Čest být rodištěm Franze Kafky si Praha a vůbec české země zaslouží. Kafkovy příběhy o všemocné a neproniknutelné byrokracii, která se může zničit jedině sama, se opakují i dnes, jen v jiných kulisách.

Poslední dobou nové a nové příběhy kafkovského stylu pronikají stále častěji na titulní strany novin. Jedním z nich je historie o tom, jak stát z neznámých důvodů vyměřil likvidační pokutu své vlastní nemocnici. Druhý příběh popisuje práci státního úřadu, jenž hrozí zničením průmyslového sektoru, který má na starost.

Lidé placení z peněz daňových poplatníků postupují na první pohled nesmyslně, plní však vyšší zadání byrokratického systému a tvrdí, že nemohou jinak. Připomínají Kafkovu povídku V kárném táboře, v níž důstojník sám ulehne do smrticího stroje, jen aby demonstroval jeho užitečnost.

Případ sprostého podezřelého

Rekordní pokuta ve výši tří miliard byla vyměřena pražské Nemocnici Na Homolce a podle zákona ji čeká ještě třímiliardové penále. Nemocnici proslavila špičková neurochirurgie a kardiochirurgie, proto těžce nemocní pacienti hovoří o štěstí, nebo dokonce o záchraně života, když se dostanou do péče místních lékařů. Z rozhodnutí specializovaného finančního úřadu však ústav musí skončit. Požadavek odvést šest miliard nejde vyložit jinak.

Na šikmou plochu se Homolka dostala už v roce 1998, když založila dceřinou společnost Stylmed H, později známou jako Holte Medical. Pomocí dcery využila tzv. in-house výjimku, která významně urychluje a zjednodušuje nákupy. Státní nemocnice musí nakupovat podle zákona o veřejných zakázkách, tedy vyhlašovat soutěž, hodnotit nabídky, vyřizovat stížnosti, čekat na rozhodnutí antimonopolního úřadu atd. Prostřednictvím dceřiné firmy však bylo možné při nákupech kardiologického materiálu oslovit přímo konkrétního dodavatele a zajistit dodávky průběžně a podle potřeby. Právě v kardiologii se in-house výjimka dala snadno zdůvodnit, protože stenty, kardiovertry a kardiostimulátory vyrábějí na světě jen čtyři firmy a cenové nabídky lze hodnotit i bez zdlouhavé soutěže.

Úspěšná inovace z Homolky inspirovala celou řadu státních úřadů. In-house výjimky využívají dodnes, například za ministerstvo vnitra vyřizuje nákupy Česká pošta, Generální finanční ředitelství vzor z Homolky využívá při nákupu softwaru pro EET pokladny.

Homolce se stalo osudným, že ji vláda Mirka Topolánka při svém posledním zasedání v květnu 2009 ocenila dotací 120 milionů korun. Měla za ně koupit nový typ Leksellova gama nože, který dokáže odstranit nádory na mozku. I v tomto případě zkusila inovaci. Obešla veřejnou soutěž tím, že oslovila obchodní firmu Transkontakt, která si jako jediná v zemi zajistila od Státního úřadu pro jadernou bezpečnost povolení dovážet přístroje s vysokou úrovní ionizujícího záření. Transkontakt pořídil gama nůž od švédského výrobce a přeprodal jej Homolce za 140 milionů. Nemocnice měla smůlu, že se v médiích objevila informace, podle níž výrobce nabízí stejný typ přístroje za 115 milionů, a novináři se začali ptát na důvod, proč je v Praze tak drahý. Vysvětlení se hledalo v účasti firmy Transkontakt, která si mohla za pouhé vyřízení obchodního kontraktu počítat částku v řádu desítek milionů a pak ji využít jako korupční peníze. Případu se pak chopila policie a obvinila manažery Homolky i Transkontaktu.

