Střídavě se mu posmívali nebo ho démonizovali. Měl být člověkem minulosti, který nemá recept na vítězství a měl by odejít do politického důchodu. Nyní se může Jarosław Kaczyński považovat za nejúspěšnějšího polského politika současnosti. Jeho kandidát Andrzej Duda se stal v květnu prezidentem a v neděli jeho strana Právo a spravedlnost vyhrála v parlamentních volbách, a navíc má šanci být první stranou pro roce 1989, která bude moci samostatně vytvořit vládu.

Píše se rok 2010. Komentátoři prorokují, že lídr polské konzervativní pravice Jarosław Kaczyński je na konci politické kariéry. V dubnu při letecké katastrofě u Smolensku umírá jeho bratr, prezident Lech Kaczyński. O několik měsíců později Jarosław prohrává sám v prezidentském klání. Další rok se připojuje porážka Práva a spravedlnosti (PiS) ve volbách parlamentních. Kaczyński se ocitá v jakémsi ghettu, pod neustálou palbou většiny médií, které drží stranu vládnoucích liberálů. Stále ostřejší polsko-polská válka má i jednu reálnou oběť – asistenta poslance PiS, kterého v tomtéž roce zastřelil mentálně nemocný příznivec konkurenční Občanské platformy (PO). Reakcí Kaczyńského je ještě větší soustředění se na „tvrdý“ pravicový elektorát. Tím ovšem, podle většiny analytiků, maří jakékoliv šance na budoucí úspěch. Jeho tvrdošíjné opakování, že PiS zajímá pouze většina v Sejmu a samostatné vládnutí, tak zní jako zbožné přání člověka mimo realitu.

Druhá míza polské pravice

Ve skutečnosti už poněkolikáté Kaczyński projevuje na jednu stranu výjimečnou odolnost vůči útokům, ale zároveň i schopnost budování a realizace dlouhodobé politické strategie. K prvnímu mu napomáhá polarizace polské společnosti a semknutí voličů jednotlivých táborů, kteří byli ochotní vytrvat i v dobách marginalizace a neúspěchu strany. A ke konečnému úspěchu pak překvapivý a dobře načasovaný tah: stahuje se do „druhé linie“ a do popředí, jako kandidáty na hlavní funkce ve státě, posílá nové, neokoukané tváře. Husarský kousek mu vyjde na sto procent. Nejdříve se dvaačtyřicetiletý Duda stane jedním z nejmladších světových prezidentů. A nyní o deset let starší Beata Szydłová dovedla PiS k vytoužené sněmovní většině.

Szydłová se ukázala jako dobrá volba: skromná a věcná, volební rétoriku nasměřovala především k ekonomickým otázkám. Poukazovala na to, že pod pozlátkem polského hospodářského úspěchu posledních let se skrývají vážné a bobtnající problémy a pasivní vláda pouze projídá konjunkturu, aniž by se pokoušela o zásadnější reformy. Heslo „Polsko je v troskách“, které se v kampani PiS objevilo, se nemělo vztahovat ke stavu země jako celku, ale spíše k nečinnosti vlády a nefunkčnosti státu. Šlo de facto o citaci výroků jednoho z ministrů Tuskovy vlády, který soukromě (nicméně v dosahu nahrávacích zařízení) označil jeden z významných vládních projektů za „hromadu trosek“ a prohlásil, že „Polský stát existuje pouze teoreticky“. Blamáže jako komunální volby loni na podzim, kdy kvůli nepřehlednému uspořádání volebních lístků přesáhl počet neplatných hlasů i čtvrtinu a Státní volební komise se týdny nemohla dobrat konečných výsledků, sloužily coby vhodné střelivo. Především však umožňovaly směřovat volební diskusi k věcným otázkám, nikoli světonázorovým (role církve, interrupce) či symbolickým (katastrofa ve Smolensku), a oslovit tak i voliče mimo tvrdý pravicový elektorát.

Současný úspěch pravice však jen těžko lze přičítat pouze Kaczyńského strategii a vystupování Szydłové. „Pravicová“ část společnosti chytla svého druhu „druhou mízu“. Obrovská mobilizace se projevila na internetu. Dálo by se říct, že tentokrát porazily Facebook a Twitter hlavní polská média, vesměs jednoznačně stranící dosavadní vládě.

