Dvacátého šestého června, krátce poté, co americký Nejvyšší soud legalizoval manželství homosexuálů, vyšel v časopise Foreign Policy článek „Může manželství homosexuálů porazit Islámský stát?“. „Přemýšlela jsem dnes ráno o dvou souborech fotografií – jednom z města ovládaného Islámským státem v Iráku, druhém ze schodiště Nejvyššího soudu ve Washingtonu,“ začíná autorka.
„Když jsme při 500. výročí Kolumbova příjezdu do Ameriky za přítomnosti nejdůležitějších peruánských politiků vztyčili pomník nejmocnějšímu vládci říše Inků Pachacútecovi, z čistého nebe udeřily tři blesky, nad sochou proletěli tři orli a nad ledovcem Ausangate se objevily tři duhy,“ pábí dvacetiletý průvodce po Cusku Ángel Moriano Escalante, aby demonstroval, jak i andská příroda upřednostňuje staré pořádky před koloniální invazí z Evropy.
Karel Köcher je dodnes jediným známým zahraničním špionem, kterému se podařilo splnit nesplnitelný úkol – proniknout do CIA. Číňan Larry Wu-tai Čin, označovaný také za krtka v nejstřeženější zpravodajské službě světa, byl svými krajany naverbován teprve poté, co ve „Firmě“ už léta působil.
Před volbami 2013 se na jedné z debat organizovaných Svazem průmyslu a dopravy potkali exministr financí Miroslav Kalousek a miliardář a zakladatel protestního hnutí ANO Andrej Babiš. Tehdy se ještě jeho podpora počítala v jednotkách procent a málokdo by si vsadil, že zasedne tam, kde sedával Kalousek.
Ve srovnání s minulostí je strana zdaleka nejmocnější a možná už nikdy v budoucnosti tak mocná nebude. Obsadila místo premiéra, šéfa sněmovny i Senátu, jejím bývalým členem je prezident. Drží deset míst hejtmanů a ve většině krajských a okresních metropolí místa radních. Přesto se dostala do nejhlubší vnitřní krize v historii posledního čtvrtstoletí.
Nejznámější uprchlík současnosti Edward Snowden si užívá několik týdnů obnovené slávy a pocitu malého zadostiučinění. Jméno bývalého zaměstnance CIA, který vynesl na veřejnost informace o rozsáhlých sledovacích aktivitách amerických tajných služeb po celém světě a už přes dva roky kvůli tomu přebývá v ruském azylu, se v médiích skloňuje hned z několika důvodů.
Bylo to v říjnu 1981, krátce po jeho devětadvacátých narozeninách. Jiří Gruntorád měl za sebou přijímací proceduru ve věznici v Minkovicích u Liberce. Dostal čtyři roky za podvracení republiky: za opisování a šíření zakázané literatury. Za mřížemi se neocitl poprvé, už jednou ho odsoudili za nedovolené ozbrojování a odseděl si také deset měsíců ve vazbě.
S tím, jak každý měsíc letošního roku přinášel další a další Jobovy zvěsti z Blízkého východu – nekončící občanská válka v Sýrii, Al-Kaída se uchytává v Libyi, Islámský stát vyhlásil chalífát, uprchlická vlna graduje v krizi –, lze čím dál tím hlasitěji slyšet názor, že byla katastrofální chyba nechat padnout staré autokraty.
Východní svět je víc metafyzický, duchovní a taky krutý. Lidé na Balkáně, ale ještě víc v severní Africe a na Blízkém východě mnohem intenzivněji prožívají své vlastní dějiny. Srbové dodnes želí bitvy na Kosově poli, kde roku 1389 došlo k oslabení křesťanských sil. Šíité prožívají smrt Aliho, jako by se stala před pár lety a ne v roce 661.
Před Vídní se v letech 1529 a 1683 zastavil vpád osmanských armád do Evropy. Historie se připomene v neděli. Vídeňské zemské volby rozhodnou, jak se Rakousko postaví přívalu uprchlíků, kteří mnozí rovněž pocházejí z území bývalé Osmanské říše.
