V březnu tohoto roku se na stránkách internetového deníku Echo24.cz objevil komentář tvrdící, že Donald Trump nemá reálný politický vliv a není třeba se o něj zajímat. Autor (byl jsem to já) se nemohl mýlit víc. Realitní magnát v červnu oznámil svou kandidaturu na prezidenta a už teď je jasné, že přepsal pravidla nadcházející prezidentské kampaně. A to bez ohledu na to, jak volby dopadnou.

Evropanům připadá americká politika velmi bojovná a populistická. Trump do ní vstoupil způsobem, vedle něhož ostřílení republikánští matadoři působí jako mluvčí nějaké obskurní agentury Evropské unie. Pobuřujících výroků a urážek jednotlivců i celých skupin obyvatel, jež by u jiných vedly k odchodu z politické scény, produkuje Trump několik týdně. A jeho popularita neklesá, naopak, a to dokonce, byť nepatrně, i mezi demokraty. Trump nejen s přehledem vede republikánské pole, ale celkem se mu daří, i když ho výzkumníci postaví proti demokratickým kandidátům a zeptají se všech potenciálních voličů. Vede si hůř než floridský senátor Marco Rubio, ale lépe než druhdy favorizovaný Jeb Bush.

Měl 250 milionů dolarů. Nebyl bohatý

Primárky jsou ještě daleko (začnou v únoru) a všeobecné volby ještě dál (za rok v listopadu). Republikáni, kteří vedli průzkumy touto dobou před čtyřmi lety, jsou dávno zapomenuti. Na Trumpa ale republikáni nebudou moci jen tak zapomenout. Postavil na hlavu kdekterou tradovanou představu o objektivních trendech, jimž se musí americká politika nevyhnutelně přizpůsobit, a o tom, co uchazeč o prezidentský úřad rozhodně nesmí a co rozhodně musí.

Přibližme si to na jednom příkladu. Republikánskou stranu notoricky ohrožovala image strany bohatých, kteří obyčejným pracujícím nerozumí, nebo jimi přímo pohrdají. Každý republikán se horko těžko snaží přesvědčovat, že ví, jaké to je, žít od výplaty k výplatě. Mitt Romney, minulý kandidát republikánů, v tom byl bez šancí. Jeho majetek se odhadoval na 250 milionů dolarů a vydělal si je ve fondu privátního kapitálu, který při velmi ziskových restrukturalizacích firem občas připravil lidi o práci. Demokrati to v kampaňových spotech voličům neúnavně připomínali – v jednom z nich ho (nepravdivě) obvinili, že doslova způsobil smrt jednoho propuštěného zaměstnance. Romney byl osobně neokázalý a lidé s jeho kariérou měli na kontě často násobně víc. Ale v letech hospodářské krize neměl Romney nárok. A nyní, v roce 2015, přilétá Donald Trump na tradiční farmářský veletrh ve státě Iowa. Letí svým soukromým Boeingem 757 s velkým nápisem Trump, z něhož přesedne do svého soukromého vrtulníku s velkým nápisem Trump. Pohovoří s lidmi a pak pozve několik dětí, aby se s ním proletěly helikoptérou. Na palubě mu jeden z novinářů položí otázku, jestli se neobává, že se jeho bohatství obrátí proti němu, jako se to stalo Mittu Romneymu. A co odpoví Donald Trump, který co den neopomene zdůraznit, že je velmi bohatý? Co odpoví muž, jenž celý život využíval všech privilegií, jaká spadnou do klína synovi majitele 27 000 tisíc newyorských bytů, mimo jiné včetně pofidérního odkladu vojny v době vietnamské války? Co odpoví člověk, který využívá všech forem okázalé spotřeby a jehož mají diváci jeho televizní reality show The Apprentice spojeného se s gustem pronášenou větou „Máte padáka!“?
Odmítavě zakroutí hlavou a řekne: „Romney nebyl bohatý.“

Rozkopaná strategie dvoření se Hispáncům

Druhý příklad. Na nedávné Trumpově tiskové konferenci se zvedl reportér španělskojazyčné televizní stanice Univision Jorge Ramos a začal mimo pořadí vykřikovat na Trumpa otázky. Vycházely z Trumpova prohlášení, že mexická vláda posílá do USA imigranty, kteří znásilňují a šíří nemoci, a jeho plánu deportovat všechny ilegální přistěhovalce. Sedněte si, řekl mu Trump. „Mám právo položit tuto otázku,“ dožadoval se Ramos. „Ne, nemáte,“ odsekl Trump, „nebyl jste vyvolaný… Jděte zpátky do Univision,“ a vyzval novináře, který byl vyvolaný, aby pokračoval. Načež pokřikujícího Ramose nechal vyvést ochrankou (později ho pustil zpátky a dal mu slovo).