Policejní vyšetřování v jednom případě vyvolalo lavinu dalších podezření. Nejvážnější dopady měla zpráva Evropské komise o korupci ve zdravotnictví z roku 2013, která se vedle gama nože zaměřila také na nákupy Holte Medical. Z pohledu komise byla smlouva nemocnice s dceřinou firmou nevýhodná, protože Holte Medical si účtovala za dodávky devítiprocentní marži, ročně tedy skoro 100 milionů. Na první pohled to vypadalo, že Holte Medical každoročně vyvádí z nemocnice bez užitku vyšší částku než Transkontakt při jediném skandálním obchodě.

Nemocnice se proti obvinění dokázala efektivně bránit. Holte Medical měla nepochybně náklady na personál, dopravu i skladování. A pokud dosáhla zisku, nikomu neuškodila. „Zisk Holte Medical je při rozdělení hospodářského výsledku součástí zisku nemocnice a použije se ve prospěch pacientů,“ prohlásil loni tehdejší ředitel nemocnice Michal Šetlík. Jeho argumentace zabrala, protože se za ni postavila Asociace nemocnic. Všechny velké nemocnice totiž používají systém tzv. bonusů. Nakoupí například kardiologický materiál vysoko nad tržní cenou, rozdíl si však nechají od dodavatele doplatit a pak ho využijí podle své úvahy. Stát tuto praxi dodnes toleruje. Když Holte Medical inkasovala bonusy jako svou marži, vlastně formalizovala všeobecně sdílený postup. A nikdo dceru Homolky neobvinil, natož aby jí dokázal, že vydělané peníze ve prospěch pacientů nevyužila.

Kola byrokracie však už zastavit nešlo. Pod vlivem zprávy Evropské komise zahájil v červenci 2013 kontrolu ministr zdravotnictví Martin Holcát. Experti dokončili práci v září 2014 za ministra Svatopluka Němečka. Nic významného neodhalili, přesto podezření komise potvrdili. Nemocnice přišla v letech 2011–2013 kvůli marži pro svou dceru o 350 milionů korun.

Němečkovi nezbývalo než učinit osudový krok a předat případ Generálnímu finančnímu ředitelství, jež další kontrolou Homolky pověřilo nově vytvořený finanční úřad zaměřený na velké firmy. Nemocnice se berních úředníků nebála, protože Antimonopolní úřad letos v červnu potvrdil, že využitím in-house výjimky zákon o veřejných zakázkách neporušila. O to víc manažery počátkem listopadu šokoval verdikt, že zaplatí pokutu šest miliard. Nemocnice si ani nedokáže představit, že by byla nucena peníze uhradit. „Takovou hypotetickou situaci si vůbec nepřipouštíme,“ říká mluvčí Martina Vápeníková.

Ministr jako soudce, zachránce a investor

Udělovat drastické tresty finanční úřady mohou, a dokonce musí podle zákona o rozpočtových pravidlech. Pokud například státní instituce při nějakém nákupu poruší zákon o veřejných zakázkách, musí dostat pokutu ve výši nesprávně utracené částky. Na Homolce berní úředníci zjistili, že zákon byl porušen při nákupech prostřednictvím Holte Medical. Protože se v letech 2011–13 nakoupil materiál za tři miliardy, pokuta činí rovněž tři miliardy.

Tak vysoká pokuta je neobvyklá i z pohledu finanční správy, není ovšem úplně jedinečná. „V roce 2014 uložily finanční úřady sankce ve výši 6,1 miliardy na odvodech za porušení rozpočtové kázně a 5,1 miliardy na penále. Letos evidujeme odvody ve výši 4,9 miliardy a 2,5 miliardy na penále,“ vypočítává mluvčí finanční správy Petra Petlachová. Pokuta Homolce není pravomocná, a proto ve výčtu chybí.

Nemocnice požádala o přezkum finanční ředitelství v Brně, a když to nevyjde, obrátí se na správní soud. Teoreticky ještě může žádat finanční správu o prominutí pokuty, velké šance však nemá. Pokud porušila zákon, dá se pokuta snížit, těžko ale úplně odpustit. Jednu z největších dosavadních pokut dostal Úřad vlády za to, že zadal bez soutěže zakázku firmě Promopro. Původně vyměřená suma 848 milionů byla snížena pouze o necelých 300 milionů. Homolka by těžko přežila, i kdyby se pokuta šest miliard snížila na desetinu.

