Tisíce téměř nevyužívaných kostelů by mohlo být brzy nahrazeno mobilními stavebními buňkami, tzv. modulárními kaplemi, které by bohatě dostačovaly duchovním potřebám zbylých věřících. Stát i církev by ušetřily miliardy korun na nerentabilní opravy beztak zpustlých a liduprázdných chrámů. Výhodou meditačních buněk by bylo, že by byly vyhřívané, unifikované a ekumenické, takže by podporovaly toleranci a cítit bezpečně by se v nich mohli i přespolní. Při předpokládaném poklesu křesťanů až k jejich úplnému vymizení by mohly plnit roli například omyvatelného sociálního zařízení. Wi-fi by byla zajištěna. Co byste chtěli? Nebuďte sentimentální!

Ne, zatím nejde o kostely, jde o nádražní budovy. Správa železniční dopravní cesty (SŽDC), jež je v České republice až na výjimky jejich vlastníkem, prý uvažuje, že řadu z nich by mohly opravdu v dohledné době nahradit „domky smontované ze stavebních buněk“. Na místě celá desetiletí neudržovaných budov by se mohly brzy objevit laciné kontejnery, jejichž výhodou je rychlá montáž a laciná údržba. 

Samozřejmě předpokladem je, že se nejprve zbourají stará nádraží. A těch není vůbec málo: SŽDC se „stará“ o 1500 nádražních budov, z nichž lze prý ekonomickou návratnost očekávat jen asi u padesáti nejvytíženějších. Ne že by všechny ostatní byly určeny hned k demolici: nejprve se uvažuje o „modulech“ na neelektrifikovaných tratích a u budov již nenávratně zchátralých. Ale vzhledem k chronické neschopnosti udržet v téhle zemi nejen nádraží, ale vlastně cokoli, včetně demokratického systému, ve slušném stavu se lze obávat, že mnoha klasickým budovám zvoní hrana.

Hustou železničních síť zanechala v Českých zemích (až na výjimky) habsburská monarchie. Její nezbytnou součástí byly stovky nádražních budov, které vplynuly do české a moravské krajiny, staly se rysem jejího charakteru a jejího kulturního typu. Nádraží se žlutobílou omítkou, tedy v císařských barvách, byla záchytnými body civilizace, která měla svůj řád a úroveň. Cestování po železnici bylo nikoli znakem sociální nouze, ale modernity. K ní patřila fungující nádraží, kde se cestující mohl občerstvit (nádražky vesměs zmizely), umýt a osvěžit (vždy tekla čistá voda), koupit noviny a kuřivo (trafiky přestaly existovat), potěšit se pohledem na výzdobu (muškáty byly obligatorní a výpravčí se předháněli, kdo bude mít lepší, dnes jsou spíš výjimkou), případně i přespat, protože součástí nádraží byly na malých městech hotely, jež jsou dnes veskrze ve stejně zoufalém stavu jako ta nádraží. Kvalita a úroveň těchto symbolů civilizace byla vysoká, srovnatelná s poměry v bohatých zemích Evropy. O její podobě se lze přesvědčit v dnešním Rakousku, tam většina nádražních budov i na malých městech a vesnicích zůstala funkční a udržovaná, často vybavená nádražní restaurací, či aspoň bufetem, ve kterém zase povolili popelníky.

Stav českých nádraží je naproti tomu katastrofální. Polorozbořené, zpustlé, léta neopravované a neudržované barabizny, jejichž zpuchřelá fasáda přitom skrývá náznak minulé krásy a důstojnosti. Je pravda, že sem tam se nějaké nádraží opraví, ale člověk už za pár let trne, kdy zase začne pustnout, neboť v téhle zemi dělá největší problém schopnost udržet věci v pořádku. Padají mosty, které se zapomínají opravovat, pustnou nádraží, neboť se zapomíná, že se o ně musí pečovat. Pak se pomalu hroutí, zarůstají plevelem a mění se v obludy hyzdící krajinu a trať. Cestující raději odvrátí pohled, a když tam náhodou musí vystoupit, spěchá pryč, aby snad na něj něco nespadlo anebo do něčeho nešlápl. Pak nějaký expert ze SŽDC vyhodnotí, že investice je nevratná, budova je nerentabilní a nejlepší by bylo ji shodit a dát na její místo modulární krabici, ve které bude chvíli fungovat wi-fi. Možná i na záchodě, kam už se za pár týdnů zase nikdo kvůli jeho stavu neodváží jít. Sto let od svržení monarchie bude mobilními buňkami definitivně završeno.