Ta slova znějí jako ozvěna z doby temna, kdy se bezuzdné zlo šířilo zemí a běsnící šílenství proměnilo sousedy ve vrahy svých sousedů. „… musíte drtit na prach, musíte hubit. Tito lidé jsou dobří jen k umírání. Dávám vám tento rozkaz, jděte!“

Dejte se do práce, hroby ještě nejsou plné, takhle burcovalo v roce 1994 během genocidy ve Rwandě rádio Milles Collines k vraždění. Jenže onen citát nepochází z jednadvacet let staré tragédie. Zazněl v roce 2015, jen před několika dny, a to v sousední zemi, v Burundi. Autorem je jeden z nejvyšších ústavních činitelů malého afrického státu, šéf tamního Senátu Révérien Ndikuriyo. Právě kvůli mrazivé podobnosti se svět začal obávat, že stojí na prahu nové katastrofy. Podobností s Rwandou je totiž víc. Pro začátek možná stačí dvě slova: Hutuové a Tutsiové.

Nedlouhá, padesátiletá historie nezávislého Burundi je historií genocid, vraždění prezidentů, vojenských pučů. Posledních deset let panoval relativní klid. Ten skončil letos v dubnu a na podzim, zdá se, eskaluje. Pro pochopení souvislostí je ale třeba vrátit se v čase.

Od genocidy ke genocidě

Byli to evropští kolonizátoři, kteří na půl století oběma zemím vtiskli společnou historii. Kdysi dlouho samostatná království Němci začlenili do své Německé východní Afriky. Během první světové války je vystřídali Belgičané a stvořili kolonii Ruanda-Urundi. Stejně jako ve Rwandě i v Burundi tvoří obyvatelstvo většinoví Hutuové a menšinoví Tutsiové. A právě svým sociálním inženýrstvím zadělali Belgičané na problémy, které přetrvávají i více než padesát let po jejich odchodu. Tutsie nadřadili Hutuum, preferovali je ve všech sférách. Když přišla nezávislost a rozdělení na dva samostatné státy, v každé nastal jiný scénář, se stejným obsahem, ale výměnou rolí. Zatímco ve Rwandě vládli Hutuové a vraždili Tutsie, což završila genocida v roce 1994, v Burundi tomu bylo naopak. Tutsijská elita, vědoma si prvních masakrů u sousedů, se rozhodla, že ji stejný osud nepotká. Vládla zemi a potlačovala povstání Hutuů. Vše vyvrcholilo v roce 1972, kdy Tutsiové povraždili mezi 80 až 210 tisíci Hutuy, během první genocidy v Burundi.

Rok 1993 se měl stát přelomem, důkazem, že i v zažitém středoafrickém rytmu a koloběhu násilí, diktátorství a zmaru se lze vydat na cestu demokracie a prosperity. Konaly se skutečně svobodné volby a v čele země stanul poprvé v historii hutuský prezident, Melchior Ndadaye. Dal si za cíl překlenout rozdělení společnosti. Úřadoval čtyři měsíce. 21. října 1993 ho tutsijští vojáci pod falešnou záminkou odvezli do kasáren a probodali bajonety. Rozhořelo se násilí, které probleskovalo od voleb. Extremisté z řad Hutuů zmasakrovali v odvetě na 25 tisíc Tutsiů. Událost OSN později označila za genocidu. Armáda, ovládaná Tutsii, zmasakrovala v odvetě za odvetu pár desítek tisíc Hutuů. Konflikt se změnil v občanskou válku. Počátkem února na místo zavražděného prezidenta nastoupil Cyprien Ntaryamira. Úřadoval dva měsíce. 6. dubna 1994 se stal vedlejší obětí rwandské katastrofy. Seděl v letadle s prezidentem sousední země, které bylo sestřeleno. Ve Rwandě během několika málo hodin začala genocida Tutsiů. Občanská válka v Burundi se protáhla do roku 2005. Padlo jí za oběť na 300 tisíc lidí.

Dvanáct let válčení obě strany vyčerpalo a přivedlo k jednacímu stolu. Zrodil se plán na mírové uspořádání, rozdělení moci a rekonstrukci země. Domů se začaly vracet statisíce uprchlíků. Deset let trvalo období – na místní poměry – relativního klidu.