Ani daňový poplatník, ani odborníci dosud nevědí, co vlastně finanční úředníci v nemocnici objevili a v čem nemocnice zákon o veřejných zakázkách porušila. Informaci o tom odmítají poskytnout s odkazem na povinnost mlčenlivosti.

Kdo hledá v postupu finanční správy jakoukoli logiku, rychle se dostane do oblasti divokých spekulací. Státní pokladna pokutou Homolce nezbohatne. Jako u případu Promopro bude muset ministr financí Andrej Babiš najít peníze, jimiž by finanční správě za Homolku zaplatil. Teoreticky je ovšem možné, že část pokuty bude muset hradit nemocnice. Bude nucena prodat svůj majetek, který nedosahuje ani tří miliard. Homolku může koupit některý z miliardářů se zájmem o zdravotnictví, vedle Petra Kellnera a Tomáše Chrenka třeba právě ministr Babiš. Nutno dodat, že podle dostupných informací ministr při rozhovoru s vládními kolegy podobné úvahy odmítl.

Případ číslo 2: Na konci solárního tunelu

Příběh Homolky není výjimečným selháním systému, při němž je všechno špatně a nikdo za nic nemůže. Bezdůvodnou miliardovou ztrátou pro státní pokladnu může skončit i další absurdní historie, která také začala už před rokem 2010. Tehdy sněmovna a vláda schválily mimořádně vysoké výkupní ceny 12 korun za kilowatthodinu elektřiny z fotovoltaických elektráren. Historie známá jako solární tunel kulminovala v prosinci roku 2010, kdy nově připojené elektrárny mohly naposled žádat o výhodnou cenu. Také se tehdy hlásily největší solární parky včetně dvou chomutovských elektráren Zdeněk Sun a Saša Sun, které patřily do impéria železáře Zdeňka Zemka. Energetický regulační úřad (ERÚ) ovšem zjistil, že obě elektrárny byly zapojeny až po termínu, a proto začal jejich případ společně s policií šetřit.

V srpnu 2011 nastoupila na ERÚ nová předsedkyně Alena Vitásková, která za svůj úkol označila právě boj se solárními podvody. Nakonec ovšem byla obžalována sama. Jedním z prvních důležitých kroků pod jejím vedením totiž byl verdikt, který zastavil prověřování případů Zdeněk Sun a Saša Sun. Podepsala ho blízká spolupracovnice Vitáskové a sama předsedkyně tvrdí, že o tom nic nevěděla. Přesto líčení před brněnským krajským soudem začalo už loni v létě. Proces bude pokračovat v prvních dvou prosincových týdnech prováděním důkazů a podle mluvčí soudu Simony Tesařové „lze jen těžko určit, kdy padne rozsudek“.

Příběh předsedkyně zapletené do klientských sítí, jež přišla rozplést, tvoří perspektivu pro současné byrokratické selhání. První zprávu o něm přinesly Hospodářské noviny 30. října, když zveřejnily spekulaci, že předsedkyně ERÚ Vitásková nepodepíše cenové rozhodnutí, podle kterého by měly v příštím roce dostávat podporu solární elektrárny uvedené do provozu před rokem 2012. Do logiky příběhu patří, že se na dotace nemohou těšit ani jakékoli jiné obnovitelné zdroje, ani kombinovaná výroba elektřiny a tepla nebo spalovny komunálního odpadu. Všechny tyto zdroje mají jednu věc společnou. Dotaci jim zaručují zákony České republiky, ty však dosud nebyly „notifikovány“, tedy potvrzeny Evropskou komisí. Spekulaci Hospodářských novin potvrdil mluvčí ERÚ Jiří Chvojka v České televizi slovy: „Jsme připraveni podporu nevypsat.“ Vyplácení podpory by bylo v rozporu s evropským právem a v energetickém úřadě, jehož předsedkyně se musí hájit před soudem v případě dvou solárních elektráren, si dnes nedovolí riskovat další konflikty se zákonem.

