Hackerský útok na internetovou seznamku pro zadané Ashley Madison je základem mnoha peprných článků ve světových médiích. Dá se v něm ale vidět projev nebezpečného trendu, který ohrožuje nejenom soukromí jednotlivce, ale i mentální zdraví společnosti.

Je to příběh bez kladných hrdinů a se spoustou obětí. „Život je krátký, mějte aféru.“ Tímhle sloganem lákala zákazníky stránka Ashley Madison, která funguje jako seznamka pro zadané muže a ženy, kteří si v partnerství chtějí užívat bokem. Úspěšně – podle firmy Avid Life Media, jež stránku provozuje, je na ní sedmatřicet milionů uživatelských profilů (to ovšem neznamená stejný počet reálných uživatelů, někdo může mít profilů několik, některé zas mohou být falešné, jiné třeba kdysi dávno založené, a nikdy nevyužité), z větší části mužů – údajně 70 procent. Přihlašovali se tam z mnoha zemí, českou mutaci má stránka taky. A jejich životy teď jsou vskutku nabité vzrušením, je však jiného typu, než očekávali a než si zaplatili. Hackerská skupina Impact Team pronikla do firemního systému a zveřejnila jejich data (spolu s vnitrofiremní korespondencí a dalšími údaji). Miliony lidí teď jistě žijí v napětí, zda a kdy „to“ na ně praskne.

Špinavci si nezaslouží ohledy

A nějaké praskání se ozývá, média referují o prvních žádostech o rozvod, také o sebevraždách (i když připisovat tomu činu nějaký jediný konkrétní důvod bývá většinou hodně zjednodušující), psychologové radí, jak se vypořádat s nevěrou v partnerství, objevují se odkazy na stránky, kde je možné si ověřit, jestli partner či partnerka mezi uživateli té služby nebyli. Konstatuje se, že mezi e-mailovými adresami uživatelů je hodně těch, jež patří velkým institucím, vládním úřadům (60 tisíc uživatelů ve Washingtonu D. C.), OSN, bankám. Několik set jich také má saúdskoarabskou doménu, v té zemi je přitom cizoložství hrdelní zločin. Anonymně jsou v novinách citováni lidé, v rozhovoru pro Süddeutsche Zeitung mluví záletný manžel o největší chybě svého života, jíž se dopustil v čase, kdy jeho manželství procházelo krizí, která mezitím ustala (a zřejmě opět nastává), Guardian vypichuje komentář čtenářky, která se na Ashley Madison zaregistrovala s tichým srozuměním manžela, jenž kvůli nemoci není schopný sexuálně žít.

Motivy hackerů – alespoň podle jejich oficiálních prohlášení soudě – jsou nepřekvapivá míchanice velkohubých prohlášení, která do sebe zrovna neštymují. Předmětem jejich útoku byla firma Avid Life Media, nejprve oznámili, že data mají, a žádali, aby firma skončila s provozováním Ashley Madison a další seznamky specializované na kontaktování mladých dívek a jejich potenciálních starších a zajištěných „sponzorů“ (kouzelný termín sugardaddy). Data zveřejnili, až když se tak nestalo. Impact Team jistým způsobuje jako ochránce zájmů zákazníků ALM tvrdí, že chce firmu sejmout proto, že klientům lže – například kompletní vymazání, jež si u ní odcházející zákazník může zaplatit, není kompletní (jak se někteří „vymazaní“ mohli čerstvě přesvědčit). Zároveň ale Impact Team mluví o uživatelích Ashley Madison jako o „podvádějících špinavcích, kteří si nezaslouží ohledy“, případně jim doporučují, aby firmu žalovali.

