Někdy před třemi lety jsem dostal od egyptologa Miroslava Bárty krátkou zprávu ve smyslu: „Procházím ulicemi Káhiry, jsem deprimovaný, že je tady tolik lidí a všichni budou chtít odejít do Evropy“. V té době jsme již několik let uvažovali o vztahu mezi suchými klimatickými výkyvy, cenami potravin, sociálními bouřemi a migracemi.

Obzvlášť nápadné bylo, že jedna z velkých suchých vln se zhruba kryje s vítězným tažením islámu v 7.–8. století a že k vůbec nejsušším desetiletím došlo v 10. století, kdy pozorujeme další silnou migrační fázi. Odtud je jen logický krůček k úvaze, že pokud bude vysychání Blízkého východu a dalších zemí v pruhu mezi Tureckem a severní Čínou pokračovat, budeme svědky třetí velké migrační vlny.

Migrace jako forma dluhu

V posledních dvou desetiletích jsme se snad pod vlivem reklamy a návratnosti investic naučili uvažovat v měřítku sotva několika let. Jenže na příkladu Německa, kde dosud nedošlo k integraci kurdských gastarbeiterů, kteří tam přišli už před 50 lety, ve skutečnosti vidíme, že uprchlíci vytvářejí někdy pozitivní vklad, ale jindy vnitřní dluh na dobu dalších 50 až 100 let. Naše rozhodnutí zasáhnou zřejmě víc životy našich dětí a vnuků než nás samotných.

V jakých případech vytvářejí imigranti zisk pro celou společnost? V Silicon Valley je zhruba polovina malých firem založená a vlastněná imigranty první a druhé generace. Často se jedná o nadané Indy, kteří zde hledají lepší uplatnění než doma a dokážou se prosadit v kompetitivním prostředí. Něco podobného se týká Anglie, kde mnoho imigrantů zastává vysoké či kreativní posty a vytváří ekonomický zisk. Na anglických školách studuje kolem 200 tisíc cizinců, kteří většinou představují velice selektivní výběr nadaných cizinců z bohatších rodin a již v době příchodu na ostrovy hovoří velice dobrou angličtinou. Řada z nich pak zůstane a stane se oporou společnosti.

Pokud bychom chtěli podobný model zavést u nás, museli bychom vytvořit světově či alespoň evropsky respektovanou výběrovou univerzitu, kde by se pro několik tisíc cizinců přednášelo v angličtině a možná i v ruštině a zároveň probíhaly intenzivní kurzy češtiny. Oba příklady – jak z anglických univerzit, tak z amerických počítačových firem – ukazují, jak prospěšné je systematicky, rok za rokem lákat do země vzdělané lidi, kteří mají dobrou znalost místního jazyka.

Podle toho, co jsem viděl ve sdělovacích prostředcích, to vypadá, že i v současné vlně migrantů je řada relativně bohatých a vzdělaných lidí, kteří se v Německu uplatní. Další vlny se však mohou rekrutovat z chudších a méně vzdělaných vrstev. Nedokážu posoudit pohnutky německých politiků. Určitě je v nich velký kus ušlechtilého evropského humanismu, možná pocit viny za druhou světovou válku, ale třeba i kousek vychytralosti, která počítá s tím, že z uprchlického spektra vybere ty nejaktivnější a nejchytřejší imigranty, a ještě půjde Evropě za příklad.

Ekonomický cyklus, nebo částečný kolaps?

Protože imigranti si svoji identitu a mentalitu nejspíš podrží další desetiletí, je třeba celý problém posuzovat z pohledu národa a jeho dalšího dlouhodobého vývoje. Makroekonomové a politologové se na současný ekonomický vývoj dívají, zjednodušeně řečeno, buď jako na propad v rámci ekonomického cyklu, po kterém bude následovat oživení, anebo jako na období zásadní ekonomické transformace. Spíš věřím na druhou možnost, protože Evropané pracují o nejméně 30 až 40 % méně než Asiaté, ve vyspělých evropských státech a USA mediánová (nejčastější) mzda stagnuje, či dokonce klesá a počet pracovních míst se dlouhodobě snižuje, a to ve všech základních segmentech – zemědělství, průmyslu i službách. Proto někteří ekonomové jako Lawrence Summers hovoří o sekulární stagnaci západní ekonomiky, kde slovo sekulární znamená období trvající celá desetiletí.

