Ve vládě Bohuslava Sobotky sedí ministři, kteří hodně mluví, jak promění zemi. A nejsou za nimi vidět žádné podstatné činy. Klasickým příkladem je ministr financí a nejpopulárnější politik Andrej Babiš. O karuselech, lepším výběru daní a elektronické evidenci tržeb jsme toho slyšeli opravdu hodně. Fakticky se nezměnilo téměř nic. Ministr financí se nemůže chlubit žádným zásadním prosazeným zákonem, a už vůbec ne praktickými výsledky. A to je ve vládě bezmála dva roky.

Pak jsou ministři, kteří se do televizí a novin zrovna nehrnou. Moc o nich neslyšíte. Jejich činy ale mění společnost na dlouhé roky dopředu. Bez velkého humbuku prosazují svou ideologii u velmi citlivých a kontroverzních témat. Nejvýstižnějším příkladem je ministryně školství Kateřina Valachová. Do vlády přišla teprve v červnu. A už od začátku příštího školního roku spouští velký projekt inkluze, který má zaručit, že téměř všechny děti s lehkým mentálním postižením budou chodit do běžných tříd základních škol s ostatními dětmi. Hned na začátek je potřeba vyjasnit, že nejde o tělesně postižené děti. Ty chodí až na úplné výjimky do běžných tříd už dnes a nevyvolává to vůbec žádnou debatu.

O co jde, jsou děti nějakým způsobem mentálně handicapované. Od září se podle plánu, který prosadila Kateřina Valachová, jež přišla do úřadu z pozice náměstkyně ministra pro lidská práva Jiřího Dienstbiera, výrazně promění poměry na základních školách. Ředitelé budou mít povinnost přijmout děti s mentálním postižením, pokud o to jejich rodiče projeví zájem. Tyto děti budou naopak moci zůstat na speciálních a praktických školách, jen když o to jejich rodiče výslovně písemně požádají. Třetí zásadní změnou je, že náklady na asistenty pro tyto děti bude základním školám platit vláda ze státního rozpočtu.

Změna proti současným poměrům ve školách je zásadní. I dnes chodí řada mentálně postižených dětí do běžných základních škol. Vždy to ale záleží na svobodné dohodě s ředitelem. Ten může, ale nemusí dítě přijmout. Nic ho k tomu nenutí. Na druhé straně škola platí asistenty pro tyto děti ze svých běžných zdrojů, tedy příspěvku, který dostává od státu na žáky. Na asistenty nezískává žádné dodatečné peníze. Už deset let přitom platí pravidlo, k němuž Česko posunul rozsudek Evropského soudu pro lidská práva. Do praktické či speciální školy není možné poslat dítě s intelektem vyšším než 70 IQ bodů.

Drahý pokus o nemožné

To, co prosadila Valachová, nyní diktuje přijímat do všech základních škol děti s lehkou mentální retardací. Podle odborných psychologických dělení rozumových schopností se za lehce mentálně retardované považují lidé, jejichž IQ se pohybuje v pásmu mezi 69 a 50 body. Dříve, než společenskou debatu ovládla současná éra politické korektnosti, se rozumové schopnosti na této úrovni odborně označovaly za debilitu. Průměrné IQ ve společnosti dosahuje 100 bodů. Zmíněnou lehkou mentální retardaci, která bude limitem vstupu do základní školy, mají zhruba 3 % lidí. U dětí ve školním věku to je stejná část populace.

Do kategorie o patro vyšší, což je IQ mezi 70 a 89 body, patří pětina všech dětí. Dnes se těmto lidem říká korektně podprůměrně inteligentní. Dříve se používal název slaboduchost. Všechny tyto děti už chodí do normálních škol. Ty, kterých se má týkat povinná inkluze, jsou v nesrovnatelně složitější situaci. Slovo lehká mentální retardace, tedy zpomalení, zakrývá hloubku problému. Fakticky jde o vážně mentálně postižené děti s různými typy duševního handicapu – autismem počínaje a nejrůznějšími specifickými poruchami učení, soustředění a nestability konče. V textech popularizujících inkluzi, tedy jednu školu pro všechny, se velmi často píše o nevidomých. To je ale něco jiného než lehká mentální retardace. Nevidomí jen potřebují specifickou pomoc a prostředí. V mnoha případech jsou vysoce inteligentní. Jeden z hlasitých zastánců inkluze Tomáš Feřtek ze spolku EDUin v komentáři na stránkách týdeníku Respekt argumentuje pro jednotnou školu právě na příkladu nevidomých. „Například v roce 2006 chodilo do škol středního proudu 7 procent nevidomých dětí, v roce 2014 to už bylo 70 procent. Takže reálná praxe dávno předběhla společenskou debatu, jestli je inkluze možná, nebo ne.“

