Byly to dva naprosté protiklady. Kdyby se ti dva hypoteticky potkali, možná by to nedopadlo dobře a jistě by si nerozuměli, přestože o jejich češství není pochyb. Měli stejné křestní jméno Josef a jejich příjmení začínalo třemi totožnými písmeny. Ocitli se ve stejné válce, i když nikoli na stejné frontě. Když skončila, stali se oba „ikonami“ státu, kterého se první nedočkal, neboť zemřel vlastní rukou tři dny před jejím vyhlášením, u toho druhého to nevíme, neboť nebyl k 28. říjnu 1918 dopsán: z toho plyne, že je to figura literární, byť s reálným předobrazem a zčásti stylizovaný autoportrét spisovatele. 

První Josef, jenž ke svému prvnímu jménu připojil po pravoslavném křtu jméno Jiří, je naopak postava zcela historická, která však do povědomí vstoupila také jako bytost dramatická, nejprve divadelní, brzy nato filmová. Oba znal za první republiky každý Čech, pokud náhodou ne, tak to byl ignorant, a oba Josefové pronikli i do povědomí vzdělanějších Slováků i národnostních menšin. Prvnímu stavěli pomníky, přičemž ten největší stál v Praze na Pohořelci před kasárnami a patřil k největším prvorepublikovým památníkům. Jeho autor měl stejné příjmení jako ztvárňovaný objekt a stojí za zmínku, že i socha na Pohořelci dopadla jako jeho nejslavnější dílo, Stalin na Letné, což pravděpodobně vedlo k umělcově sebevraždě. Sochy pak zmizely během nacistické okupace a po únoru 1948 a už nikdy nebyly obnoveny, zatímco sochy druhého Josefa se objevují stále častěji, jedna stojí třeba v Putimi, jiná v Humenném. O jednom se soudí, že ho máme charakterově v sobě, v případě druhého by to mohl tvrdit jen velký idealista.  

Samozřejmě jde o Švejka, jehož zná pořád skoro každý – a o plukovníka Josefa Jiřího Švece, kterého nezná skoro nikdo. Jeho jméno zmizelo v průběhu století z obecného povědomí téměř dokonale, znají ho jen ti, kteří se zajímají trochu o historii, konkrétně o první světovou válku a československé legie, případně na něj narazili při pozornějším sledování výkladu literatury první republiky, ovšem to musí být mladší ročníky, neboť do roku 1989 neexistoval nejen on, ale ani autor nejznámějšího literárního díla o něm, Rudolf Medek. Zmizeli oba, odsunuti z historie i literatury coby představitelé toho „nejproblematičtějšího“ z oficiální tváře první republiky, tedy jejího antibolševismu, z něhož se republika de facto na sibiřských pláních zrodila. Když se pak po roce 1989 mohli do ní hypoteticky vrátit, byla již jiná doba. Osud byl k Josefu Švejkovi příznivější, ten, lze mít naději, přečká všechno.

Zavržení zakladatelé

I jejich literární otcové, Jaroslav Hašek a Rudolf Medek, byli protiklady. Znali se přitom z ruských legií, ovšem jeden se stal jejich zrádcem a bolševickým přeběhlíkem, druhý po válce generálem a oficiálním mentorem. V rozhovoru, který jsem vedl před lety s Ivanem Medkem, přišla řeč na jeho otce, Rudolfa Medka: když v roce 1940 zemřel, bylo jeho synovi patnáct let. „Myslím, že velkým štěstím mého táty bylo, že byl voják, tudíž nemohl a ani nesměl zasahovat do politiky a nemohl volit. Protože jinak by se mu ten určitý zmatek s nacionalismem, který tu za první republiky byl silný, mohl vymstít. Táta byl samozřejmě nacionalista, byl i slavjanofil a byl zároveň germanofob a antibolševik. Čili nejpříšernější možná kádrová výbava pro jeho děti v nastávajících režimech. Umřel v roce 1940, tedy na začátku války, takže neměl možnost se k tomu, co nastávalo, už ani myšlenkově dostat. Ale já přitom vím, že například jeho vztah k Židům byl stále pozitivnější a bez předsudků. A podobně taky nebyl dogmatik ani ve vztahu ke kulturní levici, a mezi těmi, kdo k ní patřili, ale nebyli to skalní komunisti, měl dobré přátele – Seiferta, Horu, Halase. Takže jsme vyrůstali v prostředí tolerance a myslím, že nám to už zůstalo.“ 

