Zpráva o tom, že čínský vědec vytvořil pomocí technologie CRISPR dvě embrya odolná vůči viru HIV, vzbudila velké etické rozhořčení. Je to opravdu namístě? Za prvé si musíme uvědomit, že v tomto případě nešlo o hraní si na pánaboha, ale o děti otce, který je sám HIV pozitivní. Můžeme samozřejmě prohlásit, že tím, že se někdo nakazil, ztratil navěky právo se rozmnožovat a má pouze hezky sloužit jako odstrašující případ pro ostatní.

Dost podobný názor jsem slyšel od člověka, který se považuje za silně věřícího – a když jsem se jej zeptal, zda by takový postoj zaujal Ježíš, lehce rozhicovaně mi řekl, že Ježíš v době epidemie AIDS nežil. Což je pravda, ale zároveň výmluva; v každé době existovalo nějaké společensky stigmatizující onemocnění, v té biblické třeba malomocenství. Vůbec to rozdělení chorob na heroické (infarkt, rakovina) a hanebné (AIDS, ale třeba i deprese) nedává moc smysl. Ale o tom jsem psát nechtěl.

Chtěl jsem psát o technologii a o jejích důsledcích. Jakož i o důsledcích jejího odmítání.

Pohrávat si s lidským genomem zní jako strašlivá věc, ale ona je to zároveň věc nesmírně slibná. Kolik velkých problémů by se dalo vyřešit vhodným zásahem do DNA embrya? Jejich konečný seznam zatím ani neznáme.

Upřímně, ani zastáncům myšlenky, že do genetiky by se zasahovat nemělo, jejich postoj úplně nevěřím. Takové námitky může mít, obrazně řečeno, každý Halík (abych vzpomněl nejznámějšího českého moralistu, který se vztyčeným ukazováčkem snad i spí) – do chvíle, než je postaven před skutečně tvrdou volbu. Opravdu by někdo odsoudil své vlastní dítě třeba ke zvýšené pravděpodobnosti onemocnění karcinomem prsu nebo Alzheimerovou chorobou, kdyby věděl, že náprava určitého defektního genu toto riziko snižuje a je technicky proveditelná? Někdo takový by se určitě našel, ale většina lidí vystavených tomuto rozhodnutí by nejspíš dala lékařskému zásahu do DNA zelenou. Aspoň pokud by věřila, že bude fungovat a nebude mít drastické vedlejší následky.

Čímž se dostáváme k dalším dvěma námitkám, které už mají nějaké racionálnější jádro, a to, že cesta výzkumu bude nevyhnutelně vést přes řadu chyb a tím zkažených životů konkrétních lidí; a rovněž že genové inženýrství jako lék bude dlouho dostupné jen někomu, hlavně těm bohatým.

Oboje považuji za téměř jisté, ale zároveň to pro mě není dobrý argument. Každá technologie, kterou dnes považujeme za samozřejmost, prošla těmito dvěma úzkými hrdly.

Právě nedávno jsem dočetl knihu o Edisonově době, kdy se po městech šířilo použití elektřiny. Bylo to šílené období. První firmy dodávající proud vůbec nehleděly na nějakou bezpečnost. Instalace pojistek v domech byla považována za zbytečné náklady, jež by redukovaly ziskovost, neizolované dráty křižovaly ulice po desítkách, dřevěné domy byly postiženy epidemií požárů z přehřátého vedení a životy prvních řemeslníků-elektrikářů byly předmětem neustálé ruské rulety. V roce 1889 uhořel při práci ve vedení montér společnosti Western Union John Feeks a jeho doutnající tělo několik hodin viselo ve směsici drátů nad jednou z nejfrekventovanějších ulic newyorského Manhattanu, než jej konečně sundali. Takové byly počátky technologie, bez které si dnes nedovedeme představit život – a která nejspíš nikoho z našich známých a přátel nezabila.

(Kdo chce současnější příklad, může se podívat třeba na dějiny letecké dopravy. Dnes je bezpečnější než jízda autem, ale cesta k tomu vedla přes kupy mrtvol. Lidé, kteří ještě cca kolem roku 1960 vsedali do letadel, museli být nejen bohatí, ale také dost odvážní.)

Pokud nejsme kolektivně ochotni zaplatit tuto cenu za vědecko-technický pokrok, můžeme si to zdůvodnit různě, třeba tím, že zásahy do DNA jsou proti přírodě (či Bohu). Ale za to zaplatíme také. Nejenom tím, že rezignujeme na možnost zbavit se různých nemocí a deformit těla. Musíme počítat i s tím, že epicentrum vědecko-technického rozvoje dávno není jen v našem kulturním okruhu a že štafetu lídra oboru přejmou jiné státy, které naše senzitivity nesdílejí. Třeba zrovna Čína, která výzkumu lidské DNA věnuje enormní pozornost a prostředky. Že bude plody této práce užívat v souladu se svými zájmy – a ty se mnohdy nekryjí s těmi našimi –, o tom netřeba pochybovat. Dříve nebo později nám utečou dost daleko na to, abychom byli přinuceni reagovat. Ale už s nevýhodou ztraceného času a know-how.

Odvolával jsem se několikrát na historické precedenty, zakončím tedy tento sloupek ještě jedním. Technologie knihtisku, kterou většina raně novověké Evropy s radostí přijala za svou, se po dlouhá staletí nedokázala ujmout mezi muslimy. Není úplně jisté, zda byla přímo zakázána (o existenci firmanu sultána Bájezída II., který knihtisk mohamedánům zakázal, nejsou pevné doklady), ale tehdejší evropští vyslanci u Vysoké porty se shodují v jednom: muslimští poddaní sultána psali raději rukou, protože knihtisk byl podezřelou věcí, která v sobě skrývala riziko šíření rouhačských spisů. První arabsky tištěná kniha spatřila světlo světa až v roce 1729.

Moc jim to tehdy pomohlo…

Nepomohlo, samozřejmě; to byla ironie. Vědecko-technický úpadek Osmanů, způsobený touto systematickou ignorancí, byl tak drastický, že pod nátlakem křesťanské Evropy přišli o téměř všechny evropské državy. Ke konci období obranných válek už nedokázali ani použít nepřátelská děla, ukořistěná v bitvě. Byla pro jejich nevzdělané vojáky příliš složitá.

Neměli bychom dopadnout stejně.