Truth leaves others behind. Audi. (Pravda nechává ostatní pozadu. Audi.) – podobné slogany poutaly zákazníky ve Spojených státech ve chvíli, kdy se provalily podvody Volkswagenu s emisemi. Dnes znějí jako těžká ironie. Nedá se čekat, že by automobilisté hlasovali peněženkami a přestali auta z podvádějící skupiny VW, kam patří i zmíněné Audi, kupovat.
Československo hned dvakrát během krátké doby sehrálo klíčovou roli v blízkovýchodních dějinách. Například právě před šedesáti lety, kdy tak trochu pomohlo vyvolat válku. Toto výročí zůstává nepovšimnuto. V obou případech, kdy Čechoslováci sehráli výraznou úlohu, bylo to prostřednictvím dodávek zbraní. Vyzbrojení vznikajícího židovského státu v letech 1947–49 je u nás docela dobře známo. Bez těchto zbraní by možná Izrael nevznikl a ledacos by dnes bylo jinak.
Někdy před třemi lety jsem dostal od egyptologa Miroslava Bárty krátkou zprávu ve smyslu: „Procházím ulicemi Káhiry, jsem deprimovaný, že je tady tolik lidí a všichni budou chtít odejít do Evropy“. V té době jsme již několik let uvažovali o vztahu mezi suchými klimatickými výkyvy, cenami potravin, sociálními bouřemi a migracemi.
V úterý 15. září vyšel v Olomouckém deníku a sedmi jeho dalších regionálních mutacích článek s názvem „Josef Tesařík: Proč v Olomouci vzniká BEA kampus“. Od autora, zakladatele a většinového majitele společnosti Tesco SW, to byla v zásadě chvála vlastního dobrého díla.
Devětatřicetiletá Kolumbijka Marley Díazová žila po deset let na venezuelské straně hranice ve městě San Antonio del Táchira, aniž by měla zařízené potřebné dokumenty. Nepotřebovala, tady na pomezí to nikdo neřešil. Před měsícem ji však vytáhli z její chýše, postavené z několika kusů plechu, příslušníci venezuelské Národní gardy.
Meteorologická služba pracující pro BBC je v posledních letech velice opatrná s dlouhodobými předpověďmi. Nicméně ohlásila, že je pravděpodobné, že další dva roky mohou být podobně teplé jako letošní rok. Situace zdaleka není jasná, protože teploty Atlantského oceánu spíš ukazují na mírné ochlazení, zatímco teploty Tichého oceánu na výrazné oteplení.
Ze špiček německého byznysu a financí se v přílivu stovek tisíc migrantů do země stávají přední demografové a sociologové. Guvernér Bundesbanky Jens Weidmann se v rozhovoru pro deník Süddeutche Zeitung rozpovídal, jak přistěhovalci představují pro zemi jedinou šanci. Stárnoucí německá společnost si bez nich dlouhodobě nedokáže udržet svou současnou hospodářskou výkonnost.
Dnešní čtyřicátníci a možná i třicátníci ještě pamatují dobu, kdy psát dlouhé dopisy rukou byla zcela běžná činnost. Když současné dítě školou povinné dostane ručně psaný papírový dopis, nejdříve užasne, kdo z jeho „oldschoolových“ kamarádů dostal ten zvláštní nápad, v mnoha případech nedokáže text rozluštit a bude mít velkou potíž se obdobně revanšovat.
Migrační tsunami valící se do Evropy z Blízkého a Středního východu a severní Afriky vyvolává vzrušené debaty nejen o tom, jak se k tomuto stěhování národů a jeho důsledkům postavit, ale také o jeho příčinách. Lze dokonce říci, že čím je Evropa bezradnější v hledání racionální odpovědi na otázku „co dělat“, tím víc odpovědí nabízejí diskutující na otázku, „kdo“ nebo „co za to může“.
