Pařížské útoky přinesly v USA změnu postoje veřejnosti

Americká válka o syrské uprchlíky

Pařížské útoky přinesly v USA změnu postoje veřejnosti
Americká válka o syrské uprchlíky

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Pokud vám připadá, že zpráva, že nejméně dva z pařížských atentátníků zřejmě pronikli do Evropy vydávajíce se za syrské uprchlíky, vyvolala nesmyslnou hysterii, pak jste nedávali pozor na to, co se dělo ve Spojených státech.

Krveprolití v Paříži vzbudilo nejen pozornost, ale i projevy ohrožení, z nichž je zřejmé, že Američané nedoceňují rozdíl mezi jejich a evropskou situací. Teoreticky by Islámský stát i jiné teroristické organizace v USA jistě rády udeřily. Ale to nebezpečí je malé a v posledním roce se nijak nezměnilo. Amerika je jeden stát, po 11. září 2001 byly zbourány byrokratické zdi, které bránily jednotlivým bezpečnostním složkám „pospojovat tečky“ mezi roztroušenými informacemi, zatímco evropské rozvědky si předávají informace jen ztuha. Situace, že by teroristé byli v belgickém Molenbeeku, pár set kilometrů od Paříže, zcela skryti před francouzskou rozvědkou, v USA těžko může nastat. A za poslední rok se situace nijak dramaticky nezměnila, protože na USA se nevalí žádná uprchlická vlna. Do letadla se uprchlíci nedostanou tak snadno jako na Leros.

Když prezident Obama v září oznámil záměr přesídlit v průběhu následujícího roku deset tisíc uprchlíků, názory Američanů byly podle průzkumů sice rozpačité (podle jednoho to podporovalo 39 %, podle jiného 55 %), ale nevzbudilo to žádné pozdvižení. Po 13. listopadu bylo najednou všechno jinak.

Guvernéři jednotlivých států začali houfně oznamovat, že jsou proti tomu, aby byli na jejich území přesídlováni uprchlíci ze Sýrie. Dnes už je jich nejméně 31. Republikáni předložili v Kongresu zákon, který má přesidlování uprchlíků pozastavit. Jednotliví politici přicházeli s variantami tohoto požadavku – přesidlování zrušit úplně, přesidlovat jen křesťany a podobně. A v médiích, v projevech prezidentských kandidátů a na sociálních sítích se rozhořela válka názorů o to, co je správné a americké. Celý spor se ovšem nevynořil zčistajasna, nese stopy událostí posledních měsíců a let, jež s uprchlíky souvisejí nepřímo.

Nejlepší paměť všech dob

Na straně odpůrců uprchlíků jako obvykle všechny zastínil Donald Trump. Podrobný pohled na jeho výroky je dobrou ukázkou, jak tento demagogický populista a vedoucí republikánský kandidát na prezidenta operuje. Trump se dostal do titulků jednak záměrem zřídit databázi všech muslimů žijících v USA, jednak vzpomínkou na to, že 11. září se tisíce muslimů ve státě New Jersey (odkud je na Manhattan vidět) radovali v ulicích.

Geneze toho prvního titulku ukazuje, jak Trump a média v dojemném nepřátelství bezděky spolupracují na co nejbrizantnějším výsledku. Zvěst o tom, že Trump chce evidovat muslimy (což by samozřejmě bylo zcela protiústavní), se poprvé objevila v rozhovoru pro server Yahoo News 19. listopadu. Jenže Trump to neřekl, řekl to novinář. Trump pohovořil o tom, že v rámci bezpečnosti a informovanosti o nepříteli „budeme muset udělat věci, které byly před pár lety nemyslitelné“. Nato se ho novinář zeptal, zda by to vyžadovalo registrování muslimů v databázi nebo zavedení nějaké formy jejich speciálního označování, jež by ukazovalo jejich náboženství. „Trump to nevyloučil,“ uvádí se v textu. „Budeme se muset – budeme se muset podívat pořádně zblízka na hodně věcí,“ reprodukují jeho bezprostřední reakci. „Budeme se muset podívat na mešity...“ Rozhovor vzbudil okamžitý poprask a televizní reportéři Trumpovi otázku zopakovali na mítinku. Trump reagoval podobně: mluvil o tom, že bude třeba používat „mnoho systémů“, a odváděl řeč ke svému plánu na stavbu hraniční zdi. Trump tedy nepřišel s nápadem registrovat a značkovat muslimy, ale taky nevyužil opakovaných možností ho výslovně odmítnout. Výsledek se mu jistě zamlouval: kdo má chuť registrovat muslimy, ten to slyšel. A kdo tím byl pobouřen, tomu mohl Trump říct, že nic takového neřekl, a ze všeho obvinit novináře. A hlavně – zas ho byla plná média.

