Sopka, která svou činností zasypala sama sebe. Cimrmanovským obratem se dají nejlépe popsat dva roky fungování sněmovny, která sice překypuje mnoha aktivitami, nedokáže však většinu z nich dotáhnout k nějakému závěru.
Pokud vám připadá, že zpráva, že nejméně dva z pařížských atentátníků zřejmě pronikli do Evropy vydávajíce se za syrské uprchlíky, vyvolala nesmyslnou hysterii, pak jste nedávali pozor na to, co se dělo ve Spojených státech.
Husí kůži a „super“ pocit měla – alespoň podle svého vyjádření na sociální síti – minulou sobotu večer hostinská z jihočeské obce Nadějkov Lucie Šmejkalová. „Maj to, joooo!“ jásala na Facebooku. Její oblíbená skupina Ortel, která byla v hlasování ankety Český slavík před dvěma lety sto pátá a loni čtvrtá, stanula minulý týden těsně pod nejvyšším stupínkem.
Ve vládě Bohuslava Sobotky sedí ministři, kteří hodně mluví, jak promění zemi. A nejsou za nimi vidět žádné podstatné činy. Klasickým příkladem je ministr financí a nejpopulárnější politik Andrej Babiš. O karuselech, lepším výběru daní a elektronické evidenci tržeb jsme toho slyšeli opravdu hodně.
Ministři dopravy nejsou neschopnější než kolegové z jiných resortů. I když je současný ministr Dan Ťok (ANO) za posledních sedm let už desátý v řadě a i když také v jeho případě existuje dost důvodů k odvolání, hlavně neschopnost najít někoho, kdo by provozoval mýtný systém na českých dálnicích od ledna 2017.
Tři dny před masakrem v Paříži poslal britský premiér David Cameron předsedovi Evropské rady Donaldu Tuskovi dopis, v němž formuluje požadavky Londýna na rozvolnění vztahů s EU. Poté se britští politici a vysocí úředníci rozjeli po Unii, aby obsah dopisu, který vzbudil rozruch a zlou krev, správně vysvětlili.
Třetí týden teplého listopadu a na rozbouřené moře z Turecka vyplouvají další tisíce uprchlíků – převážně Syřanů, ale mezi nimi se nacházejí Iráčané, Libyjci, Afghánci i běženci z kruté eritrejské diktatury, ze Súdánu a také ze severní Nigérie, kde řádily bojůvky islamistického hnutí Boko Haram. V Afghánistánu, Africe a na Blízkém východě postihla destabilizace zhruba 60 milionů lidí.
Když islamisté v lednu vystříleli redakci časopisu Charlie Hebdo, bylo to právě v den, kdy vyšel nový román Michela Houellebecqa a jeho autor byl na obálce aktuálního vydání časopisu. Francouzský premiér Manuel Valls se k tomu tehdy postavil dosti odporným způsobem: „Francie není Houellebecq. Není netolerance, nenávist a strach,“ řekl tehdy francouzský premiér, samozřejmě aniž by knihu četl.
Proč právě Brusel? Mondénní metropole země z první desítky nejbohatších států Evropy. Centrum Evropské unie a jejích institucí. Vždyť se v evropské veřejné debatě nikdy pořádně neprobíralo, že by Belgie měla nějaký vážný společenský problém. Evropské elity řešily sociálně vyloučená francouzská předměstí – poté, co před deseti lety vzplála v nepokojích.
Až 200 zdravotníků a příslušníků protichemické jednotky by mohla poslat Česká republika do případné pozemní operace proti Islámskému státu, prohlásil ministr obrany Martin Stropnický. Nechme stranou, nakolik vysoká je pravděpodobnost, že se nějaká mezinárodní invaze proti radikálním islamistům v Sýrii a Iráku opravdu uskuteční.