Navíc ve vlně publicity, jež oznámení o hacknutí Ashley Madison provázela, vyšlo najevo, že firma vytvářela na stránkách falešné ženské profily a vydělávala na nich. Stránky totiž pracovaly na bázi kreditů. Člověk se zaregistruje, v obsáhlém dotazníku popíše svoje charakteristiky a preference, a stránka mu nabízí uživatele/ky, kteří by mu jako partneři měli vyhovovat a nacházejí se třeba někde blízko. S registrací si člověk koupí kredity, jimiž platí třeba za možnost poslat vzkaz na profil, který vzbudil jeho zájem. Pokud je to profil fiktivní osoby, magnet na peníze uživatelských „kavek“, stojí to úplně stejné peníze, klient je pak ponechán v domnění, že perspektivní partnerka neodpověděla – inu, stane se. Stručné shrnutí příběhu Ashley Madison: lidé, kteří chtěli podvádět svoje partnery, byli v něčem podvedeni firmou, jež seznamku provozovala (ochrana zákaznických dat byla v ALM zřejmě trestuhodně nízká, podle časopisu Wired včetně používání pověstného „hesla“ 1234), pak do toho zasáhli hackeři a „potrestali“ jak podvodnou firmu, tak její podvádějící zákazníky. Vrcholem téhle pro někoho „poetické spravedlnosti“ může být rezignace zakladatele a šéfa ALM Noela Bidermana z minulého pátku, z jeho osobních e-mailů, které byly zveřejněny ve třetí dávce ukradených dat, totiž mimo jiné vyplývalo, že měl sám aférky, přestože na veřejnosti mluvil o tom, jak je své manželce věrný. Vítat zveřejnění uživatelů Ashley Madison jako ránu lidskému pokrytectví je ale neuvěřitelně pitomé.

Co když jsme Velkým bratrem my sami?

V příběhu kolem Ashley Madison se projevilo hned několik znepokojivých trendů v současném západním světě silně přítomných. Za nejhrozivější projev narůstajícího dohledu ve společnosti považuje hodně lidí tajné služby a jejich schopnost sledovat a zjišťovat rychle a efektivně (tedy jak kdy), prozkoumávat lidské životy do nejmenšího detailu. Může to působit, jako kdyby se rodila nějaká obdoba režimu Velkého bratra z Orwellova románu. Jenomže se děje něco možná ještě horšího – tím Velkým bratrem je veřejnost, celá nebo její část, která si je jistá svým právem vědět všechno o všech, kteří jsou předmětem jejího zájmu, soukromí těch „nezajímavých“ by přitom mělo být důkladně chráněno. Vzniká jakýsi tekutý lynčující dav, který se přelévá virtuálním světem, poháněný potřebou živit svoje fetišizované pohoršení a taky zvědavost, přepíná svou pozornost od kauzy ke kauze nebo „kauze“, amplifikuje je do nesmyslně velkých rozměrů (viz kauza úctyhodného vědce Tima Hunta, jehož vlídné vtipkování bylo jednou uživatelkou Twitteru ze zlé vůle překrouceno a zmanipulováno, následovala celosvětová pozornost, profesní následky a ztráta reputace nositele Nobelovy ceny). Hackeři typu Impact Teamu jsou jeho avantgarda nebo extrémní křídlo, zveřejňují bez rozmyslu, jejich zjevně absentující empatie je jim jedinou kontrolou. Existuje rozšířené a bludné přesvědčení, že je lépe, když se věci vědí, než když zůstávají utajené. Pro spoustu informací to může skutečně platit. Představa, že je nutná transparentní informovanost všech nejenom o věcech společného zájmu (a i v nich je nějaká rozumná míra utajení na místě), ale i o druhých lidech. Je přece potřeba vybudovat svět, v němž nebude existovat pokrytectví.

Ano, lidi jsou pokrytci a často to nepůsobí ani trochu pěkně. Spořádaný manžel se tváří jako vzorný pilíř rodiny, a přitom si někde stranou užívá, politik přísahá, jak je oddaný nějakým principům, na něž v zákulisí okázale kašle. Svatoušek žádá po spoluobčanech ctnosti, jež v soukromém životě pošlapává, a tak podobně. Jenomže pokrytectví je taky lepidlo, které drží svět pohromadě, nebo je alespoň jeho důležitou složkou. Ano, lidé se na veřejnosti projevují způsobem, který neodpovídá jejich skutečnému smýšlení. Říkají něco jiného na veřejnosti a doma. Potkají na chodbě protivného souseda a normálně ho pozdraví, až za dveřmi domova řeknou, co si o něm skutečně myslí. Prodavač v krámě se tváří, jako kdyby mu na zákaznících záleželo, a přitom jsou mu úplně volní, protože sní o tom, jak si o víkendu vyjede na kole.