Záležitost druhá. V New Jersey těžko mohly jásat „tisíce a tisíce“ muslimů, tolik jich tam v žádném jednotlivém městě ani nežije. Už tenkrát se o tom nicméně šířily zvěsti. Novináři vyrazili na místo, vyšetřovala i policie, ale všechno, co zjistili, bylo, že tam povykovalo několik teenagerů, které místní komunita postavila do latě. Trump se jedné takové zprávy dovolával jako důkazu, její autor se nicméně ozval, že tam tehdy k ničemu takovému, co Trump popsal, nedocházelo. Pak byl přistižen, že na jednom mítinku o novináři mluví a rukama přitom napodobuje tělesné postižení. Když za to byl kritizován, hájil se, že neměl tušení, že novinář je tělesně postižený. Vyšlo najevo, že novinář s ním v roce 1989 strávil celý den. Trump na to prohlásil, že si na to nepamatuje, ačkoli má „jednu z nejlepších pamětí všech dob“. Jeho příznivci mezitím šířili po internetu video radujících se muslimů ze září 2001 – ale z Gazy, což jim přišlo jako skoro stejně dobré.

Jako česnek na upíry

Trump jako obvykle pracoval s osvědčenou metodou demagogů – zrnkem pravdy. A je třeba říci, že americký establishment mu to nijak neztěžoval. Prezident má v takové situaci vystupovat tak, aby uklidnil obyvatelstvo, byť se to jemu a lidem, kteří mají a znají všechny informace, zdá iracionální. Obama i američtí demokraté vůbec trpí neochotou nazývat islámské teroristy islámskými teroristy. Při poslední televizní debatě demokratických kandidátů se moderátor zeptal, zda by byli ochotni mluvit o „radikálních islámských teroristech“, a bylo pozoruhodné sledovat, jak to na kandidáty funguje jako česnek na upíry. Při svém prvním veřejném vystoupení po pařížských útocích, na summitu G20 v Turecku, uznaly i New York Times, že Obama působil, že ho američtí republikáni rozhořčují víc než pařížští teroristé. Před hlasováním o republikánském návrhu zákona o uprchlické pauze se dva vysocí úředníci administrativy snažili lobbovat u zákonodárců, aby se aspoň k republikánskému návrhu připojilo co nejméně demokratů. Výsledek? Pro předlohu hlasovalo 47 demokratů, víc, než se čekalo. „Řekněme třeba, že přidáte úředníky, že zpřísníte procedury, že budete informovat guvernéry o uprchlících přemisťovaných do jejich států. Neprojevili nejmenší pružnost, nic z toho podle nich nejde, anebo je to zbytečné,“ postěžoval si jeden demokrat.

Obama dnes nemá tu důvěryhodnost, jakou měl po úspěšné likvidaci Usámy bin Ládina v roce 2011. Američané si všimli, že podcenil nástup Islámského státu, všimli si (neboť jim to republikáni připomínají), co se stalo v Libyi po americké intervenci. Všimli si, že po útoku na Charlie Hebdo byl Obama jediný západní státník, který se neobtěžoval do Paříže. A americká levice jako celek se až dosud o občanskou válku v Sýrii příliš nezajímala – stačilo jim, že se Obama vyhnul další zahraniční intervenci. Když vám pak takoví lidé začnou tvrdit, že syrští uprchlíci představují nulové riziko, je snadné zviklat jejich věrohodnost – byť je to riziko malé.

Odpůrci tak byli schopni poukázat na to, že vláda už jednou přesidlování uprchlíků pozastavila. V roce 2011, na šest měsíců, když vyšlo najevo, že dva Iráčané přesídlení do Kentucky byli v Iráku členy povstalecké milice. Proč to nejde dnes? Kritici poukazují na to, že úředníci vyslýchající potenciální azylanty se podle směrnic nesmějí ptát na jejich náboženskou orientaci a kontakty.

Co se komu hodí

Jeden z populárních memů, který příznivci uprchlíků sdíleli na sociálních sítích, pocházel z dílny časopisu The Economist. „Od 11. září bylo do Ameriky přesídleno 750 000 uprchlíků. Nikdo z nich nebyl zatčen kvůli obvinění z domácího terorismu,“ stojí na něm. Má tu vadu, že to není pravda. Uzbecký uprchlík byl v roce 2013 za tento trestný čin odsouzen na 10 let. Ale snad ještě horší je právnická kluzkost, s níž se autoři omezili na obvinění z domácího terorismu. Například bratři Carnajevové, kteří odpálili bomby při bostonském maratonu, byli azylanti – a azylant musí splňovat přesně stejná kritéria jako uprchlík. Přeživší Džochar byl odsouzen k trestu smrti za řadu trestných činů včetně použití zbraní hromadného ničení, ale ne za terorismus. A podobných případů uprchlíků odsouzených třeba za přípravu teroristického činu v cizině je několik. Jsou tu taky špatné zkušenosti s uprchlíky ze Somálska. Od roku 2008 jich přišlo 27 000, koncentrují se v Minnesotě a již několik jich bylo odsouzeno za pomoc terorismu.

Nic z toho přísně vzato nepředurčuje to, že by pečlivě vybraní uprchlíci ze Sýrie museli představovat vysoké nebezpečí. Z uprchlíků se nicméně stal v USA především vnitropolitický spor. Na jedné straně Obama chovající se, jako by na 10 000 přesídlencích závisel osud čtyřmilionové populace uprchlíků ze syrské občanské války, konfliktu, jemuž se Obama snažil vyhýbat. Na druhé straně zatvrzování se většiny americké veřejnosti, na kterou apely na povinnosti vůči strádajícím ve veliké dálce, kodifikované v mezinárodních dohodách, mají tak jako v Evropě čím dál menší vliv.