Nejrychleji ubývají místa pro nekvalifikované pracovníky a nejvíc se snižuje průměrná mzda u lidí, kteří mají jen základní vzdělání. Do této kategorie nejspíš patří většina současných uprchlíků, a to za situace, kdy mnohé evropské státy mají problémy s vlastními nezaměstnanými. Stačí zvážit českou romskou otázku a uvědomit si, jak jsme úspěšní v řešení romské nezaměstnanosti, zvyšování kvalifikace a mezd. K největšímu ekonomickému propadu dochází u chudých a málo vzdělaných lidí. Tento trend se v poslední době zrychluje a bude v čím dál větší míře zasahovat i uprchlické komunity. Pokud se je ve jménu slitování rozhodneme přijmout, je nutné mít slitování i s vlastními potomky, kterým tento problém předáme.

Evropa jako projekt do dobrého počasí

V zemích EU tvoří imigranti necelých 7 % populace, ale v Německu, Francii a Británii se tento podíl blíží nebo začne blížit 10 %. Pokud k tomu přičteme smíšená manželství a cizince, kteří v minulých letech získali občanství, včetně emigrantů druhé a třetí generace, pak otázka zacházení s cizinci (cizinec je definován jako člověk, který se narodil v jiné zemi) se přímo týká až 20–25 % populace. A pokud k tomuto číslu dál připočteme většinou levicové sympatizanty, dostáváme necelou třetinu populace, a tím i obrovský segment voličů, kteří si přejí vstřícnou migrační politiku.

Proti tomuto množství se přímo nepostaví žádná z tradičních, dlouhodobě existujících politických stran, které musejí bojovat o každé procento příznivců. To je myslím hlavní důvod, proč se ze strany EU tažené německými a francouzskými politiky nikdy nedočkáme jasné a jednotné názorové linie, či dokonce návodu, jak si v uprchlické otázce počínat. Právě toto „mlčení politiků“ je podle mne hlavním důvodem jevu, který se označuje jako xenofobismus, či dokonce fašizace společnosti.

Lidé prostě mají z dalšího vývoje strach a málokdo jim naslouchá. Pokud tento strach nerozptýlí ti, kteří to mají v popisu práce, vytvoří poptávku po nějaké jiné politické síle a ta bude mít nejspíš populistické rysy. Tento druh „fašismu“ bude výsledkem nezájmu seshora a agresivity živené strachem zezdola. Něco z evropského rasismu je ve skutečnosti reakcí na antirasismus, jak píše Zygmunt Bauman, který popírá nebo bagatelizuje kulturní rozdíly mezi různými skupinami lidí.

Myslím, že nejvíc ze všeho by pomohlo, kdyby se státy jako ČR, Maďarsko, Rakousko a Polsko dohodly na vlastní imigrantské strategii. Vysychání podzemních zásobníků vod je totiž na Blízkém a Středním východě tak výrazné, že už během další dekády nemusí jít desítkám milionů lidí jenom o lepší a bezpečnější místo k žití, ale doslova o život. Je jen otázka času, kdy se i chudší evropské země stanou uprchlickou destinací. O nejhorším možném scénáři hovoříme již řadu let: po jedno- či dvouletém suchu se proud zoufalých a o život bojujících běženců zdesateronásobí. Pro tyto případy je nutné mít národní krizovou strategii.

Všimněte si i jednoho jevu, který se ve zpětném historickém pohledu může stát milníkem evropských dějin: Evropa se opět začíná dělit na západní a východní část, a to nejen podle ekonomického a kulturního klíče, ale také podle etnického složení.

Ale přeci jenom: existuje vůbec uprchlická krize?

Kenneth Roth je výkonným ředitelem organizace Human Rights Watch a dění v Evropě víc vnímá ze světové či alespoň americké perspektivy. Srovnává evropskou a americkou situaci. Celá EU má populaci 500 milionů lidí a počet uprchlíků dosahuje dejme tomu 1 milionu, což je 0,2 % populace. V USA se pohybuje kolem 11 milionů ilegálních přistěhovalců, což je kolem 3,5 % americké populace. Roth předpokládá, že tito lidé jsou plně integrováni do americké společnosti, což asi není pravda, ale určitě se podílí na americké ekonomice takovým způsobem, že kdyby měli odejít, mnoha firmám to způsobí vážné problémy. Z amerického pohledu se tedy podle Rotha nedá hovořit o krizi.