Jenže to je matení pojmů. U těch, kde to bylo možné, už skutečně přirozeně, bez diktátů úřadů, inkluze proběhla. Teď už se bavíme o 3 % těch nejvážnějších případů, které mají být zařazeny do hlavního vzdělávacího proudu pod diktátem státu. Pro lepší představivost: je to 23 tisíc dětí, které dnes chodí do praktických a speciálních škol. Celkově na základních školách studuje asi 900 tisíc dětí. Jsou to tedy plus minus právě ta 3 % dětí.

Jeden problém rozvrátí třídu

Zastánci inkluze debatu bagatelizují právě tím, o jak málo dětí jde. „Když si to převedeme do reality konkrétního většího města, tak třeba Znojmo má 34 tisíc obyvatel, šest velkých základních škol s řádově stovkami žáků. K tomu jednu praktickou školu, kde není ani padesát dětí. Takže i kdyby došlo k jejímu zrušení, což se neplánuje, do školy třeba se šesti sty žáky a třiceti třídami přijde nových šest či osm dětí k těm, které už tam jsou a mají nějaký handicap a podporu. To není problém, který by škola nezvládla. Zvlášť pokud opravdu budou všem školám dostupné peníze na podpůrná opatření.“

Jenže právě v té bagatelizaci je největší problém debaty o inkluzi. Nejde o to, kolik těch dětí je, ale jak vážný mentální problém mají. O to, že začlenění byť třeba jen jediného takového dítěte může destabilizovat celou třídu. Bez ohledu na to, kolik mu stát zaplatí asistentů. Nezačínáme z bodu nula. Přesně, jak říká Feřtek, inkluze už pokročila hodně daleko. Třídy na běžných školách už jsou dávno velmi pestré a různorodé. Sedí v nich spousta problémových dětí. Včetně té pětiny s podprůměrnou inteligencí. Učitelé si stěžují na zvyšující se agresivitu a problémy s chováním. Takže předstírat, že do vyladěné třídy dnes přijde jen třeba jedno dítě s lehkou mentální retardací, je zjednodušování vážného problému. A odkaz na to, že každé dítě potřebuje individuální přístup, je z říše přání, nikoliv reálného světa. Ve třídách je dnes v průměru pětadvacet dětí. Učitel se ani při nejlepší vůli nemůže věnovat každému individuálně. Vyučovací hodina v každém předmětu má zpravidla 45 minut. Na jedno dítě tak připadá 1,8 minuty. Aby třída vůbec mohla normálně fungovat, musí děti dělat stejné nebo přinejmenším podobné věci. Jít podobným tempem a překonávat podobně náročné překážky.

Když nemůže přijít ryzí úspěch

Když si v základní psychologické literatuře o poruchách inteligence přečtete o dětech s lehkou mentální retardací, hned vidíte, že jejich úspěch v běžné třídě základní školy je téměř vyloučený. A dobrý psycholog vám řekne, že každý člověk – a dítě zvlášť – musí pro to, aby byl šťastný, zažívat pocit úspěchu. Ten pocit musí být reálný, nikoliv falešný, protože vám ho někdo bude uměle vsugerovávat. Děti jsou na rozdíl od dospělých ještě přirozené a autentické, nežijí v předsudcích, takže velmi dobře vycítí, jestli skutečně úspěšné jsou. „Retardace se stává zřejmou až při řešení složitějších úkolů a situací. Děti zvládají dobře výuku v praktických (dříve zvláštních) školách. Pouze ve výjimečných případech, při velké pomoci ze strany rodiny, zvládnou i osnovy základní školy. Kvůli své zvýšené důvěřivosti a sugestibilitě jsou náchylnější ke zneužívání od ostatních lidí. Postižena je především schopnost abstrakce a logického usuzování. Myšlení je stereotypní a málo pružné. Mechanická paměť a vizuální motorické dovednosti mohou být na dobré úrovni. Mohou trpět i specifickými vývojovými poruchami učení. Ty jsou u nich dokonce častější než v běžné populaci, pravděpodobně kvůli společnému etiologickému základu v centrálním nervovém systému. Většina z nich se po základní škole vyučí a je schopna vést samostatný život s občasnou pomocí okolí ve složitějších nových situacích,“ tohle se o dětech s lehkou mentální retardací učilo na katedrách psychologie před érou inkluze. Je zřejmé, že děti s těmito rozumovými schopnostmi nejsou schopny průměrně inteligentním dětem stačit a v prostředí mezi nimi těžko budou šťastné.

