„Doufám, že bude zítra pěkné počasí. Nechceme, aby to na fotce vypadalo jako v Mordoru,“ upozornil nás mluvčí Severočeských dolů Lukáš Kopecký, když jsme s fotografem žádali o vstup do areálu povrchového hnědouhelného dolu Bílina. Právě toho, který se podle rozhodnutí vlády z 19. října zakousne po čtyřiadvacetiletém váhání politiků do okolní krajiny a zastaví se pět set metrů od obcí Mariánské Radčice a Braňany, nacházejícími se mezi Mostem a Litvínovem.

Druhý den bylo od rána pěkně pošmourno a mluvčí Kopecký volá, že do důlní jámy nemůžeme. Neargumentuje počasím, ale tím, že jsme si vzpomněli na poslední chvíli a nenašel se prý nikdo, kdo by nás byl ochoten doprovázet. Ještě dodává, že bychom neměli psát o „prolomení limitů“, ale o „korekci limitů“. PR Severočeských dolů zvládá on i jeho kolegové dobře: na webových stránkách firmy se vyjímá snímek pestrobarevného zpěvného ptáka, který zřejmě někde kolem dolů poletuje, fotka rozesmátých dětí na nafukovacím hradu a jasně zelených ploch vzniklých po rekultivaci uzavřených těžebních jam.

Nejblíž moři

Braňany jsou obec s dvanácti sty obyvateli, která mnohem víc než původní sudetskou vesnici Prohn, jak se jmenovala do roku 1945, připomíná čtvrť v severomoravské Karviné či Orlové. Značná část zdejších obyvatel žije v nízkých hornických činžácích z padesátých let, kdy se sem stěhovali za prací lidé z celé republiky. Čtyři kilometry od Braňan leží Mariánské Radčice, které mají třikrát méně obyvatel a díky rozsáhlé návsi a kostelu uprostřed vypadají spíš jako vesnice než havířská kolonie. Radčičtí říkají Braňanům trochu posměšně Lentilkov. Poněkud bezútěšně šedivé hornické bytovky v Braňanech se nyní za peníze Severočeských dolů natírají nejroztodivnějšími pastelovými barvami včetně růžové a šmolkově modré. Braňanští na rozdíl od Radčických také „korekce limitů“ většinou hájí. „Vy jste od těch zelených?“ ptá se se jeden z místních s očividným despektem, když vidí návštěvu s pražskou espézetkou a fotoaparátem.

Přesto nám zdejší ukážou, kudy se dá pod brčálově zelenými „protihlukovými“ panely rozesetými po kraji obce prosmýknout až k důlní jámě, obřím rypadlům na dohled. Pod námi se rozprostírá skutečný severočeský Mordor, Černá země, o rozloze 18 kilometrů čtverečních. Po jejím dně, které se v nejhlubších místech shoduje s hladinou moře a v Česku je nejníže položeným místem, odkud lze spatřit nebe nad hlavou, se neznatelnou rychlostí posunují monstra. Sladkokyselý pach, který je v ulicích Lentilkova cítit na každém kroku, se line právě odtud. Utéct před sunoucími se příšerami se ale ještě dá. Důlní stroje nedorazí k hranicím Braňan zřejmě před rokem 2020 a doly ujišťují, že k Mariánským Radčicím až po roce 2030.

Jenže poznámka, že na odstěhování ze znečištěného místa, kde bude s postupem strojů prachu a hluku ještě přibývat, je dost času, dokáže některé místní pořádně rozčílit. „Od pondělí 19. října je náš dům neprodejný,“ prohodí naštvaně chemik litvínovského Unipetrolu Milan Minařík bydlící na kraji Mariánských Radčic ve vypiplaném rodinném domě, v němž žili už jeho prarodiče. Domek je z obce k areálu dolu Bílina nejblíž. Pan Minařík si připadá, jako by byl v pasti. Politici sice rozhodli, že rypadla se zastaví těsně před domy, vesnice se tedy bourat nebudou. Jenže právě proto o kompenzacích pro místní nikdo z ministrů nemluví – za co, když jejich domovy zůstanou nedotčené, a kdo chce, může v nich přece dál bydlet?

Zeleným svět nepatří

Na parapet okna bytu Josefa Hadince napadá za rok jeden kilogram prachu. Třicátník, který před časem přišel o práci ve sklárnách v Bílině a bydlí v Braňanech, si ve volném čase zahrál na výzkumníka. Na okno dal prázdný kelímek od margarínu, po čase zvážil jeho černý obsah padající z nebe a znásobil tak, aby dostal množství za dvanáct měsíců. „Je to špatný. A to bydlím daleko od šachty,“ vypráví muž, který v poledne pokuřuje nad sklenicí minerálky v braňanské hospodě Mlékárna. Z rozšíření těžby radost nemá. „Jsme naštvané. Politici nedodrželi slib, že limity se prolamovat nebudou,“ zlobí se učitelka na penzi Edita Junová, jež má v salonku braňanské Mlékárny sraz s kamarádkami, které většinou souhlasně přikyvují.

