Před 80 lety se rozhodlo nejen o pádu Československa

Pomsta Edvarda Beneše

Před 80 lety se rozhodlo nejen o pádu Československa
Pomsta Edvarda Beneše

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Britský parlament to zažil jenom jednou. „Stáli jsme na lavicích, mlátili do nich programem a křičeli, až nám bylo horko. Byla to scéna nepopsatelného nadšení. Věděli jsme, že mír musí být zachráněn a s ním celý svět,“ popsal událost konzervativní poslanec Henry Channon. „V té vteřině ztratil anglický parlament nervy. Poslanci vyskočili, křičeli a tleskali, galerie burácely jásotem. Léta a léta se ten ctihodný dům neotřásal takovým výbuchem radosti,“ přidal svou zkušenost Stefan Zweig v knize vzpomínek.

Co vypadalo jako jeden z nejlepších dnů Anglie i Evropy, byl pro Čechy okamžik nejhoršího ponížení a počátek národního traumatu. Bylo 28. září 1938 a britský premiér Neville Chamberlain právě dostal depeši, podle níž německý diktátor Adolf Hitler souhlasí s konferencí v Mnichově, která ještě může odvrátit válku. Třicátého září o půl druhé ráno byla v mnichovském Hnědém domě opravdu podepsána dohoda, že Československo přijde o 29 procent území ve prospěch Německa, Maďarska a Polska. Hitler na oplátku zrušil mobilizaci. Téhož dne Chamberlain na letišti v Hestonu mával dokumentem, který zajistil „peace for our time“. Slávu mu provolával celý Londýn a stejného přivítání se dočkal v Paříži další z účastníků konference, francouzský premiér Édouard Daladier. Ten se ovšem unést nenechal a podle svědků komentoval nadšení v ulicích jediným slovem: „Blbci!“

Příštího dne už obsazoval wehrmacht české pohraničí, které na příkaz prezidenta Edvarda Beneše vyklidila milionová armáda bez boje. Proti vůli generálů a bez diskuse s ministry přijal jménem národa roli šachové figurky, která bude obětována pro evropský mír. Jak známo, naděje Britů a Francouzů vyprchaly a ponížení Čechů nejhorší válce v dějinách nezabránilo. Přesto se Češi neobětovali nadarmo.

Už osmdesát let vyvolává trauma „Mnichova“ příslušné reakce. - Foto: ČTK

Mohlo to být jinak

Už osmdesát let vyvolává trauma „Mnichova“ příslušné reakce. Nechybějí masochistické připomínky ponížení. Oblíbenou se stala historka jednoho z úředníků, který čekal s vyslancem Vojtěchem Mastným v předpokoji místnosti, kde se dohoda podepisovala. Po podpisu vyšel Chamberlain, předal Mastnému závěrečný dokument a nařídil, ať ho nahlas přečte. Mastný se při čtení zadrhával, něco namítal, ale člen Chamberlainova doprovodu mu úsečně odvětil: „Nemáte jinou volbu než dohodu přijmout. Je vám to jasné?“ Vyslanec zoufale vykřikl: „Ale jaká je to volba – mezi vraždou a sebevraždou!“ Nikdo si ho však už nevšímal.

Vedle toho se vymýšlejí alternativní scénáře, kde se Češi utěšují, že všechno mohlo být jinak. Armádní weby dosud srovnávají početní stav a kvalitu výzbroje německé a československé armády. Odkazují se na telegram náčelníka hlavního štábu československé armády Ludvíka Krejčího prezidentu Benešovi z 29. září, že se vojáci udrží proti Němcům i bez pomoci, případně na schůzku z 30. září, kdy Krejčí a tři generálové Beneše vyzvali osobně, ať je nechá bojovat. Oblíbená je představa, že se Čechoslováci proti Němcům udrží minimálně měsíc, do té doby západní spojenci prozřou a zaútočí na Německo. Jak známo, německý generál Alfred Jodl po válce připustil, že by wehrmacht nedokázal francouzskému útoku čelit, protože jeho západní val chránilo během sudetské krize jen sedm divizí.

Dříve byl populárnější mýtus, že za využití leteckého mostu konvojů přes Karpaty by na pomoc Československu přišla sovětská armáda, jen kdyby Beneš chtěl. Vychází z jednání Beneše s vyslancem Sergejem Alexandrovským, které proběhlo 19. září. Podle historika Jana Tesaře vyslanec prezidenta ujistil, že se Sovětský svaz postaví za Československo, pokud tak učiní Francie. Přislíbil pomoc, i kdyby do toho Francie nešla, ovšem s těžko splnitelnou podmínkou, že Čechy proti Němcům podpoří tehdy paralyzovaná Společnost národů. Mýtus o odmítnuté pomoci Sovětů pomohl po válce podřídit Československo diktátoru Josifu Stalinovi.

