Syrakusy, to zní infantilní mysli jako sýra kusy, ale ještě víc člověku vrtá hlavou, co se stalo s tím římským vojákem, který tady zabil Archimeda, prý jen kvůli tomu, že namítal, ať mu nešlape po písku, do kterého si právě něco čmáral. Jestlipak ho velitel seřval: Ty idiote, zabil jsi největšího matematika starověku! Víš, co tě čeká? Čtvrcení čili kvadrátus a předtím ještě flagulus čili bičování… 

Nebo ne, třeba byl pochválen a povýšen před nastoupenou legií: Bene, dobře mu tak, válečný zločinec to byl, snažil se nám podpálit lodě nějakými těmi zrcadly, co nastavěl na pobřeží, ještě že se mu to nepovedlo, nápad to byl zajímavý, ale jen teoreticky, použít se to nedalo, maximálně to svítilo do očí, to jsou celí oni, učenci nepraktičtí, tak co s ním? Dobřes udělal, žes ho propích, můžeš si vzít toho jeho otroka, bene…

V Čapkově apokryfu Archimedova smrt je to trochu jinak, tam se s ním setník Lucius zprvu zdvořile baví o světovládě a jaké by měl možnosti, kdyby se přidal k Římanům, že by pro ně mohl stavět nějaké ty stroje a samostříly, ale Archimedes mu předvídatelně oponuje, že o to nestojí, že spíš by chtěl vypočítat nějakou kruhovou výseč, na které právě ten Říman stojí. Pak ho tedy Říman nejspíš probodl, ale to Čapek už nenapsal, co ho k tomu konkrétně dohnalo, jen dodal, že vyšla zpráva, že Archimedes zemřel náhodou… 

Mělo se to stát roku 212 před Kristem, to byly sicilské Syrakusy, italsky Siracusa, právě dobyty Římany, když za sebou měly už pět století řecké historie, neboť Sicílie, to byla nedílná součást řeckého světa, takže když se ostrova v rámci válek punských zmocnili Římané, bylo tu už vše nachystané a připravené k vyplenění, jež však nebylo tak zásadní jako v případě Kartága, neboť Řeků si Římané vážili a měli z nich komplex. Takže civilizace tu pokračovala dál, památky zůstaly stát a město, které bylo ideálně položené, kvetlo a prosperovalo. 

A to se nejspíš udrželo až do dnešních dnů, neboť na Sicílii (viz Genius loci o Palermu a Enně, č. 32 a 33/2018), kde se mi líbilo vlastně skoro všude (já vím, odpadky, migranti, nějací neviditelní mafiáni), jsou Syrakusy přece jen něco ještě zvláštního, jako když zavítáte do lázní, třeba do Mariánek nebo Poděbrad, hned víte, že to město má něco navíc. Ze začátku to tak ovšem nevypadá a jste spíš zaskočeni, protože dlouho před příjezdem nejprve hledíte na obrovskou bizarní stavbu, o níž si nejdřív myslíte, že je to nějaký megavysílač nebo snad kosmický maják, ale on je to moderní kostel s krásně znějícím názvem Santuario della Madre Vergine delle Lacrimae, Svatyně Plačící Madony, neboť v roce 1953 se jedna sádrová soška Panny Marie v držení jistého rolníka rozhodla ronit slzy, jež se pak zkoumaly, a jistilo se, že opravdu se složení podobá lidským slzám. A i když zázrak zase za pár dní ustal, už se sem valily zástupy poutníků jako ve Felliniho Sladkém životě a biskup rozhodl, že se postaví obrovský poutní kostel ve tvaru kapky spadlé z nebes. A protože mě tyto věci vždy zajímají, tak jsme se šli do kostela podívat a ten byl plný čínských katolických poutníků, protože sláva syrakuských slz došla až do říše středu. 

Prostý zjev Číňanů pak kontrastoval s lázeňskou elegancí historických Syrakus, které se rozprostírají na ostrově Ortigia, jenž tak těsně přiléhá k pevnině, že si nevšimnete, když tam vjedete. Zaznamenáte však, že tady jste opravdu v jiném světě, ba že i turisté jsou tady jiní, od pohledu prachatější a vyšlechtěnější, dlouhonohé ženy v bílých šortkách, nejdřív si o nich myslíte, že to budou Švédky, ale pak začnou mluvit rusky, takže kouzlo trochu zmizí, ale bylo tu i mnoho Britů, Francouzů a Američanů, kteří nevypadali, že by přijeli s cestovkami, ale spíš tam mají luxusní apartmány a v přístavišti na ně čeká jachta, samozřejmě luxusní. 