„Jde o válečný akt,“ prohlásil francouzský prezident Francois Hollande poté, co při sérii teroristických masakrů v Paříži přišlo o život 132 lidí a dalších více než tři sta bylo vážně zraněno. Několik desítek jich stále v pařížských nemocnicích bojuje o život. K útokům se hned v sobotu oficiálním prohlášením přihlásilo islamistické hnutí Islámský stát.
Devátého listopadu oznámila významná švédská firma Trelleborg koupi českého gumárenského holdingu ČGS, pod který spadá zejména výrobce pneumatik Mitas, za více než 31 miliard korun. Je to bezkonkurenčně největší prodej české firmy v letošním roce. Trelleborg, působící ve více než čtyřiceti zemích, se převzetím ČGS stane světovou jedničkou ve výrobě pneumatik pro zemědělské stroje.
V úterý 28. listopadu 1989, kdy byl národ ještě v euforii z pátečního odstoupení komunistického politbyra v čele s Milošem Jakešem, si tehdejší ministr vnitra František Kincl zavolal do kanceláře náčelníka rozvědky Viléma Václavka. „Řekl mi, že nemůže jinak, ale že mě musí odvolat za svévolné jednání,“ vypráví Václavek, dnes jednasedmdesátiletý penzista.
Čest být rodištěm Franze Kafky si Praha a vůbec české země zaslouží. Kafkovy příběhy o všemocné a neproniknutelné byrokracii, která se může zničit jedině sama, se opakují i dnes, jen v jiných kulisách.
„Domů jeďte,“ říká žena dvojici syrských uprchlíků s dítětem, kteří ji žádají o pomoc či radu. V jiném záběru jednoho z nejsledovanějších videí posledních týdnů na otázku běženců, jaká je tedy Česko pro uprchlíky vlastně země, další žena prohodí: „No good. Bad.“ A poradí, kam by jejich kroky měly směřovat: „Deutschland!“
Osmnáctého listopadu se před Městským soudem v Praze začne projednávat případ, který ukáže, jak je justice schopná hledat spravedlnost v nejnáročnějších, nejcitlivějších a nejspletitějších případech na hraně byznysu, politiky a bezpečnostních složek.
Nešlo jim o dílo ani o výsledek, ale o to, jak jsou dobře nasvícení a zda jsou lidé kolem nich v dostatečném předklonu. Ostatní dělili na „toho zmáknu“ a „toho zlikvidovat“. Nesnesli sebemenší náznak odporu nebo protinázor. Systémově manipulovali se svými nadřízenými, aby vytvořili dojem nepostradatelnosti.
Dojít pěšky z bavorského Wegscheidu na Lipenskou přehradu se stihne za čtyři hodiny, většina jeho současných návštěvníků ovšem míří jiným směrem. Chtějí se dostat dál do bavorského a německého vnitrozemí. Jedná se totiž o uprchlíky, kteří právě u Wegscheidu překračují rakousko-německou hranici.
Ta slova znějí jako ozvěna z doby temna, kdy se bezuzdné zlo šířilo zemí a běsnící šílenství proměnilo sousedy ve vrahy svých sousedů. „… musíte drtit na prach, musíte hubit. Tito lidé jsou dobří jen k umírání. Dávám vám tento rozkaz, jděte!“
Černobílý příběh o xenofobní, ustrašené postkomunistické střední Evropě a vůči přistěhovalcům otevřeném Západě, který dominuje domácí veřejné debatě, bledne hned při pohledu za západní hranici Německa. Vítací atmosféra, do níž koncem léta zhruba na dva měsíce sklouzli Němci, není žádným západním standardem.
Před pár lety se mezi nejbohatšími lidmi v Česku začala šířit mediální horečka. Zatímco Zdeněk Bakala si v roce 2008 pořídil vydavatelství Economia spíše jako snobskou výlohu a jeho krok nevyvolal u kolegů takřka žádnou odezvu, mocenský nástup Andreje Babiše spustil lavinu „nákazy“, která stále pokračuje. Lidé z první podnikatelské ligy se už ani netají, že si prostřednictvím médií kupují vliv.