Hadinec a penzistky jsou ale jedinými „disidenty“, na něž jsme v Lentilkově narazili. „Jsou proti, ale že je celý život živili jejich chlapi, kteří dělali na šachtě, na to už zapomněly,“ prohodí na adresu důchodkyň hostinská představující se jen jako Marie.

„Vy nám snad dáte práci? V Braňanech má každá rodina někoho, kdo pracuje na šachtě. To chcete, aby doly zavřeli a oni skončili na pracáku?“ táže se od piva muž, který tvrdí, že byl na dole Bílina zaměstnán 23 let. Jiný host jej opravuje: „Každá rodina už ne, to už dneska není.“ – „Dobře, ale každý vchod na šachtě někoho má,“ nedá se bývalý horník a pokračuje: „Ti zelení slibovali pracovní místa, když se doly zavřou. No a teď tam, kde se zasypaly jámy a sázejí se tam stromky a seká tráva, slyšíte jen ukrajinštinu. Naše ženský tam dělaly, ale komu by se tam chtělo být v podmínkách, kdy vám tam nepřistaví ani kadibudku?“ Odpor k novotám pak muž, jenž své jméno neprozradí, ale označí se za „klausovce“, shrne do věty: „Zelení si myslí, že jim patří svět. Ty jejich rady zachovat limity je to samé, jako kdybychom my přijeli do Prahy zacpané auty a žádali, ať je zakážou, protože tam nemůžeme dýchat.“

Starosta Braňan Petr Škanta (za KSČM) ujišťuje, že „horší, než to bylo, to už v obci nebude“. Připomíná, že v nedávné minulosti stávala na kraji Braňan třídírna uhlí, vzduch byl špatný, a nikdo se tím příliš nezabýval. Severočeské doly jsou prý vstřícné. Vybudovaly nejen protihlukové stěny, ale především účinnější zemní val a podle starosty na letošní rok věnovaly „z dobré vůle“ osm milionů korun do radničního rozpočtu. „Z šachty musíme vytěžit maximum. Jezdíme se inspirovat do Německa, kde se těží uhlí 150 metrů od sídliště a taky s tím žijou,“ tvrdí místostarosta Lukáš Šťastný (nezávislý).

Jako hlasitá hudba, v puse sladko

Čtyřkilometrová silnice z Braňan do Mariánských Radčic vede kolem rybníků, polí a lesů, tedy krajiny, která má za několik let zmizet pod kusadly důlních velkostrojů. Zdejší lesy se podle místních začaly kácet už loni, jako by Severočeské doly patřící do polostátní společnosti ČEZ už věděly, že vláda jejich plánům vyhoví. Silnice se „vypaří“ také. Jízda po ní navíc už teď není nejbezpečnější, protože se na několik místech začíná propadat. „Unikla nám pod ni voda,“ přiznává technický ředitel Severočeských dolů Walter Fiedler.

U jednoho z rybníků sedí dva rybáři z nedalekého Litvínova. Zatím tu panuje venkovská idyla. Najednou se rozestoupí rákosí a do rybníka skočí dvě srny. Plavou na druhý břeh. „Tohle všechno půjde pryč. Nechápu proč, když uhlí stejně vyvážíme do Polska,“ pronese rybář Michal, který léta pracoval na dole Hlubina, kde fáral do podzemí. Dotkl se tématu, které odpůrci těžby často zvedají. Vývoz české elektřiny loni přesáhl její domácí spotřebu. Hnědé uhlí z Bíliny se sice možná přímo vyvážet nebude, zamíří ale zřejmě do pecí nově postavené elektrárny v nedalekých Ledvicích. A ta bude jistě vydatným zdrojem dalšího znečištění už tak špinavého severočeského ovzduší. Navíc, hnědé uhlí není v roce 2015 považováno zrovna za komoditu budoucnosti. „Je tedy slušná naděje, že spalování uhlí se za účelem výroby elektřiny a tepla stane stejně perspektivním a výnosným podnikáním, jako je dnes výroba videokazet,“ poznamenal pro Hospodářské noviny šéf energetické kampaně Greenpeace Jan Rovenský, který sní o tom, že skupina ČEZ za pár roků sama usoudí, že se jí těžba v Bílině nevyplatí.