Rothova argumentace je však zavádějící, protože uváděný počet imigrantů přicházel do USA dlouhou dobu a postupně se začleňoval do amerického života. Výbuchy násilí i projevy oboustranného rasismu v černošských čtvrtích rovněž nesvědčí o úspěšné integraci u lidí, kteří v USA žijí celá staletí. Právě naopak, pokles některých oblastí a městských čtvrtí do chudoby ukazuje, že integrace není jednosměrný proces. Lidé, kteří se během ekonomického růstu do většinové společnosti integrují, se v horších dobách od ní zase odvracejí. Příkladem může být samotné New Orleans, kam se nevrátilo víc než 100 tisíc nejchudších černochů a průměrný plat černošské domácnosti klesl o 5000 dolarů ročně.

Rothovy názory jsou přece jen něčím typické – je to tlak, skoro bych řekl politický nátlak, abychom přijali uprchlíky. Je to situace, jakou známe např. z energetické politiky EU – vydávají se určitá doporučení a návody, ale žádný z rádců za ně nepřebírá odpovědnost. V každém případě většina evropské populace vnímá uprchlickou vlnu jako skutečnou krizi a je zaskočena její rychlostí a mohutností.

Slitování a šibenice

Polský historik a pozdější ministr zahraničí Bronislaw Geremek napsal jednu ze svých nejúplnějších knih, Slitování a šibenice, o dějinách chudoby a proudech tehdy ještě domácích migrantů z hladem postiženého venkova do měst. Neúroda v roce 1520 vedla k zaplavení měst chudáky a donutila společnost vést diskuse o sociálních dávkách a jejich zneužívání. Podstatné je, že proces přijímání uprchlíků má typicky dvě části. V té první se jedná o křesťanské ctnosti, slitování a solidaritu. Jenže v určitém momentu je uprchlíků tolik, že se situace nedá zvládnout. I počestní chudáci musejí začít krást, aby se uživili, a lůza mezi nimi se nezastaví ani před vážnými zločiny. Druhá fáze je represivní, hněv se obrací proti nově příchozím a místní lidé volají po kriminálu, nebo přímo po šibenici. To se v Evropě dělo od šestnáctého století a občas se děje i ve století jednadvacátém.

Podstatné je, že dnes jsme ve fázi „slitování“, ale historická zkušenost ukazuje, že na ni pravděpodobně naváže represivní fáze „šibenice“. Jak se jí lze vyhnout? Opatrným dávkováním slitování a zejména jasným nastavením pravidel dalšího soužití.

Kdo koho bude integrovat?

Představme si situaci dnešní Anglie. Demografický přírůstek způsobený uprchlíky (asi 330 tisíc za uplynulý rok, v Německu to je asi 800 tisíc lidí, s výhledem na 1 milion do konce roku) začíná v některých krajích přesahovat počet narozených dětí. Navíc, 28 % všech narozených anglických dětí pochází z uprchlických rodin a k tomu je nutné přičíst děti narozené cizincům, kteří mezitím získali občanství. Porodnost přistěhovalců je podstatně vyšší, takže etnická struktura Evropy se bude ještě intenzivněji měnit. Anglie (ale třeba i Austrálie) publikuje přistěhovalecké mapy, ze kterých jasně vyplývá, že nově příchozí směřují jen do některých oblastí – typicky to jsou velká města a hustě zastavěné nížiny, ale ne například skotský venkov. V ČR by tomuto možná budoucímu multietnickému charakteru osídlení odpovídaly střední Čechy, okolí Brna a Olomouce.

V řadě anglických oblastí během dalších deseti let přesáhne počet cizinců a jejich potomků 50 % obyvatel, někde i víc. Podobná je situace v jižní Francii, kde stále častěji dochází k tomu, že přistěhovalci osídlí historický střed města, a Francouzi žijí na bohatších předměstích. Naproti tomu Paříž představuje bohaté francouzské město sevřené chudším kruhem islámských čtvrtí a sídlišť.