Pro Čechy může být spíše útěchou, že Mnichov znamenal trauma pro další národy, například pro tři ostatní členy Visegrádské skupiny. Z historické paměti se ho snaží vytěsnit Maďaři a Poláci, kteří během sudetské krize 1938 poskytli Hitlerovi diplomatickou podporu a na výzvu z Berlína vznášeli proti Československu územní požadavky. Slováci si během Mnichova nárokovali autonomní status a deklarací nezávislosti, kterou jim v březnu 1939 podle německých historiků osobně předal Hitlerův ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop, usnadnili třetí říši konečné obsazení Čech a Moravy.

Prezident Edvard Beneš mobilizuje Čechoslováky. 1938. - Foto: archiv

Dobrodružství Nevilla Chamberlaina

Mnichovská euforie se záhy proměnila v trauma také ve Francii a především v Anglii. „Jakožto Francouz a voják jsem zdrcen hanbou z kapitulace bez boje, jíž se naše země právě dopustila,“ řekl okamžitě po podpisu opozičně naladěný generál Charles de Gaulle. Odpovídající výrok de Gaullova britského protějšku Winstona Churchilla zněl: „Británie a Francie měly na vybranou mezi válkou a hanbou. Zvolily hanbu. Budou mít válku,“ uvítal Chamberlaina ve sněmovně. Ovšem ze všech členů Chamberlainovy vlády rezignoval jenom ministr námořnictva Alfred Duff Cooper.

Míra frustrace se ale na různých stranách Lamanšského průlivu liší. Čím snazší měli reflexi Francouzi, tím těžší ji měli Angličané. Premiér Daladier byl zkušený voják a přistoupil k mnichovskému míru pod tlakem britského kolegy. Od začátku považoval dohodu za odklad, který umožní s americkou pomocí vybavit letectvo, v časech Mnichova neschopné čelit německé luftwaffe. Chamberlain si však opravdu myslel, že zachránil mír. Když ho po návratu s Mnichova pochválil bývalý ministr letectva lord Swinton za to, že získal čas na vybavení Royal Air Force, otočil se na něho premiér s nechápavou grimasou: „Proč? Vždyť jsem domluvil mír,“ upozornil.

Chování Chamberlaina během sudetské krize se někdy hodnotí jako největší selhání britského premiéra v historii. Vysvětlit se ho před čtyřmi lety pokusil oxfordský politolog Archie Brown v knize Mýtus o silném vůdci, kde připomněl Chamberlainův autoritářský způsob řízení státu. „V zahraniční politice se někdy rozhodoval úplně sám a pouštěl se do osobních iniciativ, aniž se radil se svými kolegy nebo experty,“ upozornil Brown. Bez konzultací navázal v lednu 1938 blízký kontakt s italským diktátorem Benitem Mussolinim, i když na protest odstoupil ministr zahraničí Anthony Eden. Během září podnikl dvě cesty za Hitlerem do rezidence Berghof a do Bad Godesbergu, kde akceptoval jeho územní požadavky pouze za slib, že Československo nezničí. Na první pohled měla osobní jednání s diktátory efekt. S Hitlerem předjednal obsah mnichovské dohody a samotnou schůzku se zdivočelým vládcem Německa domluvil uměřenější Mussolini. Přesto dala historie za pravdu Chamberlainovým kritikům, kteří od začátku varovali, že s diktátorem se domluvit nejde. „Vlastně nemá žádné ponětí o světové politice a nezajímají ho rady těch, kdo o tom něco vědí,“ hodnotil Chamberlaina labouristický poslanec Harold Nicolson. Brown považuje mnichovskou epizodu za příklad, jak nebezpečná může být i pro Británii koncentrace moci v rukou šéfa vlády.

Překvapivě trpí mnichovským traumatem také Němci. Podle tvrzení řady historiků existovala na konci září 1938 reálná možnost, jak Hitlera svrhnout. Konzervativní nacionalisté tehdy plánovali spiknutí, které mělo za cíl Hitlera zatknout, případně zastřelit. Organizace se ujal důstojník abwehru Hans Oster, který měl krytí šéfa hlavního štábu wehrmachtu Franze Haldera. Účastníky byli i vojenský velitel Berlína Erwin von Witzleben, policejní velitel Fritz-Dietlof von der Schulenburg a státní tajemník na ministerstvu zahraničí Ernst von Weizsäcker, kteří puč považovali za jedinou možnost, jak zabránit válce proti všem. Na očekávaný krach jednání a vyhlášení války 28. září dokonce čekala úderná jednotka, která měla Hitlera zatknout přímo v kancléřství. Po zprávách o ústupcích Londýna však Halder zásah odvolal.

