Karel Köcher je dodnes jediným známým zahraničním špionem, kterému se podařilo splnit nesplnitelný úkol – proniknout do CIA. Číňan Larry Wu-tai Čin, označovaný také za krtka v nejstřeženější zpravodajské službě světa, byl svými krajany naverbován teprve poté, co ve „Firmě“ už léta působil. Další „krtci“, například Aldrich Ames, byli Američané uvnitř agentury uplacení KGB. Köcher, absolvent matfyzu a pár semestrů FAMU, byl do USA vyslán pod legendou emigrace v roce 1965 spolu se svou ženou Hanou.

Vystudoval Kolumbijskou univerzitu, pracoval v institutu Zbigniewa Brzezinského a v roce 1973 byl přijat do jednoho z nejtajnějších oddělení CIA. O jedenáct let později byl zatčen a v roce 1986 vyměněn za sovětského disidenta Anatolije Ščaranského. Sametový převrat jej zastihl v Prognostickém ústavu. Dnes tráví penzi ve vile u Prahy. Autor knihy Český krtek v CIA se s ním pět let scházel a jeho výpověď konfrontoval s odtajněným svazkem, americkým soudním spisem a svědectvím desítek pamětníků a expertů. Přinášíme ukázku z kapitoly Špion v New Yorku:

Mýdlo s šifrou

Den špionova odjezdu připadl na sobotu 11. září 1965. Na Hlavní nádraží se s Köcherovými přišla rozloučit Karlova matka. „Silně rozrušená,“ poznamenala si StB. O pravém smyslu cesty se od rozvědky dozvěděl jen Hanin otec, ostatně sám spolupracovník kontrarozvědky s krycím jménem Valentin. Do vlaku, který vyrazil ráno v 7.30 směr České Budějovice a Linec, s Pedrem a Adrid (krycí jména Karla a Hany Köcherových – pozn. red.) usedl i jejich „řídicí orgán“ Gvozdek. Byl dokonce i ve stejném vagonu, byť v jiném kupé, ale pár si s ním přišel několikrát popovídat. „Oba byli naprosto klidní, i když bylo na nich vidět, že se dosti těžko loučí,“ stálo v pozdějším hlášení z cesty. Tenhle lapsus v konspiraci poněkud zaráží. Uprchlíky za železnou oponu vyprovází estébák… Téměř dojemná linka ve špionském příběhu. Köcherovi Gvozdek imponoval možná víc než vlastní otec a „kontráš“ si jej a jeho mladou ženu zamiloval skoro jako své děti. Později, když byly s Pedrem v Americe problémy, rozvědka Gvozdka cupovala za nekritický vztah ke svému agentovi a za to, že umožnil jeho výjezd bez dostatečné přípravy.

Gvozdek vystoupil v Budějovicích a ještě jednou pro jistotu zavolal pohraničníkům na přechodu v Dolním Dvořišti, aby dnes u všech deseti cestujících, kteří směřují do Rakouska, provedli jen formální kontrolu. Hanin strýc přijel pro své české příbuzné až k hranici. Köcherovi mu hned v autě oznámili, že tentokrát se rozhodli emigrovat a že jejich cílem je Amerika. Köcher po příjezdu do Rakouska nepožádal o azyl, jak to dělala většina emigrantů (a pak teprve případně žádala o vystěhování do zámoří), ale nakráčel na americký konzulát ve Vídni. Tam podle údajného Klineova slibu (George Kline, americký profesor, který domnělému emigrantovi Köcherovi pomáhal – pozn. red.) mělo už být jeho dobrozdání, které má českému manželskému páru umožnit rychlé vycestování do USA.