Republikáni se nejpozději od Obamova zvolení užírají hrozbou „demografické nevyhnutelnosti“ – představou, že jim hrozí vyhynutí, pokud se jim nepodaří omezit závislost na hlasech bělochů a získat na svou stranu část rostoucí hispánské populace. Proto se snažili prosadit imigrační reformu, jíž kritici přezdívali amnestie. Proto zdůrazňovali, že jsou mezi jejich uchazeči dva s hispánskými kořeny a další, který mluví španělsky. Celou strategii dvoření se Hispáncům jim teď Trump dokonale rozkopal.

Jeho souboj s Ramosem má ovšem ještě další kontext. Počátkem srpna skupina aktivistů z iniciativy Black Lives Matter (Na černých životech záleží) narušila mítink Bernieho Sanderse, demokrata z Vermontu. Vtrhli na pódium, třiasedmdesátiletému senátorovi sebrali mikrofon, odstrčili ho a asi hodinu prezentovali svou agendu. Aktivisté to hodlají praktikovat vůči všem kandidátům. Když jde o černochy, ani ten největší levičák, jakým Sanders je, si dnes nemůže dovolit se proti této konfrontační taktice ohradit. Jen Trump oznámil, že on něco takového na svém mítinku nestrpí. Na Ramosovi to ukázal. A značná část veřejnosti, znechucená rasovou balkanizací, politikou bílé viny a pocitem, že pro preferované menšiny pravidla neplatí, s ním patrně vskrytu souhlasí.

Zeď na hranicích? Jsem přece stavitel

Normální politik je kalkulující, opatrně odměřuje slova podle toho, jak je má vyhodnocená ve fokusových skupinách. Trump do toho jde po hlavě. Jeho vystoupení jsou často nesouvislý proud čiré energie a čirého ega. Všechno, co vlastní a co dělá, má „úroveň“ či „světovou třídu“. Na problémy, které politici nedokázali vyřešit, on půjde s takovým nasazením, „že tomu nebudete věřit“. ISIS vyžene tak rychle, „až se vám z toho hlava zatočí“, stejně jako vyžene zločinecké gangy z Nashvillu, v obou případech bez bližších podrobností. Co s armádou? Bude „nejvíc provojenský prezident, jakého kdy uvidíte“. Ekonomika? „Budu největším prezidentem, pokud jde o pracovní místa, jakého kdy Bůh stvořil.“ To vše prokládá vsuvkami o tom, jak je bohatý a co všechno dokázal. Na pochybnost, zda postavit zeď na hranicích s Mexikem nebude obtížné, reagoval: „To je velmi snadné, jsem stavitel! … Chcete vědět, co je obtížnější? Obtížnější je stavět domy o devadesáti pěti patrech.“

Když někdo reaguje na kritiku stylem ad hominem, obvykle se má za to, že mu došly argumenty. Trump útočí výhradně ad hominem. Jeho kritici jsou podle něj neúspěšní v oboru, prodělávají a špatně vypadají. Když ho novinářka Megyn Kellyová konfrontovala s nelichotivými výrazy, které v minulosti použil na adresu žen, naznačil druhý den, že její otázka byla ovlivněna menstruací. (Jeho přístup k ženám vůbec je svérázný. Často tvrdí, jak je „zbožňuje“ a „miluje“, a neopomene zdůraznit, že svou ženu umí všestranně uspokojit. Těžko můžete feministky urazit víc.)