Na Pražském hradě byli minulý týden při oslavách nejdůležitějšího státního svátku vyznamenáni také normalizační aparátčík, vlivná figura pozdně komunistického popu, kapelník, komik a později (ehm) svérázný politik, jehož největší zásluhou je zřejmě pohotovost, s níž častuje nadávkami kritiky prezidenta Miloše Zemana.
Rvou se o koryta. Tak stručně hodnotí krizi na pražské radnici návštěvníci českých hospod. Není proč se divit soudu nezasvěcených občanů, kterým nikdo nevysvětlil, proč se zastupitelé čtrnáct dní řežou hlava nehlava. Jediný, kdo se o to pokusil, byl odvolaný náměstek Matěj Stropnický.
Přijetím migrantů teprve začíná dlouhý proces vzájemného přizpůsobování se, jehož cílem má být fungující a alespoň v základních věcech soudržná společnost. Integrace nějaké menšiny obvykle znamená tři věci – nově příchozí se naučí jazyk, ctí místní právo a sdílí část historie a kultury nové společnosti.
„Doufám, že bude zítra pěkné počasí. Nechceme, aby to na fotce vypadalo jako v Mordoru,“ upozornil nás mluvčí Severočeských dolů Lukáš Kopecký, když jsme s fotografem žádali o vstup do areálu povrchového hnědouhelného dolu Bílina. Právě toho, který se podle rozhodnutí vlády z 19. října zakousne po čtyřiadvacetiletém váhání politiků do okolní krajiny a zastaví se pět set metrů od obcí Mariánské Radčice a Braňany, nacházejícími se mezi Mostem a Litvínovem.
Často utečou z první vycházky nebo prostě přelezou plot dětského domova. „V útěku jim těžko můžeme zabránit a také se o to nesnažíme. Vychovatelé mají zakázán fyzický kontakt s klienty,“ podotýká Patrik Matoušů, ředitel výchovného ústavu v Praze-Proseku. Policie sem přiváží děti běženců, které byly na českém území zadrženy bez doprovodu rodičů či jiných příbuzných.
Střídavě se mu posmívali nebo ho démonizovali. Měl být člověkem minulosti, který nemá recept na vítězství a měl by odejít do politického důchodu. Nyní se může Jarosław Kaczyński považovat za nejúspěšnějšího polského politika současnosti.
Koho chce Bůh potrestat, tomu splní všechna přání. Staré přísloví popisuje hlavní riziko pro favorita nedělních parlamentních voleb v Polsku. Strana Právo a spravedlnost (PiS) je předem tak jistým vítězem, jako dosud nebyla u našich severních sousedů žádná strana. Průzkumy to říkají jednoznačně. Právo a spravedlnost získá přes pětatřicet procent hlasů, o deset až patnáct procent víc než hlavní konkurent, vládní Občanská platforma (PO).
V roce 2013 chtěl vrchní olomoucký žalobce Ivo Ištvan svým teatrálním zásahem na Úřadu vlády „odstíhat“ (Ištvanovo oblíbené slovo) propojení mezi politiky v nejvyšších patrech moci a politickými podnikateli. Nepodařilo se. Případ, který obrátil zemi od liberální demokracie západního stylu k východní oligarchii, skončil po dvou a půl letech debaklem.
Týdeník Echo nepatří mezi média, která sestavují podnikatelské žebříčky podle bohatství a „odhalují“ životní záliby českých miliardářů. Nesledujeme nákupy nových apartmánů ve Špindlerově Mlýně, jachet v Chorvatsku, resortů v Karibiku ani nerozebíráme nejnovější vrtochy horních deseti tisíc. Tentokrát ale uděláme tak trochu výjimku. Objevili jsme totiž projekt určený těm nejmajetnějším, který výrazně překračuje meze obvyklé výstřednosti.
