Ze špiček německého byznysu a financí se v přílivu stovek tisíc migrantů do země stávají přední demografové a sociologové. Guvernér Bundesbanky Jens Weidmann se v rozhovoru pro deník Süddeutche Zeitung rozpovídal, jak přistěhovalci představují pro zemi jedinou šanci. Stárnoucí německá společnost si bez nich dlouhodobě nedokáže udržet svou současnou hospodářskou výkonnost. Příchod stovek tisíc přistěhovalců z Blízkého a Středního východu nyní znamená pro Německo ekonomickou zátěž.

„Imigrace s sebou ale přináší i šance. Ty budou tím větší, čím lépe se nám podaří integrovat lidi, kteří k nám natrvalo přicházejí, do společnosti a na pracovní trh. Kvůli demografickému vývoji totiž Německo potřebuje dodatečné pracovní síly, aby si udrželo svůj blahobyt.“

Není sám, spíš špička ledovce. Při otvírání frankfurtského autosalonu prohlásil šéf automobilky Daimler Dieter Zetsche, že přijmout do země za jediný rok milion migrantů (což navrhoval ještě před pár dny vicekancléř a ministr hospodářství Sigmar Gabriel) je sice „úkol pro Herkula“, zároveň je to ale příslib dalšího „ekonomického zázraku“, který by podle něj mohl připomínat poválečný boom 50. a 60. let. Připustil, že jistě ne všichni z těch, kdo přicházejí do Německa, jsou brilantní inženýři, mechanici nebo podnikatelé. Mnozí z těch, kdo ale utíkají před válkou, perzekucí a chudobou (čímž rovnou přiznává i ekonomické motivy migrace), jsou vysoce kvalifikovaní a motivovaní, tedy přesně ti, které potřebuje stárnoucí a zmenšující se německá společnost. Právě ekonomický zázrak let padesátých a následujících udělal z Německa největší ekonomiku Evropy. „Mnoho příkladů úspěšné integrace je k vidění třeba v Silicon Valley,“ prohlásil Zetsche.

Člověk není jen pracovní síla

Ukazuje to, že špičky německého byznysu nejsou zrovna nejbystřejší společenští pozorovatelé. Ohrožené země skutečně opouštějí ti nejschopnější. Různé odhady mluví o tom, že až 15 % migrantů mířících do západní Evropy má vysokoškolské vzdělání. To je na země, z nichž přicházejí, velmi nadstandardní podíl, sám o sobě potvrzující, že na cestu do Evropy se vydávají aktivní a motivovaní příslušníci na Blízkém východě velmi úzkých středních vrstev. Jenže sama německá ministryně práce Andrea Nahlesová v půlce září utrousila, že jen desetina příchozích má kvalifikaci a schopnosti potřebné pro německý pracovní trh. Podle různých odhadů je mezi nimi na druhé straně 10 až 15 % analfabetů. Nechme teď úplně stranou, že Silicon Valley přitahuje jen ty nejlepší z nejlepších z celého světa.

Volání po levné, nové, čerstvé pracovní síle z ciziny je klasickou ukázkou úzkého, čistě ekonomického vidění světa bez domýšlení důsledků. Neznají, nebo zapomínají, desítkami let prověřená slova švýcarského spisovatele Maxe Frische z roku 1965: „Žádali jsme pracovní síly, ale dostali jsme lidi.“

Tento styl zúženého technicistního uvažování není německou specialitou. U nás zatím není úplně reálné, že by se do politických proklamacích o demografii pustil guvernér ČNB Miroslav Singer a volal, že bez desítek tisíc migrantů si neudržíme prosperitu. Slyšíme je ale často od průmyslníků. Už dlouho je opakuje třeba Radek Špicar, dříve manažer Škody Auto, dnes viceprezident Svazu průmyslu. Dnes o tom, že firmy potřebují migranty, hlasitě mluví Vladimír Dlouhý, prezident Hospodářské komory s ambicemi stát se prezidentem České republiky. Jinak tady má hlavní licenci na podobné úvahy, že nás dlouhodobě před ekonomickým úpadkem zachrání jen přistěhovalci, bývalý premiér, eurokomisař a nyní poradce ministerského předsedy Vladimír Špidla. Dosud velmi rozumné a zodpovědné chování Bohuslava Sobotky ukazuje, že o jeho radách a myšlenkách kriticky přemýšlí.