„Konzul mě ihned přijal a řekl: Vím o vás,“ tvrdí Köcher. V přítomnosti Čecha diplomat zatelefonoval vedoucímu organizace American Fund for the Czechoslovak Refugees, aby pro nadějnou dvojici podnikl vše, co bude možné. Zhruba za dva měsíce Köcherovi obdrželi americké přistěhovalecké vízum. Přibližně v té době jim skončilo československé povolení k pobytu v Rakousku. Karel s Hanou byli označeni za emigranty a obžalováni za nezákonné opuštění republiky. StB se rozhodla do procesu nezasahovat a do hry vstoupit jen v okamžiku, že hrozily důsledky pro příbuzné Köcherových v Československu. Pak by bylo nutné „vhodným konspirativním způsobem věci usměrnit“, píše se v dokumentu rozvědky z ledna 1967. Tentýž rok byli „emigranti“ odsouzeni ke dvěma (Karel) a jednomu roku (Hana) vězení. V roce 1968 jim však tresty zrušila amnestie.

V Rakousku měl Köcher dvě zajímavá setkání. První bylo s Ekkehartem Krippendorfem, politologem ze západoberlínské Svobodné univerzity, s nímž se před časem seznámil díky svým přátelům v Praze, konkrétně Mileně Tobolové. Pedro přivezl Krippendorfovi z Prahy neobvyklý dárek – Tóru. Svitek s textem části hebrejské Bible ale neměl být určen přímo pro tohoto levicového vědce, nýbrž pro jeho ženu, která byla Židovka a své známé Mileně prý vyjevila, že by ráda získala Tóru z nějaké zničené synagogy. „V pražském Židovském muzeu se takových válelo na hromadě spousta, nikdo je nekatalogizoval, pracovala tam Milenina příbuzná a já byl požádán, abych Tóru v Rakousku Krippendorfům předal,“ vypráví Köcher. Dodává, že rozvědka o „záchraně“ Tóry věděla a převoz podporovala. Ještě před pár týdny totiž nebylo zřejmé, že Pedro se do Ameriky dostane tak snadno, uvažovalo se o jeho dočasném pobytu v Německu a Krippendorfovi mohli být dobrý kontakt. Krippendorf v e-mailové komunikaci nepopírá, že Köchera zná od padesátých let, ale na otázku, jestli došlo v Rakousku k předání zmíněné Tóry, jen stručně poznamenává: „O Tóře jsme tehdy nemluvili.“ Na další otázky už neodpovídá. Milena Tobolová-Jelinek žijící v USA na téma Köcher odmítá komunikovat úplně.

Dva týdny před odletem do Ameriky se Pedro v Rakousku ještě sešel s Gvozdkem. Sraz měli před nádražím v Linci a poté zašli do nedaleké restaurace. Podplukovník byl potěšen nečekaně hladkým vývojem situace. Zarazil se jen v okamžiku, když mu Karel prozradil, že Hana při pohovoru na americkém konzulátu ve Vídni přiznala, že „na nátlak otce“ vstoupila do KSČ, přestože podle letní pražské instruktáže to měla zamlčet. „Hlavně že máte vízum v kapse, snad to Hanino přiznání nebude v budoucnu na závadu,“ prohodil Gvozdek. A skutečně nebylo. Až do Hanina zatčení v roce 1984 jí její členství ve straně v USA nikdo nepřipomínal a pak už to bylo stejně jedno.

Řídicí orgán agentovi raději znovu zdůraznil, že v USA mohou oba projít ještě řadou nepříjemných výslechů, proto je potřeba důkladně si promyslet legendu, pod níž jsou vysazeni. Ostatně legenda to nebyla nijak krkolomná: Pedro podle ní nebyl zapřísáhlý bojovník proti komunismu, přesto měl kvůli svým názorům problémy v rozhlase a televizi, kde působil, a bylo mu znemožněno vzdělání, po kterém toužil. Rozhodl se emigrovat, aby za hranicemi dosáhl lepšího uplatnění.