Jejich příchod však bude, navzdory všem asistentům, znamenat především obrovskou zátěž pro učitele. Napjatější atmosféru a další snížení nároků, a tím pádem i výsledků dětí ve školách, které už dnes v rámci všeobecného změkčování pravidel upadají. Zastánce inkluze popudil začátkem ledna prezident Miloš Zeman, když se při návštěvě Brandýsa nad Orlicí proti začleňování mentálně retardovaných dětí do běžných škol razantně postavil. „Když jsou děti takzvaně integrovány, tak jsou samozřejmě obětí určitého pohrdání, šikany. Hrozně miluju multikulturalismus, který si vymysleli blázniví intelektuálové z pražské kavárny, kteří nikdy nebyli ve škole nebo do ní nakoukli jen na půl hodiny. Mohl bych mluvit o tom, že rychlost kolony je určena rychlostí nejpomalejšího vozidla.“ Strhla se smršť – jako po téměř každém prezidentově společenském komentáři.

Útěk schopných

Jenže Zeman jen svým ne zrovna vytříbeným a kultivovaným stylem upozornil na to, co zastánci inkluze vytěsňují, ale učitelé si moc době uvědomují. Snaha srovnat všechny děti do jedné třídy v důsledku povede k mnohem větší selektivnosti až segregaci škol. „Ekonomicky a sociálně zdatnější část populace bude z veřejných škol, ve kterých zůstanou ti chudší a handicapovaní, odcházet do zařízení skutečně či domněle elitářských,“ upozornil předseda Učitelského profesního sdružení Zdeněk Sotolář v Hospodářských novinách. Zastánci inkluze na to řeknou, že je to jen neochota konzervativních učitelů přidávat si práci a učit se něco nového.

Ministryně Kateřina Valachová ale přiznává: „Ano, může se to stát, nebudu tvrdit, že ne.“ Její slova fakticky znamenají, že vláda ve jménu dobrého pocitu z toho, že se chová moderně inkluzivně, odepíše zájmy střední vrstvy. Přesněji řečeno životní šance chytrých a talentovaných dětí nepříliš motivovaných nebo chudých rodičů. Přesně, jak říká Sotolář, motivovaní lidí se budou snažit za každou cenu dostat děti do výběrových škol. A nebude rozhodovat jen to, jak jsou bohatí. Ve většině nejen elitních, ale i vyšších středostavovských rodin si dobře uvědomují, že vzdělání je nejvyšší hodnota, která rozhoduje o úspěchu v životě, a přestože to třeba nejsou rodiny finančně bohaté, udělají vše pro to, aby své děti dostaly do dobrých škol. V podstatě za jakoukoliv cenu, i kdyby si měly odříct jiné věci nebo se kvůli tomu zadlužit.

Směrem dolů na společenském žebříčku však tato motivace i jistá urputnost dostat se co nejvýš klesá. Lidé z nižších tříd často nebudou investovat energii ani peníze, aby své chytré dítě dostávali do dobré, náročné školy, kde bude moci rozvinout svůj talent a schopnosti, pro něž v rodině nemá ideální podmínky. Pro tyto děti je zásadní, aby běžná škola byla dobrá škola a aby co nejméně těch opravdu chytrých dětí odcházelo do škol exkluzivních. V běžné populaci, s výjimkou těch, u nichž je opravdu začlenění do hlavního proudu nemožné, jako u lehce mentálně retardovaných, totiž opravdu platí, že silní táhnou, motivují a inspirují ty průměrné a slabší. Z těchto společenských vrstev se přitom rekrutuje značná část voličů sociální demokracie. To tak snadno odepíší zájmy značné části společnosti, aby si dokázali, že jsou dost progresivní? Proč přehlíží zájmy podstatně více lidí a v důsledku i celé společnosti, která potřebuje, aby se co nejlépe rozvinul talent každého? A proč tomuto nebezpečnému sociálněinženýrskému experimentu na dětech jen tiše přihlížejí konzervativní lidovci i babišovci s ambicí oslovit co nejširší společenské vrstvy?