Britští historici existenci spiknutí připouštějí, i když například Ian Kershaw pochybuje, že by k převratu došlo, případně měl úspěch, i kdyby Hitler na Československo zaútočil. Přesto poukaz na plánovaný puč umožňuje Němcům dodnes litovat, že se tehdy mohli diktátora zbavit. „Když vojáci nepovstali, podřídili se napříště rizikové strategii, jak ji Hitler virtuózně předváděl. Teprve o šest let později, když už bylo pozdě, se odvážili ke druhému pokusu,“ bilancuje ve tři roky starých Dějinách Německa ve 20. století Ulrich Herbert. Pro Čechy je třeba připomenout, že pučisté s připojením Sudet souhlasili. Vadil jim způsob provedení. 

Britský premiér Arthur Neville Chamberlain (1869–1940) byl po příletu z Mnichova přesvědčen, že tam zachránil evropský mír. - Foto: ČTK

Vysoká hra

Oblíbeným motivem pro omluvu mnichovské krize byl argument, že si za to mohou Čechoslováci sami, případně že za to může versailleský mír z roku 1919, který chtěl uspořádat Evropu podle principu sebeurčení národů. To se však očividně nepovedlo. Za exemplární příklad skepse k „Evropě národů“ využil tuzemský historik Jiří Kovtun britského vyslance Josepha Addisona, který přišel do Prahy v květnu 1930. „Vedle velkých národů viděl ve světě jen zbytečnou, málo civilizovanou změť menších národních skupin. Do tohoto barbarského kaleidoskopu zařazoval také Čechy a Slováky,“ popsal jeho základní postoj Kovtun v knize Republika v obležení. Jako diplomat cestoval Addison často po Evropě a stěžoval si, že „každou chvíli vás zastaví celníci nějaké země, kterou ani neznáte“. Addison zajistil v Londýně dobré přijetí vůdci sudetských Němců Konrádu Henleinovi. Ten sice od začátku sledoval Hitlerův plán na anexi Čech a Moravy, přesto dokázal Brity přesvědčit, že mu jde jen o to, aby se sudetští Němci zbavili národnostního útlaku.

Popis státu, kde národ Čechů s podílem 46 procent na obyvatelstvu utlačuje ostatní, a proto je „odsouzen k smrti“, byl před druhou světovou válkou oblíbený v celé Evropě a ještě po válce ho využívali historici v západním Německu. „Český stát byl roku 1919 ustaven krvavým potlačením sudetských Němců, Slováků a Maďarů. O sebeurčení národů nešlo, od počátku byl předsunutou pevností Francie proti Říši,“ napsal v Německých dějinách z roku 1961 Hellmuth Rössler. „Československo byl malý mnohonárodnostní stát, ve kterém menšina stála proti většině ostatních menšin a bezradně přihlížela stejnému nacionálnímu egoismu, na který se sama při osvobozeneckém boji tak emfaticky odvolávala,“ uvedl roku 1973 v monografii o Hitlerovi Joachim Fest.

Veškeré racionalizace a výmluvy mají společný jeden rozměr, tedy zakrýt, co se roku 1938 vlastně stalo. Mnichovem byl zlikvidován jediný stát, který mezi válkami ve střední Evropě udržel demokracii a možná až příliš úzkostlivě zachovával práva menšin. Při bližším pohledu se dokonce ukazuje, že Mnichov nejen neudržel mír, ale naopak byl podnětem k rozpoutání velké války. „Co ještě mělo Hitlera zastrašit, když v roce 1938 přežil dvě mobilizace a dosáhl všech cílů? Odpadly poslední zábrany a dynamika násilí se už jen zvětšovala,“ napsal historik Herbert. Měsíc po Mnichovu došlo ke „křišťálové noci“ a za dalších pět měsíců už Hitler obsadil zbytek Čech i Moravy.

Do té doby dosahoval Hitler všech svých úspěchů tím, že dokázal svou agresi podpořit argumenty o tom, že mu také jde o sebeurčení národů. V Mnichově ho vzali Britové a Francouzi za slovo a po porušení dohody si už nad vši pochybnost uvědomili, že Hitler je nepřítel všech a že agresi se musí bránit. Západní mocnosti a Hitler pak žádali podporu od Stalina, do války vstoupil Sovětský svaz a pak všichni ostatní.

Podpisem dohody udělal Hitler svou první velkou chybu a v roce 1944 to podle Joachima Festa sám uznal. V Mnichově prý propásl jedinečnou příležitost, kdy ještě bylo možné válku lokalizovat. Namísto dohody mohl v rychlé válce zničit Československo a západní mocnosti by se s tím smířily.  Kdyby potom zaútočil na Sovětský svaz, Západ by se do konfliktu nepletl. Dnes se zdá, že Beneš si souvislosti vysoké hry velmocí uvědomoval a nechtěl se do ní plést, i když to znamenalo kapitulaci Československa. „Nevím, zda budou mít vaše země prospěch z rozhodnutí učiněného v Mnichově. Určitě však nejsme poslední, po nás to postihne i jiné,“ předpověděl bývalým spojencům v den podepsání mnichovské dohody.