Americká prezidentská kampaň trvá dlouho. Považuje se za normální, že zájemci museli učinit rozhodnutí a začít pracovat někdy počátkem tohoto roku, tedy téměř dva roky před datem voleb v listopadu 2016. Velmi dobře známý politik si může dovolit „naskočit“ později, ale – jak lze nyní slyšet v případě viceprezidenta Joea Bidena – rozhodnout se je opravdu nejvyšší čas.
Ti, kdo si ráno 3. září přivstali, aby v přímém přenosu viděli velkou vojenskou přehlídku v Pekingu, byli odměněni opravdu působivou podívanou. Čína zvládla tuto akci na jedničku, avšak nešlo zdaleka jen o prezentaci moderních zbraní (ačkoli ty asi přitáhly největší pozornost), protože čínské vedení se rozhodlo přehlídku využít i pro vyslání politických signálů světu.
Piñata je dutá hlava z kartonu, kterou při narozeninách v Latinské Americe musí oslavenec se zavázanýma očima a za pobavení přihlížejících rozbít klackem. Když se mu to, po několika promáchnutích naprázdno, povede, vysypou se z ní proudy sladkostí, na které se vrhnou všechny přítomné děti a rvou si je do kapes.
Tuzemské vědě hrozí, že přijde o pověst vznešené disciplíny zaměřené pouze na odhalování pravdy a na zlepšení dovedností zdejší populace. Rozhodnou o tom výsledky dvou kontrol. První z nich podniká ministerstvo financí na Masarykově univerzitě v Brně, druhou ministerstvo spravedlnosti na pražské ČVUT.
Kde na to ti lidé berou? Tahle otázka je jednou z těch, jež člověka nad letošní migrační krizí napadají a zároveň ho hned hrozí pasovat na sobce bez špetky soucitu. Když jsem letos v dubnu při diskusním Salonu Týdeníku Echo o migraci položil s jistým ostychem tuto otázku, reakce přítomných expertů mě překvapila.
Kontrast nemůže být větší. Před dvaadvaceti lety, v květnu 1993, spolková republika prudce zpřísnila azylovou politiku. Novinkou bylo hlavně zavedení kategorie tzv. třetích bezpečných států, odkud když uprchlík přišel do Německa, automaticky ztrácel právo na udělení azylu. A protože do kategorie bezpečný stát spadali všichni sousedi Německa, úspěšný azylant se tu musel buď vylodit, nebo snést letadlem.
Problémy je třeba řešit v zemích, odkud uprchlíci přicházejí, zní jeden z rétorických úhybných manévrů politiků v současné uprchlické krizi. Jakým způsobem je západní země mohou pomoci řešit? Anebo to byly západní zásahy, které krizi způsobily?
Jaroslav Tvrdík býval labilním a nijak úspěšným ministrem obrany. Pak se nějakou dobu v roli prezidenta firmy podílel na devastaci Českých aerolinií, z nichž za jeho šéfování odešlo 330 milionů korun na různé poradenské, konzultační a marketingové služby, přestože v té době už byly v hlubokých ztrátách.
V březnu tohoto roku se na stránkách internetového deníku Echo24.cz objevil komentář tvrdící, že Donald Trump nemá reálný politický vliv a není třeba se o něj zajímat. Autor (byl jsem to já) se nemohl mýlit víc.
„Shodil jsem ze sebe padák, zamaskoval ho a vypravil se pátrat po členech skupiny,“ napsal do hlášení agent Michal Komissarov, krycí jméno Vladimirov, který seskočil v noci 1. dubna 1945 z letadla Douglas C-47 do lesů pět kilometrů severovýchodně od středočeské Dobříše. Do čtyřiceti minut se ve tmě dokázal najít s ostatními parašutisty.
Hackerský útok na internetovou seznamku pro zadané Ashley Madison je základem mnoha peprných článků ve světových médiích. Dá se v něm ale vidět projev nebezpečného trendu, který ohrožuje nejenom soukromí jednotlivce, ale i mentální zdraví společnosti.