Ta propast mezi skrytým a viditelným by měla být zasypána, lepší časy přijdou, až nastane všeobecná transparence, svět se stane šťastnějším a především pochopitelnějším, a to i pro člověka se značně omezenou sociální inteligencí. Podobně jako jiné utopické představy je i tahle neuskutečnitelná, nikoliv proto, že by byla až příliš krásná pro tento svět, ale že je v principu pomýlená, míjí se s člověkem, její naplnění by dalo vzniknout něčemu dost strašnému a pokus o ně taky. Nemálo lidí dnes sní o světě, v němž bude člověk v každém okamžiku mít zhusta oprávněný pocit, že ho poslouchá nějaký fízl, který – když se mu zamane – jeho slova nebo skutky vystaví soudu virtuální lůzy, možná ještě upravené a velmi pravděpodobně zbavené kontextu. Bude se moci spolehnout, že na případné nečisté motivy zveřejňujícího nikdo nebude brát ohled. Když severokorejský režim kvůli dotčené marnivosti diktátora nechal začátkem roku hacknout firmu Sony Pictures, média takto zveřejněnou korespondenci probírala stejně a vybírala z ní největší „špeky“ – bez ohledu na to, že tím vlastně plnila zadání jednoho z nejodpudivějších režimů na světě. Nastává paradoxní situace, kdy se soukromá sféra smršťuje a dostupnost těch nejdetailnějších informací o způsobu, jímž se člověk chová, jak vystupuje, je čím dál širší. Zároveň ale stoupá nárok na to vystupování, jednomu se může snadno přihodit, že se dostane do problémů, protože jeho chování nikoli v každé chvíli odpovídá představám slídičů lačnících po příležitosti k pobouření. Těžko se tenhle tlak nemůže neprojevit na duševním zdraví jednotlivců i společnosti jako celku.

Apokalypsa randění?

S kauzou Ashley Madison ale souvisí ještě další utopie, představa bezbolestného světa, z něhož jsou nějakým způsobem ve velké míře odstraněny zdroje zmatku, frustrace, možná i nebezpečí. Rozšíření dostupnosti internetu a sociálních sítí změnilo snad všechny oblasti života, taky seznamování, a to velmi radikálním způsobem. Partnera nebo partnerku si díky nim člověk může vybírat z daleko většího počtu lidí, není tolik omezený tím, kde žije nebo na koho v reálném životě narazí. Může se seznámit s lidmi nějak spřízněnými, o jejichž existenci by jinak neměl ani tušení, může to být docela obohacující. Služba jako Ashley Madison taky nabízí určitý typ bezpečí. Pan XY, který by si rád užil nějakou tu aférku, může počítat s tím, že jeho rovněž zadaná partnerka nebude mít zájem rozbíjet jeho manželství (a tím třeba i svoje), odpadne zdlouhavé a v něčem i riskantní namlouvání, během nějž se jeden může pěkně ztrapnit. Oběma bude od začátku jasné, oč ve skutečnosti kráčí, a oba právě tohle taky chtějí. Je minimální riziko, že narazí na nějakou paní jako z Osudové přitažlivosti, která v naštvání, že jejich vztah nebere dostatečně vážně, zabije a uvaří domácí mazlíčky jeho roztomilých dětiček. Bude to zábavné, věcné a bezbolestné pro všechny zúčastněné včetně těch podváděných. Možná to tak pro někoho nějakou dobu bylo, ale ta bolest se nakonec dostavila, nečekaná a silná.

Jinou podobu bolesti črtá za oceánem široce diskutovaný článek magazínu Vanity Fair, jehož autorka Nancy Jo Salesová mluví o „apokalypse randění“, již měly přinést seznamovací aplikace v chytrých telefonech. Silná slova, jimž je v polemikách vytýkán chabý základ, Salesová prý vycházela spíš z náhodných zkušeností než sociologických dat, která návyky generace dnešních amerických 20- a 30letých zachycují výrazně jinak. Salesová vychází z rozhovorů s mladými profesionály a vysokoškolskými studenty, kteří si prostřednictvím mobilům sjednávají schůzky většinou na jednu noc. Opět je to vše velmi bezpečné, bezbolestné a efektivní, zúčastnění vědí, do čeho jdou a co mohou očekávat. Podle textu ve Vanity Fair takové aranžmá vyhovuje především mladým mužům, jejichž chvástavá vyjádření o rekordních počtech partnerek Salesová s gustem cituje. Nemluvě o tom, kolik se takhle ušetří peněz za hoštění perspektivních partnerek v restauracích a času, jenž by byl jinak strávený ritualizovanými fázemi namlouvání. Namísto všeho toho „balastu“ stačí pár textových zpráv. K té „latině“ mobilního seznamování patří i historky o tom, jak je dobré mít na večer rozjednaných tak pět schůzek, nechávat si možnosti otevřené, třeba se objeví nějaká ještě atraktivnější.