Komunikace s pražskou centrálou bude probíhat prostřednictvím dopisů a pohlednic, které bude Karel s Hanou posílat rodičům v Praze. První by měl přijít nejpozději měsíc po usazení v USA. Pro zásadní sdělení si Pedro s centrálou domluvil následující kódy: Jedno anglické slovo v textu dopisu či pohlednice znamená „vše je v pořádku“. „Napíšeš třeba ‚Jeli jsme po krásné highway‘,“ vysvětlil Pedrovi Gvozdek. Dvě anglická slova ovšem už vysílají varovný signál, znamenají „Jsem sledován“ nebo „Jsem vyšetřován“. A třeba číslo 21 v textu má sdělovat, že Pedro byl „zaverbován CIA“… Když k tomu o sedm let později skutečně došlo, Köcher do Prahy žádné echo neposlal a rozvědka se o tom dozvěděla až po roce.

A pak Gvozdek Köcherovi předal pod stolem mýdlo. Nebylo to obyčejné mýdlo – byl v něm zalitý malý kontejner, který obsahoval miniaturní bloček s šiframi pro další komunikaci z USA. Centrála v Praze měla identický blok, při pozdějším spojení budou muset odesílatel i adresát vytrhnout stranu se stejným číslem, tedy použít stejný tajnopis, a stránku pak zničit. Jak se později ukázalo, předání mýdla v Linci proběhlo bez vědomí rozvědky, což I. správu rozlítilo. „Zvláště převážení šifry v kontejneru-mýdlu do USA a její přechovávání po dobu více než jednoho roku je v zásadním rozporu s plánem spojení. (...) Odpovědnost za event. proval Pedra padá plně na II. správu MV,“ rozčiloval se v zápisu major rozvědky Skořepa.

Tajemné signály z Ameriky

Na Kennedyho letišti v New Yorku neprošli Pedro a Adrid žádnou větší kontrolou, a proklouzli tedy i s mýdlem napěchovaným šiframi. Přiletěli 5. prosince 1965 charterem vypraveným Americkým fondem pro československé uprchlíky, kterým cestovalo víc emigrantů předem prověřených americkými úřady. Imigrační výslech absolvovali už ve Vídni. Vzali si žlutý taxík a šoférovi ukázali adresu, kterou měli napsanou na papírku. Když Karel zahlédl z okna taxíku při cestě z letiště mrakodrapy a pak spatřil mumraj v ulicích Manhattanu, kam mířili, ocitl se v transu. „Dostal jsem z New Yorku horečku a ta mě úplně neopustila už nikdy,“ tvrdí.

Dorazili do East Village na Lower Eastside, kde žila početná ukrajinská a polská komunita. Köcherovi zastavili naproti katolickému kostelu před obchůdkem s ukrajinskými a anglickými knihami v 7. ulici. Uvnitř je čekal bratr Yary Millsové-Surmachové, s níž Karel prožil v Praze a v Polsku před sedmi lety krátký románek. Obchod patřil jejímu otci.

„Kline mi poradil, ať se s Yarou spojím, že mi pomůže,“ vypráví Köcher. Yara, vdova po sociologu Wrightu Millsovi, pobývala právě v Londýně a poslala Karlovi ještě do Rakouska kontakt na svého bratra a dvě stě dolarů. To byly jediné peníze, s nimiž českoslovenští agenti do USA přicestovali. Rozvědka jim pro začátek nedala nic, aby nevzbudili při letištní kontrole podezření. „Myslím, že právě tohle mohlo být nápadné. Emigranti přece nepřijížděli úplně s prázdnou kapsou, většinou před odjezdem prodali, co mohli,“ prohodí Köcher.

Yařin bratr Köcherovy ubytoval v malém bytě nad obchodem. Nedaleko byl Ukrajinský národní dům a hned vedle nejstarší irská hospoda na Manhattanu. East Village se za pár let začala výrazně měnit, stěhovala se tam z vedlejší Greenwich Village, kde se zvedaly nájmy, mládež s uměleckými sklony, hippies, studenti newyorských univerzit. V roce 1965 byla budoucí bohémská čtvrť díky převažujícímu obyvatelstvu s východoevropskými kořeny dosud ještě velmi konzervativní. Pozoruhodné je, že obchod s ukrajinskými knihami a obrázky na stejném místě stále stojí, vypadá, jako by se tam zastavil čas před padesáti lety a vlastní ho pořád rodina Surmachova. Yara a její bratr jsou ale už po smrti.