„Z Hlubiny propustili dvacet tisíc lidí, a nikdo to neřešil. Teď se kvůli dvěma tisícům, kteří by prý měli přijít o práci, kdyby se limity neprolomily, dělá věda,“ diví se pan Michal. „Měli by to zavřít všechno. Až v Litvínově ten hluk z dolů slyšíte. Je to jako hlasitá hudba, máte v puse sladko. To není z chemičky, já to poznám, na dole jsem dělal dvacet let,“ ujišťuje bývalý horník.

Důl není rybníček

V „kulturním domě“ v Mariánských Radčicích za chvíli začne napjatě očekávaná veřejná schůze místního zastupitelstva. Mají na ni přijít i nejvyšší manažeři Severočeských dolů. S jedním z mála místních, kteří „šachtu a prolomení limitů neberou jako samozřejmost“, jak sám říká, je Libor Záhořčák. Sejdeme se k rozhovoru venku před hospodou v „kulturáku“, protože uvnitř je kvůli rekordně hustému kouři skutečně nedýchatelno a koncentrace kyslíku se tam blíží hodnotám v hlubinném dole. Ostatním místním a zástupcům ČEZ, kteří jsou už uvnitř, to ale očividně nevadí.

„Než jsem v obci před osmi lety začal stavět rodinný dům, byl jsem ujišťován, že obec důlní činností zasažena nebude. Je neskutečné, že vláda tak rozhodla a že i ministerstvo životního prostředí bylo pro prolomení limitů. Pobouřilo mě, že ministr Brabec v tisku prohlásil, že o nic nejde, že tady stejně není nic moc extra krajina,“ zlobí se pan Záhořčák. Starosta obce je podle něj laxní a snaží se dolům vyjít vstříc.

Podle Rovenského z Greenpeace starosta Jaroslav Sikora (sdružení Za svobodné volby MR) dokonce před občany zatajoval existenci mapky Severočeských dolů, podle níž se „šachta“ měla přiblížit obci ještě o dvě stě metrů blíž, než nakonec schválila vláda. Přiblížení na 330 metrů od Mariánských Radčic a jen 170 metrů od Braňan prosazoval ministr průmyslu Jan Mládek (ČSSD), ale byl nakonec přehlasován. „Starosta o těch plánech věděl, a lidem o tom neřekl. Sehrál ostudnou roli v zájmu dolů,“ tvrdí Rovenský. Starosta se hájí, že plánovaný limit na 330 metrů zmínil už před onou schůzí v radničním časopise. „Nebyla to tajná informace. Kdo chtěl, mohl to tam najít,“ argumentuje Sikora.

Zářijová schůze byla docela dramatická i proto, že vyšel najevo další průšvih. „Zelená stěna“, tedy zamýšlené stromořadí, které doly s velkou slávou začaly před časem vysazovat jako ochranu proti prachu a hluku ze stavby nedaleké retenční nádrže, se neujala a sazenice začaly hynout, údajně kvůli nevhodnému podloží. „V létě jsme se kvůli stavbě nádrže potýkali s obrovskou prašností. Když si doly neporadí s malým rybníčkem, jak si poradí s ochrannými opatřeními při těžbě na tisících hektarech?“ ptá se Jiří Hampejs z Mariánských Radčic.

To už tady nebudeme

Říjnová schůze v místním kulturním domě konečně začíná, lidé se ze zakouřené hospody přesunuli do prostornějšího sálu. Dorazil i generální ředitel Severočeských dolů Ivo Pěgřímek. „Čeká nás čtyřicet let soužití. Slovo, které vám teď dáváme, je na naši duši a my ho určitě splníme,“ ujme se místo něj úvodního slova Vladimír Budinský. Pozoruhodné je, že tento bývalý poslanec ODS před měsícem své působení v představenstvu SD ukončil (přesunul se do představenstva společnosti ČEZ distribuce). „Přišel jsem si poslechnout, co kolegové slibují, a pohlídám si to,“ prohlašuje generální Pěgřímek.

Zatím ale nikdo nic konkrétního příliš neslibuje, manažeři si spíše demonstrativně sypou popel na hlavu. „Slibujeme, že to, co se stalo, už se nikdy nestane,“ ujišťuje externista Budinský, když je řeč o chřadnoucím stromořadí, které mělo vesnici chránit. Lidé se ptají, co tedy vlastně vedení dolů pro ochranu prostředí v obci před těžbou plánuje udělat. „O tom s vámi budeme jednat. Uděláme, co si obec řekne,“ obrací se k lidem technický ředitel SD Fiedler. Času je prý dost. Lidi se ptají na měření hluku a prašnosti, na novou silnici. Všechno vybudujeme, zajistíme, ujišťují manažeři. Atmosféra v sále je tentokrát klidná. S pointou přichází exposlanec Budinský: „Jednou tu místo dolu bude jezero, ale to už tady asi většina z nás nebude.“