Původní představa byla, že imigranti se časem sžijí s okolím a začlení se do evropské společnosti. Dochází ale k opačnému procesu – když jako Anglosas chcete žít na určitém místě, je zapotřebí se začlenit do společnosti, která tam mezitím vznikla. Je to však bolestivý proces proměny původní identity. Uveďme například návrh, aby podobně, jako jsou zaváděny vegetariánské dny, se prosadily dny, nejlépe pátky, bez konzumace alkoholu. Z hlediska zdraví se tento návrh dá podpořit, ale kulturně je těžko snesitelný.

Stanislav Komárek nedávno shrnul důvody, proč je integrace zejména muslimů tak obtížná. Jejich život má dvě centra – rodinu a náboženství. Lpí na velké rodině, která se navzájem podporuje, takže evropský styl života malých, rozvodových rodin musejí vnímat jako úpadkový. Podobné to je s náboženstvím – člověk, kteří věří v Boha, má tendenci se na nevěřícího dívat trochu spatra a určitě to platí o aktivním muslimovi ve vztahu k evropskému ateistovi. Mnoha muslimům je jasné, že neexistuje žádný pořádný důvod, proč přijímat nejasné, zesláblé a často i dekadentní evropské hodnoty, když naopak Evropanům by prospěl muslimský typ společnosti. Má to svoji nepříjemnou, konfliktní logiku, která je opět dána dvěma faktory – lpěním na tradici v islámském světě a vyprázdněním hodnot v evropském postkřesťanském světě.

Přitom největší problémy nastávají v druhé či další generaci. Čerství uprchlíci si ještě pamatují hrůzy, kterým byli vystaveni doma, ale druhá, dílem nezaměstnaná generace víc vidí to, čeho nedosáhli, a přitom má pocit určité nadřazenosti svých hodnot nad evropskými. Je chudá, pyšná a má agresivní tendence. Frustrace je velká i mezi domácími nezaměstnanými, ale jiný kulturní model ji ještě zesiluje.

Hra na vděčnost

Britský historik Keith Lowe v knize Zdivočelý kontinent líčí vzestup Evropy po druhé světové válce. Předcházelo mu však bolestivé vyrovnávání se s prošlým utrpením a vyřizování účtů. Z našeho pohledu je významné, jak si tehdejší Evropa poradila s uprchlíky. V Německu pracovalo nejméně pět milionů totálně nasazených, kteří najednou získali svobodu, i když to bylo hladová svoboda v ruinách měst. Překvapivě se mnoho z nich nechtělo vrátit domů, kde, jako třeba v Jugoslávii, dál probíhaly čistky a boje. S tímto množstvím lidí nešlo dělat nic jiného než je zase zavřít do uprchlických táborů spravovaných organizací UNRRA, na niž mnoho lidí dodnes vzpomíná s vděčností, protože tito lidé s nimi soucítili.

Všichni by měli mít radost z konce války, ale psychologové UNRRA pozorovali jev, který nazvali „komplex z osvobození“. Lidé byli zavření v táborech, kde prožívali dlouhá období nečinnosti. Stávali se zatrpklými, nedůtklivými. Mívali období rozhořčeného neklidu i apatie a mrzutou podezíravost vůči autoritám. UNRRA se jim snažila dát „víc než jenom jídlo“. Mohli zakládat politické a zájmové spolky. Jenže se ukázalo, že v táborech bujel černý obchod a extremistické nálady. Když uvážíme, čím tito lidé prošli, je to logické. Extrémní životní podmínky živí extrémní postoje.

Těmto lidem bylo nutné vrátit kontrolu nad vlastním životem, ale nebylo to snadné. Osvoboditelé očekávali vděčnost, často se však setkávali s nepřátelstvím. Totálně nasazení totiž celou válku snili o jejím konci a návratu do šťastných domovů. Místo toho skončili v uprchlickém táboře, který se podobal tomu, z čeho přišli. Nepokoje, vzpoury a volání „Freedom!“ v uprchlických táborech jsou současnou analogií tehdejších poměrů. Pokud alespoň některým uprchlíkům nebudeme schopni splnit jejich sen, neočekávejme vděk, ale apatii či v horším případě nenávist. Problém je pochopitelně v tom, že sen o pěkném čistém domě, dobrém vzdělání a finančním zabezpečení nejsme schopni bez práce a obětí splnit ani sami sobě.

Dokončení příště