A nejvíc jedu má pro své republikánské oponenty. Rick Perry, guvernér státu Texas, podle něj „měl podstoupit test inteligence, než ho pustili do republikánské televizní debaty“. Další uchazeč, Lindsey Graham, senátor z Jižní Karolíny, nicméně „nepůsobí jako příliš bystrý člověk. Dokonce mi přijde hloupější než Rick Perry.“ O senátoru Johnu McCainovi, který strávil pět a půl roku jako válečný zajatec ve Vietnamu, řekl: „Není válečný hrdina. Je válečný hrdina, protože se nechal zajmout – a já mám rád lidi, kteří se nenechali zajmout.“

Obvyklé metody, jimiž společnost sankcionuje veřejné osobnosti za porušení pravidel slušného chování, na něj nefungují. Když s ním po jeho výrocích o Mexičanech televizní stanice rozvázaly smlouvy na jeho pořady a pořadatelé golfových turnajů se stáhli z jeho greenů, Trump si liboval, že je žaluje za porušení smluv a vydělá na tom peníze. Když se ho časopis Hollywood Reporter zeptal, kdy se naposledy za něco omluvil, odpověděl: „To už je moc let na to, abych si to pamatoval. Mám jednu z nejlepších pamětí všech dob, ale je to už moc dávno.“

Chvástavý jako wrestleři

Český divák v Trumpovi rychle rozpozná stylistické prvky Miloše Zemana a Andreje Babiše. Zemanův epitaf? I podle Trumpa je kdekdo blbec, zejména novináři a kariérní politici. Nejsme jako politici, makáme? Trump si nepotřebuje kupovat tým televizních tváří v bílých košilích, vystačí si s jednotným číslem. Neslibuje, že bude řídit stát jako firmu, nýbrž že bude uzavírat pro Ameriku „dobré kšefty“. „Mexiko nám bere náš byznys, jako bychom byli malé děti. Za nás nevyjednávají ti nejlepší z nejlepších. Vyjednává za nás banda loserů, politických bafuňářů...“ Pak utrousí jména několika lidí z Wall Streetu, které zná, a pokračuje: „Máme lidi, kteří jsou lepší vyjednavači než kdokoli na druhé straně, ale nepoužíváme je. Používáme lidi, kteří jsou měkcí, slabí a – upřímně řečeno – hloupí a nekompetentní.“ Jinými slovy „nemehla“.

Obvyklá kritika vůči byznysmenům, kteří chtějí jít do politiky, je, že jsou sami součástí systému, který kritizují – kupují si politiky, platí si lobbisty, tlačí na přísun levných pracovních sil z ciziny. Trump to obrací ve svůj prospěch. „Většině lidí na tomto pódiu jsem v minulosti dal spoustu peněz,“ řekl na adresu ostatních devíti kandidátů, kteří s ním stáli 6. srpna na pódiu první velké televizní debaty. I Hillary Clintonovou platil. Co z toho měl? „Řekl jsem jí, přijď na moji svatbu, a ona přišla. Víte proč? Neměla volbu, protože jsem jí dal.“ Na jednom mítinku popsal, jak u něj senátor Lindsey Graham žadonil, aby se za něj přimluvil v jednom televizním pořadu na Fox News, aby ho do něj častěji zvali. Nechal mu prý i číslo telefonu a prosil ho, aby mu zavolal, jak to šlo – a Trump na pódiu vytáhl lístek s Grahamovým telefonním číslem a přečetl ho. Novináři ověřili, že funguje. Je to dobrá show a taky velice obratná reakce. Trump se vyhne popisu konkrétních protislužeb, které mohl od politiků chtít, zato je veřejně poníží způsobem, na který nemají reakci. A ukáže, jak jsou mu zavázaní, zatímco on naopak ničí peníze nepotřebuje, takže bude jako prezident proti neřestem systému imunní. Vyčistit chlév může jen ten, kdo ho zná zevnitř a umí v tom chodit, jako by říkal.

Trump se celým svým stylem distancuje od současné politické a administrativní třídy. Budovat, vyzývat soupeře na souboj, honit kšefty – to je velké části veřejnosti bližší než na pravidla a proces orientovaná moderní politika. Trump mluví jazykem reality show a televizní zábavy. Znáte americký wrestling, předstírané zápasy siláků, jako je Hulk Hogan? Většina amerických vyšších vrstev jimi opovrhuje. Trump ne, jednou i skočil do ringu. Rozumí chvástání svalnatých bojovníků a nadšení davu, kterému nevadí, že vše je jen jako, že boj do roztrhání těla se tu jen inscenuje – i tak si to užívají. Proto část veřejnosti intuitivně přijímá jeho způsob komunikace. Vědí, že přehání, vědí, že si „naklepává“ soupeře před zápasem, vědí, že nikdy nesmí přiznat porážku ani faul. Političtí komentátoři ne, a proto nechápou, jak mohou všechny dokázané nepravdy, protimluvy a prohřešky z minulosti stékat po Trumpovi, jako by byl nepromokavý.