ČSSD proti zájmům svých voličů

Je otázka, jak bude ČSSD na úprk dětí sociálně a ekonomicky zdatnější části společnosti reagovat. Tradičně má totiž ve vzdělání sklon k dirigistickým řešením s ideální představou, že všichni bez ohledu na talent a nasazení spolu sedí v jedné třídě. ČSSD dlouhodobě útočila na víceletá gymnázia právě s argumentem, že odchod těch talentovanějších dětí sníží úroveň i šance na úspěch těch, kdo na základních školách zůstávají. Receptem mělo být prostě zrušení víceletých gymnázií, které naštěstí nikdy neprosadili. Velmi tvrdě ale vystupují proti principu výběrovosti. Za největší společenské zlo jsou vydávány přijímací zkoušky či osobnostní testy na základní školy pro talentované děti.

Zastánci inkluze se ani netají tím, že zároveň tlačí na celkové snižování nároků už při vstupu na základní školy. Ještě za vlády Petra Nečase v roce 2013 připravilo ministerstvo školství Desatero pro rodiče dětí předškolního věku. Byl to základní orientační přehled, co by dítě, které jde k zápisu, mělo umět. Jsou v něm sepsány základní společenské, emoční nebo jazykové dovednosti. Žádá se třeba to, že dítě „zvládá odloučení od rodičů. Vystupuje samostatně, má svůj názor, vyjadřuje souhlas i nesouhlas. Projevuje se jako emočně stálé, bez výrazných výkyvů v náladách. Ovládá se a kontroluje (reaguje přiměřeně na drobný neúspěch, dovede odložit přání na pozdější dobu, dovede se přizpůsobit konkrétní činnosti či situaci), je si vědomé zodpovědnosti za své chování,“ píše se tam například. Není to nic přehnaného. Od dítěte, které jde do školy, čekáte samostatnost a zodpovědnost. Právě proto, že jich je ve třídě pětadvacet a nemůže se ztrácet čas učením toho, co si mají děti přinést z rodiny.

Jenže inkluzivní aktivisté se vzápětí do rukověti pro prvňáčka ostře pustili a snažili se laťku nároků srazit níž. „Některé z bodů (například týkající se citové samostatnosti) mohou být obtížně zvládnutelné i pro starší děti, jiné (kulturní přehled) mohou být náročné pro děti z méně podnětného prostředí. To potvrzují i někteří učitelé – pokud by desatero mělo být při zápisech skutečným vodítkem, mohly by školy přijmout jen zhruba pětinu až desetinu předškoláků z těch, které každoročně přijmou,“ napsala letos v době zápisů v Hospodářských novinách Lucie Kundra z Člověka v tísni.

Na stránkách ministerstva, které vede Valachová, desatero stále visí, prakticky už ale neplatí. Inkluze byla hitem dávno před nástupem ČSSD. Snažila se ji v roce 2011 prosazovat i Nečasova vláda. Ve Valachové ale zjevně aktivisté objevili tu správnou osobu, která se ztotožnila s jejich agendou. Hlavním motivem je vedle direktivně prosazovaného rovnostářství, které teď sledujeme v tlaku na inkluzi mentálně retardovaných, odpor k vysokým nárokům a tlaku na výkon. Ten ale vždy k dobrým školám, které vychovávají úspěšné a šťastné lidi, patřil. Zastánci inkluze tvrdí, že jejich plány vedou k rovnějším šancím pro všechny. Když se ale díváte na to, co se skutečně děje, vidíte snižování nároků a cestu k podstatně větší selektivnosti až segregaci, na niž doplatí mnoho dětí ze středních vrstev. Platí, že společnost ovládne ten, kdo prosadí svou představu vzdělání, a tady tvrdě vítězí aktivistická menšina na úkor většiny dětí.