„Všichni k nám byli velmi přívětiví. Surmachovi nás hostili. Nebylo mi vůbec dobře z toho klamání, kterého jsem se dopouštěl. Říkal jsem si, že nepřijíždím s nepřátelskými úmysly a že najdu své modus vivendi,“ tvrdí Köcher. S Hanou pomáhali v Surmachově obchodě a procházeli se po okolí. Vyrazili na Empire State Building nebo do Central Parku.

Pedro myslel na mýdlo na dně jejich kufru, jediný důkaz toho, že nejsou ti, za něž se vydávají. Gvozdek mu před dvěma týdny v Linci radil, ať mýdlo s kontejnerem zakope nejlépe v nějakém rozlehlém parku na místě, které zase snadno najde. Zalidněný Central Park ale Köcherovi nepřipadal úplně bezpečný. Surmach asi po týdenním pobytu v New Yorku odvezl pražský pár do domu Millsových v městečku West Nyack, vzdáleném necelou hodinu jízdy od Manhattanu. Dům byl teď několik měsíců prázdný. Kromě klíče od domu Köcherovi dostali klíčky i od Yařina malého volkswagenu. Brzy po příjezdu zakopal Pedro mýdlo s šiframi v nedalekém lese. Půjčeným „broukem“ Köcherovi jezdili nakupovat do místního supermarketu. Mockrát tam ale nebyli. Téměř bez peněz se museli hodně uskrovnit. Ale v rozlehlém domě plném knih a se zahradou se čerstvému „uprchlíkovi“ líbilo. Chvílemi Pedro na Gvozdka a tajné úkoly zapomínal. V těch okamžicích se cítil nejlépe.

Pár dní po přestěhování do profesorova domu poslal Karel s Hanou domů první dopisy. Líčili, že jsou z Ameriky nadšení, jak jsou tu příjemní lidé, plné obchody. Popsali také vybavení domácnosti, kterou zrovna obývali. Jenže právě tenhle popis rozvědku poněkud zneklidnil. Psaní dlouho a podrobně studovala.

„V bytě máme air-condition,“ stálo například v dopise. Šifranti v Praze si nad touhle větou dlouho lámali hlavu. „Air-condition“ jsou dvě slova, nebo jedno? Pokud jedno, není se čeho bát, protože to podle domluveného kódu znamená „Vše je OK.“ Dvě anglická slova naproti tomu měla znamenat „Jsem sledován“ nebo „Jsem vyšetřován“. Nakonec rozvědka usoudila, že o žádnou šifru nejde, protože – jak si zapsal její kapitán Plavec – slovo air-condition „nemá v češtině význam“ (chtěl říct nejspíš „ekvivalent“, výraz klimatizace zřejmě neznal).

V dalších dopisech dal Pedro centrále rovněž zabrat. Reakce I. správy připomínají nechtěnou parodii: „Pedro nám v polovině ledna sdělil, že byl vyšetřován a že podezření trvá (čtyři anglická slova – pozn. aut.). Později uvedl, že je vyšetřován a že je vše v pořádku (tři anglická slova). Tato zpráva byla následována dalšími jeho signály, že je sledován. V posledních dopisech (naposledy z 18. 5. 1966) Pedro sděluje, že je vše v pořádku.“ Co to má znamenat? ptali se v Praze. Centrála ale nakonec usoudila, že vše se snad vyvíjí víceméně normálně. Chtěla agentovi ještě dát čas s usazením a sama nechtěla vyvolávat schůzky, které vždy nesou riziko odhalení.

Redakčně kráceno