Těla mrtvých jsou rozeseta všude

Pak přišel letošní duben. Roznětkou se stala – jak už to bývá – touha po moci. Burundský prezident Pierre Nkurunziza vyhlížel konec svého druhého funkčního období, ale v 51 letech na konec kariéry rozhodně nepomýšlel. Svou stranou CNDD-FDD, která vznikla z občanské války jako politické křídlo hutuských rebelů, se nechal nominovat potřetí, ústavě navzdory.

Co se začalo dít vzápětí, se zdálo být směsí legitimní snahy o dodržování ústavy a skrytého boje o moc. Lidé vyšli do ulic, policie odpověděla střelbou. Sami protestující ujišťovali, že tentokrát vůbec nejde o to, kdo je Hutu nebo Tutsi. Když v květnu prezident odjel do Tanzanie, část armády provedla převrat. Vedl ho hutuský generál, kterého Nkurunziza pár měsíců předtím odvolal z čela tajné služby. Boj o moc. Prezidentovi věrní vojáci však během dvou dnů rebelii potlačili. Navzdory bojkotu opozice (i z řad Hutuů) a varovným hlasům z Africké unie i USA se volby konaly, prezident uspěl.

Začalo cílené zabíjení oponentů, politiků, novinářů, aktivistů. Hovoří se o 200 takových vraždách za posledního půl roku. Na ulicích metropole Bujumbury se den co den objevují mrtvá těla. Zatýká se po stovkách. Desítky tisíc lidí ve strachu z tak dobře známých událostí uprchly ze země, do exilu odjeli i šéf první komory parlamentu či druhý viceprezident. Násilí se přelévá, objevují se ozbrojené útoky proti policii, hlášeny byly střety armády s rebely na severu země.

Režim přitvrdil v činech i rétorice. Nejen děsivá slova šéfa Senátu, ani prezident nezůstal pozadu. S těmi, kdo neodevzdají zbraně, bude „nakládáno jako s nepřáteli národa“. O víkendu tak třeba policie vtrhla do baru v Bujumbuře, údajně hledat zbraně, postřílela devět lidí.

Jenže ani světová média, ani OSN a další organizace nemají úplně jasno, co se teď v Burundi přesně děje. Mluví se, píše a varuje před nebezpečím nové genocidy. Ale je dnešní konflikt skutečně konfliktem mezi Hutuy a Tutsii? A kdo jsou oni rebelové, o kterých mluví vláda?

Burundi tvrdí, že rebelové přišli ze severu, ze Rwandy. Napětí mezi zeměmi roste. Rwandský prezident dlouho události v Burundi nekomentoval, ale minulý víkend reagoval nezvykle ostře: „Je smutné, že africký kontinent trpí nemocí, a to do té míry, že budu obviňován z vměšování se do jiné země, že bych měl být diplomatický nebo to řešit politicky. Ale nejde to, budu upřímný a otevřený,“ začal Paul Kagame s tím, že by se Burundi mělo poučit z událostí ve Rwandě. „Vůdci tráví čas zabíjením lidí. Těla mrtvých lidí jsou rozeseta všude. Uprchlíci bloumají všude – ženy a děti – a tomuhle chcete říkat politika? Co je to za politiku?“ Šlechetná a silná slova od muže, který ukončil genocidu ve Rwandě. Jenže v Africe často věci nejsou, jak se zdají být. Kagame sám vládne velmi autoritativním stylem, i on nechává vraždit oponenty a jeho vměšování se do záležitostí jiné země mělo v Kongu nemalý, až rozhodující podíl na dvou brutálních občanských válkách. Ironickou třešinkou pak je to, že ve stejných dnech Kagame tlačí rwandským parlamentem změnu ústavy, aby mohl kandidovat potřetí.

Studie World Happiness Report 2015 označila obyvatele Burundi za druhý nejnešťastnější národ světa. Lidé z Burundi nemají ke štěstí příliš důvodů. Násilí zažila většina z nich, opakovaně. Ekonomické ukazatele jsou tragické. Podle HDP na obyvatele je Burundi na 194. místě ze 198 zkoumaných zemí, a to s pouhými 400 dolary. V zemičce o rozloze 27 tisíc km2, tedy prakticky tolik jako Morava a Slezsko dohromady, žije přes 10 milionů lidí. Chudoba, nedostatek zdrojů, bezvýchodnost. V takové společnosti beznaděje je až příliš snadné zažehnout jiskru etnické nenávisti.