V Německu jsou ale průmyslníci silnou lobby, která má na politiky obrovský vliv. Strach ze stárnoucí společnosti, kde nebude dost „pracovní síly“, je tam reálný. V celé směsi motivací současného chaotického chování Německa hraje nemalou roli. Je jen otázkou, nakolik byl jednou z prvotních motivací pro vstřícnost, a nakolik je zpětnou racionalizací zbrklého rozhodnutí konat dobro.

Poprvé na vlastní oči

O stárnoucí společnosti, vymírajících evropských zemích a demografickém ohrožení se debatuje desetiletí. Jsou o tom sepsány tisíce varovných, efektních studií a knih. Dosud to ale bylo abstraktní téma. Budoucí hrozba, jejíž konkrétní projevy si nikdo neuměl představit. Teď ji přes chování úzkostných Němců, které bude mít vliv na všechny ostatní Evropany, začínáme zažívat.

Pokud jde o stárnutí, má Německo skoro nejhorší budoucnost ze všech evropských zemí. Rozhodně z těch velkých, jejichž směřování kontinent nejvíc ovlivňuje. Je na tom nesrovnatelně hůř než Francie nebo Velká Británie. Němečtí statistici odhadují, že pokud by migrace pokračovala jako dosud (tedy před současným exodem, kdy ročně přicházelo do země několik desítek tisíc, nikoliv stovek tisíc lidí), do roku 2060 se počet obyvatel Německa sníží ze současných 80 na 68 milionů. To by samo o sobě nebylo nejhorší. Počet těch, kdo pracují, se ale sníží o 30 %, na 34 milionů.

Pro získání úzkosti ze stárnoucí společnosti se však není ani potřeba dívat tak daleko do budoucna. Stačí srovnání za posledních deset let. V roce 2004 představovaly děti ve věku do čtrnácti let 14,7 % německé společnosti. Už tehdy se to hodně lišilo třeba od Francie s 18,8 % a Británie s 18,2 %. Pro srovnání: u nás to bylo 15,2, na Slovensku 17,8 – stejně jako ve Švédsku. Finové měli 17,6, Nizozemci 18,5 a Poláci 17,2 % dětí ve společnosti. Ještě hůř než Němci na tom byli Italové s 14,2 nebo Španělé se 14,5 %.

Už tehdy měli Němci nejvíce lidí starších 64 let (18 %). Ve Francii jen 16,2 a v Británii 15,9 %. U nás to bylo 14 %. Není to ovlivněno tím, že by se Němci dožívali v průměru vyššího věku. Ženy tam v průměru žijí 83 a muži 81 let. Stejně jako ve Velké Británii. Francouzky mají šanci se dožít dokonce 85 a Francouzi 83 let. Vysvětlení je jediné: v Německu se rodí málo dětí. Tím pádem tvoří senioři větší část společnosti. Pro srovnání: u nás patřilo do generace 64+ jen 14 % lidí. Byli jsme pod průměrem zemí EU, který dosahoval 16,4 %. Ženy se tady dožívají v průměru o dva a muži o tři roky méně než v Německu.