Článek ale líčí taky odvrácenou stranu k bezbolestnosti reorganizovaného, těžko to říct jinak, páření. Ve světě „apokalyptického randění“ je prý těžké navázat jiný vztah než právě odosobněný a vlastně mechanický, čímž může kdekdo trpět. Autorkou zpovídané mladé ženy ho vnímají s o dost větší skepsí než lovící mladíci. S telefonem plným fotek penisů o schůzku žádajících gentlemanů mluví mimo jiné i o tom, jak tenhle druh scházení nejenže nenaplňuje emocionální potřeby, ale i tělo přijde hodně často zkrátka. Partneři prý překvapivě často selhávají nebo partnerky nemohou dojít uspokojení. Jistým způsobem dosažená bezbolestná zkušenost se opět zdá být docela bolestnou, přinejmenším pro někoho.

Terapie bez pavouků

Možná se v tom dá vidět jakási expanze virtuálního světa do toho skutečného, který se má stát variantou sociálních sítí, s jeho mnohostí povrchních přátelství. Vztahů, od nichž se může požadovat, aby nerušily, neznepokojovaly, odpovídaly pravidlům bubliny, kterou si člověk kolem sebe vytváří. Možná to ovlivňuje přehnaně ochranitelský styl výchovy, který se v rodinách hlavně z vyšších a středních tříd na Západě často pěstuje, jenž vede k představě, že člověk má jaksi nárok, aby z jeho cesty byly odstraněny potenciální zdroje bolesti, zranění, neklidu. Může ale působit bolest hlubší a hůře odstranitelnou, než by přinesly životní karamboly tradičnějšího charakteru. Je to vlastně docela zákonité. Pokus realizovat utopii vede k protikladu deklarovaného cíle, který navíc sám o sobě nestál za moc.

Výstižně to popisuje sociální psycholog Jonathan Haidt v textu, který napsal spolu s Gregem Lukianoffem pro poslední číslo časopisu The Atlantic. Zabývají se v něm poslední vlnou tzv. politické korektnosti, která se soustřeďuje na odstranění všech jevů, které by mohly někoho (především příslušníky nejrůznějších menšin) urážet či se jinak nepříjemně dotýkat, především z univerzitního prostředí. O absurdních excesech tohoto tažení se popsalo už hodně papíru, mluví se ale především o jeho politických dimenzích. Především o jeho destruktivním vlivu na míru svobody slova. Haidt a Lukianoff se však soustředí spíš na jeho dopady na mentální stav lidí, kteří v takto průběžně „čištěném“ prostředí existují. Ohlášený (těžko říct, jak moc upřímný) záměr udělat ze světa ohleduplnější místo vede k tomu, že jeho obyvatelé jsou tlačeni k pokřivenému myšlení. Smysl postrádajícím generalizacím, permanentnímu vyhledávání důvodů k protestům a pohoršení, jejich zveličování. Poškozovaná je i skupina těch, v jejichž jménu se to vše odehrává, tedy lidé, kteří si nesou nějaké skutečné trauma. Snažit se jim „pomoci“ tím, že z jejich zorného pole a vůbec životní zkušenosti bude odstraněno vše, co by jim zdroj toho traumatu mohlo připomenout, jde proti všem terapeutickým zásadám. Člověk nepřekoná arachnofobii tím, že se před ním přestane mluvit o pavoucích a Spiderman bude stažen z programu kin. Cesta je zvládnout existenci ve světě plném pavouků, kteří v něm navíc nepochybně zůstanou. Ty, kdo si budou sugerovat možnost nějaké „bezpavoučí“ utopie, si ten hmyz s vysokou pravděpodobností dá k večeři.