Ale samozřejmě že nejluxusnější je moře, přesněji moře Ionské, do kterého se sestupuje po schůdcích a pak se do něj hupsne z pontonu, ale to člověk mého typu dělá velmi opatrně, neboť se děsí, že tam číhá útes, skála, korál nebo něco podobně záludného. A to moře bylo až skoro příliš teplé a hodně slané, prostě plné iontů, takže člověk uznal, že náš sladký rybník nebo prosté koupaliště má také něco do sebe. Však krásné bylo a hned poutník myslel na to, jak po něm připlouvali po celé věky různí nájezdníci, ale které bylo stejně tak zdrojem bohatství, jež je znát na nádherných fasádách městských paláců, jež jsou většinou ze 14. až 16. století, ale protože Syrakusy dvakrát v novověku postihlo zemětřesení (1542, 1693), dostaly vznešené ošacení barokní, což jim také svědčí. 

Základ města je ovšem antický. Všechny dějinné přeryvy a zvraty tady přestálo několik mohutných dórských sloupů, které jsou dobře vidět vklíněny do stěn syrakuského dómu, který stojí na základech chrámu Pallas Athény z 5. století před Kristem. Náměstí je mírně vyvýšeno, takže si člověk (infantilně) představuje, jak takový kolosální chrám vypadal za Archimedových časů, kdy před templem stála obrovská socha Athény s pozlaceným obřím štítem, který odrážel paprsky už skoro afrického slunce, takže sloužil jako maják. A Archimedes, který měl náhlé geniální nápady, třeba když se šel koupat, nikoli však do moře, nýbrž do kádě, kde ho napadl Archimedův zákon, šel kolem a zvolal zase to své Heuréka! A hned šel vymýšlet světelnou zbraň na Římany, což ho možná stálo život. 

Panenskou bohyni Athénu vystřídala Panna Maria, které je kostel zasvěcen, ale tím výčet panen na té rozkošné piazzettě nekončí, neboť hned vedle je chrám věnovaný svaté Lucii, vedle Archimeda nejslavnější osoby syrakuské. Třináctého prosince, kdy má svátek, se říká, že Lucie noci upije a dne nepřidá, to každý zná, ale až tady mi to došlo, co má Lucie čili „světlá“ dělat se světelnými poměry, neboť na obrazech si nese v misce oči… Tedy své vlastní oči, přestože zároveň má oči pořád na místě – a nejsou skleněné. Ty první si vyloupla, když tím chtěla drasticky odradit pohanského nápadníka, který říkal, že se mu nejvíc líbí právě její oči, což se tak říká. A tak Lucie přistoupila k radikálnímu performativnímu činu a očí se sama zbavila. Jenže druhý den jí oči opět narostly, pravděpodobně zásahem Panny Marie. Tím na sebe Lucie upoutala pozornost, vyšlo najevo, že je křesťanka, a byla krutě mučena a nakonec jí katan probodl hrdlo dýkou. Mělo k tomu dojít za císaře Diokleciána roku 305, těsně před oficiální registrací křesťanů jako státem uznané církve.

Interiér chrámu svaté Lucie je téměř prázdný, protože celá pozornost se soustřeďuje na jedno místo, na obraz, jehož scéna se sama propadá do příšeří. Je to Caravaggiův Pohřeb svaté Lucie, dílo z roku 1609, to už žil jako poloviční štvanec: stěhuje se z místa na místo, je zadlužený a přitom uctívaný. V Syrakusách zanechal jedno ze svých typických děl: cosi se stalo, jakási srocení a povyk, dramatické postavy, lidé vyděšení i čumilové, sadisti i lidé slitovní. U nohou jim leží postava drobné ženy, vlastně dívky s probodnutým hrdlem. Dva biřicové, asi její katani, právě odcházejí a ti, kteří přibíhají, jsou zděšeni, že se něco takového mohlo stát v jejich Syrakusách, v tom krásném a bohatém městě, kde sice kdysi probodli Archimeda, ale jinak je tu rozkoš žít. 

Ale tak to bývá, že nejkrásnější věci jsou zároveň také nejzranitelnější, protože krása dráždí. Stejně jako bohatství nebo moc. Nebo prostě cokoli výjimečného. A tak není náhoda, že se v Syrakusách zrodil ještě jeden historický mýtus či podobenství, a sice o Damoklově meči, který pověsil syrakuský tyran Dionýsos nad naivního Damokla, rozplývajícího se nad tím, jak to má Dionýsos úžasně zařízené a jak krásně si žije. A pak na hostině zvedl hlavu a viděl ostrý hrot meče, který se houpe na tenké koňské žíni. Ach, sýra kusy…  

www.jiripenas.cz/fotoblog/