I díky Medkovi, nebo možná především díky němu, bylo za první republiky Švecovo jméno stejně známé jako po druhé světové válce Julius Fučík nebo dnes dejme tomu Jan Palach. Patřil do první ligy martyrologie českých hrdinů a obětí, byl mučedníkem národní ideje a ztělesněním heroického sebepojetí mladého státu. Radikální levice ho pochopitelně nesnášela, ale její vztah ke státu byl odmítavý a priori. Jinak byl v prvorepublikovém prostoru všudypřítomný a zřejmě i upřímně uctívaný: osobně si vzpomínám na jakousi porcelánovou dózičku s jeho portrétem v sekretáři mého děda, který, ač nikoli legionář (ročník 1905), měl slušnou legionářskou knihovničku s romány Josefa Kopty a Rudolfa Medka, mezi nimiž samozřejmě nechybělo luxusní vydání Medkova dramatu Plukovník Švec, na jehož pěknou modrou obálku s postavou legionáře s bíločervenou vlajkou jsem jako dítě rád hleděl. Pokus se začíst však nevyšel, vlastně číst se to dá jen jako dokument své doby, za kterou se spustila opona. 

Vytáhnout se ji nyní, poprvé od roku 1938, kdy se hra hrála naposledy, pokusilo Národní divadlo. Její současní inscenátoři (režisér Jiří Havelka a dramaturgyně Marta Ljubková) pojali Medkův text jako scénický esej, v němž přednášející vykládá dějinný kontext, který je pro dnešní diváky poměrně složitý a málo známý, přestože to jsou jejich dějiny. Text Medkovy devadesát let staré hry dekonstruovali, vykrátili, okomentovali, aktualizovali, co se tak z něj aktualizovat dalo (rozkladný vliv Východu), prostě se snažili jej nějak rozpohybovat, resuscitovat, oživit, jak jen to asi tak šlo. Je to však zvláštní, nedramatické drama z dramatické doby. Vlastně se toho moc neděje, stále jen někdo přichází a odchází, podává hlášení, lamentuje a agituje. Postavy vedou dlouhé promluvy, jejichž obsah lze od začátku odhadnout. Postava plukovníka Švece by měla mít rozměr antického hrdiny, ale Medkovi vyšel spíš jako melancholik, který postupně ztrácí energii, až o ni přijde úplně.  

V pozadí se na plátno promítá mapa, jež má znázorňovat pohyb po nekonečných dálavách Ruska. Přítomnost vojsk na scéně je vyřešena vtipnými sokolskými cviky, později přijde na řadu skromná pyrotechnika. Plukovník Švec je ztvárněn Filipem Kaňkovským, který ho pojal jako entuziastického dobráka, jenž nejprve svou rozhodností strhne vojsko, jenže pak se mu situace vymyká z rukou, on propadá melancholii a nakonec se rozhodne pro radikální čin, který má vyburcovat upadající morálku mužstva.

Budovatel státu

Tím činem je sebevražda. Švec ji spáchal v noci 25. října 1918 ve štábním vagonu ve stanici Aksakovo, kdesi na jižní Sibiři mezi městy Samara a Ufa. Zoufalému činu předcházel konflikt s mužstvem, které odmítlo splnit rozkaz, aby vytlačilo z linie Buzuluk–Bugulma bolševiky. Muži, kteří toho mají už dost a chtějí se hlavně vrátit domů, se přikloní na stranu agitátora Jana Vodičky, jenž se v Medkově hře jmenuje Martyška: skutečný Vodička byl komunista, který to po převratu dotáhl na poslance Národního shromáždění a zemřel v roce 1960. Legionáři, kteří ještě před pár měsíci provolávali Švecovi slávu a velebili ho za jeho rozhodnost a statečnost, mu vypovědí poslušnost a do očí mu řeknou, že mu „nevěří“. Zklamaný, ale nezlomený Švec odchází vykonat svůj poslední čin, který ovšem má vzbudit činy jiných. V Medkově hře pronáší monolog, jakousi vizi českého muže budoucnosti: „I já měl svůj sen! Jasný a ryzí muž… muž-sokol… muž československý voják! Tvrdý a rovný a čestný! Ten ocelový muž, kterého viděl Miroslav Tyrš! Ten, který vyjde z mlhy, z té slovanské mlhy, o níž mluvíte – na jasné slunce a narovná křivý hřbet a zahoří v zsinalé tváři, dotud mučené skepsí a revolučním chiliasmem. Šel jsem za světlem, které vrhal tento sen. Až sem – na Rus, až sem do československého vojska. A myslel jsme dodneška a věřil jsem tomu, že se našel tento muž – v hromadné tváři našeho vojska…“ 