Na první pohled vypadá perspektiva sympaticky. Až ERÚ vydá 26. listopadu cenová rozhodnutí na příští rok, dosáhne podpora obnovitelných zdrojů namísto očekávaných pětačtyřiceti pouhých tří miliard. Částku 42 miliard ušetří spotřebitel.

Sněmovna jako personální agentura

Ve skutečnosti začínají starosti. Už teď je mají provozovatelé desetitisíců ekologických elektráren, protože většina bez podpory do několika měsíců zkrachuje. Přestanou splácet úvěry a banky přijdou o částku na úrovni stovky miliard. Energetici reagují stejně jako mluvčí Nemocnice Na Homolce. „Debatu o tom, že by ERÚ podporu nevypsalo, si nepřipouštíme,“ uvedl Martin Sedlák ze společnosti Alies, která hájí zájmy fotovoltaických elektráren. Po případ, že se podpora opravdu zruší, zůstává jediná cesta. „Obrana by nejspíše zůstala na jednotlivých provozovatelích, kteří se mohou obrátit na správní úřady a soudy,“ vysvětluje Sedlák. Stát postihnou desítky tisíc žalob za nedodržení smlouvy, v nichž nebude mít podle energetiků velké šance na úspěch. Podle jejich právníků nedokončená notifikace nepřekáží, aby stát obnovitelným zdrojům vyplácel podporu. Platil ji za stejných právních podmínek v posledních čtyřech letech, ani napřesrok tedy nemůže vypovědět smlouvu.

Za majitele elektráren se postavil ministr průmyslu Jan Mládek, odmítavý postoj ERÚ potichu podporuje prezident Miloš Zeman, který jako jediný má právo předsedkyni Vitáskovou odvolat. Na cenové rozhodnutí o podpoře obnovitelných zdrojů je proto možné vypisovat sázky.

Divoké spekulace nechybějí ani v případě obnovitelných zdrojů. Energetický úřad se má od prvního ledna 2016 podřídit služebnímu zákonu, který nařizuje postavit mimo službu obviněného úředníka. Nejvyšší úředník Josef Postránecký tedy podle zákona suspenduje předsedkyni Vitáskovou a vypíše výběrové řízení na jejího nástupce. To může trvat měsíce a neřízený ERÚ se propadne do chaosu.

Existuje ale ještě jedna alternativa. Pověst Vitáskové jako nesmlouvavé bojovnice s energetickými mafiemi motivovala poslance Úsvitu k sepsání zákona, podle kterého se ERÚ podřídí služebnímu zákonu až za dva roky, až skončí funkční období současné předsedkyně. Vláda návrh odmítla, nechala se však inspirovat a připravila vlastní verzi. Zákon pak usnul ve výborech sněmovny. Když se objevila zpráva, že ERÚ zastaví podporu obnovitelným zdrojům, poslanci procitli. Tři dny po článku v Hospodářských novinách začaly výbory o normě znovu jednat a minulý týden ji doporučily schválit. Ještě před koncem listopadu a také před tím, než energetický úřad vydá cenové rozhodnutí, může zákon o jeho předsedkyni sněmovna schválit ve druhém i třetím čtení. Během prosince se může přidat Senát a prezident. Předsedkyně Vitásková varováním, že zablokuje proplácení obnovitelných zdrojů, zákonodárcům připomněla, že je nejvyšší čas.

Stát se zbláznil

Úřady se vymkly kontrole, ukazují dva příklady z různých oblastí veřejné správy. Likvidují své úředníky, ale také státní instituce a celé ekonomické sektory, které dříve podporovaly. Nestačí konstatovat, že tuzemská byrokracie roste, ztrácí výkonnost a na případy, které sama zapletla, reaguje zkratem. V zemi Franze Kafky nabývá na významu represivní rozměr aparátu a represe se stává samoúčelnou.

Nedokážu si představit, že se hrozba naplní, říkají představitelé ohrožené nemocnice i fotovoltaických elektráren. Dostali se do pozice dlužníků, kteří nemohou věřit, že je státem ustanovený exekutor přivede do ještě větší závislosti na bezcitném lichváři. Ale i oni se musí smířit s tím, že pravidla určuje stát, který se zbláznil.