou smazat veškeré veřejné stopy kontroverzních osobností. Začalo to v USA snahou odstranit památníky některých opravdu odpudivých osobností Konfederace. Následovaly požadavky na ničení soch konfederačních generálů a poté i amerických otců zakladatelů, jelikož byli otrokáři.

Hnutí se přelilo i na druhou stranu Atlantiku. Oxfordští studenti přišli s požadavkem odstranění sochy imperialisty Cecila Rhodese, který založil nejprestižnější oxfordské stipendium. Kritika Churchilla se objevila záhy poté. K asi nejznámějšímu protestu došlo v lednu 2018, když skupinka studentů prestižní londýnské vysoké školy SOAS přepadla kavárnu a vykřikovala hesla typu „Churchill byl rasista“. Kavárnu si nevybrali náhodou, byla zasvěcená Churchillovi, plná jeho fotek a dalších upomínkových předmětů. McDonnell je tedy momentálně jen nejvyšší britský představitel, který se proti Churchillovi vymezil, zdaleka však není jediný.

Paradoxně byl Churchill jedním z mála konzervativních státníků, které levice uznávala. Známý levicový historik A. J. P. Taylor jej označil za „zachránce národa“. Labouristický premiér Clement Attlee, který nastoupil po Churchillovi, si svého předchůdce vždy nesmírně vážil. Levice na Churchillovi oceňovala jeho zarytý antifašismus a to, že položil základy sociálnímu státu.

Tím spíše by si měli Churchilla vážit současní progresivisté, kteří vidí nacisty za každým rohem a propagují, že každého fašistu je potřeba preventivně zmlátit. Místo toho staví největšího bojovníka proti totalitním režimům takřka na roveň Hitlera, Stalina či Maa.

Nazíráno dnešní optikou, kdy je považováno za rasismus, když si vezmete sombrero na kostýmovou party, Churchill rasistou byl. Není pochyb, že Churchill byl přesvědčen o civilizační nadřazenosti Britů, byl to neochvějný paternalistický imperialista. Myslel si, že evropské národy mají povinnost postarat se o „méně civilizované“. Jedním z důvodů, proč byl proti indické nezávislosti, bylo to, že se domníval, že Britové se dokážou lépe postarat o nižší kasty než indické elity, které podle Churchilla považovaly indické chudáky za méněcenné.

Nejtěžším zločinem, kterého se podle progresivistů Churchill dopustil, je způsobení hladomoru v Bengálsku, při němž zemřely dva až tři miliony lidí. Hlavním viníkem jsou Japonci, kteří okupací Barmy a blokádou Bengálského zálivu zabránili dodávkám rýže do Indie. Když v roce 1943 Bengálsko postihla neúroda, nastal hladomor, ještě zhoršený místní správou, která nebyla schopna krizi zvládnout. Levice Churchilla obviňuje, že z rasistických důvodů zabránil dodávkám jídla do Indie. Ve skutečnosti dodávky komplikoval chaos druhé světové války a ve chvíli, kdy distribuci pomoci převzala od bengálské správy armáda, hladomor polevil.

Sám McDonnell si k odůvodnění, proč je Churchill zločinec, vybral okrajovou záležitost, totiž nepokoje v městečku Tonypandy. Tam v roce 1910 vypukla stávka horníků, která přerostla v pouliční bouře. Churchill, tehdy ministr vnitra, schválil vyslání armády na pomoc policii. Někteří na levici to dodnes považují za důkaz toho, že Churchill byl nepřítel dělnické třídy. Ve skutečnosti armáda situaci uklidnila bez jediného výstřelu. Během nepokojů zemřel jeden horník, nejspíš po zásahu policejním obuškem. Vojáci si u horníků vysloužili lepší pověst než policie.

Churchill rozhodně nebyl žádný svatoušek. Jeho politická kariéra trvala 64 let, během nichž byl součástí mnoha skandálů. Dvakrát změnil stranu, kouřil jako tovární komín a pil jako duha. Udělal řadu špatných rozhodnutí, často ze zbrklosti. Jako ministr námořnictva za první světové války byl hlavním podporovatelem tragického útoku na Gallipoli, který stál spojence přes 300 tisíc padlých a zraněných. Jako ministr financí byl strůjcem návratu k tzv. zlatému standardu, jenž uvrhl Británii do recese. Dokázal být nemilosrdný. V červenci 1940 dal rozkaz potopit francouzskou flotilu, jen aby nepadla do rukou Němců. Jenže tyto vlastnosti z něj také dokázaly učinit dokonalého válečného vůdce. Byl rozhodný, nebál se riskovat a neochvějně věřil v konečné vítězství Británie.

Winston Churchill zachránil Británii i svět. Jako první rozpoznal nebezpečí nacismu i komunismu. Nebál se chránit svobodu a demokracii za využití jakýkoliv prostředků. Pro dnešní Západ by měl být zářným příkladem. Pokud Britové začnou ve velkém pochybovat o svém největším rodákovi, o zdraví národa to nevypovídá nic dobrého. Dlouhodobé důsledky budou horší než deset brexitů bez dohody. Brexit je totiž problém pouze ekonomický, odsouzení Churchilla je problém morální.