Znáte to; když jdete kolem nějakého známého místa, tak se vám vybaví nějaká situace, nějaký dojem, nějaké slovo. Tak mně se v Praze na rohu Václavského náměstí a Jindřišské ulice vždy vybaví polské slovo „ośrodek“, což znamená středisko nebo prostě centrum.

Zní mi to trochu tajemně, už proto, že je tak blízké slovu Odradek, podivné strašidelné bytosti podobné cívce na nit z povídky Starosti hlavy rodiny od Franze Kafky. Ten totiž v tom samém novobarokním paláci (Václavské náměstí 19) našel v roce 1907 své první zaměstnání u slovutné Assicurazioni Generali, a vydržel tam něco přes rok. A tak slovo „odradek“ tajemně zmutovalo do slova ošrodek a stalo se součástí privátní Prahy magické, že by se to líbilo i A. M. Ripellinovi, který to sousloví učinil světoznámým.    

Ale dost kafkáren a přistupme k faktům. V rohové části toho mohutného domu mělo v 70. a 80. letech sídlo Polské kulturní a informační středisko čili ośrodek. A bylo to místo velmi významné, markantní a řekl bych kultovní, zvláště na konci 80. let, kdy vrcholila pravděpodobně nejsilnější poválečná vlna české polonofilie. Byli lidé, patřil jsem k nim, pro které zajít do ośrodku bylo často hlavním důvodem, proč se vůbec vyskytovat na Václavském náměstí. Vždy totiž stálo za to podívat se, jestli tam něco zajímavého nepřivezli, nejčastěji nějakou novou LP desku, protože jestli se někde daly pořídit za snesitelnou cenu aktuální LP třeba britských kapel té doby (The Smiths, Joy Division, The Cure), tak zde v ośrodku. A vedle klasiky staré i moderní tam byly k dostání polské rockové desky Czeslawem Niemenem počínaje a výbornou reggae skupinou Izrael konče. Byl to stálý útok na můj hubený rozpočet, což bylo možné řešit jen tím, že jsem nechodil na Václavské náměstí… Nebo si člověk v ośrodku koupil aspoň týdeník Film, ve kterém třeba v roce 1989 vycházely paměti režiséra Romana Polanského a Andrzej Wajda tam v jednom rozhovoru říká, že jeho životním snem je natočit film o Katyni…  

Stále svobodnější a i podvratnější polský ostrov byl vlastně ne úplně tak chtěný plod dvou komunistických států, které se měly navzájem předvádět tím, co je na nich ani ne tak zajímavého, ale hlavně poučného či ideologicky pro export vhodného. Kulturní střediska byla zřízena na základě mezistátních smluv jako „výkladní skříně“ bratrských zemí, takové propagandistické koutky, ve kterých se mělo předvádět, jak se tam došlo daleko s budováním socialismu. Tak to bylo zcela jistě míněno i v případě Polské informační kanceláře, která se otevírala právě před sedmdesáti lety, 8. ledna 1949. Prvním sídlem, už tehdy s knihovnou a kinosálem, byl dům na Václavském náměstí č. 10, roku 1957 se Poláci přestěhovali na roh Jindřišské. I to je minulost, do Polského institutu se teď musí na Malé náměstí. Mají to tam velmi pěkné, ale tohle je vzpomínka na Václavské náměstí, kde před třiceti lety snad nebylo zajímavější místo, pominu-li zavánějící hranolkárnu hluboko v pasáži o něco výš.

Střediska, přiznejme jim to slovo „kulturní“, měly v komunistické Praze všechny státy východního bloku. Byli to, ale i nebyli předchůdci dnešních institutů (Goethe-Institut, Institut francais, Instituto Italiano di Cultura…), neboť jejich funkce kulturní splývala s funkcí propagandistickou, což ani nemohlo být jinak, ale lišily se ještě jedním zajímavým, ale paradoxním prvkem: byly to zároveň prodejny. A to v situace permanentně nedostatkového trhu často i docela zajímavého zboží. Nepromítaly filmy, nedaly se v nich jen půjčit knihy, nevyučovaly se v nich jen jazyky, ale chodilo se do nich i nakupovat! Ovšemže ne běžné předměty, žádné potraviny anebo třeba boty, i když při té bídě by to nebylo bez zajímavosti. Byly to tedy napůl řekněme kulturní domy a napůl malé obchoďáky, prodejny se zbožím provenience třeba i dosti exotické: vzpomínám si na kubánské středisko na Národní, kde se daly kromě rumu koupit i rumba koule a španělské kytary, prý docela kvalitní. 

Mezi těmito „kulturními“ obchody právě vynikalo Polské kulturní a informační středisko (ośrodek). Byl to pravděpodobně ze socialistických středisek největší, nejlépe zásobený a nejzajímavější krám: sovětskou Čajku v Havelské (!) ulici nepočítám, protože tam chodili jen kolaboranti, i když za perestrojky už to bylo také jiné. Poláci byli trochu jiní vždycky: jejich tovary byly jiné, jejich móda a barvy byly trochu divočejší, nábytek čili mébel, který si chodily vybírat i tehdejší celebrity, to byly fotely, do kterých mohl usednout sám pan Wolodyjowski. Pro chudší klientelu tam měly různé folklorní předměty, dečky, výšivky, přehozy a ubrusy, pro tu ještě chudší plakáty, třeba s kompletní sestavou Beatles ve stylu polského pop-artu. 

To byla jedna, dejme tomu, konzumní stránka věci. Ta důležitější spočívala v tom, že na konci 80. let člověk mohl mít pocit, že je v prostoru skoro tak svobodném, že tam za chvíli může přijít StB a udělá šťáru. Pokud by se měl člověk chtít setkat s nějakým opozičníkem či disidentem, mohl mít naději, že by to mohlo být tam. Kardinál Dominik Duka nedávno vzpomínal, jak si tam pravidelně chodil koupit Tygodnik Powszechny, oficiálně vydávaný katolický časopis, který byl nesrovnatelně svobodnější, než co si bylo možné v Čechách v tisku představit, a při té příležitosti se tam vždy sešel s kroužkem přátel. V knihkupectví se tam objevovaly knihy autorů, které by v Čechách vyjít nemohly, třeba básně nositele Nobelovy ceny Czesława Miłosze, který byl jako emigrant v Československou persona non grata. Za výklady se objevovaly zprávy z aktuálního Polska, které se v průběhu roku 1989 vyvíjelo tempem ke kulatému stolu a svobodným volbám. Když se tam v létě 1989 objevily fotografie Lecha Wałęsy nebo Tadeuzse Mazowieckého, bylo jasné, že zdejší totalitní režim si už na ośrodek nemůže dělat nárok. Poláci vlastně v tom koutě na Václaváku signalizovali, že časy se brzy změní i tady. Takže ošrodek...