Minus milion dětí, plus dva miliony seniorů

Za deset let v roce 2014 už všechno vypadá o dost hůř. Dětí do čtrnácti let už je v Německu jen 13,1 %. V Británii 17,6 a ve Francii 18,6 %. Na rozdíl od Německa tam dětí ubylo jen velmi málo. Ty podíly vypadají mnohem přesvědčivěji, když se převedou do konkrétních čísel. Ještě v roce 2004 žilo v Německu 11,8 milionu dětí do čtrnácti let, loni už jen 10,5 milionu. Země je o víc než jeden milion dětí chudší. Podíl generace 64+ se ve společnosti naopak zvýšil na 20,8 %. To znamená, že dnes tam žije 16,6 milionu seniorů, zatímco před desetiletím jich bylo jen 14,4 milionu. Těch 2,2 milionu (což si snadno představíte jako dvě Prahy) si v každodenním životě všimnete. Stejně jako chybějícího milionu dětí. Země je jiná. Víc vážná, opatrná, toužící po korektnosti a jistotě. Méně odvážná a veselá.

Němci jsou spolu s Italy jedinou společností, kde už je dnes více než pětina společnosti z generace 64+. Ve Francii je seniorů 18 a v Británii 17,5 %. U nás 17,4 %. Nikdo jiný v Evropě, s výjimkou zmíněných Italů, tudíž nemá se stárnutím a nedostatkem dětí tak velký problém jako Němci. To dobře vysvětluje, proč Francouzi a Britové naivně nevzhlížejí k migrantům jako k jediné naději na nový zlatý věk. „Ročně k nám přichází 300 tisíc lidí, víc než do Německa. My ale na rozdíl od nich nemáme demografickou krizi, takže je nepotřebujeme,“ vysvětluje jeden z britských diplomatů, proč dohoda o nových pravidlech pro migraci v EU, kterou chce Londýn dotáhnout do podoby konkrétních změn ještě před svým referendem o setrváním v EU plánovaném na roky 2016 nebo 2017, vůbec nebude snadná. Londýn ani Paříž netrpí německou úzkostí ze stárnoucí společnosti.

Samotná míra porodnosti, tedy počet dětí připadajících na jednu ženu, je v Německu jedna z nejnižších v Evropě. Problém je ale ještě čitelnější, když se podíváte hlouběji do podoby německých představ o dětech, rodině a životních prioritách.

Na průměrnou Němku vychází v přepočtu 1,4 dítěte. U Britky je to 1,83 a u Francouzky 1,99 dítěte (nejvíce ze všech zemí EU). V Německu zůstává porodnost v posledních letech více méně stejně slabá. Před deseti lety to bylo 1,36 dítěte na ženu. Ve Francii i Británii stoupá. V roce 2004 měly Francouzky v průměru 1,92 dítěte, Britky 1,76 dítěte. Pro srovnání: na průměrnou Češku dnes připadá 1,46 dítěte. To je sice jen o málo lepší než v Německu, na rozdíl od něj jsme ale na vzestupu. Ještě v roce 2004 to bylo 1,23 dítěte. Hůř než Němky jsou na tom Polky s 1,29, Španělky s 1,27, Řekyně s 1,3 a Maďarky s 1,35 dítěte.

I proto britský týdeník The Economist na svůj twitterový účet napsal: „Maďarský odpor k imigrantům postrádá ekonomickou logiku.“ A připojil tabulky, podle nichž se maďarská společnost v příštích dvaceti letech zúží nejvíc z celé Evropy, když předstihne dokonce Němce. Vedle je další graf, ukazující, kolik procent firem si stěžuje, že nemůže najít zaměstnance. Žebříčku vévodí Maďarsko, kde hlásí potíže 58 % zaměstnavatelů, následuje Německo s 45, Polsko se 40, Švédsko s 39, Francie s 29, Slovensko s 28 a my s 18 %. The Economist se odvolává na průzkum personalistické společnosti ManpowerGroup.

Je to zajímavá ukázka, že špatná demografická budoucnost nevyvolává ve všech takovou úzkost a touhu po migrantech jako v Němcích. Maďaři na horší stárnutí a méně dětí reagují úplně opačně.