Hurávlastenec a populista bez šance

A pak: Trump mezi vším bombastem a urážkami občas vysloví i politické názory – a veřejnost s nimi zpravidla souhlasí. Deportovat všechny ilegály (Trump ignoruje politicky korektní termín „nezdokumentovaní přistěhovalci“)? Devětapadesát procent veřejnosti s ním souhlasí, mezi nimi i čtyřicet procent Hispánců. Asi vědí, že je to nerealistické, ale chtějí v imigraci řád a zákonnost a Trumpovy výkřiky chápou jako výchozí pozici ve vyjednávání. Zrušení daňových výhod pro ty nejbohatší? Trump je kupodivu pro – na rozdíl od lidí, kteří financují republikánskou stranu. Privatizovat důchodový systém, jak to chtějí někteří republikáni? Trump je proti – stejně jako většina veřejnosti. Zrušit Obamovu reformu zdravotnictví? Určitě, ale nějaký národní zdravotnický systém by měl být, připouští Trump. V cizích zemích nevidí „mezinárodní společenství“, nýbrž soupeře. Ovšem pokud možno ne vojenské – byl proti válce v Iráku a o Putinovi se vyjádřil, že neví, proč by s ním Amerika měla vyhledávat nepřátelství.

Tím se dostáváme k tomu, koho Trump v Americe nejvíc znepokojuje. Pro lidi na levici je Trump americký Miloš Zeman. Pobuřuje je a stydí se za něj. Ale tím, kdo má opravdu strach, jsou republikáni. Správně cítí, že pokud by jeho kombinace pravicových a levicových názorů měla úspěch, rozbije jejich ideologickou koalici. Trump jde proti postojům elitního křídla strany spojovaného s Wall Streetem. Ale i proti Tea Parties – snižování daní, zmenšení vlády a maximalizace individuálních svobod není jeho hlavním cílem. Zatímco republikáni se zdáli být téměř rukojmími evangelikálních křesťanů, Trump se k náboženství vyjadřuje extrémně nonšalantně. „Když popíjím tu trochu vínečka, což je jediné víno, které piju, a dávám si ten malý krekr, tak je to asi forma žádosti o odpuštění,“ svěřil se Trump se svými myšlenkami o svatém přijímání. Kdyby se podobně vyjádřil demokratický politik, měl by před sebou velmi obtížnou kampaň. Že by se tak vyjádřil republikánský politik, je prostě nemyslitelné.

Trump těžko může získat republikánskou nominaci. V průzkumech vede dnes, kdy mu k tomu stačí dvacet procent. Jak se bude startovní pole zužovat, hlasy těch, kteří chtějí „kohokoli, jen ne Trumpa“, se shluknou k jednomu či dvěma kandidátům. Kdyby nominaci získal, demokraté proti němu zmobilizují ženy a příslušníky etnických menšin. A kdyby přesto přese všechno vyhrál? Rychle narazí na Kongres a na americkou ústavu, která je konstruovaná jako systém brzd proti náhlé změně politiky a koncentraci moci. A kdyby své recepty uplatnil? Těžko způsobí divy – lidé z Wall Streetu už ve vládě byli, a nezabránili finanční krizi, podle některých názorů právě naopak; když nebudou Američany o dobrá pracovní místa připravovat Číňané a Mexikánci, postará se o to robotizace.

Trump není žádný jedovatý výhonek konzervatismu. Loajalita straně, za niž chce kandidovat, je skoro náhodná – loajální je hlavně sobě. Však taky zprvu odmítal slíbit, že v případě neúspěchu v primárkách podpoří vítěze a nebude kandidovat jako nezávislý. (Tím by skoro jistě napomohl k vítězství kandidátu demokratů.) Trump je něco jiného – je nacionalista a populista. Současný ekonomicko-politický vládnoucí konsensus – globalizaci, volný obchod, stát, který je spíš administrativní a technokratický než demokratický – odmítá vlastně stejně razantně jako ti, kteří mu říkají „neoliberalismus“. Establishment, který tento konsensus spravuje, dost dlouho odmítal brát vážně nesouhlasné hlasy. Trump je jejich tribunem. A při všem svém americkém hurávlastenectví má třeba s britským UKIP, s francouzskou Národní frontou či s Holanďanem Geertem Wildersem víc společného, než se zdá.