Občanská platforma jako Titanic

Konzervativcům pomohla i nepříliš promyšlená kampaň vládní Občanské platformy. Ve Varšavě se říkalo, že hlavní stratég jejich kampaně Michał Kamiński (kdysi poslanec PiS) musí asi být tajným agentem Kaczyńského. Mezi lidmi bublala nespokojenost a touha po změně, ale liberálové se nezmohli na víc než strašení vizí „radikálů a šílenců“, kteří převezmou moc.

Rozhodující okamžik kampaně nastal už před více než rokem. Tehdy dosavadní premiér a všemocný lídr Donald Tusk vyměnil vládní post za symbolickou funkci předsedy Evropské rady. Jeho krok zaskočil všechny včetně vlastní strany, v níž okamžitě začaly dezintegrační tendence. Nepomohlo ani to, že Tusk před odchodem vnutil PO jako náhradnici nepříliš populární a nepříliš viditelnou Ewu Kopaczovou. Liberálové žertovali, že si volbou Kopaczové („Kopáčové“) vykopali vlastní hrob…

Další měsíce přinesly vnitřní boje a aféry, které stály místo třeba na Západě tolik populárního Radka Sikorského. Politici PO vypadali stále unavenější vládnutím – a tak je začala vnímat i velká část voličů. Z tohoto pnutí pak začaly klíčit nové politické iniciativy, jež propad liberálů zpečetily. Hnutí rockera Pawła Kukize začalo sbírat protestní hlasy mladých, kteří byli v předchozích volbách klíčem liberálů k vítězství. Nyní se naopak PO ocitla v této kategorii voličů až na čtvrtém místě! Ještě nebezpečnější se pak ukázala nová liberální strana Moderní.pl Ryszarda Petru. Jde o bývalého Tuskova poradce, který se však v ostrém boji na „panovnickém dvoře“ nedokázal prosadit. A jak známo, odmítnutá láska se snadno mění v touhu po pomstě. Jeho program je de facto návratem ke klasickému liberálnímu programu, s nímž PO kdysi vyhrávala volby, nicméně následně se ho ani v náznaku nepokusila realizovat. Díky tomu se Ryszarda Petru podařilo rozmělnit podporu vládní strany v další klíčové skupině – velkoměstské střední třídě.

Plná moc – plná zodpovědnost

Historický úspěch PiS znamená ovšem také velkou výzvu a zodpovědnost. Na případné neúspěchy nebude mít žádnou výmluvu a – jak prohlásil jeden z lídrů pravice Jarosław Gowin – „obávám se, že polský stát, který převezmeme, je v ještě horším stavu, než se nám zdá nyní“.

Jak se bude nové vládě dařit realizovat sociální sliby? Není pochyb, že situace velké části Poláků vyžaduje razantní jednání: nefunkční veřejné zdravotnictví, nefunkční soudní systém či ekonomická nejistota téměř třetiny společnosti bez pracovních smluv na dobu neurčitou jsou nesmírně složité problémy. Navíc bude třeba řešit slibované, ale nákladné změny, jako je štědřejší rodinná politika nebo návrat k původní hranici odchodu do důchodu, což nedávno prosadila Tuskova vláda.

Další nelehký a konfliktní prostor se otevírá v zahraniční politice, kde PiS slibuje odklon od – podle jejich názoru – příliš bezpodmínečného euroentuziasmu liberálů. V mnoha ohledech – např. migrační krizi – tak lze očekávat snahu o posílení spolupráce s Českem, Slovenskem a Maďarskem. Tato představa už nyní děsí mnohé komentátory a politiky na Západě. Reakce z Berlína či Paříže ukazují, že novou vládu čeká nelehký úkol. Už na startu totiž získala nálepku radikálů, jíž bude zatíženo hodnocení každého jejího kroku. Okamžitě se objevila i srovnání PiS s Orbánovým FIDESZem – to sice nemá přílišnou oporu v realitě, nicméně dobře ukazuje zjednodušené vnímání střední Evropy jako nestabilního a nedůvěryhodného partnera.

Autor je polský publicista, působí v týdeníku Do Rzeczy