Proč Němci dobrovolně nechtějí děti

V úvahách o budoucnosti nehraje roli jen to, kolik se v zemi celkově rodí dětí, ale především to, kolik tam žije bezdětných žen a mužů. A ještě více počet těch, kdo přímo otevřeně deklarují, že děti mít nechtějí. Německo je v bezdětnosti na čele žebříčku. Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj dlouhodobě sleduje počet žen, které doživotně zůstanou bezdětné. Data dává dohromady ve věku, kdy už je biologicky jasné, že děti mít nebudou. Poslední záznam je o těch, které se narodily v roce 1965, tedy dnešních padesátnicích. Rozdíly mezi jednotlivými zeměmi jsou dramatické a bohatství země, a dokonce ani počet věřících v tom nehrají roli. Vysvětlení je třeba hledat podstatně hlouběji ve společenské atmosféře a hodnotách jednotlivých zemí.

Evropskými rekordmankami v bezdětnosti jsou ženy ze západní části Německa. Je jich 23 %. Pak následuje Itálie s 21 %. Ve východních zemích bývalé komunistické NDR nemá děti 15 % žen. V Nizozemsku 19 %. Následují Britky (OECD ale z nějakých důvodů nemapuje Skotsko, nýbrž jen Anglii a Wales) s 18 %. Ve Francii nemá dítě jen jedna z deseti žen. Podobně v Maďarsku. U nás je to jen 7 %, tedy třikrát méně než v Německu.

Precizní Němci mají detailně statisticky doložené i to, co je to za ženy. Velké rozdíly jsou mezi jednotlivými regiony. V Hamburku nemá děti 32 % žen. Region na severovýchod od Berlína má naopak jen 14 % žen bez dětí. Míra bezdětnosti je podstatně vyšší mezi vysokoškolsky vzdělanými dámami. Proč žije tolik lidí bez dětí zrovna v Německu? Zásadní je, kolik lidí se pro život bez dětí cíleně rozhodlo, a kolika se to osudem přihodilo. Demografky Anneli Miettinenová z Institutu pro výzkum populace v Helsinkách a Ivett Szalmaová ze Švýcarského centra pro sociální vědy (FORS) v Lausanne hledají motivy pro bezdětnost ve studii Childlessnes Intention and Ideals in Europe (Motivace, proč nemít v Evropě děti).

Z průzkumu Eurobarometr daly dohromady čísla, kolik mužů a žen ve věku mezi 18 a 40 lety otevřeně přiznává, že děti nikdy mít nechce. V roce 2011 to tvrdilo 10 % německých mužů a jen o procento méně žen. Není to nejvíc v Evropě. V Nizozemsku nechce mít děti 19 % mužů a 10 % žen. V Lucembursku 16 % mužů a 13 % žen. V Británii 9,8 % mužů a 10 % žen. To je výrazný kontrast třeba s Francií, kde po dětech netouží jen 4,5 % mužů a 2,1 % žen. My si dětí vážíme ještě víc než Francouzi. Cíleně je nechce jen 3,6 % mužů a 2,6 % žen. V Maďarsku 5,9 % mužů a 5,6 % žen.

Motivace, proč někdo nemá děti, nebo je dokonce cíleně vůbec nechce, jsou různé. Vůbec to není tak jednoduché, jak si myslí někteří sociální inženýři, že tam, kde stát rodinám více pomáhá, stoupá i touha mít děti. To je podobně zúžené uvažování, jako když si průmyslníci pletou lidi s pracovní silou.

Ve zmíněné studii bylo zkoumáno také to, za jak důležité pro šťastné manželství lidé v jednotlivých zemích děti považují. Rozdíly jsou opět dramatické. V Německu to za podstatné považuje jen 45,6 % lidí. Stejně tak v Nizozemsku. Ve Velké Británii 50,2 %. Ve Francii 63,6 %. U nás 62,8 %. V citovaném bezdětném Maďarsku ale 77 % lidí. V podobně bezdětné Itálii 60,6 %.