Představa takového ocelového muže měla vždy asi daleko k realitě a platí to i pro poměry v československých legiích, jejichž příslušníci přitom dosáhli mimořádných výsledků, které – a není to nadsázka – ohromovaly svět. Nikdy v moderních dějinách neovládlo tak málo mužů (čtyřicet tisíc) tak obrovské území jako Čechoslováci Sibiř v létě 1918. V té době stáli jako jediná potenciální protiváha bolševiků, se kterými sváděli vítězné bitvy. Jenže problém byl, že to už nebyla jejich válka. Legionářské vojsko vzniklo jako demonstrace odhodlání Čechů a též Slováků vybojovat vlastní stát proti „vlastnímu“ nepříteli, tedy Rakousko-Uhersku a Německu – zda to bylo rozumné, ponechme stranou. Do bojů proti nim nastupovali s velkým odhodláním, byť by na druhé straně stáli jejich krajané, jako to bylo v červnu 1917 u Zborova. Na Sibiři to však příští rok už vypadalo jinak. Zde se měli utkat s novým protivníkem, bolševiky, kterými sice možná mohli pohrdat a jejich brutální a despotické způsoby jimi mohly otřásat, a to ještě neplatilo pro všechny, ale nebyli to již nepřátelé v jejich vlastní věci. Dohodovým mocnostem pochopitelně jejich nasazení proti Trockému a revoluční vládě vyhovovalo a velitele legií v tom povzbuzovali, ale obyčejným vojákům bylo nutné stále usilovněji vysvětlovat, proč by s nimi měli zkřížit zbraně. Navíc pohled na spojence, tedy ruské odpůrce bolševiků, nebyl pro Čechy nijak povzbuzující. Plukovník Švec o tom psal patnáct dní před smrtí generálovi Čečkovi, rovněž již pomalu neznámému hrdinovi: „A mezi tímto bahnem zůstaly české části… Rozklad ruských vojsk naše vojáky hrozně demoralizoval a způsobil, že bojová schopnost klesla na nulu… A to víš, že naši lidi vidí, že národ sám, ve své zemi, nechce tuto zemi bránit, že se i u našich lidí zakořenila myšlenka, že válčí za cizí zájmy, a proto ten spěch s odchodem odtud.“ 

Pro vojáky, kteří do legií vstupovali, se rychle ztrácel důvod, proč by měli ještě na Sibiři setrvávat. Ochotni byli nastupovat jen k obranným bojům. Už se viděli v „osvobozené“ vlasti, čemuž se nedalo divit. Vše, co zdržovalo návrat nebo ho komplikovalo, bylo vnímáno jako nepochopitelné a namířené proti zájmům vojáků. V podzimních měsících roku 1918 se stále častěji objevovalo odpírání poslušnosti a nechuť a nedůvěra se stávaly všeobecně rozšířenými pocity. Navíc tu byla ona důležitá okolnost, že šlo o vojsko dobrovolnické, tedy že vojáci v něm byli z morálních důvodů svého přesvědčení, a že tedy vztah k velitelům byl nutně jiný. Plukovník Švec pravděpodobně nemohl vytáhnout na ty, jimž říká demagogové, revolver nebo je předat polnímu soudu. Mohl jej vytáhnout jen proti sobě. 

Švec padl jako oběť konfliktu se svým vojskem, které dalo proti němu za pravdu argumentům jiným, zajisté horším, ale nikoli nepochopitelným. Ty měly svou váhu a své opodstatnění a nešlo je lehce odbýt tím, že jsou to výmluvy zbabělců. Problém byl, že Švecův velitelský kredit byl vyčerpán a on to věděl. Se svým vysokým nárokem na čest směřoval k tragédii, z níž viděl jediné východisko, smrt. 

Ferdinand Peroutka, který věnoval příběhu plukovníka Švece celou jednu kapitolu v prvním díle Budování státu, píše, že Švec měl „zajisté veškerou pravdu morální, ale byl v situaci člověka, který chlácholí své lidi třeba i smyšlenkou“. „Je to pochopitelné,“ píše Peroutka, „a žádná vůdcovská povaha nebude v takové chvíli váhat: podaří-li se to, je dobře a mnoho je zachráněno, je-li prohlédnut, vzniká panika ještě větší.“ Příčinou Švecovy tragédie bylo, že se stalo to druhé. Švec věděl, že se ocitl bez prostředků a že může svým vojákům nabídnout jen málo. A co bylo nejhorší, sliboval jim, co nemohl zaručit – posily spojenců. Možná, naznačuje Peroutka, by „konflikt s demagogy řešil jinak než sebevraždou, kdyby proti němu nestáli jen demagogové, ale také objektivní situace, která jim dala sílu“. 

Medkova hra končí nad tělem mrtvého Švece, kdy otřesení vojáci zvolají: „Nezradíme! Nezradíme! Pro plukovníka Švece! Hurá! Hurá!“

Kde byl v tu chvíli Švejk, se bohužel neví.