Posedlí výkonem

Německý sociolog Meinhard Miegel, který loni přednášel i v Praze, je přesvědčen, že Němci jsou posedlí hospodářským růstem a zvětšováním všeho od výkonu ekonomiky po vzestup vzdělanosti a rozvoj technologií. A v té posedlosti a fixaci na výkon jim nezbývá čas na vyvažování života mezi práci, rodinu a zábavu. Proto nemají děti. Nezvládají podle něj ten balanc, který se velmi dobře daří Francouzům, byť za to platí méně rozjetou a výkonnou ekonomikou.

Němci velmi často berou život jako buď, anebo. Matky malých dětí jsou tam do značné míry vyřazené z pracovního i společenského života. Podle německého statistického úřadu jen 32 % matek dětí do tří let nějak, alespoň pár hodin týdně, pracuje. Ve Francii je to přes 60 %. Narozením dítěte se tam ženy na rozdíl od jiných zemí nestávají jen matkami. Mají pestřejší život a zvládají více rolí. Francouzky se necítí vyřazené, omezované a zatlačené jen do domácnosti. Děti vidíte ve Francii všude ve veřejném prostoru. Dospělí je s sebou od velmi útlého věku vodí do obchodů, restaurací, galerií. Nemusejí s narozením dětí výrazně omezovat vlastní společenský život. Není to pro ně volba buď, anebo. Nemají ten pocit, že se kvůli dětem musejí obětovat. Nestojí před volbou, kterou z různých důvodů cítí třeba právě Němky.

Různé studie ukazují, že společenským problémem nejsou rodiny s málo dětmi, ale lidé úplně bez dětí. Ti cítí úzkost ze stárnoucí společnosti, jaké teď podléhá Německo. „Poslední výzkumy ukazují, že bezdětné stárnoucí páry, a speciálně ženy, jsou více zasaženy nemocemi. Studie z Itálie dochází k tomu, že bezdětným chybí zdravotní péče a sociální podpora, kterou by normálně zastaly jejich dospělé děti. Takhle musí nastupovat profesionální pečovatelé, které musí někdo zaplatit,“ píše ve studii Chidless by Choice (Život bez dětí jako volba), zveřejněném v bulletinu Yaleovy univerzity, bývalý šéf populační divize OSN Joseph Chamie. „Bezdětní starci mají vyšší výdaje na zdraví a sociální péči než ti, kdo mají děti. A vyžadují výrazně komplexnější veřejnou nebo soukromou zdravotní a sociální péči.“ To jsou ty opakované stesky v německých studiích o nedostatku pečovatelů, sestřiček a doktorů. Ta úzkost je přivádí k víře, že se o jejich starce postarají syrské sestřičky, kterým oni dnes pomohli.

Historie ukazuje, že demografie i vztah k dětem se mohou v dobrém i zlém velmi rychle otočit. Bezdětných Němek bývala ještě před dvaceti třiceti lety ani ne polovina. Naopak Francie řešila před druhou světovou válkou úpadek porodnosti. Ten obrat ale musí vždycky přijít z nějaké společenské atmosféry. V Německu zatím převládá víra v technicistní řešení, že chybějící mladé a aktivní si prostě pozveme ze Sýrie a spol. a oni nám budou vděčně sloužit.

Ještě před pár lety to vypadalo, že společnosti už dochází poznání, že masová migrace 60. let do západní Evropy byla omyl, za který dnes platíme vysokou cenu společenským napětím. I Angela Merkelová ještě před pěti lety prohlásila, že multikulturalismus, který masovou migraci do západní Evropy provázel, byl omyl. Dnes je to pod vlnou emotivních obrázků a úzkosti ze stáří a nedostatku „pracovních sil“ zjevně zapomenuto. A sní se další sen, jak snadno se z přistěhovalců z Blízkého východu stanou pracovití výkonní Němci.